II. Půda se rozpaluje

Ráno bylo jako vyšité z hedvábí a noční příhoda se zdála být jen snem. Zranění v boku však dosvědčovalo, že se doopravdy stala.
         Rána nebyla hluboká, meč rozsekl pouze kůži a svaly na žebrech, kosti zůstaly naštěstí celé. Hned po příchodu do svého pokoje si Nolrik ránu vyčistil, napatlal na ni zbytek bylinné masti a obvázal. Pokud půjde všechno dobře, tak se za pár dní zahojí, i když bude ještě nějaký čas bolet.  
        Teď, když seděl s kusem bílého chleba se špekem a džbánem mléka v nálevně hostince U Medvěda, o ráně skoro nevěděl.
        Do šenku se začali trousit první ranní hosté –  v hospodě ubytovaní pocestní, několik starších žáků Ariondovi školy, parta zedníků z nedaleké stavební huti. Hostinský, připomínající svým vzezřením podnikového jmenovce, roznášel chlebové placky, špek a uzenky. Nolrik uvažoval, co udělá s načatým dnem.
        „Měl bych odtud zmizet,“ zamumlal si pod vousy. „Pryč s Ardaku a nejlíp pryč z vévodství. Dřív, než ten navoněný panáček přijde na to, že jeho „elfí kořen“ je dobrý leda tak do kuchyně. A než si zakuklenci s drakem na krku všimnou, že jim někdo v Přístavní podřezal tři kamarády…“Pak ale vytáhl z měšce medailon s drakem a chvilku si ho zamyšleně prohlížel. „No, zmizíme odtud hned, jak…“ Schoval amulet zpátky do váčku a pokynul hostinskému.
        „Co si budeš přát?“ přihnal se chlapík medvědí postavy k jeho stolu. Dnes ráno byl překvapivě horlivý, zřejmě díky tomu zlatému anduru, co mu Nolrik při objednávání ukázal.
        „Poslouchej, hospodo, nevíš kde by se dal ve městě sehnat učenec, který se vyzná v erbech a znameních?"
Hostinský se zatvářil udiveně: „V erbech?“
        „Ano, ano. Erby, městské znaky, klanové a rodové symboly…“ přikývnul Nolrik a výmluvně položil na stůl stříbrňák.
       „Jo ták,“ očima hostinského projel záblesk pochopení. Stříbrný záblesk. „Tak, někdo takový bydlí v Kupecké ulici, pár kroků za Pahorkem milosti. Je to městský geral… heral… heralnyk…
       „Heraldik,“ skočil mu do řeči Nolrik.
      „Jo, vždyť říkám! Ale připrav se na to, pane, že je sakra drahý. Nevím jestli…“
      „To už není tvoje starost. Díky.“  Posunul stříbrňák po desce stolu a hospodský po něm rychlostí útočící štiky lačně hmátl. Tak vida, bydlím tu už druhý týden, ale pane mi dneska řekl poprvé, pomyslel si Nolrik.
       Vyšel kolem velkého vycpaného medvěda, jež dal hospodě jméno, na ranním sluncem prohřívanou ulici. Město žilo již od časných ranních hodin. Ulicí spěchali Obyvatelé za svými starostmi: řemeslníci do svých dílen, ženy a sluhové k pekařům a řezníkům pro jídlo, nebo se džbány ke studnám pro vodu. Nolrik rozehnal hejno zrzavých slepic, odkopnul otravného chundelatého psa a přes několik bočních zamířil mezi patrovými, polodřevěnými, polokamennými domy ulic k Pahorku.
      Pahorek milosti čněl vysoko nad městem na opačné straně Velkého Tržiště. Nolrik na něj rychle vyšplhal a zamířil ke svatyni bohyně Inniany, odkud se mohl nadechnout studeného, vlhkého větru od moře a přes střechy a věže Ardaku zahlédnout stěžně desítek zakotvených lodí. Pak zastavil nejbližšího měšťana a zeptal se, kde najde městského heraldika. 
      Mistr Pallan měl pěkný patrový dům s kamennými zdmi a sedlovou střechou, přímo naproti vchodu do svatyně. Dobrodruh přistoupil k vratům, vzal do ruky těžké bronzové klepadlo a několikrát zabušil.
      Jedno s obloukových oken v patře se skřípavě otevřelo a vyklonil se z něj asi čtyřicetiletý muž s prošedivělými vlasy.
       „Co je?“ zavrčel nerudně.
       „Ty jsi Mistr Pallan, městský heraldik a písař?“
       „Jo. A ty jsi kdo?“
       „Jmenuju se Nolrik. Chci tě požádat o radu ohledně jednoho znaku,“ zvednul medailon nad hlavu.
       Pallan se uchechtl. „Jo mladý muži, poradenství v oboru heraldických a jiných znamení občas poskytuju, ale rozhodně to není zadarmo. Máš čím zaplatit?“
       „A kolik chceš za odhad jednoho znaku na medailonu?“
       „No, přijde na to. Minimálně pět stříbrných, ale pokud je to hodně vzácný znak, tak se platí zlatem.“
       „Vydřiduch,“ zavrčel Nolrik tiše. Pak sáhl do měšce, tak, aby to Pallan viděl a vytáhnul z něj jeden zlatý. Zaleskl se na slunci jako odraz na vodní hladině.
       „Tak počkej,“ řekl heraldik už o něco ochotněji a zavřel okno. Nolrik přes vrata zaslechl, jak sbíhá schody. O chvilku později se ozvala odsouvaná petlice a malá, do vrat vložená dvířka se otevřela.
        „Pojď dál. Ale meč nechej tady,“ pokynul mu Pallan. Měl na sobě dlouhou, splývavou tuniku, oděv lidí, co nemusí pracovat rukama a za koženým opaskem krátkou dýku. Vida, mě nutí odložit zbraň, ale sám je ozbrojený, pomyslel si Nolrik, když vkládal meč do dřevěného stojanu na zbraně. Nu což, má na to právo. Já bych cizímu ozbrojenému chlapovi taky nevěřil.
        Pallan jej po schodech uvedl do jakéhosi předpokoje s vyřezávanými křesly.
        „Tak co máš? Ukaž to,“
        Nolrik mu podal medailon a Pallan si jej dlouze a zamyšleně prohlížel.
         „Hmm… hmm…hmm… Drak…, drak…, drak… Draka má ve znaku kde kdo, třeba Agramorské království. Jenže ten je celý, nejen hlava a krk. A navíc jeho drak je stříbrný, kdežto tohle… Kdo ještě, k čertu… Hrabství Rehnen, Rytíři dračího srdce, město Tal… Jenomže to všechno jsou celí draci úplně jiných barev. Buďto je to nějaká hodně neobvyklá stylizace, nebo…“
         Obrátil se k bojovníkovi. „No příteli, počkej tady. A připrav si zlaťáky.“ Vzápětí zmizel za dveřmi vedlejšího pokoje.
Minuty se vlekly. Oknem do místnosti nakouklo jarní slunce a celou ji pozlatilo, z ulice slabě doléhaly zvuky kroků a klapot koňských kopyt. Nolrik si z nudy prohlížel dřevěný, řezbami zdobený strop. Zpoza zdi slyšel šustění a praskání pergamenu, takže měl jistotu, že Pallan nelení a listuje knihami, či rozdělává svitky.
          A pak se ozval ten výkřik. Rozseknul to líné ticho kolem jako rána břitvou a rozlehl se po celém domě. Bezpochyby to křičel Pallan. Vzápětí se dveře rozletěly a měšťan stál na prahu, bledý a roztřesený. V jeho očích bylo tolik upřímného strachu, jakoby právě spatřil démona nejhlubších sfér.
          „Ven!“ zařval. „Vypadni z mého domu! Ztrať se, ty černokněžníku, ať tě tady nevidím!“ křičel jako pominutý. Od jeho úst odletovaly bílé kapičky slin.
          „Co se děje? Já…“
          „Vem si ten nástroj démonů a zmiz odsud, povídám! Stráž! Stráž! Pomóc!“
          „To je omyl!“ snažil se bránit Nolrik. „Já tu věc našel! Nevím ani, co to je…“
           „Mě je jedno, jak ses k tomu dostal!“ křičel heraldik. „S takovými, jako ty, nechci nic mít! Mám to tu příliš rád na to, abych se nechal zabít. Vypadni!“
          S odporem hodil Nolrikovi medailon a hnal ho po schodech dolů. Bojovník se rozhodl raději ustoupit. Jen tak tak si stihl vzít ze stojanu za vraty svůj meč a už stál venku na ulici.
           „A pamatuj si, šmejde! Jestli tě tu ještě potkám, nahlásím tě konstáblovi jako služebníka Chaosu!“ zařval na rozloučenou Mistr Pallan a prudce zabouchnul dveře.
           Nolrik zůstal udiveně stát uprostřed ulice. Chvilku si nechápavě prohlížel heraldikův dům, a pak se zadíval na medailon. Dračí tlama byla rozšklebená a trčelo z ní cosi, co mohlo být jazykem, ale i ohnivým plamenem. Zamrazilo ho v zádech.
           Pak zvednul hlavu a uvědomil si, že několik kolemjdoucích celou scénu pozorovalo a zřejmě zaslechlo i poslední Pallanova slova. Nyní stáli v bezpečné vzdálenosti a zvědavě jej očumovali.
           „No, je čas změnit působiště,“ dal Nolrik průchod svému zlozvyku a rychlým krokem zamířil směrem k Hlavní ulici. Na Pahorku zatočil vlevo a vydal se k Tržišti. Nevšiml si, že jeden z žebráků sedících na schodech Innianiny svatyně, malý Tvor zahalený do roztrhaného pláště, vstal a opatrně se vydal za ním.

Jít přes Velké tržiště se Nolrik rozhodl, aby si zkrátil cestu k Medvědovi. Teprve tam si uvědomil, jaká to byla chyba.
Na Velkém tržišti každý poutník pochopil, proč je Ardak nejdůležitějším obchodním přístavem západní Andurie. Jiná města mívají jarmark jednou, dvakrát do roka a málokdy trvá déle než týden. V Ardaku existuje jen jeden veliký, trvající od jara do podzim.
         Sluncem zalitým náměstím se prodíraly stovky, nebo možná tisíce Obyvatel – lidí v nejrůznějších cizokrajných oděvech, vousatých trpaslíků na velkých kupeckých vozech, obtloustlých hobitů, i malých hbitých šotků, kterým se každý opatrně vyhýbal. Náměstí bylo rozděleno řadami krámků, pultů a vyložených kupeckých vozů, jež přetékaly zbožím nejroztodivnějšího charakteru: od pecnů obyčejného černého chleba až po exotické, cizokrajné oděvy, parfémy a prapodivné předměty, které Nolrik nikdy v životě neviděl. Mraveniště Tvorů vyplňovalo celý prostor rozsáhlého tržiště, tlačilo se do podloubí honosných kamenných domů, patřících městské honoraci, k věži reprezentativní radnice i k masivním stěnám monumentálního Panteonového chrámu, jehož jediná věž vysoko přečnívala všechny ostatní stavby ve městě.
        Nolrika pohltila chaotická směs vyvolávání prodavačů, dohadování a křiku kupujících, úlomků rozhovorů v nerůznějších nářečích a jazycích, pachů cizokrajných koření, parfémů, zvířat i nemytých a zpocených těl; vůní chleba, preclíků a svařené medoviny. Odkudsi hrála ječivá, vlezlá píšťala. Kdosi se do jejího zvuku pokoušel zpívat. Za Nolrikem se ozval hlasitý ptačí křik a když se ohlédl, spatřil Tvora s hnědozelenou olivovou pletí a srsti podobnými vlasy, jak vleče za uzdu přes dva sáhy vysokého, dlouhokrkého, osedlaného ptáka se zakrnělými křídly. Chtěl si jej prohlédnout lépe, ale málem vrazil do snědého Jižana v  županu podobném plášti, s turbanem na hlavě a dvěma polonahými sluhy, tmavými jako mahagon po boku, který se snažil prodrat davem opačným směrem. Nolrik zamumlal omluvu, rychle obešel trpasličí stánek s koženými měšci, límci a opasky a ustoupil před plně naloženým vozem, který se pomalu, za doprovodu vozkových šťavnatých kleteb, plazil přeplněným náměstím. Bleskově kolem něj proběhla skupinka rozjívených dětí, a když zjistil, že to nejsou děti, ale šotci, polekaně si zkontroloval měšec. Šotci, proplétající se nadávajícím zástupem, málem porazili jakéhosi trpaslíka, jemuž ztrhli z těla plášť a zmizeli v davu. Než se Nolrik prodral na konec tržiště, musel ještě čelit nadávkám rozložité měšťky, které přišlápnul šaty, trhanovi vlezle nabízejícímu „zaručeně fungující“ amulety proti zlým silám a vychrtlému prorokovi, hulákajícímu na rohu o zkaženosti civilizace a blízkém konci světa.
       Když už se blížil ke konci „zkratky,“ náměstím se rozlehl zvuk bubnu. Nolrik se začal, stejně jako ostatní Obyvatelé, rozhlížet a hledat místo, odkud údery přicházejí.
        Na popravčím lešení, momentálně nesloužícím svému účelu, stála skupina městských stráží v bílých varkočích se znaky trojitě rozeklaných bodláků. Obklopovala bubeníka a dva očividně významné, bohaté muže. Nolrik nevěděl proč, ale z toho výjevu neměl dobrý pocit. 
         Bubeník prudce zavířil a naposledy udeřil paličkou do oslí kůže.
          „Obyvatelé Ardaku,“ promluvil šlachovitý muž v rytířském wamsu s bodlákem vyšitým na hrudi. „Věnujte mi všichni pozornost Mám pro vás závažnou zprávu.“
          Poslední špitající hlasy utichly. Všichni měšťané shromáždění na Tržišti věděli, že když mluví konstábl Heldan, je dobré bedlivě naslouchat.
          „Dnes ráno byla v přístavní ulici nalezena mrtvá těla tří mužů. Tito muži byli dlouhodobě hledáni městskou stráží i řádem Orladimových sluhů, neboť se jednalo, jak potvrdilo vyšetřování, o uctívače temných bohů a služebníky Chaosu. Ať už je usmrtil kdokoliv, jejich smrt byla zasloužená. Bohužel, tito zvrhlí zločinci u sebe měli temný artefakt, mocnou Chaotickou modlu, která byla z místa činu ukradena, pravděpodobně nějakým dalším uctívačem zla. Tento předmět je velmi nebezpečný a je nanejvýš nutné jej zničit. Proto vydala Rada města Ardaku nařízení, aby každý, kdo bude vyzván městskou stráží k prohlídce domu, pokoje, zavazadla i oděvu, musel tuto výzvu uposlechnout. Přechovávání modly bude hodnoceno jako napomáhání Chaosu, a tedy jako hrdelní zločin!“
          Davem to zašumělo. Nolrik, schovaný za plachtou jednoho z krytých vozů, těžce polknul.
Na popravčím lešení vystoupil dopředu mohutně stavěný muž v bílé kněžské říze a dlouhém, světle hnědém plášti. Plášť nesl symbol kladiva. 
         „Tato modla,“ promluvil Představený Orladimova chrámu, „má podobu černé schránky ze slonoviny s řezbami beraních hlav po stranách. Každý, kdo přinese pravdivou zprávu o tom, kde se nalézá, bude odměněn pěti andury. A kdo bude tento temný předmět přechovávat, propadne hrdlem podle chrámového práva. Řád musí být zachován! Střeste se Chaosu!“ Poslední slova kněz vykřikl se vzepjatýma rukama.
         Krátké představení, ale působivé. Obyvatelé se rozcházeli v zaraženém tichu, jen občas někdo cosi vyděšeně zašeptal. Těžko říct, jestli je víc polekala přítomnost mocného artefaktu Chaosu v jejich městě, nebo ohlášené pátrání po něm. Představený Orladimova řádu důstojně sestoupil z lešení, doprovázen konstáblem a ostrými hochy z městské stráže. Nolrik za vozem polknul ještě hlasitěji.
         „U Ildorova kopí!“ zašeptal. Rychle se otočil a se skloněnou hlavou si prorážel cestu davem. „Timone, Jasné Slunce, Pane dne, zač mě trestáš? Do jakého maléru jsem se to zas namočil? Nejdřív mě heraldik vyhodí z domu, jako bych byl divoký lesní troll, a teď se dozvím, že vlastním věcičku zasvěcenou Chaosu, o kterou se navíc zajímají Orladimovi flanďáci. Prej, kdo nám podá zprávu, bude odměněn. Hovno! Každého, kdo s tou věcí bude mít něco společného, orladimovci zlikvidují, a to ne zrovna vybraným způsobem! Takže konec se zvědavostí, konec pátrání na vlastní pěst, zpátky do reality. Mizíme z města ještě dnes!“  
         Několik lidí se za ním udiveně otočilo. Naštěstí uviděli jen jednoho podivína, co si povídá sám se sebou.

U Medvěda bylo prázdno a ticho, jako vždy v tuto denní dobu.
        "Á můj host,“ zvolal ironicky medvědovitý hostinský, srovnávající na pultu kameninové džbány různé velikosti.                            
          „Doufám, že jdeš konečně srovnat účet, co sis tady otevřel…“ Jeho ranní záchvat zdvořilosti již zřejmě pominul.
         „Zaplatím hned,“ utnul ho bojovník. „Odjíždím. Hned teď.“
          „Ale podívejme,“ zvedl obočí krčmář. „Abych řekl pravdu, překvapil jsi mě. Osobně jsem očekával, že se jednoho dne prostě sebereš a už se tu neukážeš. A já si nechám tvého koně a zavazadla.“
Nolrik se ušklíbnul. „To by jsi slušně vydělal, ne?“
        „To ano,“ přikývnul krčmář. „Takhle to bohužel dělá jen pět andurů za jídlo a pokoj. A jeden za ustájení a krmení koně“
        Nolrik beze slova zaplatil a vydal ke schodům vedoucím do jeho pronajatého pokoje, kde měl své věci.
        „Abych nezapomněl,“ ozval se krčmář, „někdo tě tu hledal. Chvíli po té, co jsi ráno odešel.“
        Nolrik se zarazil. Srdce se mu rozbušilo jako zvon.
        „Kdo to byl?“
        Hostinský pokrčil rameny. „Jak to mám vědět? Nezajímám se o soukromí svých hostů…“
        „ Ale něčeho sis všimnul, ne? Jak vypadal? A jak se choval?“
        Krčmář se zatvářil nešťastně.
        „Bohužel, jsem starý člověk. Bohové mě vybavili slabou pamětí a stáří ji nijak na účinnosti nepřidalo…“
        Nolrik pomalu dokráčel k pultu a položil na stůl stříbrnou minci.
         „Hmm,… už se trochu rozpomínám.“ Hostinský se chytil za hlavu. „Vysoký, hubený, zřejmě člověk… Ano, asi člověk…“ Vyčkávavě pozvednul zrak…
         Nolrik mu podal další stříbrňák.
          „… zvláštní chování, jakoby upjaté. Půvabné pohyby, téměř dívčí, sametový hlas… „
          „A jak vypadal?“ přerušil ho bojovník. „Co obličej, vlasy…?“
          „Nevím, měl na hlavě kápi.“
          Nolrik obrátil oči v sloup: „No, to jsi mi teda pomohl! Každý lump a vrahoun, který nechce být poznán, si na hlavu narazí kápi! Je to nejobvyklejší způsob maskováni!“
           „S tím já nemůžu nic dělat,“ rozpřáhl hostinský bezmocně paže. „Ale vzpomínám si ještě na něco…“
           Nolrik sáhl do měšce a vytáhnul další stříbrnou minci. Poslední. Na další úplatky bude muset použít andury a pověst takového boháče si přece jen nemůže dovolit.
            „Mluvil, jako by tě vůbec neznal. Jakoby tě viděl jen jednou v životě, a to z dálky, z tryskem projíždějícího koně. Říkal: ´bydlí tady ten člověk, co vypadá tak a tak?´ A pak tě docela vágně popsal. I když, muže tvého typu není těžké vystihnout podle několika výrazných znaků…“
           Nolrik už na nic nečekal a rozběhl se ke schodům. Krčmářova udiveného výrazu si nevšímal.
           Nahoře rychle shrábnul své věci do sedlových vaků. Na tom, jestli ten dlouhán patřil k nočním zakuklencům, nebo byl agentem Orladimova chrámu příliš nesejde. Když ho dokázali najít takhle rychle, musí zmizet ještě rychleji.
           „Ale co s…“ Jeho zrak padnul na medailon a schránku, kterou schoval za slamníkem. Vzal tu černou věc do ruky. Poprvé se na ni díval v plném světle a všimnul si, že beraní hlava je pouze lebka se zakroucenými rohy a že to, co považoval za květinové ornamenty, jsou jakési ostré, lomené čáry, připomínající přes sebe utkané pavučiny. Uvědomil si, jaký jde z té věci strach. A také to, že kdyby nebyla tma a on měl možnost si ji pořádně prohlédnout, nikdy by ji do ruky nevzal.
„Toho se musím zbavit. Ale ne tady ve městě. Zakopu to někde v lesích! Nebo to hodím do řeky!“
Rychle seběhl schody a zamířil přes šenk do stáje osedlat koně.

                „Timone, Pane dne, zač mě trestáš?!“
          Kletba byla namístě. Šindelářská brána, za normálních okolností snadno průjezdná, byla nyní ucpána kolonou kupeckých vozů, dvojkoláků, koní, oslů i pěších pocestných všech možných ras a stavů. Zástup se pohyboval velmi pomalu a svůj postup doprovázel mumlavým reptáním i šťavnatými kletbami, jež však utichaly, sotva se přiblížil na doslech k hranaté věži. Nolrik kopnul patami koně do slabin a klusem objel kolonu ze strany, aby si prohlédl, co se v bráně děje. A zaklel ještě jednou. Mnohem sprostěji.
           V oblouku brány, nad kterým hrdě visel prapor s trojitě rozeklaným bodlákem, čekalo několik členů zesílené městské stráže, kteří místo, aby jako obvykle znuděně postávali u stěn, každého, kdo branou projel zastavovali a pečlivě mu prohledávali oděv, kapsy i zavazadla. To všechno sledoval chlapík s hranatou přilbou a světle hnědým varkočem, navlečeným  přes drátěné brnění, na jehož hrudi se skvělo znamení kladiva. Podobné kladivo, avšak upravené pro válečné účely, držel voják v ruce.
          Orladimův pes. Člen válečné odnože Orladimova řádu.
Nolrik bezradně pohlédl k mohutným hradbám, táhnoucím se v pevné linii jakoby donekonečna. Nepochyboval, že u všech ostatních bran je to stejné. A že i oba přístavy, říční i mořský, budou hlídané. S těmi věcmi se z města nedostane.
Obrátil koně a cvalem se vracel zpátky do města.  
          Zamířil na opačnou stranu, do jiné části města, než před tím bydlel. Pronajal si pokoj v dřevěné začouzené krčmě se slámou pokrytou podlahou, která se bůhví proč jmenovala U veselého trolla.
Čekal až do tmy. Pak si převázal hojící se ránu, přes prošívanou kazajku natáhnul drátěnou košili a vyčištěný meč připjal k pasu. Černou schránku i medailon schoval do torničky, zavěšené na opasku. Tiše se pomodlil k Paní noci a vyrazil do tmy…
          Zakouřenou, přeplněnou hospodu opustil, aniž by si jej někdo všímal. Když zamířil k přístavu, zpoza rohu na protější straně ulice se vynořila malá, zahalená postavička a vydala se v jeho stopách.  

Jeho záměr byl jednoduchý. Odplížit se do přístavu a z posledního mola, kde kotví jen staré, polorozpadlé vraky, hodit ty dva zatracené krámy do moře. Druhý den projde bez problémů kontrolami a zmizí z města. Jenomže projít za tmy do přístavu není nic jednoduchého. V Přístavní ulici sice po setmění mnoho stráží nebývalo, ale přece jen tam se dalo narazit na ponocného, či noční hlídku, obzvlášť teď, když celá městská stráž hledá tajemný čarodějný artefakt. Nezbývalo tedy, než se plížit bludištěm křivolakých, špinavých bočních uliček, ovládaných ardackým podsvětím a vystavit se tak možnosti loupežného přepadení, nebo bůhvíčeho horšího. Tohle riziko však připadalo Nolrikovi přijatelnější, než setkaní se strážemi, a pak i se žhavými železy ve sklepení chrámu boha nebes.
          Noc byla stejně jasná jako ta předchozí, oba měsíční koráby již vyrazily na svou plavbu a hvězdný třpyt barvil noční čerň do sametova. Kdyby ty úzké, vzájemně se křižující průchody mezi zchátralými domy, sruby a chatrčemi nezapáchaly špínou, splašky a hnilobou, bylo by to skoro poetické. Nolrik se plížil tak tiše, jak to jen v drátěné zbroji a dvěma kusy železa u pasu šlo.. Nemohl se však zbavit pocitu, že ho z tichého nočního města pozorují tisíce očí. Několikrát se mu zdálo, že při stěnách domů zahlédl číhající stíny. Jednou přerušily ticho šmatlavé kroky. Naštěstí se vzdalovaly. Když ke své úlevě ucítil slaný mořský vzduch a zaslechl tichý hukot příboje, proťal noc zoufalý, bolestivý výkřik. Nolrik ztuhnul přitisknutý ke stěně nejbližšího domu a s rukou na meči čekal, co se bude dít. Po zádech mu běžely pramínky studeného potu. Nedělo se nic. Bojovník se po chvíli čekání opatrně vynořil ze stínu a rychlými kroky pokračoval k přístavu. Když se před ním otevřel široký prostor s masivními obrysy mnoha zakotvených lodí, zhluboka si odechl a děkoval Ciris za přízeň. Noční vládcové Ardaku jej nechali ve zdraví projít svým panstvím. Snad si jej nevšimli, snad jim nestál za námahu.
          „Zpátky už naštěstí půjdu po Přístavní,“ zabrblal.
Přístav byl v noci tichý stejně jako město, jen v několika krčmách, které cestou minul, se svítilo a podle hluku žilo naplno. Světlo měsíců odhalovalo trupy, stěžně a stažené plachty mnoha lodí všech možných tvarů a velikostí. Nolrik ale neměl čas  prohlížet si monéry a diéry z Andurie, Agramoru a Orklenie, giletajské kogy a karaky, či dokonce štíhlé lodě elfů z s labutími krky a hlavami na přídi. Snaže se držet od lodí co nejdál, aby jej nezahlédli jejich noční hlídači, překročil několik těl ležících námořníků, snad mrtvých, snad pouze opilých a spěchal k molu na konci přístavu.
          Molo bylo dřevěné, zpuchřelé a prohnilé. Jediná loď, co u něj kotvila, byla stejně zpuchřelá a prohnilá rybářská bárka. Nolrik vstoupil opatrně na molo, přešel chodník, vybíhající do moře jako čepel dřevěné dýky a zastavil se na jeho konci. Teď, když měsíčnímu světlu nestínily ani domy, ani lodě, byla noc tak jasná, že bylo vidět téměř jako ve dne. Ta dvě veliká nebeská oka, jedno v podobě téměř dokonalé koule a druhé v podobě tenkého srpku, zalévala mořskou hladinu mihotavým tekutým stříbrem, dvěma jasnými trojúhelníkovými řekami, které se směrem k břehu ztenčovaly. Stříbřitý nádech měly i bílé čepičky mořské pěny. Nolrik pod dojmem toho pohledu na malou chvíli zapomněl proč tu je, zapomněl na nebezpečí, na stráže i Orladimovi psy. Zaposlouchal se do tichého zpěvu mořských vln a uvědomil si, že jsou chvíle, pro které přese všechny strasti stojí za to žít.
           Vytáhnul Schránku z torničky a rozmáchl se, aby ji hodil do moře. 
           V té chvíli na něj někdo zaútočil.
           Útočník musel projít dlouhou vzdálenost od posledního doku ke  konci dřevěného chodníku, ale Nolrik zaslechl až rychle běžící kroky těsně před útokem. Stihnul jen pustit Schránku, rychle tasit meč a otočit se.V duchu se proklínal za svou nepozornost.
           Sotva se otočil, kolem jeho beder, v místech, kde před chvílí byla jeho záda, proletěla čepel dlouhého zahnutého tesáku a rozťala mu plášť. Malá, ale robustní postava zůstala jen chvilku zahalena do kusu tmavé látky, pak se plášť svezl na zem a odhalil dlouhé, až na hruď sahající vousy a oči, blýskající zlobou.
         „Ty svině!“ zamručel trpaslík. Jeho další výpad na Nolrikovo břicho donutil bojovníka o krok ustoupit. Ještě pár kroků a bude v moři. Zaútočil. Trpaslík se ani nepohnul, Nolrikova kance vyrazil tesákem a přešel do protiútoku. Nolrik se vyhnul čepeli úkrokem doleva a pokusil se seknout vodorovně ve výši svého pasu, tak aby zasáhnul trpaslíka do krku. Přitom postoupil dopředu, aby jej v případě neúspěchu alespoň srazil k zemi kopem. Byl to bleskurychlý, mistrovsky provedený výpad, ale jeho soupeř předvedl na příslušníka své rasy podivuhodně rychlou reakci. Sklonil se, takže mu Nolrikův meč prosvištěla nad hlavou a ze stejného pohybu se zabalil do klubíčka a odkutálel se z bojovníkova dosahu. Nolrikova bota nakopla jen vzduch.
          Trpaslík akrobat, to tu ještě nebylo, pomyslel si Nolrik.
          Vousáč vyskočil na nohy vskutku akrobaticky a nastavil tesák před sebe.
           „Hajzle!“ zařval. „Zabiju tě, jako jsi zabil Enriho!“
           „Cože?“ vytřeštil oči Nolrik. „Já nevím, o čem to…“
           Jeho slova přerušilo zazvonění čepelí. Trpaslíkův tesák se míhal stejně rychle jako u nejlepšího lidského šermíře, Nolrik však vykrýval jeho útoky a postupně ustupoval dozadu a do strany. Oba bojovníci se točili v kruhu, dřevo pod jejich nohama praskalo a naříkalo. Trpaslík útočil zuřivě a přitom promyšleně, neudělal jediný chybný krok, ani špatný pohyb. Nolrikovo šermířské umění a delší čepel jeho meče mu nedovolovaly provést poslední, smrtící výpad.
            „Poslouchej…,“ vyhrkl Nolrik mezi dvěma kryty. „Co kdyby…“ Sek na trup, spodní kryt… „…jsem si v klidu promluvili?"
            „Nevím, o čem by jsme měli mluvit,“ oddechoval trpaslík. „Zabil jsi Enriho a ukradl Schránku. Udělal jsi to pro svého černého boha, ty pse?“
            Nečekal na odpověď, švihnul rukou a zakřivená čepel tesáku ťala šikmo zespodu, ve snaze zasáhnout Nolrikův solar. Nolrik udělal úkrok dozadu, sek odrazil a rychle paríroval. Trpaslík se sklonil v poslední chvíli, meč se mu otřel o konečky rozčepýřených vlasů. Nolrik seknul znovu, mezi krk a rameno, soupeř ránu na poslední chvíli odrazil a při tom potácivě ustoupil. Bojovník se rozmáchl k poslednímu výpadu, takovému, který už trpaslík nevykryje… a pak zapraskalo zpuchřené dřevo a jeho pravá noha se propadla kamsi do prázdna. Nolrik zamával rukama, snažíce se udržet rovnováhu, ale pohyb těla byl příliš prudký na to, aby se dal zastavit. Pádu na obličej zabránil jen pokleknutí na jedno koleno. Dopadl nepřesně, naklonil se vlevo… a instinktivně zvedl meč proti letící čepeli trpaslíkova tesáku. Strašlivá rána mu vyrazila meč z ruky a srazila jej, nestabilně balancujícího na koleni, na zem. Tvrdě dopadnul na provlhlé dřevo, hvězdné nebe se přesunulo nad jeho hlavu, pravá noha se zachytila v díře.
             Tak tohle je konec, pomyslel si Nolrik. Chcípnu v přístavu jako ten nejhorší pobuda, podřezaný jak prase kvůli malé černé věci, kterou ani nedokážu pojmenovat. Do které mi vůbec nic není. Kvůli vlastní hloupé zvědavosti.
             Pohlédl na nebe, na oba měsíce a na hvězdy a čekal smrtící ránu.
             Ta ale nepřišla. Bojovník zvednul hlavu. Trpaslík stál vedle něj, v ruce držel jeho meč a pozorně si jej prohlížel.
             „Tordhenská ocel!“ vyhrkl. Podle hlasu se stával nepříčetným. „Znaky Raganduru! Jak si k němu přišel?! Kdy jsi ten meč vzal, ty zloději?! Jeho majitele jsi musel zabít, jinak bys… Ty svině! Já tě nezabiju! Ne hned! Ale až s tebou skončím, budeš prosit svého boha o smrt!“
             Nolrikovou hlavou bleskla hrůza, smísená s nadějí.
             „Nikoho jsem nezabil! Podívej se pod rukojeť! Podívej se tam!“
             Jeho přemožitel, jehož oči viděly ve tmě lépe než oči kočky, se tam podíval. A pak meč udiveně sklonil.
             Chvíli se na sebe tiše dívali. Potom trpaslík promluvil.
             „Myslím, že mi budeš muset něco vysvětlit,“ řekl.
             „Myslím,“ odpověděl Nolrik, „…myslím, že ty mně taky.“

                   POKRAČOVÁNÍ…

Dodatky:

Orladim – v mém světě bůh nebes a tvůrce Řádu světa, jehož zásady vytesal svým kladivem do kamene na mýtické hoře uprostřed světa. Také král bohů, něco jako aruhanský Zeus, nebo Odin. Je hlavním strážcem Řádu proti silám Chaosu.

Ariond – bůh moudrosti a vědění. Jeho kněží zakládají školy a snaží se o co nejširší vzdělání obyvatelstva, musí se však vyrovnávat s ekonomickými a sociálními podmínkami světa na úrovni středověku, takže většina Obyvatel Aruhanu i přes jejich snahu stejně neumí číst a psát.

Obyvatelé – pojmenování pro rozumné rasy Aruhanu, se kterými lze žít ve městech a vesnicích a vytvářet cosi jako civilizaci. Patří sem například lidé, hobiti, trpaslíci atd. nepatří sem trollové, orci, magičtí tvorové, zvířata apod.

Inniana – bohyně milosrdenství. Její kněží a kněžky zakládají špitály, sirotčince a chudobince, jsou však omezeni stejně, jako kněží Ariondovi.

Tordhen – hlavní město trpasličího království Sark-Rhön v Černých horách.

Ragandur – runová abeceda trpaslíků.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

Leave a Reply