Podle lékařů to jde s člověkem z kopce tehdy, když je cigareta jeho první ranní myšlenkou. Pokud mají pravdu, pak jsem už pěkných pár mil pod zemí. S chutí na tabákovou pochoutku nejen vstávám, ale dokonce se mi o ní i zdá. Voňavý, hezky smotaný, lehce kouřící papírek s lahodným obsahem se pro mě postupně stává alfou i omegou života. Vsadím se, že jako reklama na závislost bych vzbudil víc pozornosti než soulož homosexuálů na náměstí za bílého dne. Jenže víte co? Je mi to jedno.

Ani tohle ráno nepatřilo mezi výjimky. Sotva jsem vstal z krásné, čisťounké postýlky hotelového pokoje, už jsem sahal do mého jediného cestovního zavazadla – magicky upraveného kufříku – pro kovové pouzdro s hříšnými válečky. Což mi připomíná, že na chvilku bych mohl odskočit od tématu a představit se.

 

Jmenuji se Simon, jsem téměř třicet let starý a pracuji jako mág pro Devonův dům služeb. Co má práce obnáší? Hodně cestuji a řeším problémy jakéhokoliv typu, samozřejmě za pomoci mých magických schopností. Pokud mám být konkrétní, hledám zmizelé osoby, vybírám dluhy, řeším záhady a sem tam někoho v klidu a bez emocí zabiji – to ale opravdu málokdy, nerad se uchyluji k těmto barbarským metodám.

Co se týče mé tělesné schránky, nejsem příliš vysoký a téměř dvacetiletá absence jakéhokoliv nadstandartního pohybu ze mě udělala – decentně řečeno – zakulacenějšího člověka, než je v místním kraji zvykem. Myslím si sice, že pouhých devadesát sedm kilogramů na sto sedmdesát centimetrů výšky není žádná tloušťka, často se však setkávám s jedinci opačného názoru. Ve škole jsem díky tomu velmi trpěl – než jsem se dostal na učiliště pro mágy, neboť byl rozpoznán můj talent – jednoho z těch nevinných posměváčků jsem totiž v hněvu a bez kontroly své síly proměnil na obří řízek se šunkovou nádivkou.

V obličeji jsem poměrně hezký, bohužel mi ale při jednom pokusu v laboratoři vypadaly vlasy. Tento problém řeším špičatým kloboukem, symbolem mého zaměstnání. Tolik tedy k mému vzhledu.

 

Jediný pohled do pouzdra mě vyděsil – zbývala mi poslední cigareta. Tento fakt mě natolik rozrušil, že bych si musel zapálit, i kdybych se k tomu snad nechystal. Musím si někde koupit pár kusovek nebo alespoň sehnat tabák a papírky. Balit jsem se naučil ve studentských letech, kdy byl každý měďák dobrý a musím podotknout, kolikrát mě toto umění zachránilo lépe než kouzlo „Zabij nemrtvého“. Ostatně, nemrtvých se po světě zase tolik nepotuluje, jsme přece jen civilizovaná země a téměř všechny nekromanty jsme již dávno umučili.

Rozdělat oheň se pro mě stalou rutinou. Pyromanovo zaklínadlo jsem si díky dennímu používání osvojil natolik, že pro jeho seslání nepotřebuji předvádět žádná divadlo připomínající rozmáchlá gesta, ba ani chrlit desítky slov v cizích jazycích. Stačí lusknout prsty a plamínek plápolá. S požitkem jsem tedy vdechl svoji dávku nikotinu a řeknu vám, hned mi bylo na světě o chloupek lépe. S cigaretou v ústech jsem se opláchl a převlékl do svého nejoblíbenějšího, temně rudého pláště. Je natolik velký, že by se pod něj skryly nejméně tři taková bříška, jakým disponuje moje maličkost. Pravda, několikrát jsem si o něj zakopl, ale nehoda není náhoda, co říkáte? Měl jsem si prostě dávat větší pozor. Na lysou hlavu jsem narazil zmiňovaný špičatý klobouk, obul jsem si praktické a přitom hezky barevné botky, zamkl pokoj a šel se najíst.

Pořádná snídaně mě dokáže postavit na nohy. Poručil jsem si tedy kávu, skleničku šťávy z pomerančů, pár plátků slaniny, sýrové toustíky, smažená vajíčka, opékanou klobásku, nakládané okurky a borůvkový koláč. Číšník reptal, když nesl plný tácek. To mě hluboce urazilo – zaplatil jsem si přece pobyt v luxusním hotelu s plnou penzí. Za ty peníze můžu nadávat tak akorát já a ne člověk, který stojí v hotelové hierarchii níž než koláčky pro štěstí. Vysvětlil jsem mu tedy své stanovisko. Odpovědí mi byla snůška polohlasem pronesených nadávek, ze kterých „špekoun“ patří mezi ty lichotivější. Nejsem mstivý člověk, proto seslané prokletí nedisponovalo téměř žádnou silou. Domnívám se, že měsíční ztráta erekce bude dostatečnou výchovnou lekcí.

 

Příjemně zasycen, ještě jednou jsem si v paměti přehrál, proč jsem byl do tohoto maloměsta vlastně vyslán. Musím najít ztraceného manžela jisté dámy. Podle výpovědi její i sluhů se jednoho dne vydal procházkou pár mil za město koupit si nového hřebce ve zdejší konírně. Nedivte se, její manžílek (jistě mi odpustí, když uvedu jeho jméno) – lord Dračislav – patří k významným aristokratům. I proto je po něm taková sháňka. Budu postupovat jednoduchým způsobem, podívám se do konírny a pokud se nenajde racionální vysvětlení, pomůžou mi kouzla, kterých ovládám pro takovéto situace bezpočet. Ale nejdříve seženu cigarety.

Líným krokem životem znaveného, zhýralého jinocha jsem se vydal do nejbližšího obchůdku. Byla jím samoobsluha Skřítek a syn, těšící se zde výborné pověsti. Nepochyboval jsem, že předměty mého zájmu budou na skladu – kouření se začalo dostávat do módy rychleji než chlapecké skupiny. Nutno ovšem dodat, že pro duševní zdraví je mnohem výhodnější párkrát denně si zapálit, než s rozpálenými dívkami pod patnáct let a blonďatými chlapci nad sedmnáct poskakovat za dunění louten na hudbu kapely Tokiho motel.

 Obchod mě velmi příjemně překvapil. Samotného majitele sice není příliš vidět, protože je menší než pokladní pult, ale jeho pisklavý hlásek mi bezpečně ukázal cestu k regálu s mnou favorizovaným zbožím. Pln chutě jsem tedy vybíral, zda zvolím Pštrosy nebo Pavly, když do samoobsluhy vstoupila parta netradičně vyhlížejících zákazníků.

Nevím, jak je tomu v cizině, ale u nás není zvykem chodit nakupovat v kroužkové zbroji a s obličej zahalující rouškou. Paradoxně přesto takhle byla oděna obchodováníchtivá skupina hostů. Byli tři, vysoký, střední a malý, a jako by nerespektovali ani základní etická pravidla, v rukách se jim skvěly ostře nabité samostříly. Chvilku se zmateně rozhlíželi, jako by někoho hledali. Pan Skřítek již zaslechl kroky a protože si nechtěl nechat ujít kšefty, svým vysoko posazeným sopránem se tázal, co si vznešení hosté přejí. Ozbrojenci se na sebe nechápavě podívali, když jim vše došlo. Ten nejvyšší z nich se pak sklonil přes pult a milého Skřítka vytáhl, držíce jej přitom způsobem, který silně připomínal kočičí matku s dětmi. „Prachy nebo život,“ zahuhlal.  Kápě jeho řeč tlumila a pan Skřítek byl evidentně nahluchlý, protože se nechápavě zeptal: „Co prosím?“ „Prachy nebo život!“ pokusil se dlouhán zvýšit hlas. „Cože?“ zajímalo zase pana Skřítka.

V duchu jsem se poměrně škodolibě zasmál, neboť ztrátou sluchu rozhodně netrpím. Vytáhlému maskovanci ale začala docházet trpělivost: „PRACHY – NEBO – ŽIVOT – TI – ŘÍKÁM!“ zahulákal tak hlasitě, jak mu to jen plíce umožňovaly. „Aha ták,“ usmálo se to malé stvoření, „v tom případě..“ Ani nedopověděl, co se tedy bude dít v tom případě, když dovnitř vletělo šest policistů ozbrojených taktéž kušemi. „Stůjte, nebo střelím!“ zakřičel jejich vůdce, obtloustlý padesátník. Potom si uvědomil nedostatek svého projevu a s několikavteřinovým zpožděním dodal: „Jménem zákona!“

Bandité-amatéři ztuhli. Střední zaklel: „Ty debile! Neměls tak řvát! Zavolal jsi na nás fízly!“ Pak se rozhlédl a v přes roušku viditelných, tmavohnědých očích mu zasvítil triumf: „Ale my máme rukojmí!“ Zdálo se mi, že jeho hlas má ženské zabarvení, nicméně z hudební výchovy jsem nosil domů vesměs dostatečné a horší výsledky, takže jsem si nebyl stoprocentně jistý. Zato pan Skřítek oplýval sebevědomím. Jako by na lapkova slova čekal, přátelsky se usmál, mrkl levým okem a teleportoval se pryč. Vysoký bandita podruhé v poměrně krátké době ztuhl. Ten nejmenší se zorientoval překvapivě rychle. Přiskočil ke mně a než jsem se stačil otázat, co zamýšlí, vrazil mi do genitálií ránu, po které by nejspíš pouťový panák uletěl do teplejších krajin. V bolestné agónii jsem se zhroutil k zemi. Vzápětí mi na hlavu mířila kuše a přes barevné skvrny, které zaplňovaly hlavní část mého zorného pole, jsem spatřil středního lupiče, jak vítězně bere celou kasu a směje se: „Stejně máme rukojmí…“ V tu chvíli jsem byl vděčný demokratickým a humánním zásadám tehdejší doby, které bránily mužům zákona obětovat jeden život a ty tři rozstřílet na kousky. Už jen v mrákotách jsem vnímal, že jsem vlečen a strkán do jakéhosi kočáru. Má poslední myšlenka, než jsem se definitivně odebral do mdlob, patřila – jak jinak – čerstvě zapálené cigaretě.

 

Kočár se třemi koni se řítil ulicí. Kopyta se téměř nedotýkala země. Kočí, oděn i přes solidní květnové teploty v plášti s kápi, vulgárně křičel na ctihodné občany, kteří měli tendence uhýbat příliš pomalu. V kočáru mezitím tři maskovaní lupiči debatovali o vzniklé situaci.

„Pěkně jsme to posrali,“ zahučel Dlouhý.

„Tys to posral!“ kontroval Střední.

„Jsme v prdeli,“ doplnil Malý.

Dlouhý neodpovídal, jen smutně seděl na židli a předstíral, že si čistí rukavici.

„No,“ snažil se na celé akci najít pozitiva Malý, „zase jsme v solidním balíku. Policajti nebudou problém. Horší jestli nás viděl nějakej samozvanej ochránce zákona, nebo dokonce kámoš tady toho trotla,“ kopl do mágova těla, které pasivně leželo na podlaze mezi sedadly.

„Tlustí lidé nemají kamarády,“ prohlásil přesvědčeně Dlouhý.

„A ti vypatlaní taky ne. Zkurví na co šáhnou!“ neudržel se Střední a Dlouhému poměrně nemužsky vlepil facku. Dlouhý se smutně schoulil.

„Já bych jedno řešení měl,“ zašeptal Malý.

„Hm?“ Středního hlas zněl rezignovaně.

„Policajty uplatíme, to bych neřešil. A co se týče špekouna..“ Dlouhý i Střední napjatě poslouchali. „Toho se prostě zbavíme.“

„Takže ještě vraždu nám chceš přišít, co??“ vypískl Střední. Nemyslíš si, že toho bylo až až??“

„Jakou vraždu,“ bránil se Malý. „Prostě ho odtáhneme někam na samotku…no a když se nevrátí..nemůžeme přece nést odpovědnost.“

„A kam asi? Myslíš, že se tady někde najde místo, odkud se nevrátí?“ Dlouhého hlas zněl velice zajímavě, neboť se v něm vina mísila s beznadějným, vyčítavým vztekem. Asi jako když si trojnásobný vrah v poutech stěžuje na brutální zacházení strážců zákona.

Střednímu ale bylo vše jasné.

„Ty myslíš hřbitov, co?“ zeptal se tichým hlasem. Malý jen přikývl. Potom se na sebe všichni tři podívali. „Hřbitov,“ opakovali si pro sebe.

 

Kočí nevěřil tomu, co viděl. Za svůj život už zažil hodně, ale aby policisté stavěli zátarasy, to se ještě nestalo. Přes dlážděnou cestu ti snaživci naházeli všechno, co našli v okolních domech a majitelé jim to zdarma nechali. Vesměs se jednalo o odpad, kterému dominovala almara s datem výroby někdy za dinosaurů. Kočího zajímalo, kde se v policistech vzala aktivita. Málokdy řešili jiné problémy než ty, které souvisely s jejich prostatou či večeří. Protřel si oči. Hromada nevalně páchnoucích kusů všeho nezmizela, stejně jako nezmizela šestice mužů v špinavě modrých uniformách. Navíc si uvědomil ty dvě desítky čumilů, které se nemohly dočkat nadcházejícího představení. Velitel „komanda“, asi pětadvacetiletý, blonďatý mladík, třímal samostříl a vítězně se usmíval. Ostatní svírali lopaty a snažili se vzbudit dojem, že kdyby se něco semlelo, rána zahradnickým nástrojem to spolehlivě vyřeší.

„Předpokládám,“ usmíval se mladík, „že nebudu daleko od pravdy, když si tipnu, že vy a vaši kamarádíčci jste se před chvílí pokusili vykrást obchod ctihodného pana Skřítka, hm?“

„To sme nebyli my. To byl někdo jinej,“ prohlásil kočí. „Muselo dojít k nějaký mejlce.“

„Tak k mejlce říkáte. Hmmm, zajímavé.“ Mladík neskrýval pobavení ani triumf. Dostal je! Tohle je slavný den jeho života, postup po schodečcích kariéry.

„A co takhle kdyby si všichni vystoupili? A hned!“ vyštěkl snad až příliš hlasitě. Jako odpověď se odkryl závěs na bočním okénku kočáru. Zevnitř vyletěl zavázaný, naditý pytlík a závěs se zase zatáhl. Všichni policisté na ten malý, kožený váček upřeli zrak. Jeden z nich do něj šťouchl lopatou. Charakteristické cinkání, které se ozvalo, nemohlo nikoho nechat na pochybách o obsahu. Velitel zamyšleně pozoroval kočího.

„Otevři to,“ pokynul jednomu ze svých podřízených. Policista se – zpočátku opatrně, potom ale dychtivě – dal do šněrování. Za pár vteřin bylo hotovo a on sáhl dovnitř. Vytáhl na světlo dvě zlaté mince.

„Bože,“ hlesl další policista.

Houf čumilů se zavrtěl.

Mladík zbledl. Pak popadl pytlík a strčil jej do kapsy. Podíval se na čumily a ti mu pohled oplatili. Zamával kuší a zařval: „Odkliďte to! Řítí se přímo na nás!“ Lopaťácká brigáda se dala do práce tempem, které by porazilo i mistra světa v kácení stromů na čas. Trvalo snad minutu nebo dvě, než se cesta zase uvolnila. Kočí pokynul kloboukem a práskl bičem. Koně, do té doby nervózně přešlapující, vystartovali jako důchodce, který zjistil, že slevili rohlíky. Velitel napočítal do pěti, než kočár definitivně zmizel v zatáčce. Pak se otočil. Zíral do očí asi čtyřiceti lidem, kteří právě spatřili, jak vypadá taková korupce v praxi. „Co tak blbě zíráte!“ zařval. „Rozejděte se! Nebo chcete zatknout za nedovolené srocování? Tady není nic k vidění!“ V duchu už počítal zlaťáky a přemýšlel, jak je asi rozdělí mezi ty tupce. Samozřejmě, že majoritní podíl patří jemu. A teď ještě vědět, jak se z toho bez problémů vylízat.

 

„Tak to nám teda prošlo kurevsky lacino,“ oddychl si Dlouhý.

„To si nemyslím. Ty davy co nás viděly…“ polemizoval Střední.

„Koně prodáme a vůz přebarvíme,“ uzavřel Malý.

A pak se rozprostřelo ticho.

 

Když jsem se vzbudil, zíral jsem do tváře mrtvoly, která už asi nějaký ten týden neměla dýchání v popisu práce. Chvíli jsem si vůbec neuvědomoval, kde a kdo jsem. A taky co je to za odporný, hnijícím masem páchnoucí obličej. „Mami?“ zkusil jsem to. Zombie zavrčela a sáhla na mě. Pud sebezáchovy zavelel rázným hlasem a já se bleskurychle odkutálel. Vstal jsem a rozhlédl jsem se kolem sebe.

Tu bandu, co mě sem umístila, bych nechtěl nechat vybírat místo na dovolenou. Vzhledem k množství hrobů jsem poměrně logicky vydedukoval, že budu asi někde na hřbitově. Z toho, že jsem prakticky neviděl na pár metrů, jsem zase usoudil, že je noc. Otázky typu proč jsem tady a jak se odsud dostanu nechal můj brilantní mozek zatím otevřené.

Zneklidnilo mě ovšem, že přes pokročilou hodinu je na hřbitově poměrně živo. Desítky kulhajících, mátožných postav se plazily mým směrem. „Budiž světlo!“ použil jsem své oblíbené kouzlo. Nenadálý jas mi odhalil, že kolem krchova stojí vysoká, pevná zeď a vchod dovnitř – respektive malá, dřevěná branka – je na opačném konci než já. Samozřejmě, cestu mezi body A a B komplikovaly body C,D,E až hodně, které neskrývaly touhu ochutnat nebohé, křehké tělíčko mládence v rozpuku. Pro začátek jsem zkusil vyjednávat. „Eh..jsem tu dobře na hřbitově?“ zajímal jsem se. Nikdo mi neodpověděl a nemrtví se pořád přibližovali. „Nechte mě, nebo si to s vámi někdo vyříká!“ pokusil jsem se vyhrožovat. Nutno dodat, že bez viditelného úspěchu.

Jak jsem se již zmínil, hrubé násilí nepatří do mého repertoáru. Po předchozích zkušenostech jsem ale pochopil, že tady to po dobrém nepůjde. Vyhrnul jsem si tedy rukávy, cvičně zatnul bicepsy a začal ve vzduchu rukama tvořit prapodivné obrazce. „FIREBALL!“ křikl jsem podivné, kouzelné slovo.

Tentokrát se moje jednání ukázalo být účinným. Ve vzduchu se zhmotnilo několik ohnivých koulí a vystřelilo přivítat nezdařené výsledky pokusů o reinkarnaci. Zombie to sice nijak nekvitovaly, ale po pár vteřinách shledaly, že hoří. Nijak nekomentovaly ani tento fakt, což se jim vymstilo následným uhořením.

Dostal jsem se do toho správného varu a čaroval jedno bojové kouzlo za druhým. Kdybych mohl, asi u toho začnu tancovat. Vzduch se brzy naplnil zápachem mrtvých spálených těl a cesta do bodu B se pomalu, ale jistě vyčistila. Rozběhl jsem se tedy.

Branka byla již nadosah, když se stala velice smutná nehoda. Podařilo se mi zakopnout o svůj plášť a já se, lidově řečeno, „natáhl jak dlouhý, tak široký“. V mém případě tedy spíš široký. Pokusil jsem se dostat se opětovně na vlastní nohy, ale někdo mi stál na plášti. Otočil jsem se. Za mnou se v celé kráse ukazoval vysoký a široký kostlivec. Za života nejspíš soutěžil v kulturistice nebo alespoň boxoval. V ruce držel meč dlouhý jak výplatní páska ředitele planety. Už jsem se viděl ležet na marách, když mě napadlo poslední řešení. Pravou rukou jsem ve vzduchu načrtl kostlivcovu hlavu a levou ji přeškrtl. „Zabij nemrtvého!“ zadeklamoval jsem. Bytost se rozpadla na pouhou hromádku, ze které by měl radost snad jen hladový teriér. Hlasitě jsem si oddychl a otevřel branku.

Všude kolem mě, kam až oko dohlédlo, rostly vysoké stromy a můj mozek již nabízel informaci, že se nacházím někde v lese. Před hřbitovem, dosud dovedně skryt za zdí, stál příbytek správce. Nechtěl jsem se nijak zdržovat, ale osud dal, že jsem otevřeným oknem spatřil stůl, na kterém ležela krabička cigaret. Kuřácká touha, doteď zatlačená okolnostmi do pozadí, explodovala naplno a mých rukou se zmocnil třas. Bůh ví, že jsem poctivý, ale závislost mě přemohla natolik, že jsem potichu otevřel dveře. Ocitl jsem se v malé místnůstce, kde kromě zmíněného stolu byla jen postel, na které spal muž s dlouhými vlasy a nezdravě bledou kůží. V duchu jsem se omluvil a sáhl jsem po vytouženém zdroji útěchy a rakoviny. Co čert nechtěl, šlápl jsem na nějaké špatné prkno a to zavrzalo. Spáč vystřelil z postele rychlostí, za kterou by se nestyděl vrcholový sprinter po požití projímadla. „Zloděj!“ křikl a v obranném reflexu strčil krabičku do kapsy. Pak se na mě dlouze zadíval. „A mág,“ zasyčel. Couval jsem ke dveřím, omlouvaje se přitom, když jsem si všiml, jak je domnělý správce oblečený.

Nevím, kde se jak spí, ale určitě bych dlouhý, purpurový plášť neoznačil za pyžamo či za noční košili. Navíc pod ním neidentifikovatelná osoba nosila černou mikinu s nápisem „Nekromancie navždy“. „Vy jste nekromant,“ pochopil jsem.

 „Inteligence mágů mě vždycky zarážela,“ odvětil nekromant na půl úst a než jsem se nadál, brčálově zelený blesk mě srazil k zemi.

„Upřímně, divím se, že se dokážete dožít dvaceti let. Ale to je vedlejší. Víte, jak zemřela většina mých kolegů?“

„Byla umučena.“ Začal jsem počítat s tím, že přestanu kouřit. Jestli přežiji.

„Správně. A to samé čeká teď vás.“ Nekromantovy oči zrudly. Ruce začaly kreslit nějaký opravdu komplikovaný obrazec a služebník temnoty zamumlal několik nesrozumitelných slov. Vzduch byl prosycen energií, která v jednom okamžiku vybuchla a oslepila mě. Když jsem se znovu rozkoukal, zjistil jsem, že mě kouzlo přikovalo ke stromu. Kolem těla mě vázal tmavý, neprůhledný tok černé magie. Nekromant si spokojeně prohlížel svou práci.

„Šikulka,“ pochválil se. Musel jsem mu v duchu dát za pravdu.

„Tak a to bychom měli. Sem nikdo nechodí, víte?“ informoval mě. „Brzy budete umučen hladem a žízní, protože kvůli vám do města nakupovat nepoletím.“ Začal se smát svému trapnému vtipu smíchem záporných hrdinů, kterým se podařilo dosáhnout určité satisfakce za domnělé křivdy. Pravda, nerad užívám slangu či dokonce vulgarismů, ale situace mě donutila. „Jsem v hajzlu,“ vydechl jsem nahlas.

            Asi jsme s nekromantem kvalitu jeho díla přecenili, ale silové provazy, na které po mém hlasitém vydechnutí dolehl tlak mnoha kilogramů sádla, praskly a já se vykutálel na zem. Nekromant otevřel pusu dokořán. Pak si uvědomil, že by měl podniknout protiopatření, ale já byl rychlejší. Zakouzlil jsem a šlehl svým soupeřem do zajetí jeho vlastní pasti. Energická pouta zareagovala a uzavřela se. Chvilku jsme na sebe s nekromantem zírali. Pak jsem se pout chopil a začal do nich přelévat svou vlastní magickou zásobu. Nekromant to komentoval výrazy, které nepublikují ani v nejtvrdších erotických časopisech. Když jsem předal vše, co jsem mohl, spokojeně jsem se usmál: „Zdá se mi, milý pane, že pomalá smrt čeká vás.“ Pak jsem si uvědomil, že má cigarety u sebe a já nemám sílu ani na umělé zvýšení hlasitosti pšouku, natož abych jej pustil, obral a pak zase zavřel. Proklel jsem se do horoucích pekel a dlouhým krokem jsem ono temné místo opustil.

 

            Nepovažuji se za zbabělého člověka, i když s notnou dávkou sebekritiky připouštím, že odvahu hrdinů brakové literatury nemám. Procházka mě ovšem prověřila na maximum. Potil jsem se na místech, kde se slušný člověk nepotí, a děsil mě každý zvuk. Jako smůla se pak jeví fakt, že nikde neuslyšíte více divných zvuků než v lese v noci. Svou magickou energii jsem si bohužel vyčerpal předchozím soubojem. Byl jsem s vypětím všech sil schopen vykouzlit malý, modrý, nevinně vypadající blesk, což jsem učinil asi po dvou minutách chůze, když se mi jeden ze skřeků zdál až příliš hlasitý. Jeho původce, rozespalý ježek, se vzdorně naježil a explodoval. Ochránci zvířat by mě asi nepochválili. Naštěstí mě příroda ušetřila typicky stromových zlomyslností typu nastaveného kořene či takřka neviditelné kaluže, takže můj fyzický stav se – až na vzrůstající únavu – nijak nehoršil.

            Odpustím si pořádnou porci syrového naturalismu, vynechám sondu do vyděšené duše a přejdu až ke svítání, které mě zastihlo na samém okraji lesa. Místo úlevy jsem pocítil chuť na první ranní zapálení. Roztřásly se mi ruce a já si v duchu vynadal, kam až jsem to nechal zajít. Navíc se mě zmocnila ospalost, takže je pochopitelné, že jsem se zaradoval, když jsem ve vzdálenosti snad necelého kilometru uviděl poměrně velký dům. Usoudil jsem, že se jedná o samotu či myslivnu, a vydal jsem se rázným krokem k němu. V duchu jsem přitom doufal, že mě nechají důkladně se vyspat. A samozřejmě, že alespoň jeden z obyvatelů domu bude kuřák.

            Když jsem došel k budově, shledal jsem, že se skládá ze dvou částí – z pěkného, velkého, zděného domku a přilehlých dřevěných stájí, odkud se ozývalo frkání a řehtání koní. Soudě podle stop v prachu cesty vedoucí ke konírně jsem tipoval, že majitelé snad včera někam jeli kočárem. Doufal jsem, že se vrátili, protože to jsem ze směsice otisků nedokázal určit. Zaklepal jsem tedy na masivní klepadlo ve tvaru koňské hlavy.

            Otevřela mi příjemně vypadající stará paní. „Copak si přeješ, mládenečku?“ tázala se hlasem, ze kterého ukapávaly dávky stařecké pohostinnosti a senility. „Naši ještě spí,“ dodala, jako bych měl rozumět, kdo jsou naši a co vyplývá z faktu, že dosud nevstali. „Dobrý den, madam,“ pozdravil jsem slušně, „jmenuje se Simon a jsem kouzelník. Měl jsem něco na práci v lese a rád bych si trochu odpočinul, bude-li to možné. Samozřejmě nezůstanu nic dlužen,“ dodal jsem. Přitom jsem se v duchu pomodlil, aby se babka neptala, co dělají mágové v noci po lesích. Tu to však nezajímalo nebo už stihla zapomenout, co jsem jí vlastně řekl. „Pojď dál, synáčku,“ nabídla mi a já přijal.

            Vedla mě kolem několika pokojů, ze kterých se ozývalo hlasité chrápání, až do místnosti s jedinou, úzkou postelí. Tato ložnička se mi vcelku líbila. Na zemi se rozprostíral chlupatý, duhově barevný koberec a na zdech visely obrazy, svědčící o pomýleném vkusu malíře i člověka, který za takovéto pseudodílo zaplatil těžce vydělanými penězi. Jinak byl pokoj prázdný. Rozhodl jsem se, že uměleckou kritiku nechám na jindy, sundal jsem si plášť a čepici a zalehl do postele. Téměř okamžitě po ulehnutí mě napadlo, kde asi budu – no samozřejmě, já jsem došel do té konírny, kam naposledy zavítal Dračislav! Každopádně vyšetřování jsem odložil a ihned jsem usnul spánkem spravedlivých, poctivých lidí, kteří dokáží spát i přes vrtkavý osud klidně. Jen kdyby se v těch snech tolik nekouřilo..!

 

            Probudil jsem se o několik málo hodin později, tak odpočatý, jak to jen v dané chvíli bylo možné. Zjistil jsem, že opět zírám do cizího obličeje. Tentokrát jsem ale zůstal klidný, neboť skutečně nešlo o prázdné důlky signalizující skákání přes biologické hranice smrti. Majitelkou tvářičky byla vysoká plavovláska. Zatajil se mi dech, neboť někoho tak krásného jsem neviděl už nějaký ten čas.

            Plavovláska měla krátký sestřih, hluboké, hnědé oči, pihatý nosík, střední postavu a co jsem mohl spatřit přes vojenský oděv, který měla na sobě, příroda ji obdařila poměrně štědře i na jiných místech než na obličeji. Uvědomil jsem si, že můj ošoupaný svetr skryje nedostatky v podobě povolených břišních svalů jen s obtížemi, a zachvěl jsem se. Potom jsem si vzpomněl na plešatou hlavu a opět jsem se zachvěl. Musel jsem připomínat bojovníka sumo po lehčím zásahu elektrickým proudem.

            Krásce mé tělesné nedostatky evidentně nevadily. Podívala se na mě pohledem, který staví mosty i tam, kde už neteče řeka, a pak se na mě vrhla. Vůbec jsem nechápal, co se děje, když mě začala vášnivě líbat. Mozek ustoupil do pozadí a nechal přemýšlení jiným orgánům. Už jsem začínal pomalu, ale jistě kapitulovat, když sáhla pod postel a začala cosi rukou zkoumat. Zajímalo mě, zda nehledá nějaké sex oživující hračky, když se ozvalo cvaknutí. Z hloubi lůžka vyjely kovové pásy a přišpendlily mi končetiny. Plavovláska vstala a s viditelným odporem si utřela ústa. „To bysme měli,“ odfrkla se značnou dávkou znechucení.

            Do ložničky vešli dva muži – jeden vysoký a druhý menší. Oba byli svalnatí a měli na sobě totéž bojové oblečení, kroužkové košile a boty jako zrádná kráska. Když jsem je tak viděl všechny tři vedle sebe, hned mi bylo vše jasné. „Vy..vy jste ti bandité, co vykradli pana Skřítka!“ zablekotal jsem. Vzápětí jsem na sebe ucítil pohled šesti očí. „A ty jseš ten špekoun!“ zahalasili všichni tři zloději. „Tak pán se dokázal vyhrabat ze hřbitova, co? Měls tam usnout nafurt, hajzle,“ zavrčel Malý. Chtěl jsem mu pádně odpovědět, ale pak mi došlo, že jsem mág, a ti odpovídají jinak. Navíc jsem v těle i kolem sebe cítil pulsování energie, která se mi během spánku obnovila. „Tentokrát vám to neprojde,“ zasyčel jsem. Už jsem se chystal čarovat, když si dlouhán vytáhl cigaretu. V tom okamžiku mé soustředění pominulo. „A co nám uděláš?“ tázal se Malý se zájmem. Zíral jsem, jak si Dlouhý zapaluje. Nakonec jsem uviděl rychle se přibližující ruku v okované rukavici, pevně sevřenou v pěst.

 

            Nevím, jak dlouho mdloby trvaly. Když jsem se probral, zjistil jsem, že mě připoutali ke zdi v nějaké ošklivé, temné místnosti. Oči si chvilku zvykaly na tmu, než jsem zaregistroval, že nejsem sám. Pozorovalo mě taktéž přikované, neoholené, smradlavé individum. Trvalo mi pár sekund, než mi došlo, koho asi vidím. „Lord Dračislav,“ vydechl jsem. Stvoření zpozornělo.

„Odkud mě znáte?“

„Byl jsem najat, abych vás našel. Což jsem udělal. Takže, teď ještě si ten plat zasloužit a dostat nás odsud.“ Byl jsem překvapivě stručný. S navrácenou silou se přihlásilo sebevědomí a mně se zdálo, že správní drsňáci toho prostě moc nenamluví.

„A jak nás odsud dostanete?“ zajímalo lorda Dračislava.

„Jsem mág, takže něco snad vymyslím. Mimochodem…Vás taky nalákali na tu eh..lehčí dívku?“

„Jo,“ přiznal  Dračislav. „Nemoh sem si pomoct. Taková kočka…“

„A víte, proč vlastně chytají chlapy na postel?“

„Vím. Ve slabší chvilce mi to řekli. Máme sloužit jako pokusní králíčci nějakýmu nekromantovi. Prej sbírá hlavně šlechtice a mágy.“ Šokovalo mě, že má magická příslušnost jim zůstala utajena i po setkání v obchodě. Proto mě asi hodili rovnou zombiím a ani mě černokněžníkovi neukázali. Jinak jsem se ale cítil pobaven. Plavovláska a její hoši zřejmě patří mezi sběratele melouchů s poměrně širokým oborem. Obchodníci se zvířaty i lidmi, lupiči…docela by mě zajímalo, kam až sahá jejich podnikání. Smůla, že nekromant už hnije..

            Zaplavilo nás světlo. Dovnitř vcházela populární trojice. Dlouhý svíral v ruce pochodeň. V jeho obrovské dlani vypadala jako lízátko. „Tak jak se máte?“ pozdravila nás plavovláska a svůdně zamrkala. Odložil jsem svůj slovník spisovného jazyka. „Líp než ty, děvko!!!“ zařval jsem. Malý se zachechtal. „Nějakej drzej, hošíku,“ zabručel a sundal si okovanou rukavici. „To by tě mohlo mrzet..“ Nedozvěděl jsem se, co se chystá udělat. „MUSKULATURUS ARNOLDUS!!!!“ zahulákal jsem a přidal do energií hnaného motoru trochu šťávy. Kovová pouta pod náporem rychle rostoucích svalů praskla. Malý zbledl. Jednu jsem mu rychle vrazil. Skrček spadl na zem jako kuželka po zásahu osmikilogramovou koulí. „To máš za to!“ neodpustil jsem si.

            Dlouhý se rozběhl směrem ke mně. Vypadal, že po mně asi skočí. Mávl jsem rukama, vychrlil dvě tři nesmyslná slova a obr se rozbil o magickou zeď. Pochodeň mu vypadla z ruky a ignorujíc všechny možné fyzikální zákony, zhasla. Už jsem měl chuť se zamyslet nad tím, jak moc je podlaha vlhká, když jsem si uvědomil, že mi tady někde pobíhá nejspíš špatně naladěná, vyzbrojená holka. Rozsvítil jsem si tedy zaklínadlem, ale již bylo pozdě. Místnost byla prázdná. Rozhlédl jsem se, ven vedly jediné dveře. Otevřel jsem je a uviděl schody. Vyběhl jsem po nich nahoru do chodby, kam okny zářilo odpolední světlo. Dosud povzbuzen posilovacím kouzlem, vyhoupl jsem se jedním oknem ven, ale zahlédl jsem jen záda plavovlásky, uhánějící na koni vstříc západu slunce. „Ještě se setkáme!“ zahrozil jsem pěstí do vzduchu.  

 

O TÝDEN POZDĚJI

Stál jsem na nádraží hlavního města říše a čekal na dostavník,  který mě odveze daleko, daleko odsud. Záchranou lorda Dračislava jsem si vydělal velice solidní částku a ještě jednu takovou jsem získal od něj za to, že jsem neprozradil, jak se to všechno událo. Rozhodl jsem se zbytečně nešetřit a zaplatil jsem si dovolenou na mořské pobřeží, abych se opálil, odpočal si a nabral síly na další případ. Navíc jsem přestal kouřit a držím dietu, abych se sebou něco udělal. Mám v plánu otočit list životopisu a začít psát na novou, prázdnou stránku.

Dostavník se přikodrcal. Na kozlíku seděl starý kočí: „Vy jedete taky k mořu, hm?“ prohlédl si mě zkoumavě.

„Ano, to jsem já.“

„Ste poslední. Tak nasedat a valíme.“

Otevřel jsem dveře do kočáru a vylezl po malých schůdcích dovnitř. Rozhlédl jsem se, kdo mi bude dělat společnost při tak namáhavé cestě. Pak jsem zbledl jako smrt. Na jednom sedadle seděla plavovláska, držící se za ruce s pětadvacetiletým blonďákem, ze kterého byla cítit policie a nacpaná peněženka. Naproti nim se na mě šklebil bledý obličej postavy v mikině s nápisem Nekromancie ještě žije.

 

Dostal jsem chuť na cigaretu.  

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

Leave a Reply