Schyloval se večer a dřevěné stavby malého městečka přikrytého sněhem ozařovaly plameny. Plameny šlehající z mnoha domů po celém Morkenu. Po hradbách zmateně pobíhaly stráže a bylo slyšet hysterické příkazy jejich velitelů. Co chvíli oblohu ozářila letící ohnivá koule, která vzápětí dopadla a pohřbila několik obyvatel v troskách jejich domu. Nad celým městem se vznášel pach strachu a smrti, přesně tak jak chtěl Prorok. A v jednom z těch domů uprostřed Morkenu diskutovala skupina mužů oděných ve zbrojích. ,,Podívejte,“ promluvil jeden z nich, ,,V současné době jsou obyvatelé schopni vydržet obléhání asi čtyři týdny při správném nakládání se zásobami potravin a vody. To by nám mělo zajistit dostatek času při vyjednávání. Jaké máte ke strategii uzavření města připomínky?“ Velitel městské hlídky se na chvíli odmlčel a zkoumal pohledy ostatních přítomných. Ty pohledy nahlas křičely jediné, o čem se každý z nich bál promluvit. Otázku, na kterou nikdo z nich nechtěl znát odpověď. Velitel poté pokračoval. ,,Druhá možnost je, že bychom se vzdali a vydali se tak na milost nepříteli. Měli bychom obě alternativy dobře promyslet. Je tu ještě šance, že náš posel dorazí a přijede nám na pomoc Verdighetská armáda.“ ,,A co když byl na cestě zabit?“ Z protější strany stolu se ozýval vysoký hlas obchodního cechmistra. ,,Budeme tady sedět a postupně všichni umírat, dokud si nebudeme jisti, že jsme v tom sami? Nemůžeme přece dávat všanc životy těch lidí! Nikdo z nich do hajzlu neví, o co tu jde! My sami to ani nevíme!“ ,,Mlč Uurte,“ zakročil muž v mnišském rouchu. ,,Když se Prorokovi vzdáme, víme vlastně, co nás čeká? Je to fanatik. Co když vtrhne do města a začne vyvražďovat obyvatelstvo? Všichni ho známe jen z krátkého setkání na té hostině. Já bych vyčkal.“ Všichni si vzpomněli na jeden podzimní večer přede dvěma měsíci, kdy na hostině na oslavu zvolení nového starosty vtrhl do hodovní místnosti se svou gardou jistý muž, který se představil jako Prorok. Pobil se svými vojáky stráže a vyděšeným hodovníkům začal vyprávět jistý příběh. Příběh, kterému nikdo z nich neporozuměl a který si nikdo z nich nepamatoval, ale který v nich vyvolal pocit beznaděje. Když skončil, závěrem ještě dodal: ,,Tolik se bojíte nadcházející zimy, že nepřemýšlíte nad tím, co je skutečně důležité, a to je přece zábava, ne? Nebojte se, dám vám oheň, aby se vaše ženy a děti mohly ohřát.“ S těmi slovy kolem něj explodoval oblak kouře a zmizel. Části jeho mužů se podařilo uprchnout, další byli zastřeleni na útěku nebo chyceni a popraveni. Město zprvu žilo ve strachu, ale od té doby ho nikdo znovu nespatřil. Až přede dvěma dny se na obzoru objevila armáda. K městu se přiblížil osamělý jezdec a něco zaječel na stráže. Ta věta zapůsobila jako kladivo. ,,Prorok se vrátil,“ pronesl jezdec ještě jednou a sesul se z koně mrtev k zemi. K městu se přiblížilo asi tisíc pěšců a jezdců a také spousta obléhacích strojů, které teď rozsévaly smrt kamkoliv namířily své planoucí náboje. Již dva dny se slunce dívalo na umírající malé město kdesi v zapomenuté zemi nikoho. Již dva dny po obloze létalo množství takových malých sluncí a s každým dopadem se astrálem nesl smrtelný výkřik několika existencí, které tak bídně ukončily svůj život.

  Starosta vstal ze židle, rozhlédl se po přítomných a zamyšleně hleděl na desku stolu. ,,Definitivně rozhoduji takto: ještě teď hned vyšleme posly se vzkazem, že otevíráme brány. Bůh nám pomáhej. Žádám vás, abyste toto rozhodnutí akceptovali a příjímám za něj před Bohem odpovědnost.“ O deset minut později opouštěli město dva muži s bílými prapory upevněnými na ramenou. Uběhla další hodina, než se oba vrátili se zprávou, že Prorok město ušetří, pokud se vzdá. Na okamžik jakoby se život zastavil. Vidina nadcházejícího míru naplnila všechny radostí a nadějí. Před branami se shromáždil značný počet Prorokových vojáků a panovalo ticho. Všichni vyčkávali. A za jasné měsíční noci se brány Morkenu zas jednou otevřely. V tu chvíli se na obloze objevil další letící ohnivý oblak, který vrhal jasně světlo na zástupy krvežíznivých vrahů, náhle se hrnoucích v proudech do bran města Morkenu a vraždících a ničících všechno, co jim přišlo do cesty. Příliš pozdě si Starosta uvědomil, že vsadil na špatného koně. Na vrcholku nedalekého kopce se rýsovala figura v tmavém plášti a z kápě vykukovala usmívající se tvář. Tvář, jejíž oči zračily chaos a vztek někoho, jenž zanevřel na tenhle svět a jenž se chtěl mstít. Před očima mu vyvstával obraz jeho nenaplněného snu. Celý život věnoval druhým a když chtěl něco nazpět, byl vyvržen a zatracen těmi, kdo ho kdysi měli rádi. Usmíval se, ale oči měl plné slz, protože věděl, že to, co dělá, není správné. Nemohl však již dál, neměl už proč žít. Zbývá jen zášť a smrt. A tak jeho umírající duše naposledy vyprávěla příběh o Krysaři. Morken umíral.

Sem vložte příslušný text včetně HTML syntaxe nebo v případě nevyužití této části vše vymažte – tedy včetně tohoto textu!

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

Leave a Reply