Během mojí návštěvy, tedy od 3. do 8. července jsem se výborně bavila a za to chci hned na úvod poděkovat všem organizátorům, obsluze v jídelně, čajovně a baru, konec konců i té paní, která nám tuhle vynášela odpadky z pokoje. Prostě organizace byla dokonalá, ať si zlé jazyky říkají co chtějí.

             Do Chotěboře jsem jela se dvěma naprosto skvělými lidmi – Helenou a Haninou a tak trochu tušila drobné problémy v tom, že co se týče zájmů, budu se pohybovat někde mezi nimi. Helena miluje Star Trek, Hanina zase psaní a fantasy, takže společná účast na programech většinou opravdu nehrozila.

Přesto si myslím, že si tam každá našla to, na co se těšila a užila si FF jak nejvíce to šlo.

FF byl zvláštní také, nebo hlavně v tom, že Star Trek, všemi milovaný/nenáviděný seriál, což záleží na úhlu pohledu, slavil čtyřicet let své existence. Proto byl program dlouhý a bohatý.

Ještě jednou blahopřeji!

             Takže, abych to neprotahovala. Z Příbrami do Prahy jsem se, obtěžkaná dvěma taškami dostala v pohodě autobusem, z Prahy do Chotěboře jsme jely už všechny tři autem. Přijely jsme kolem poledne, ubytovaly se U zámku a pak šlapaly kilásek zpět k místu konání conu.

            A to kolikrát i čtyřikrát za den.

 

Pondělí:

Jako první nám padal za oběť přednáška Vojty Čepeláka pod názvem „Fantasáci a ti ostatní.“ Jednalo se v podstatě o debatu na téma „jak si myslíte, že se lidé, vaší rodinou počínaje a všemi ostatními konče, dívají na váš vztah ke SFFH.“ Z mé zkušenosti musím říct, že dost blbě, přestože se je neustále snažím přesvědčovat, že na tom není nic špatného a hlavně, že jsem jejich přítel. Někteří totiž trpí klamnou představou, že patřím na jinou planetu.

Mno, o tom až jindy.

             Dále bylo na programu anime, které je pro mě stále novinku hlavně proto, že ho mám možnost vidět pouze na conech. Třeba takový Samuraj Champloo, který běžel v pondělí odpoledne vypadal opravdu dobře.

             Pondělí Star Trekový galavečer se vydařil. Ovšem odpolední dojem s „fantasácké přednášky“ potvrdila i část večerního programu, tedy v ulicích Prahy točené rozhovory s lidmi, z nichž většina kolikrát ani nevěděla, cože to ta sci-fi vlastně je, nedej bože, cože to je knížka…

            Protože to byl večer věnovaný Star Treku, padl v nich dotaz i na tento seriál. Někteří se báli, někteří jej neznali a z jedné slečny dokonce vypadlo, že ST je „taková ta pakárna o lidech s holými lebkami a železem na těle.“

            Došlo také na vyhlášení výsledků soutěže „Můstek je váš,“ která mě dostala, šokovala a prostě zastihla doslova nepřipravenou hned druhým místem.

            Další neméně zajímavou částí večera byla recitace oné známé „Ódy na Flíčka,“ kterou všichni určitě moc dobře znáte.

             Protože se cesty naší trojice během conu častokrát rozdělily, musím se zmínit i o dojmech Haniny Veselé, která většinu času trávila sledováním filmů.

Konkrétně v pondělí tedy: kousku prodloužené verze Návratu krále, před kterým navštívila přednášku Darth Ziry „Mytologický předobraz elfů,“ jež přinesla i pár lehce erotických obrázků elfů a elfek ve vášnivých objetích.

 

Úterý:

            Podle toho, co mám tady v poznámkách jsme až do dvou neměly co dělat. To je zvláštní. Ať pátrám v paměti jak chci, asi tomu tak opravdu bude.

            S Helenou jsme opět daly přednost Star Treku, tedy přednášce o onom záludném čísle 47, jež poznamenalo celý seriál natolik, že se stalo už jakýmsi vyhledávaným fenoménem. Ti, kteří vědí oč jde, jsou doma a těm ostatním nezbývá, než se příště přijet podívat, protože to opravdu stojí zato.

             Takovou „novinkou,“ kterou nedávno zavedl, tuším Star Gate fanklub, byla hudební videa – zdárně sestříhané scénky ze seriálu opatřené mnohdy velmi, VELMI chytlavou hudbou.

Nevím proč, ale nejzapamatovatelnější jsou vždy ty nejpraštěnější. Třeba ta o Tarzanovi a Jane, kterou jsem si zpívala tři dny byla doprovodem pro jedno SG video.

             Kdo zná Star Trek, určitě si vzpomene na epizodu Inner Light z TNG.

Je to ta, kde Enterprise narazí na jakousi sondu. Po kontaktu s ní upadá kapitán Picard do komatu ze kterého se ho nedaří probrat. V tomhle stavu setrvá asi pětadvacet minut, ale působením oné sondy se také dostane tisíc let do minulosti a prožije skoro třicet let, jako člen civilizace, manžel a hlavně otec na planetě, jejíž hvězda se má brzy proměnit v novu.

Pro mě je to rozhodně jedna z nejlepších ST epizod.

             Hanina v úterý prožila doslova filmový maratón, když shlédla King Konga, ze kterého ale dvakrát nadšená nebyla. Prý, kdyby tam bylo víc vidět z hlavního hrdiny a méně z opičáka, bylo by to lepší.

To je celá Hanina.

           Pak se, bez znalosti prvních dvou filmů, vydala na třetí díl X Mena, který jsem zatím neviděla, takže nemohu soudit, ale možná má pravdu, když říká, že příliš mnoho mutantů, málo dialogů a vše postavené na množství speciálních efektů filmu uškodilo.

Nevím, pro X Mena mám zvláštní slabost, takže jsem na poslední film docela zvědavá.

             Doba ledová 2 se Hance líbila víc, než jednička. Opět jsem neviděla, takže nevím. Jedním z mnoha plus tam pro ni, coby vášnivou chovatelku, byly želvy. Bohužel mínusem bylo to, že snad jediné zvířátko, které zemřelo byla také… želva.

             Večer patřil Františce Vrbenské a její přednášce o C.S. Lewisovi, otci Narnie, o něm, jako o člověku, o jeho bohatém životě a jeho „křesťanství.“

             Ve stejnou dobu běželo v kině divadelní představení (opět ST) pod názvem „Švestkové pyré“ o záludnostech andorianské kuchyně, jež se prolínaly dojemným příběhem čtyřúhelníku T´Pol, Phlox, Archer a Trip (ze seriálu Enterprise).

A jak jinak, byla to legrace.

             Zhruba tak v deset večer jsme se s Hankou odebraly do „čajovny s Jaroslavem Mosteckým,“ kterého jsme ale minuly a musely se tak spokojit jen s konvicí čaje, která na conu nebyla první, a rozhodně ne poslední.

 
Středa:

            Vstávaly jsme kolem osmé, což byla fajn hodina i pro noční nespavce a vcelku dobrý čas na to dojít si v klidu na snídani a v pohodě stihnout ranní program.

            Od půl deváté se promítal dokument „How William Shattner Changed the world.“ Pro nestartrekovce napovím, že William Shattner hrál kapitána lodi Enterprise v The Original Series.

            Vlastně stejně tak, jako máme díky A.C. Clarkeovi telekomunikační družice, máme díky Star Treku replikátory, transportéry, výkonné zbraně, flotilu vesmírných lodí… Tedy, budeme mít.

Ale v podstatě o tom to bylo. Prostě ať chceme, nebo ne, ony „vychytávky“ ze sci-fi ovlivňují náš svět a my zase, pod vlivem tohoto žánru jdeme kupředu trochu rychleji.

             Hluboký dojem ve mně zanechala pozdější přednáška Ondřeje Herce „Fenomén Star Trek.“ Tentokrát to nebylo pouze o tomto seriálu, který jest, ať už si to přiznáme, nebo ne, jen krásnou utopií, která nás s největší pravděpodobností nečeká. Je přeci mnohem lehčí věřit v sen, než se smířit s realitou. Je tak snadné na chvíli zapomenout a je bláhové dívat se ke hvězdám, když na Zemi je spousta věcí, které by před tím měly být vyřešeny.

Fuj, nevěřím tomu, že přemýšlím takhle. Vždyť já bych byla první, kdo by z této planety nejraději zmizel.

            Takže utopie.

Ne, věřte mi, já bych si to přála, sen skutečností, ale moc tomu nevěřím. Lidé se nepoučí tak rychle a tak brzy, jako v onom seriálovém světě.

Ale… o tom také někdy jindy.

             Z úplně jiného soudku byla přednáška „Skutečný příběh vampyrismu.“

Nejsem upír, ale bylo odpoledne, denní světlo, takže jsem tam šla docela bez obav.

Jen na dotaz „co by vás tak lákalo na tom být upírem?“ jsem si nedokázala odpovědět jinak, než že bych mohla přes den spát.

I když ono by se mi to mluvilo jinak, kdybych neměla na vybranou.

            Není z mé hlavy, ani z oné přednášky jedno zjištění, a sice, že upíři jsou nejvhodnějšími kandidáty na astronauty, jelikož dokáží výborně skloubit pracovní náplň a životní styl.

             Ve středu byla Hani asi trochu unavená, neboť viděla jen skvělou komedii od Tima Burtona „Mars útočí a Planetu opic“ od stejného režiséra, která ale už tak skvělá nebyla. Ani mě se nelíbila (neviděla jsem ji na conu). Vždycky mě naštve, když se starý dobrý film předělá do podoby laciné komedie.

             Z „Kletby bratří Grimmů“ viděla jen kousek stejně, jako já (ne na letoším FF), protože se to prostě nelíbilo.

             Naopak „Střihoruký Edward“ se líbil nám oběma, přestože já ho opět neviděla letos na FF, ale už někdy hodně dávno v televizi.

             Pro mě nejlepším zážitek sliboval středeční večer (opět v duchu mého oblíbeného seriálu). Pozvání přijali čtyři s dabérů ST – Enterprise a o zábavu bylo vskutku postaráno.

Lucie Svobodová (T´Pol), Jitka Moučková (Hoshi Sato), Jiří Prágr (dr. Phlox) a Pavel Vondra (Travis Mayweather) vyprávěli o tom, jak se dostali ke svým rolím, co dělají, když zrovna nedabují Enterprise, o záludnostech jejich práce… Působili naprosto pohodově a v závěru předvedli i dabing naživo, přičemž si aktéři většinou a musím říct, že naprosto dokonale vymýšleli a skvěle improvizovali.

             Po skončení programu, při odchodu na ubytovnu mi v uších zněla melodie z „Prvního kontaktu,“ který se vysílal.

 

Čtvrtek:

Od devíti ráno promítali Hance film „Beetlejuice“ a já s Helenou jsme se odebraly… chvíle napětí… opět na Star Trek na přednášku o panu Spockovi, která se z důvodu nepřítomnosti přednášející nekonala. Škoda. Namísto toho se promítalo a povídalo.

 Odpoledne mě už trochu začala dusit atmosféra v sálech a tak jsem si sedla ven a chtěla psát tuhle reportáž, když jsem v dálce zaslechla Hanku, která mi později představila Martina Koutného, do jehož CKČ přispívám tři roky, jenomže on si mé povídky, až na jednu matnou vzpomínku, bohužel nepamatuje.

Znamená to jen to, že budu muset napsat něco, na co do smrti nezapomene, nebo se smířit s tím, i když těžko to planí pro tuhle soutěž, že „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.“

Proč mě to neuklidňuje?

Mno, chvíli jsme si povídali a pak se odebrali do vcelku útulné hospůdky. Jenomže naše cesty se rozdělily ve chvíli, kdy se Hanka vydala k vodě a já na „Besedu s českými fankluby (pochopitelně ST),“ na které se nejprve všechny (Dominion, CZ Kontinuum, UPKB, Trekkies…) představily a později zbyl i nějaký ten čas, i když málo… Proč je vždycky na všechno tak málo času? …na povídání o plánech do budoucna, pokus o nábor nových členů a zažehnání zlých fám na téma nevraživosti mezi Trekkies.

 Poté jsme tedy zanechaly jsme Hanku vodě a vydaly se s Helenou na ubytovnu, abychom se připravily na večer.

Od devíti nás čekalo vyhlášení výsledků literární soutěže „Zrcadlo fantazie,“ jejímuž vítězi ještě jednou blahopřeji. Jen si myslím, že kdybych vyhrála první cenu, kterou byla mimo jiné vstupenka na FF v hodnotě, tuším 980 Kč, využila bych ji celou, ať by se dělo, cokoli.

 Hodinu nato nás přilákala přednáška „Románky ve Star Treku“ – takové to „kdo s kým. Byla opět pojata soutěžně a na vítěze čekaly diplomy a čokoláda.

 Večer završil film „Star Trek – Neobjevená země“ a díl seriálu DS9 pod názvem „Defiant.“

A to byly, dámy a pánové, dvě hodiny ráno.

 

Pátek:

Nemám to říkat, ale Hanka přišla od vody brzy ráno. Musela se trochu vyspat, aby byla čerstvá na to, co ji čekalo.

My mezitím shlédly bonusy k filmu z předešlé noci a já prohodila pár slov s Milanem Petrákem, kterého jsem později v pátek a v sobotu hledala, ale až doma se od Hanky z mailu dozvěděla, že tam v té době už vlastně nebyl.

Tímto bych se chtěla omluvit za mé naprosto nespolečenské chování.

             Odpoledne proběhl druhý z řady ST jukeboxů a dále pak to, nač se musela Hanka vyspat, tedy „Beseda s mladými spisovateli,“ kde byla podrobena výslechu na téma „jakže vlastně začala psát, co napsala jako první, kde a co jí kde vyšlo, kdo jí ve psaní pomáhá a co chystá.“

Bylo to překvapení i pro ni, neboť se to dozvěděla den před tím.

 Ještě jednou se vraťme ke Star Treku, tentokrát k přednášce „Herci ST na návštěvě v ČR,“ kterých tu bylo už devět a která se konala po besedě.

Měla jsem tu možnost účastnit se dvou setkání, která byla skvělá, nezapomenutelná a nečekaná.

 Odpolední soutěž „O nejbystřejší oko“ byla též vyhlášením vítěze předešlých ST jukeboxů.

 Pozdně odpolední „KS – fakta a fikce“ pojednávala o něčem, s čím jsem se setkala poprvé, tedy o slashi (přesvědčení některých fanoušků o tom, že mezi K/S, tedy Kirkem a Spockem z TOS existuje něco víc, než jen pracovní vztah).

Celý tento fenomén má třicetiletou historii a snad dokonce i mnoho důkazů pro podporu této teorie.

Abych se přiznala, nikdy jsem nad tímto spojením neuvažovala, i když vlastně už otec ST Gene Roddenberry přiznal, že původně o Kirkovi a Spockovi přemýšlel, jako o dvou součásti jedné duše (rozumějte netělesnou spřízněnost).

Nějaké fyzické přitažlivosti si nejsem vědoma, ale pokud existuje, nevadí mi to.

 Festival Fantazie se chýlil ke konci, Hanka odjela již v pátek odpoledne a nám zbýval poslední den účasti.

 Od devíti večer běžel finský fan film pod názvem „Star Wreck In the pirkinning.“ Šlo o šestý film ze stejnojmenné série, ale vzhledem k tomu, že se mi špatně četly titulky, zaběhla jsem do kina na dokument „Pomsta faraónů – ztracené poklady,“ jak jste správně pochopili, o egyptských památkách, jež jsou roztroušeny po muzeích celého světa.

Docela diskutabilní zůstává otázka, zda-li by se měly všechny vrátit Egyptu, nebo třeba z důvodu vhodnějších podmínek skladování a konzervace ponechat například v Londýně, či jinde.

Posledním filmem, který jsme shlédly byl devátý z ST řady pod názvem „Vzpoura,“ během nějž mě tak trochu zmohla únava, kterou jsem zažehnala shlédnutím kousku jedné epizody ze SG – Atlantis.

Vzpoura končila v jednu ráno, a tak nezbývalo nic, než se uložit ke spánku.

Sobota:

Byla zasvěcena hledání lidí se kterými jsem se chtěla ještě jednou setkat, přednášce „Vývoj lodí Federace“ a spoustě času tráveném v čajovně při z mé strany tak trochu nostalgické rekapitulaci conu.

Když… mě je vždycky smutno, když odněkud odjíždím.

 Poslední věcí, kterou jsem shlédla byl „Československý SG jukebox,“ pak poslední džusík a odjezd.

 Cesta domů byla zajímavá, jelikož se téměř dvouhodinová cesta z Chotěboře do Prahy protáhla na skoro tři hodiny, za což děkujeme objížďce, jež nebrala konce.

       Neztrácely jsme duchapřítomnost a zanotovaly si tu naší „Ostudu trekerů“ a hned nám bylo líp.

Zastavily jsme se v Praze a pak mě Helena odvezla domů, za což tímto ještě jednou děkuji.

          

Čeho na příště víc:

Nejen za mě určitě říkám, že čaje. Jo jo, toho bylo málo. V sobotu před odjezdem se dopíjely poslední a už k nim skoro nebylo ani co zakousnout. Ale tomu se není co divit, protože například já – zasloužilý čajomil, prostě nemám problém s tím vypít i dva, tři litry za den.

Další problémy jsem nezaznamenala a pokud nějaké byly, tak jsem si jich nevšimla, což svědčí o dokonalé organizaci akce.

DÍKY

 Už dnes se těším na další ročník Festivalu Fantazie, na který se určitě vypravím.

Komentáře

komentářů

About The Author

Zakladatel MFantasy magazínu

8 komentářů

  1. Hanina Veselá

    To si piš, Martine, že je do ST blázen. A tos tam s ní nebyl. To bylo jen samé ST sem ST tam… Hrůza. Ale trochu té fantasy tématiky se tam přece mihne – třeba ty filmy:-) Navíc tu jiná reportáž neni, tak trochu toho ST snad čtenáři přežijou.

Leave a Reply