Nad rovnými střechami, obalenými satelitními talíři s vidličkami antén jako panožkami, plula mlžná noc. Obalkónované kvádry namodrale blikaly očima monster z věků budoucích. Mrk, kouk, mrk kouk.

            Opravdu všichni obyvatelé jednoho bloku sledovali stejný pořad?

S přibývající nocí, oči se postupně zavíraly. Když dopadlo poslední víčko rolet, venkovní osvětlení zhaslo. Růžový město se ponořilo do tmy. Obloha nad spícími kvádry zašuměla. Bylo to listí? Byl to vítr?

Byla to křídla.

 

Jiřík zavrávoral. Asfaltový chodník před ním se táhl daleko do tmy. Ještě, že tu byla ta panelová zídka! Rostl z ní okrasný šípek. Ouvej! Podrápaný obličej pořád lepší než rozbitá huba! Tlumeně zaklel. Nikdy tudy nešel tak pozdě v noci.

            Kolik může být? Půl druhý? Dvě? Čtvrt na čtyři? Nebo už celá? Kapesní hodinky vypověděly službu ještě v hospodě, baterka v mobilním telefonu měla od večera půlnoc a elektrické osvětlení nastoupilo do stávky. Ve dne v noci šumící silnice byla klidná jako zamrzlá hladina řeky. Co se stalo s proti směřujícími proudy?

Pravá středověká tma. Usnul jsi, Edisone?

Hlasitě své spolužáky proklel.

Kdyby bylo po jeho, nešel by nikam. Ale že se dal přemlouvat! Protáhlo se to hodně přes půlnoc – jako vždycky, ale to on nemohl vědět, protože na podobný sraz dosud nezavítal. Kdyby alespoň to smradlavý metro jezdilo, stačilo by jednou do hodiny. Doprdele se vším! Musel to vzít noční a ještě tam hodinu čumákoval. Na tramvajový zastávce, co se tam plouží samá smažka. Má to zapotřebí! On, budoucí absolvent fakult Filosofické oboru filosoficko-historického a Theologické oboru učitelství!

Sešli se v jedné nejmenované vinárně; původně tam ustájovali koně, tak je to v jeho městě se všemi sklepními hospodami. Před pár měsíci se tam točila scénka do jednoho akčního filmu – přestřelka v doupěti kokainových bossů. Toho večera tam skupinka budoucích historiků připíjela na příchod prázdnin, k tomu jim na klavír brnkal slepý klavírista.

 

Jiřík pokračoval pěšmo podél silnice a přes kruháč. V Růžovým městě nepřistává ufo ani teroristé, a nestaví tam tramvaje ani autobusy, za to jsou tam velké plochy parkovišť.

Dost, že cestu zná popaměti. Vypít o dvojku víc… Nesvítí ostraha v samoobsluze před zloději. Ani prosklená strašidla kanceláří. Tuhle začíná kopeček. A támhle by mělo chrnět parkoviště. Vrátný v domku chrní určitě.

Blik!

Co to?

Lampy sní dál své sny.

Tak co jako?

Zvedl hlavu. Černý samet oblohy se leskl diamanty hvězd.

Sláva, slávinka! Fiat lux! Budiž světlo! Tam se směje jeho panelák, třetí zprava, prostřední vchod. Ještě tak se trefit klíčem do zámku, nedávno je předělávali.

 

Růžový město spalo. Růžový město snilo. Jiřík bděl.

Už by byl doma. Už by si čistil zuby. Už by půllitrem vody z kohoutku plašil kocoura. Už by ležel šipkou v posteli. Spal by. Snil.

Místo toho nervózně přešlapoval ve vzdálenosti zhruba deseti metrů od kýženého vchodu do jeho luxusní jeskyně. Něco ho přimělo, držet se v odstupu.  

  Ono Něco bylo velké asi jako panelákový vchod. Celé to zaplňovalo dveřní prostor, ležíc na šikmém betonovém chodníčku, nalepeném mezi kov hnědého zábradlí. Uzamčené skleněné dveře za Tím dočista mizely.

Copak to asi je?

 Normální člověk by se bál. Jiří ne. Měl nastudovanou Bibli i Korán, překládal řecky, latinsky a hebrejsky, domluvil se anglicky. V boha nevěřil. Žádného. Ani na přeludy ne. A vůbec už ne na strašidla. 

Hvězdné lucerny hořely. Věc ležela rozplizlá jako překrmená housenka, jako šnek, jako lejno. A nejevila známky pohybu. Ani maličko.

Takže posekaná tráva. Hromada růžového sena. Páni, to je ale macek.

Jsem opilý, uznal student. A masa před ním mu nadále bránila v cestě. (Vida, už je to masa.)

Po dvou minutách se rozhoupal. Přistoupil k tomu. A vykřikl.

Hora šupinaté kůže; na omak sametová. Drápaté pazoury; na pohled jako čepele kuchyňských nožů, z dob, kdy je tatík ještě brousil. Blánovitá křídla; stejné měl prsatý andílek od Roya, kdysi poletující nad studentovou postelí.

Dračí hlava se líně nadzvedla. Z nozder jako ořechy vystouply obláčky rudé páry. Přimhouřené oči krvavě žhnuly. Jiřík se pomočil.

,,Pošetilý, proč rušíš spáče?“ zeptala se Jiříkova vize hlasem tak hlubokým, jako by nevycházel ode dveří ale ze sklepa.

,,Ty! Bráníš mi v cestě domů!“ vyjekl Jiřík. (Zjištění, že bude s kalhotami muset neprodleně do špíny, ho našlo zcela nepřipraveného.)

,,Pošetilý, wuůůů… Pardon,“ drak způsobně skryl v pazouře zívající chřtán. ,,Nebráním ti v tvé cestě, chtěl jsem říct. Já bráním Zlu.“

,,Co? Proč?“ Jiřík se nechytal.

Očividně musí třeštit! Musí snít. To znamená jen jedno: Leží ve své posteli!

,,Bráním Zlu, aby se nedostalo dovnitř,“ pohoršil se nad takovou tupohlavostí drak.

,,Já nejsem zlo, já chci domů!“ Jiřík se najednou cítil jako by mu byly čtyři a ošklivý pětiletý kolega mu na vycházce ve školce vzal jeho oblíbené autíčko.

,,Je mi líto. Nemůžu tě pustit.“

,,Ale proč, proboha?“ Autíčko bylo zelené a chybělo mu zadní kolečko.

,,Co když jsi Zlo. Jak to můžu vědět? Takhle pozdě by sem nikdo dobrý nešel. Takhle pozdě všichni dobří spí,“ mlel dál svou drak.

,,Co to kecáš?“

Tehdy se taky počural. Na truc. A soudružka učitelka ho musela sprchovat. Před holkama.

,,Nikdo mě ještě nikdy ze spánku nevyrušil,“ drak vypustil něco dýmu.

Jiřík znejistěl.

Růžový město. Nesnilo své sny tak dlouho. Spali tu děcka zbohatlíků, navracející se z divokých mejdanů až k ránu, vzorní workholici, co to balí po jednom pivu, mladé párečky, co sedí zalezlí doma nebo svobodné maminy, co se nehnou od miminek.

Hm, vypadá to, že Jiřík je tu jediným normálním obyvatelem, který si dovolí jednou do roka putyku!

,,Pch! Obejdu barák a vezmu to předkem!“

,,Tam mám ocas,“ drak se uchechtl docela přátelsky.

A měl pravdu.

Jiřík zuřil. Jasně, je vlahá letní noc, žádné mrazy, ale spát na lavičce jako nějaká socka s vláhou v kalhotách; nemusí mít všechno.

Jen se moc nesměj potvoro! Jiřík zamířil k vedlejšímu vchodu. (Drak ležel schoulený do klubka před dveřmi a ani v nejmenšímu ho nenapadlo se smát; pravděpodobně znova usnul.)

Klíč by měl pasovat, proběhne sklepem… a když se to nešikne…

Jiřík zle zaklel. Stáhl se opravdu na poslední chvíli. Druhé překvapení nečekal. Před jeho nevlastním vchodem se rozvalovala červená saň.    

   Saň úlevně zívla a plivla po nezvaném hostu další dávku plamenů. Až mu to očadilo ježka na hlavě. Bylo slyšet zlomyslný smích. To ten Jiříkův drak, tak přece nespal!

S ožehnutým obočím se vrátil před správné dveře.

,,Nechceš říct, že blokujete všechny vchody?!“

Drak přestal prskat jiskry:

,,Nevděčníku! Chráníme vás před Zlem. Jsme hlídači. Ano, před každými vraty, drží jeden z nás stráž. A Flamila?“ Dobrosrdečný škleb. ,,Řekl bych, že je trošku temperamentní…“

,,Flamila? Tak ono to má jméno. Ta tvoje Flamila ze mě málem udělala škvarek!“

,,Tak tak,“ drak spokojeně kývl hlavou.

,,Hele, a nemohl bys jednou udělat výjimku?“

Drak přimhouřil oči.

,,Nemohl.“

,,Přece tu nemůžu trčet do rána? Spát na lavičce, jako nějaká socka! Budu tě otravovat, šimrat a…“

Drak mocně zívnul.

,,Ne, počkej, neusínej! Co kdybych si to…“ Jiřík nemohl najít správné slovo. ,,Zasloužil?“ dodal nesměle.

Drak k němu zvedl tázavě zrak.

,,Chceš se mnou bojovat?“

,,Nechci s tebou bojovat!“

Drak opakovaně zívnul.

,,Totiž, abys mi rozuměl, plaze. Nechci s tebou bojovat fyzicky,“ kul Jiřík železo, dokud bylo žhavé.

,,Chceš se mnou bojovat psychicky, jako že si budeme koukat do očí a kdo dřív mrkne, prohrál?“

Drak ožil.

,,Pch, to je pro děcka. Myslel jsem utkání na intelektuální rovině.“

,,Aha,“ dračí chřtán projasnil úsměv poznání. ,,Já ti dám hádanku. Když uhodneš, přivřu očko a  pustím tě. Spleteš-li se, otevřu tlamku a sežeru tě. To by šlo.“

,,He! Počkej, to sežrání…“

,,Skvělý nápad! Už od večera se těším na snídani. Dávám ti čas na duchovní přípravu, drakobijče. Až budeš hotov s broušením svého intelektu, vzbuď mě.“

Jiřík si důkladně promnul oči a několikrát polknul. Od nehybné silnice foukalo. Cítil se dokonale střízliv.

,,Jsem hotov, plaze!“

,,Fajn. Která matka, daruje-li život, pláče?“ vypálil drak.

,,Éhe?“ Jiřík byl zaskočen. Čekal spíš něco jako kolik hlav může mít prezident, jak se jmenuje maminka toho, o němž se nemluví, jestli byl Glumík starší než Metuzalém, jakou pohádkovou postavu mají nejraději marťani a podobné chytáky, které v televizních kvízech napadnou.

,,Budu přemýšlet.“

,,Ale rychle!“ drak polkl slinu.

Která matka a tak dál. Učili mě snad jména všech matek? Jde na to špatně! Empatie! Jako by se mu v hlavě rozsvítil maják. Drak. Ještěr. Plaz. Nižší tvor. Ptá se na to, co sám zná. Musím si představit, že jsem drak. Jsem drak. Jsem drak. Plazi snůška obsahuje až… Miluje naučný pořady! A, kurnik, má to! Je dobrej. Fakt, dobrej!

,,Želva, mořská želva je to. Kareta! Viděl jsem to v televizi. Naklade vajíčka, jamku zahrabe a udusá krunýřem, a když se plouží souší zpátky do moře, tečou jí z očí slzy! Plačící želva!“ zarecitoval jako v dokumentu.

Draka to dostalo.

,,Vyhrál jsi, červe!“

Zelená kůže se zavlnila a plaz se rozplynul. Docela normální sídliště.

Jiřík poposkočil. Bez rozmyšlení zasunul klíč do zámku, schody bral po třech. Do pěti minut už chrupal v posteli. A možná se ani neosprchoval.

Dobrou noc.    

 

Srpen strávil se svou holkou u Jadranu. Bylo to báječné. Zkoušky se udělaly sami. Podzim ho zastihl v příjemné náladě. Zima byla ještě víc fajn, zalyžoval si v Alpách. I jaro zvládl, spolu se zápočty. Šupinaté halucinace od té doby neměl, až jednou –

Byl to přesně rok, skoro jako by se hodinové ručičky otočily zpět.  

Máme zase vlahou červnovou noc. Jiřík tápe tmou, jednou rukou se neobratně přidržuje počárané zídky s ostnatým šípkem. Navrací se z flámu. Světla nesvítí. Edison spí. Růžový město spí. A sní.

Byl střízlivý tak na půl, když si uvědomil, že před jeho vchodem si hoví známý kopec.

,,Zdravíčko, Jirko!“ šupináč ho přátelsky očichal.

Ne, tentokrát se nepomočil.

,,Jak se vede, starý brachu? Chráníš dům před zlem?“ zeptal se připitý Jiřík zvesela.

,,Dobré to je,“ plaz spokojeně pokýval hlavou.

,,Tak jo. Pusť mě dovnitř. Vím že můžeš. Ze známosti!“

,,Tůdle.“ V dračích očích zajiskřilo. ,,Leda bys chtěl hádanku.“

,,Co by ne. Ale snaž se. Minule to byla brnkačka!“

Jiřík, o něco více chytřejší a o něco méně střízliv než při loňském setkání, byl v dobrém rozmaru.

,,Ty chceš být historik že, Jirko? Tak by to pro tebe neměl být problém. Já se totiž včera přežral, víš. Svým tělem očišťuje své vrahy.“

,,Hé?“

Určitě to bylo vínem. Tentokrát byl Jiřík v řiti, co v řiti, až tlustém střevu bloudil. A muselo to být na něm vidět, protože draku se ho zželelo. (Byl ještě pořád přecpaný.)

,,Převeď si to do minulého času. Vidíš, dobrák drak! Poradil ti, človíčku. Ze známosti,“ plaz mlaskavě říhnul; nejeden nevychovanec by mu ten projev jistě záviděl.

Na Jiříka to dojem neudělalo.

Fuj, to je jako při zkoušce z čéjiny. Co to po budoucím profesoru historie s náboženskými koníčky chtějí?

Svým tělem očišťovala své vrahy.      

V tom vězí jistotně filosofická klička, ne-li hned náboženský podtón. Jiřík si slabě odkrknul. Zkusíme negaci. Něco bylo a není. Neočišťuje a nikdo ji nezabíjí. Je to ona! Femininum jak Brno.

Co by to… Víra? Církev? Blbost. Čert sper draka. Kvůli němu se nemůže převléct, umýt… Sprcháč očišťuje, jenže to je maskulinum. Co šampon, mejdýlko? Z čeho se dělá? Dělalo? Jiřík se otřásl známým pocitem. Bylo jím prozření.

Jako když máte před examinátorem okno, a to se nějakou vyšší mocí zavře a ve vaší šeré kůře se zablyští myšlenky, o nichž jste dosud neměli ani ponětí. (Šílenci to prý cítí podobně.)

Ne, Jiřík nezešílel. Jenom se mu, chytrému, vybavila slova z chytré knížky.

Dříve se mýdlo vyrábělo z velrybího tuku.        

,,Velryba to je! Též kvůli tuku je rybáři zabíjeli!“

,,Jo,“ drak na to spokojeně, a rozplynul se.

 

Byla červnová noc. Jiřík se úplně po tmě vracel domů z velikého flámu. Vypil mnoho, ale opravdu mnoho vínových džbánků  a docela se těšil, jak si zase popovídá s drakem. Mít plaza doma, natotata mají ponorku, ale vidět ho jednou do roka, to jde.

,,Ahoj, ještěrko!“ pozdravil Jiřík zvesela.

,,Nazdar,“ zasupěl drak.

,,Jo, to jsem zase já,“ přerušil draka v otázce. ,,Tak co, zelenej šerife, jak jde chránění, nevkrádá se k nám zlo?“

,,Děkuji za optání. Ani ne.“

,,To je hezký, tak to vyklop. Rád bych prošel.“

Jiřík hýkl smíchy. Oči viděly mlhu, mozek plaval ve víně. (Nepijte, děcka, bude vám blbě.)

Drak si nad Jiříkovým stavem uplivl. S hádankou počkal, až slina na betonu vyhoří.

,,Kdo je svůj největší nepřítel?“ 

Kdyby to bylo jen středně obtížné, pohořel by Jiřík jako ještě nikdy. Ono ale nebylo. Stačilo občas zapnout televizi nebo mrknout někomu v metru přes rameno do novin.

,,Člověk je sobě největším nepřítelem,“ ťal Jiřík a prstem ukázal na sebe.

Drak smutně pokýval hlavou.

,,Přesně toho jsem se bál.“

,,Copak jsem to neřekl správně?“

Jiřík cítil, jak mu kolena rosolovatí.

,,Ne, člověče. Tvé odpovědi nelze nic vytknout.“

Jiřík čekal, až se drak vypaří, ale plaz mluvil dál:

,,Pěkně jste narostli za ta léta. Do chytrosti. Náramní chytráci se z vás stali. Chytráci, kteří se obejdou bez draků. Disputace s tebou mi otevřely oči, smrtelníku. Už nepotřebujete dračí ochranu. Chraňte se sami, jak umíte!“ Drak byl jednou tak veliký. A vznesl se.

Jiřík pochopil, že něco není v pořádku.

Hvězdy zmizely. Na chvíli se udělala naprostá tma. A pak –

Něco prasklo jako při zkratu. Elektrické osvětlení začalo fungovat! Zdravíčko, Edisone!

,,Potkáme se tu ještě někdy?“ křikl Jiřík k mlžné obloze.

,,Nikdy!“ třeskl drak.

Zadunělo to. Zem se otřásla jako při detonaci. Jiřík si ucpal uši dlaněmi. Od všech domů se odlepovaly velké balvany. Stovky ještěrů opouštěly svá stanoviště. Vzduch zhoustl sirnými výpary. Nad obytnými kousky stavebnice Růžovýho města se vznášel šum křídel.

Jiřík vstal a fascinovaně hleděl do mlžné noci. Ve světle elektrických lamp plula šupinatá těla. Snažil se mezi změtí vznášejících se plazů najít svého draka.     

Ještěři stoupali výš a výš, jejich siluety byly menší a menší, až se Jiříkovi ztratily z očí docela.

 

V následujícím semestru měl Jiřík poprvé u zkoušek smůlu. Ačkoliv šprtal možná ještě víc než kdy dřív, výsledky byly od zkoušky ke zkoušce horší. Linqua latina se mu stala terrou incognitou, z jeho oblíbeného Kanta se vyloupl neuvěřitelný tlachal, dějiny začaly zavánět nudou. Děvče se s ním rozešlo a po posilvestrovském zdražení zjistil, že na zajímavou dovolenou nemá ani zbla. A aby toho nebylo dost, matinku propustili z práce, tatínek si našel milenku a rodiče žádali o rozvod…

 

Noc co noc, vracívá se Jiřík domů s lehkou opičkou, ale jedinou léčkou, s níž se u vchodu setkává, je neuvěřitelně kluzký zámek a podivuhodně vratký klíč v jeho roztřesené dlani.

Růžový město nikdy nespí. Oči se víckrát nezavřou. Lampy nezhasnou. Růžový město má zapovězenou Tmu a s ní i všechny Sny. Zlo vstoupilo do domu a olízlo Svět.

Zdrávas buď Realita!

 

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

Leave a Reply