I. Čepele ve tmě

            „Jsi přesný.“

            Ellen se zpoza rohu přístavního doku vynořil jako duch, následován svým drobným, nehlučným sluhou. Nolrika zajímalo, jak se takový hřmotný člověk může pohybovat tak tiše.

            „Máš?“ vyslovil šlechtic jednu jedinou otázku. Stál zahalen do tmavého pláště s kápí staženou dozadu, tradičního oděvu všech nočních živlů, ale Nolrik si byl jist, že plášť skrývá drahou, zlatem vyšívanou tuniku, hedvábné nohavice a aristokraticky rovné, pyšné držení těla, které by všem zvědavým očím prozradilo jeho vznešený původ. Naštěstí pro něj, po setmění v ardackých docích příliš mnoho zvědavých očí nebylo.

            Nolrik beze slova sáhnul do torny a vytáhl kožený měšec převázaný lýčeným provazem. Kdyby nebyla tma, byla by na něm patrná trpasličí runa Th.

            Ellen po váčku chtivě natáhnul ruku, Nolrik však prudce o krok ustoupil.

            „Napřed chci vidět zbytek peněz!“ zasyčel skrze zuby.

            Šlechtic se zarazil. „Tak? A jak můžu vědět, že v tom váčku není třeba kobylí hovno? Že neshrábneš peníze a nezmizíš v přístavních uličkách? Oba dobře víme, že by jsme tě tam nikdy nenašli.“

            Nolrik opatrně, jakoby s obavami, sáhl do váčku a přitom povytáhnul z pochvy svou dýku.

            Wai!“ zašeptal zřetelně, dávaje si pozor na artikulaci. A křišťál, vsazený do rukojeti dýky, se rozzářil. Slabým, ale jasným světlem.

            Ellen neměl čas pozastavovat se nad tímto divem. Jeho zrak upřeně hleděl na hnědý, vrásčitý předmět, který Nolrikova ruka držela povytažený z váčku. 

            „Elfí kořen,“ hlesl udiveně.

            „Nevěřil jsi mi, pane?“ zeptal se Nolrik. „Proč sis mě tedy najímal? Ale to je jedno. Jak vidíš, já jsem svou část dohody splnil. Teď splň ty tu svou.“

            Ellen sebou trhnul, jakoby se probral ze snu a pokynul sluhovi, stojícímu mlčky vedle něj. Ten odkudsi vytáhnul jiný, mnohem naditější měšec a hodil jej Nolrikovi. Když jej dobrodruh chytil, příjemně to zacinkalo.

            „Šedesát zlatých andurů. Můžeš si je přepočítat,“ poznamenal šlechtic. „S těmi čtyřiceti, co jsem ti dal jako zálohu, to dělá celé jmění.“

            Nolrik mu beze slova podal váček s kořenem. „Malai,“ zašeptal a krystal v dýce zhasnul. I beze světla viděl, že šlechtic je ze svého nově nabytého pokladu u vytržení.

            „Řekni mi!“ vyhrknul po chvíli na Nolrika, kontrolujícího zběžně obsah měšce. „Opravdu jsi pro něj musel až na vrchol Krahujčí hory?“

            „Musel,“ odpověděl dobrodruh. „Nikde jinde na světě neroste. Kromě Elfie, samozřejmě.“ 

            „A co harpyje? Je jich tam opravdu tolik? Jsou opravdu tak…  strašné?“

            Nolrik mírně zaklonil hlavu, jakoby vzpomínal. „Řekl bych,“ řekl po chvíli, „že pověsti o nich trochu přehánějí…“

            Bylo slyšet, jak šlechtic ve tmě těžce polknul. Jeho sluha stál dál tiše a nehybně, připomínaje spíše sochu než člověka.

            „My se neznáme!“ zasyčel Ellen. „Nikdy jsme se neviděli!“

            Nolrik přikývnul. Stejně tiše jako se objevili, zmizeli oba kupující za rohem a ztratili se v přístavních uličkách.

            „Jsou docela odvážní,“ uznal polohlasnou samomluvou Nolrik. „Sami dva v noci v přístavní čtvrti… Alespoň něco jim bohové nadělili, když už je ´obšťastnili´ takovou hloupostí.“

            Obrátil se a zamířil Přístavní ulicí zpět do města. Noc byla tichá jako krok kočky a zdobená  tisícovkami hvězd. Oblohu křižovaly, jak bylo na jaře obvyklé, dva božské koráby: lodě Ciris, Paní Stříbrného měsíce a její sestry Lael, Malého zeleného měsíce. I když ze země se jevily jen jako měsíční kotouče a Nolrik nemohl spatřit stříbrné a zelené plachty, ani okřídlené koně, či smaragdové pávy, táhnoucí koráby po obloze, jejich světlo přinášelo do jeho duše klid a pocit bezstarostné lehkosti. Dnes to byl dobrý den. Peníze, které tak snadno získal, mu vystačí nejméně na půl roku bezstarostného života. Po tisící si sliboval, že je tentokrát nepropije, ani neprohýří s děvkami a díky měsíční euforii tomu i věřil. A že onen elfí kořen byla ve skutečnosti zvláštně tvarovaná hlíza divokého celeru, koupená u kořenářky za půl stříbrňáku, to přece nebyl jeho problém. Ten nafoukaný aristokratický panák ho chce stejně jistě použít k nějaké špinavosti: odstranění politického soupeře, soka v lásce, nebo podvodnému získání významného úřadu. Kdyby jen lidé nebyli ve své ničemnosti tak hloupí…

            Jeho myšlenky přerušilo slabé zašustnutí. Jen takový tichý, spíše tušený zvuk, vycházející z vedlejší uličky. Jakoby odtamtud někdo přibíhal a snažil se, aby jej nikdo nezaslechl. Nolrik zostražitěl. Noční pohyb tak blízko ardackého přístavu nevěstí nic dobrého! Rozhlédl se, hledaje úkryt, a pak se opatrně přikrčil do stínu vystouplého patra nejbližší dřevěné barabizny. Dával si pozor, aby nešlápnul do kaluže splašků a jeho boty nezavadily o kamínky, rozházené po udusané zemi.

            Zvuk se blížil. Už rozeznal rychlé, lehké kroky, mísící se oddechováním a funěním. A vzápětí zaslechl další kroky, o dost těžší a hlasitější. Teď!.. Teď se do nich vmísilo tlumené kovové cinknutí. První kroky zrychlily.

            Někdo pronásleduje přístavem někoho jiného. Nolrik v duchu zaklel. Ještě se tak zaplést do nějaké špinavostí, odehrávající se v Ardaku pod rouškou noci! Když se dá na útěk, pronásledovatelé to zaslechnout a třeba budou chtít odstranit svědka! Tiše se modlil k Ciris, Paní noci, a čekal.

            Z uličky vyběhla malá, přikrčená postavička, zahalená do klasické noční „uniformy,“ tedy tmavého pláště s kápí. Udělala pár kroků, pak se zastavila, zavrávorala a těžce padla na kolena. Začala vysíleně oddechovat.

            Zatraceně! zavrčel v duchu Nolrik. Nezastavuj se tu! Běž dál! Zvedni se, máš na to!

            Zdálo se však, že drobný běžec na to už nemá. Pokusil se namáhavě postavit, ale pak znovu klesnul na kolena. Jeho dech začal být přerývaný a sípavý. Kroky jeho pronásledovatelů se blížily. Běžec se rozhlížel po okolí, jakoby hledal pomoc a z jeho křečovitých, trhaných pohybů byl znát strach. Podíval se Nolrikovým směrem. Dobrodruh zahlédl záblesk malých oček zpod kápě a pochopil, že Tvor(i) (protože člověk to určitě nebyl), používá Ostrovidný lektvar.

            „Pomoz mi!“ zašeptal klečící. V hlase bylo znát, že mu docházejí síly. Zřejmě byl nemocný, nebo zraněný. „Pomoz mi… Prosím!“ Nolrik se nehýbal. Nevěděl, co má dělat. Bojovala v něm touha pomoci pronásledovanému s hlasem rozumu, radícímu do ničeho se neplést. Kroky těch druhých už byly blízko.

            Malý Tvor sáhnul třesoucíma se rukama kamsi pod plášť a vzápětí cosi hodil k Nolrikovým nohám. O udusanou půdu udeřil jakýsi malý tmavý předmět. „Thalanquil!“ zašeptal Tvor naléhavě. „Thalanquil…!“ A zhroutil se.

            Nolrikou rozumu bylo jasné, že musí zmizet. Že se neměl vůbec zastavovat. Jenže se v tu chvíli ozval mnohem naléhavější pocit, ten který se stal jeho osudem, ten co jej vyhnal z rodného domu a udělal z něj věčně vandrujícího dobrodruha. Zvědavost. Dvěma kroky vystoupil ze stínu domu a vzal do ruky tu tajemnou věc. A ve stejné chvíli dorazili mrňousovi pronásledovatelé.

            Byli tři. I oni měli tváře zahalené do kápí. I jim z tmavého místa problikávali světýlka očí, ale tentokrát to nebylo způsobeno Ostrovidným lektvarem. A všichni drželi v rukou obnažené meče.

            „Vydej nám Schránku, člověče,“ řekl nejbližší z nich. Mluvil hlubokým, hrdelním hlasem. Zbylí dva se kolem něj rychle rozestavili. Tak, aby Nolrika zatlačili ke zdi. Bojovník pochopil, že je zle.

            „Klidně,“ odpověděl a položil předmět na zem. „Tady je, mě do toho nic není.“ Ustoupil o pár kroků se smířlivě zdviženýma rukama. Ó, Paní noci, ať si to vezmou a zmizí!

            Mluvčí zahalených pokleknul, vzal tu věc do ruky a chvíli si ji soustředěně prohlížel. Pak se napřímil a otočil se na své muže.

            „Zabijte ho!“ řekl.

            Hmm, to se dalo čekat, pomyslel si dobrodruh hořce. Mocná Ciris, splácíš mi takhle můj žert s elfím kořenem? Prudce vytrhl meč, jehož rukojeť po celou dobu třímal zpocenou dlaní, z pochvy a současně sáhl druhou rukou pro dýku. Jakmile to udělal, veškeré napětí z něj spadlo a stala se z něj ostražitá, soustředěná, k boji odhodlaná šelma.

            Wai!“ zašeptal a první zakuklenec, který se již chytal k výpadu, polekaně uskočil, když se krystal na konci dýky rozzářil. Některé útočníky tenhle laciný trik zahnal na útěk. Na tyhle to však nestačilo.

            První zaútočil ten vpravo, rychlým, prudkým sekem šikmo shora. Nolrik jeho výpad v klidu vykryl, současně o krok ustoupil, aby si udělal prostor proti dalším nepřátelům. Vyplatilo se to. Další útoky přišly okamžik po tom prvním. Jeden z nich z hora na hlavu a druhý, horizontální ve výši pasu, z levého boku. Nolrik musel spojit dva kryty v jeden jediný rychlý pohyb, aby je zastavil.

            Byly dobří. Rychlý, zkušení a sehraní. A Nolrikovi nezbylo nic jiného než ustupovat ke zdi a mečem i dýkou zastavovat déšť výpadů, kterým ho zasypávali. Kdyby nebojoval jižanským stylem, umožňujícím krytí dýkou v levé ruce, byl by mrtvý velice rychle. Takhle si mohl soupeře přece jen trochu držet od těla. Pokud byli překvapeni jeho neobvyklým stylem boje, nedali to nijak najevo. Zatlačili ho až ke roubené zdi, prudkými útoky jej drželi v obrané pozici a trpělivě čekali na jeho chybu. Nolrik musel vsadit vše na jednu kartu.

            Vykryl mečem dva útoky, koutkem oka sledoval soupeře vlevo  a ve chvíli, kdy se i on rozmachoval k ráně a téměř bez rozmachu, jen prudkým švihem zápěstí hodil dýku. Zbraň prosvištěla vzduchem a s mlasknutím zajela do soupeřova těla. Zakuklenec poodstoupil, nevěřícně pohlédl na dýku, čouhající z jeho hrudi, a pak se bez hlesu zhroutil. Jeho kumpáni se také zarazili, jen na zlomek okamžiku, a toho Nolrik využil a prudce bodnul do hrudi nejblíže stojícího, ve snaze zasáhnout jej do srdce.

Byl však příliš dobrý. Útočník se bleskově vzpamatoval z šokujícího vyřazení svého kumpána a reflexivně máchl mečem zdola nahoru, takže se bodnutí svezlo po jeho hrudi směrem k bradě a pouze jej škráblo. Mocný Ildore(ii), jak to mohl stihnout? projelo Nolrikovi hlavou, ale nebyl čas na přemýšlení, rána třetího soupeře ho zasáhla do boku, ale sjela po drátěné košili.

            Nyní už útoky nepršely s takovou intenzitou, k jejich odrážení mu však zbyl pouze meč. Útočníci kroužili kolem Nolrika, sekali a bodali z nejrůznějších úhlů, snažíce se najít bojovníkovo nejslabší místo. Boj se změnil v souboj nervů, v riskantní hru na chybné kroky, pomalejší reakce, překvapivé výpady, na to, kdo první ztratí pozornost a udělá chybu. Nolrik se snažil najít prostor k proběhnutí pod čepelemi, ale soupeři jej svírali pevně. Pak jeden z nich ztratil nervy a sekl příliš silně. Nolrik uskočil, krytem odrazil čepel druhého zakuklence a koutkem oka zachytil, že meč prvního zajel hluboko do mezery mezi roubenými kládami domu a jeho majitel má problémy jej vytáhnout. Rychle naznačil výpad na opačnou stranu… a pak prudce seknul bezbranného soupeře přes hruď a břicho. Zabiják zaskučel a rukama se snažil zastavit krev, valící se z dlouhé rány, jež se mu táhla napříč trupem. Nolrik po máchnutí pokračoval v pohybu, prudce se otočil a švihem se pokusil odrazit útok posledního vraha.

            Tentokrát to nestihl. Meče zazvonily, ale Nolrik ucítil ostré bodnutí a palčivou bolest v boku. Okamžitě přešel do protiútoku a snažil se to ignorovat. Poslední soupeř nebyl zbabělec, který by bojoval jen v přesile. Chladnokrevně odrážel Nolrikovi výpady, promyšleně, bez emocí bodal a sekal. Noční ticho rušilo zvonění mečů a oddechování obou mužů. Oba střídavě o pár kroků postupovali a zase ustupovali, ani jeden z nich nebyl schopen získat nad druhým převahu.

            Nolrik začínal ztrácet trpělivost. Trvalo to příliš dlouho, rána v boku pálila a kdykoliv mohla přiběhnout ponůcka. Nenechá se zabít, nebo zatknout kdesi za přístavem kvůli čemusi, co se ho ani netýká! Vztek a bolest působily jako ostruhy. Rychlý, přesný výpad na hlavu. Soupeř jej vyrazil, ale hned přišel další. A další. Celá série krátkých bleskových útoků, která donutila zabijáka ustupovat až k stěně domu na druhé straně ulice. Červené skvrnky očí svítily zpod kápě beze změny, nic z jeho pohybů neprozradilo, že je v úzkých. Nolrik se donutil uklidnit, využít získané převahy a neudělat chybu, která by jej stála život. Jeho tělo se změnilo v bleskurychlý vražedný stroj. Zakuklenec vyrážel jeho výpady s největší námahou. A pak to nestihnul.

            Nolrik seknul horizontálně na hlavu, zevnitř, zleva doprava. Zabiják se pokusil ránu odrazit mečem, ale nezvednul ruku dostatečně rychle. Vykryl ji, ale ne čepelí. Zakvílel bolestí a zkroutil se jako raněný had. Meč letěl na jednu stranu, dva utnuté prsty na druhou. Útočník padnul na kolena a šokovaně zíral na svou zmrzačenou ruku. Křičel.

            Nolrik postoupil o krok a bodnul. Čepel meče proklála vrahovo hrdlo, škobrtla o páteř a vyšla druhou stranou. Křik se změnil v bublavé chroptění.

            „U Dizzara(iii) to je zas krve jak z krávy!“ zavrčel Nolrik a kopnutím srazil mrtvé tělo z meče. Nebyl čas zbraň vyčistit. Musí odtud zmizet! Co nejdřív!

            Kleknul si na hruď muži, kterého zabil prvního a vytáhnul dýku z jeho těla. Rychle otřel hadrem její čepel a schoval za opasek. A pak, i když se tomu jeho rozum příčil, se zachoval jako každý jiný člověk. Jeho ruce stáhly mrtvému kápi i pruh plátna, který měl převázaný kolem úst a nosu.

            Wai!“

            Byl to člověk, muž, starý jen něco přes dvacet let. Ústa měl roztažená dokořán, oči vytřeštěné překvapením. Oblečen byl do prosté kytlice. Rychle mrtvolu prohledal, nenašel však žádný měšec ani kapsu, jen pochvu na meč. Náhle ucítil cosi tvrdého na mužově hrudi. Sáhnul pod kytlici a věc vytáhnul.

            Držel v ruce podivný, asi píď široký kruhový medailon, vyrobený z jakéhosi tmavého dřeva, připomínajícího mahagon. Tvořil jej kruh, do kterého byl vyřezán výhrůžně vyhlížející drak s otevřenou tlamou. Respektive, dračí hlava a krk.

            Nolrik předmět potěžkal. Podobný symbol v životě neviděl, ale medailon vyhlížel vzhledem k mužovu oblečení příliš draze.

            Rychle obešel další dvě mrtvoly a přesvědčil se o tom, co již vytušil, tedy že u nich najde totéž. Prosté oblečení, zbraně, medailony. Pak konečně přiklekl k tělu jejich oběti.

            Jak se dalo čekat, oběť se po odhalení obličeje ukázala být hobitem. Roztomilá, skoro dětská tvář, lemovaná kšticí tmavých, kudrnatých vlasů, byla klidná, bílá, se zavřenýma očima. Pláštík byl obyčejný cestovní, jinak bylo tělíčko, na hobita překvapivě štíhlé a šlachovité, oblečeno do prosté tuniky do půli stehen, plátěných kalhot a kožené vesty zdobené všitými mušlemi. Což, vzpomněl si Nolrik, je cechovní oblečení námořníků. Kupodivu měl na nohou střevíce, což nebylo u Chluponohých obvyklé. Zabila jej hluboká, krvácející rána v pravém boku, zřejmě nepodařené bodnutí zezadu. U sebe měl jen krátkou dýku, pár amuletů pro štěstí (pochopitelně falešných) a měšec s několika měďáky. A potom ještě onu VĚC.

            Nolrik poodstoupil od mrtvoly a sebral ze země tajemný předmět. Podivná lehká skříňka z podivného materiálu. Na omak vypadal jako slonovina. Jenomže ta je obvykle bílá. A tahle věc byla černá jako nejtmavší noc. Měla tvar postupně se zužujícího hranolu, jehož širší konec se zaobloval do tvaru polokoule. Výška hranolu byla asi deset palců(iv) široký mohl být tak pět až sedm. A byl celý pokrytý rytinami. Ve světle krystalu rozeznal složité, snad rostlinné ornamenty po stranách stěn a stylizovanou hlavu berana uprostřed.

            Věc byla na svou velikost velmi lehká, jakoby dutá. Vůdce těch vrahounů ji přece nazval Schránkou. Nolrik vzal do ruky zaoblený konec věci a pokusil se jím zapáčit. Ani se nepohnul. Pohmatu se pokusil najít jakoukoliv spáru, ale buďto tam nebyla, nebo mezi rytinami zanikala.

Jestli je to schránka, tak ji teď určitě neotevře.

            Zkoumavě si prohlížel oba předměty, medailon i schránku.

            „Takže nějaký malý mořský vlk byl zavražděn v Přístavní ulici v Ardaku uprostřed noci kvůli malému černému nesmyslu,“ ozvala se jeho samomluva. „A mě do toho samozřejmě nic není. Jen jsem se do toho náhodou připletl. A měl bych jít radši rychle od toho.“

            Přemýšlel jen chvíli. Pak se palčivou bolestí připomněla jeho rána. Drátěná košile byla mokrá jeho krví. Rána zřejmě nebyla příliš hluboká. I tak ale potřebovala ošetření.

            Opatrně, aby raněné svaly příliš nepodráždil, vstal. Medailon schoval do měšce a schránku pod pláštěm. Zašeptal kouzelné slovo, které zhaslo světlo křišťálu a rychle zmizel ve tmě.   

            POKRAČOVÁNÍ…

 

 

 



(i) Tvor – na Aruhanu výraz pro jakéhokoliv rozumného tvora, v mnohorasovém světě nahrazuje náš výraz „člověk.“

(ii) Ildor – bůh spravedlivé války, statečnosti a hrdinství, ochránce vojáků, hrdinů a dobrodruhů. Zobrazován jako válečník s kopím provázený sokolem.

(iii) Dizzar – strašlivý temný bůh válečného ničení a utrpení, Ildorův protiklad. Jeho symbolem je černá zbroj a obrovská válečná sekyra. Někdy bývá zobrazován s hlavou divokého kance.

(iv) 1 palec = 1,5 cm

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

  1. Filip Pivoňka

    Díky moc, přesně takové komentáře potřebuji. Ty měsíce, to nemá být básnický příměr, ale tak si lidé ve světě povídky dle svého náboženství a mytologie své měsíce představují: jako koráby bohů. Z ostatních postřehů se pokusím poučit.

  2. přednosta

    Asi to nejlepší, co jsem tady zatim četl… myslim na serveru, ale navštěvuji ho teprve dva měsíce… mno uvidíme…. podle toho, čím jsi začínal víš, co píšeš a proč to píšeš… a chceš psát líp. mám několik postřehů, je to jen názor…. Používání slov a skladba věty je celkem v pořádku, bylo tam několik velmi výborných míst -Noc byla tichá jako krok kočky a zdobená tisícovkami hvězd.- to je nádherná věta, jen příklad… následný popis a připodobnění měsíce ke korábům… to bylo trochu moc patetické a šroubované. Nepoužívej přechodníky!!!!! komplikují text a jsou zastaralé a to i kdyby jsi je měl správně…. Popis souboje byl příliš dlouhý, obzvláště pasáže seká zeshora dolů na hlavu… brrr úplně vyškrtnout… při popisu boje moc neprozrazuj, hraj si s atmiosférou, pocity: strach, bolest, únava, rychlý sled úderů… vyber si nějaký detail a zvýrazni ho. Nech čtenáře ať si představuje… Některé pasáže jsou zbytečně popisné… postava chce rychle pryč, ale celou stránku stráví po

Leave a Reply