Když Vás nikdo neposlouchá
Když Vás nikdo neposlouchá
Sám na skále chlapec stál,
slova svá do větru řval.
Nikdo za ním nepřišel,
nikdo ten řev neslyšel.
Živá duše nepostřehla,
že se po něm země slehla.
Vítr dul a hromy bily,
slova jeho utlumily.
Hodiny a celé dny
ve vteřiny změněny.
Jako krátká smutná chvíle.
Vzpomínky přetřené bíle.
Pominula staletí
ve vteřinách deseti.
Smutné, avšak skutečnost,
neměl žádnou společnost.
Pouze vítr, hrom a blesk.
Zadunění střídal třesk.
V prázdné pusté krajině
číhala smrt jedině.
Smutek na něj těžce klesl,
takový, jenž sotva snesl.
Nebyl ho však udolal,
nadechnul se a zvolal:
„Slyš světě, tak slyš má slova!
Poslouchej teď, zas a znova!“
Křičel dlouho z plných plic.
Nezastavilo ho nic…
Napsal jsi to moc hezky:) taky mě něco takovýho přepadlo, ale napsala jsem to trochu sprostě, takže k publikaci nedojde:)
Jinak všechna čest, každou básní je to lepší a lepší:)
Titulek mého komentáře to snad vyjadřuje dost jasně. A báseň zase přesně vyjadřuje svůj název:-).
Vydařené, jen tak dál.