Jedno z nejotřepanějších, nejzneužívanějších klišé v našich médiích je podle mého názoru výraz „kultovní.“ Toto slovo, jež se původně vztahovalo na umělecké objekty, které se nedostaly na piedestal  mediálně slavných a bohatých megastar, ale přesto si vybudovaly třeba malou, ale o to věrnější skupinu fanoušků (nebo spíše uctívačů), dnes slouží bohužel jako nálepka každému komerčnímu  paskvilu, který vydělá pár miliónů dolarů. Stále však existují hudební skupiny (spisovatelé, literární a filmová díla apod)., které význam tohoto slova (s nímž se alespoň pro mě významově pojí také jistá nekonvenčnost a schopnost jít vlastní cestou, bez podléhání módním a komerčním vlivům) naplňují. Jednou z nich jsou určitě také Dead Can Dance, hudební seskupení, které již před dvě desetiletí těší srdce hloubavých a snivě,  romanticky, duchovně, či jinak „odlišně“ založených jedinců po celém světě

200607211635_600x600.

Tvorbu této zvláštní skupiny velmi dobře charakterizuje ještě jedno velmi nadužívané klišovité slovo, a to slovo  „alternativní.“ Tedy odlišný, nezařaditelný, něco, co se nevejde do škatulek. Hudba Dead Can Dance je opravdu nezařaditelná a popsat slovy jejich styl, jež se navíc v průběhu let neustále měnil a vyvíjel, je velmi obtížné, skoro nemožné. Hudební odborníci v ní nacházejí prvky hudby středověké, renesanční i  barokní, vlivy Gregoriánského chorálu, ale i etnické a lidové hudby z Východní i Západní Evropy, Blízkého a Středního východu, Asie, Severní i „černé“ Afriky. Snaha charakterizovat jejich hudbu obvykle vede k psaní velmi vágních a obecných věci, jako například, že je to hudba určená k soustředěnému poslechu a nikoliv k tanci, většinou spíše v pomalejších, nebo pomalých tempech, že využívá velkého množství hudebních nástrojů, od syntezátorů, jejichž plochy tvoří základ mnoha jejich skladeb, přes nejrůznější nástroje dechové, strunné i bicí, včetně nástrojů etnických (indické i africké bubny, irské flétny…) až po nástroje historické. Že hlavní silou celé skupiny jsou hlasy obou hlavních protagonistů, nádherný, mnohostranně využívaný hlas Lisy Gerrard a rozsahem i barvou menší, ale přesto podmanivý a působivý zpěv multiinstrumentalisty Brendana Perryho, svou barvou vzdáleně připomínající jiného slavného australského zpěváka, písničkáře Nicka Cavea. Kdybych měl najít hudební těleso, ke kterému bych DCD přirovnal, napadají mě projekty jako Enigma, nebo ERA, které jsou však mnohem popovější a méně hluboké a propracované. Ale víte co? Začtěte se do historie této výjimečné skupiny a zkuste ji pochopit ne jako chabý pokus jednoho pisálka popsat nepopsatelné, ale jako návod k sehnání si a poslechu některého z jejich alb, aby jste mohli sami poznat a pro sebe si pojmenovat onu nenapodobitelnou hudbu.

Skupina se dala dohromady v Melbourne v roce 1981. Tehdy se australská zpěvačka Lisa Gerrard (1961), dcera irským imigrantů, setkala s Brendanem Perrym (1959), v Londýně narozeným synem anglo-irských rodičů, přestěhovaných brzy po jeho narození na Nový Zéland.  Ten v té době působyl v několika melbournských punkových skupinách. Oba hudebníci zjistili, že sdílejí zájem o „starou“ hudbu a hudbu z „exotických“ zemí a rozhodli se – ještě s několika podobně založenými hudebníky – založit skupinu, která by se těmto žánrům věnovala. Nová skupina se pojmenovala podle rituální masky z Nové Guineje, o které domorodí šamani tvrdili, že má moc oživovat mrtvé. Její název podle členů kapely  nejlépe vystihoval ideu oživovat zapomenuté, zdánlivě „mrtvé“ hudební styly a kultury a dokazovat, že i současným lidem mohou ještě něco říct, tedy, že „umějí tančit.“.
DCD brzy však poznali, že australská hudební scéna je příliš malá pro kapelu tohoto ražení, a tak se ústřední duo velmi záhy přestěhovalo do Londýna, kde hledalo vydavatelskou společnost. Londýn sice alternativní hudbě přál mnohem víc, než Melbourne, ale přesto se úspěch dostavil až v roce 1983, kdy DCD podepsali smlouvu s mladou firmou 4AD, jež se specializovala na alternativní hudbu (ze známějších umělců později vydávala třeba Cocteau Twins). Perry a Gerrard se zavřeli do studia a následujícího roku vyšlo první album Dead Can Dance, s onou eponymní maskou na obale.

200607211629_f_84DCD

Album ještě zdaleka nepřipomínalo onu snovou hudbu, kterou skupina produkovala později. Vyšlo v době velké obliby novoromantiků a syntezátorových kapel (jakou byly například ranní Depeche Mode) a právě je na syntezátorech založené album nejvíce připomíná. Avšak využití irské flétny a harfy a názvy písní jako Musica Eternal, East Of Eden, Fortuna, nebo A Passage In Time dávaly tušit, co přijde v budoucnu. Osobně toto album příliš rád nemám. Beru jej jako předkrm. Přípravu k lahodnému hlavnímu chodu. Kromě dlouhohrající desky vydala skupina téhož roku ještě EP s názvem Garden Of The Arcane Delight.

Album nemělo takový ohlas, jak se čekalo a ani Perry a Gerrad s ním nebyly spokojení. Syntezátorový poprock nebyl styl, ke kterému měla jejich hudba inklinovat. O to víc si dali záležet na zvuku a stylu jejich druhého alba. Jmenovalo se Spleen And Ideal, vyšlo v roce 1985 a pro anglickou alternativní scénu znamenalo šok. Syntezátory jsou zde odsunuty do pozadí, mnohem více prostoru dostávají trombón, různé druhy bicích, kytara, svým zvukem připomínající teskný zvuk violoncella. To vše kongeniálně doplňují hlasy hlavních protagonistů, přičemž zejména mnohostranně využívaný, procítěný  zpěv Lisy Gerrard nahrazuje celou škálu hudebních nástroj: fléten, šalmajů, houslí…  Z alba jsou poprvé cítit silné vlivy středověké hudby a hudby Dálného východu,  promísené s moderními „popovými“ postupy tak brilantním způsobem, že fascinovaný posluchač vůbec nevidí „švy,“ vlivy pouze intuitivně vytuší, než aby mohl konkrétně ukázat: ano tady začíná Dálný východ a tady odtud je to běžný syntpop. Spleen And Ideal, je první z jedinečných hudebních „sloučenin na atomové bázy,“ kdy z několika zdánlivě neslučitelných látek vznikne látka zcela nová, nenapodobitelná a neopakovatelná, zato krásně barevná a voňavá. Tato vlastnost se i v budoucnu stala jedním z hlavních znaků skupiny. Poprvé se také objevilo pro DCD charakteristické textařské téma duchovního hledaní smyslu lidské existence. Album se vyhouplo na druhou příčku v britské nezávislé hitparádě a o skupině se začalo mluvit jako o velkém objevu nejen britské alternativní scény.

DCD neusnuli na vavřínech. Pod dva roky intenzivně koncertovali po celém světě (hlavní duo na koncertech obvykle doprovázela skupina čtyř až sedmi hudebníků) a pečlivě připravovalo materiál pro další album. Třetí deska Within The Realm Of A Dying Sun tak vyšla až v roce 1987. 200607211630_f_87withinAlbum pokračuje směrem, kterým vykročil Spleen And Ideal a nadále jej rozvíjí. Ona neuchopitelná látka je mnohem temnější, smutnější, mystičtější. Texty jsou monotematicky pojaté jako úvaha o smrti, která svým dotekem probouzí nový život, o věčném koloběhu těchto dvou protikladů. Zároveň na albu zesílily středověké vlivy, patrné zejména na jeho nejslavnější skladbě, hitu Cantara, kde klidné, na klávesy a kytaru hrané téma přejde v divoký „středověký“ tanec se zpěvem Lisy Gerrard. Při této skladbě lze zavřít oči a vidět středověký hrad, nebo palác nějakého snového království a tanečnicí, křepčící u nohou svého pána…

Gotické prvky v hudbě DCD ještě zesílily o rok později na albu The Serpent´s Egg. V té době byly DCD již světově známou kapelou, koncertující po klubech a divadlech celé západní Evropy, severní Ameriky a mnoha států Asie. Čtvrté album je méně temné než předchozí, mnohem klidnější a meditativnější, i když tajuplnou, mystickou atmosféru skladeb Echolalia a Ullyses nelze přeslechnout. Textařsky se téma posunulo k hledání upřímného přátelství, opravdového lidského vztahu a smyslu života vůbec (první téma je nejlépe vyjádřené v meditativní, Perrym citlivě odzpívané baladě Severance, nebo podobně laděné písni The Writing On My Fathers Hand.) Album je také zajímavě rozděleno na dvě části, každá strana má svého hlavního zpěváka.

Ve stejném roce bylo duo přizváno k práci na hudbě k filmu španělského režiséra Augustina Villarongase El Nino De La Luna. (Lisa Gerrard v něm také hraje, ale kariéra herečky se ji příliš nedařila). Bylo to první, ale zdaleka ne poslední setkání hudby Dead Can Dance s filmem.  

Cesta Dead Can Dance ke kořenům evropské hudby vyvrcholila v roce 1990 na pátém albu Aion. 200607211631_f_90aionDeska, na jejímž obalu se vyjímá výřez z obrazu Hieronyma Bosche Zahrada pozemských rozkoší, byla pro mnohé fanoušky velkým překvapením. Album otevírá The Arrival And The Reunion, silně goticky znějící sborová skladba, která je ještě aluzí na minulá alba, ale hned druhým trackem je Saltarelo, anonymní italská skladba ze 14. století, hraná na repliky dobových hudebních nástrojů. Zbytek alba se nese v podobném duchu. Místo vlastního nezařaditelného mystického stylu zde máme album snažící se o renovaci staré hudby v co nejpůvodnějším zvukem (podobně, o co se snaží současné kapely Krleš, nebo Gothard),  jen občas mírně ozvláštněné závanem typicky DCD stylu předchozích alb. Syntezátory zde téměř nejsou slyšet, o to větší prostor mají housle, flétny, harfy a historické nástroje, kromě původních skladeb zde najdeme také hudbu ze 14 až 16 století. Spíše než pochmurná, mystická gotika z alba dýchá slunná renesance.

Vydáním tohoto alba končí jedna etapa existence skupiny. Vztahy obou hlavních protagonistů, které v minulých letech dalece přesáhly profesionálně muzikantský, či přátelský rámec (pro méně chápavé: ano žili spolu jako "životní" partneři), se značně zkomplikovaly, což vyvrcholilo tím, že každý začal žít v jiné zemi: Brendan v Irsku a Lisa ve Španělsku. Vydavatelství 4AD využívá nejisté tvůrčí pauzy, během které se mluví i o rozchodu skupiny, k vydávání komerčně zaměřené kompilace typu „the best of. “ (A Passage In Time, 1991), které obsahovalo  osobně nejoblíbenější skladby obou protagonistů a dva dosud nepublikované opusy, Bird a Spirit.


200607211610_Them

Lissa a Brendan svou „osobní krizi,“ naštěstí překonali a svým příznivcům připravili ještě dvě vynikající řadová alba, spoustu koncertů, jejich záznamů a kompilací. O nich, a o vedlejších projektech členů DCD bude pojednávat druhá část článku. 

 

             

             

             

             

                  

Komentáře

komentářů

About The Author

10 komentářů

  1. Martin Štefko

    Musím souhlasit, že tento článek je dobrý, autor zde má své názory a už první část je poměrně rozsáhlá sama o sobě a to je článek rozdělen na dvě. Autor je jistě veliký fanoušek této skupiny a tak si myslím, že úroveň článku je tímto hodně ovlivněna – tedy tím, že za léta poslouchání a zájmu o skupinu toho o ní ví skutečně hodně. Docela by mě zajímalo, jak by vypadal jiný jeho článek.

  2. Filip Pivoňka

    Děkuji Henry za nezaslouženou pochvalu. Já si myslím, že ten článek je hodně amatérský a k dokonalosti má ještě sakra daleko. 🙂 Dík taky za odkaz na ukázky, ten jsem neznal. Jinak, v pondělí by (snad) mělo vyjít dokončení článku, ke kterému bude (snad) přiložená diskografie i s dalšími odkazy.

    • Henry

      Tady si dovoluji nesouhlasit. Pokud budeš na svůj článek nazírat v souvislosti s ostatními zde na MFantasy, tak dosahuje nadprůněrné kvality.
      Vzhledem k tomu, že nejspíš nejsi profík, kterého psaní živí, tak určitě amatérský je ale k dokonalosti mu zas až tolik nechybí.

      • Filip Pivoňka

        No, určitě je pravda, že některé články zde bohužel nemají takovou úroveň, jakou by mohly mít. Jsme sice amatérský server, ale stejně, jistá míra by se měla vyžadovat, Ale naštěstí to není případ všech. Budu se snažit, aby se těmto článků ty moje nepodobaly.

  3. Jana Dvořáčková

    Tahle skupina je prostě skvělá. Když mi kamarád asi před rokem půjčil jejich CD, skoro jsem mu to nechtěla vrátit :). Ono se to nedá moc popisovat, ale i když se v článku říká, že se u toho dá tančit (a já to nepopírám), většinou u toho relaxuji, čtu si, nebo píšu. Jo jo, při psaní se to poslouchá nádherně a při poslechu DCD se skvěle píše.

Leave a Reply