Víte, co mě fakt dokáže vytočit na nejvyšší míru? Když hlavní hrdina, klaďas každým coulem, spasitel bludnejch duší, prostě když takovejdle človíček chcípne. A úplně nejhorší je, když se mu to podaří z ruky toho špatnýho. Toho, co byste na jeho kádrovým profilu nenašli ani převedení slepý babičky přes cestu. Bohužel, svět je na tohle docela svině, takže podobný věci se stávaly a stávaj. A nikdo tomu nezabrání. No, dovolili ste mi malej epilog, takže teďka určitě dovolíte, abych vysvětlil, jakou roli sem v tomhle příběhu bez happyendu hrál já.

           

No prostě sem zase jednou v noci seděl v hospodě. Stejně je to haluz, kolik podobně debilních zápletek začne v nějaký zaplivaný putyce. Vzhledem k tomu, že sem to, čemu většina lidí říká alkoholik, klopil sem do sebe v poměrně krátký době už třetí pivo. Takhle strašně sem se naučil chlastat v armádě, stejně jako kouřit. Popravdě, když se na sebe podívám, vypadám jako hodně stupidní sbírka zlozvyků. Je ironie osudu, že zrovna maník jako já voddělal víc upírů než česnekem vokořeněný játra na stříbrným talířu.

           

Kdyby vás zajímalo, jak sem se k tomudle netradičnímu fochu dostal, je to jednodušší, než byste mysleli. Prostě sme smrděli v kasárnách, chlastali a neměli do čeho píchnout, když přilezl náš seržant. Začal nás buzerovat, že vypadáme jak stádo prasat a ať koukáme zvednout naše líný prdele, že za deset minut bude nástup. A kdo prej nebude v rychtyku, dostane takovou sadu, že na to budou pamatovat eště jeho vnuci. Přitom se díval na desátníka Dlouhonosa, kterýmu jeho pravý jméno uřízli i s frňákem. A díval se na něj proto, že Dlouhonos sotva seděl, jak byl v kaši.

            Stáli sme na dvoře kasáren v řadě jak v kriminále, když sme se konečně dozvěděli, na co ta šaškárna. Přilezl ňákej armádní hlavoun, podle frčků bych tipoval nejmíň plukase. Vedle něho se plazil hnusnej, volezlej děděk nad hrobem. Plukas voznámil, že ta chodící mrtvola je kněz chrámu svatýho kohosi a přišel udělat verb. To sme docela čuměli, páč nikdo takovej se nám eště v armádě nezjevil. Čekali sme, co se bude dít. Dědek se vydal na svou nekonečnou pouť. Při plazení – páč tomu se chůze fakt nedá říkat – se opíral o pozlacenou berlu, kterou sem se svým sousedem, vojínem Deklem, tipli na hodně dobrejch padesát zlaťáků. Před každym vojákem se zastavil, rozdejchal tu námahu a začal na něj zblízka tlemit. Mával přitom rukama jak topící se stonožka a vydával zvuky, jak když němej nadává do kurev. Vojíni na něj tlemili jak na zjevení Janovo. Dědek s nima evidentně nebyl spokojenej, páč po každym rituálu cosi nasraně zachroptěl a přeplazil se dál.

            Pak se mu podařilo konečně nalézt zlatej klenot. Byl jím Dlouhonos, kterej s pomocí dvou vedle stojících vojáků bojoval s motorikou. Dědkovi zajiskřilo v očích a rázným úderem berle našemu notorovi poradil, že by bylo dobrý vylízt z řady. Pak ho líným gestem ruky poslal stranou. Myslel sem, že umřu smíchem, když sem viděl tu bitku s gravitací, ve který ale zase zvítězil Dlouhonos.

            Když ten senila dolezl ke mně, už mě bolely ze stání nohy. Doufal sem, že to budu mít za sebou co nejrychlej. Kněz se mi podíval přímo do očí. Cejtil sem v nich spoustu otázek, akorát sem vůbec nerozuměl, co do mě v mý mysli ten šašek valí. Tak sem na něj zíral a snažil se vypadat tak inteligentně, jak to v daný chvíli bylo možný. Stalo se to, co nečekal asi nikdo, dědula se usmál svým jiskřivým úsměvem vymlácené držky a poslal mě poskytnout Dlouhonosovi podporu.

 

             No abych to zkrátil. Nikoho jinýho už nevybrali. Ten starej vocas mně vysvětlil, že můj mozek je něják odolnej vůči upířím mentálním fíglům, tak prej sem ideální maník na to, abych je kuchal. Slíbili mi velký prachy, tak sem do toho šel. Vycvičili mě v jednom chrámě, trochu mě magicky vylepšili a pak poslali do světa voddělávat ty pijavice za tvrdou měnu. Mám asi divný štěstí, ale pozabíjel sem jich desítky, sem v oboru elita, Lovec upírů druhý třídy. Takovejch jako já je na celym tomhle posranym světě tak deset a těch vo třídu lepších eště míň. Stačí mně třicet zlatejch a oddělám kterýhokoliv z těch hajzlů na počkání.

            Jo a jestli vás zajímá, co Dlouhonos, kněží zjistili, že jeho odolnost vůči upírům způsobila koňská dávka chlastu v jeho žilách. Pěkně je to namíchlo, takže mu udělali frakturu levý paže plus desatero modřin a malejch jizev. Teďka se fláká po hospodách a za pivo vypráví, jak byl málem lovcem upírů.

 

            Zase se vrátím do tý hospody, kde to tenkrát všecko začalo. Takže sem teda seděl a chlastal a kouřil. Páč si žiju na vysoký noze, měl sem kvalitní cigára, z nejlepšího listí, co se na tomdle prašivym kontinentu vobjevilo. Tenhle koníček mě asi bude stát nějakej ten rok života, ale vůbec sem tehdy nepochyboval, že zařvu dřív. Aji tak sem přemejšlel nad tím, že začnu šetřit, kdybych náhodou eště pár akcí přežil, dal bych si klidnej důchod. Ale náhoda je fakt hajzl.

 

            Hned jak do tý hospy vešel a já ho zahlíd, bylo mně jasný, že si jde zaplatit mý služby. Jinak by v tak hnusnym a zaplivanym pajzlu neměl co dělat. Vysokej, pěknej chlap, voháklej do nejnovější módy. Prostě šlechtic vyšší ligy. Vedle něj se potácely dvě snad třistakilový gorily s válečnejma sekerama, kerý bych tipoval tak na kácení sekvojí. Zbohatlík se vůbec nepáral s nějakým entré,  nadrzo dolezl až ke mně. Gorily dusaly za ním a tvářily si, že jestli někdo vyruší tenhle přísně tajnej dialog, budou muset vyrušit poklidnej život jeho orgánů.

            „Vy jste lovec upírů, co mu říkají Čouhán?“ zeptal se tónem člověka, kerej oslovuje hovno, co akutně nutně potřebuje přemluvit na nebezpečnou operaci.

„Jo, to sem já. Co potřebujete?“

„Měl bych pro vás práci. Bude to trochu problematičtější, čekají vás nejméně dva kusy, ale myslím si, že částka sto zlatých plus dvacet za každého jako bonus vám to vykompenzují.“

„Dva naráz? Tak to teda kilčo nespraví. Já nejsu žádnej deratizér a voni nejsou krysy.“

            Jedna hnědonosá gorila se chtěla zavděčit a bez přemejšlení mě chytla za krk a zdvihla do výšky. „Budeš dělat, co šéf říká, skrčku,“ zasípala. Nevim teda, co skrčkem myslela, mám přes dva metry. Asi ty kila co mi chybí. Ale stejně sem si s ním nehrál, páč sem na dětský hry neměl náladu. Jak mě tak hezky držel, kopl sem ho rovnou do rozkroku a eště sem stihl trhnout nohou, aby z boty vyjela ta šikovně udělaná stříbrná čepel. Vycákl proud krve, obřík mě pustil a v bolesti se zhroutil k zemi. Měl si koupit suspenzor.

            Druhý hovado zdvihlo sekyru, ale šéf je zadržel. Studeně se usmál a já pochopil, že překvapení, kterým sem se prezentoval, bylo příjemný. „Jste muž na správném místě, odměnu si zasloužíte. Dostanete tři stovky.“

            Tady nebylo co namítat. Hodil sem na stůl stříbrňák za útratu, zamával hostinskýmu a cestou kopl do vykastrovanýho snaživce. Přitom sem přemejšlel, co je můj novej zaměstnavatel za pracháče, když si dovolí takhle plýtvat lidským materiálem.

 

            Do úkolu mě zasvěcoval sám šéf, zatímco sem se vezl v luxusnim kočáře. Až mně bylo líto, že smrdim jako vágus a on to musí čuchat. Ale zase už mně bylo jasný, že prachama si vytírá zadek, takže tohle jej nemohlo vzrušovat. Každopádně, dozvěděl sem se, že mě čeká šichta na hradě XY. Nějakej upíří vošoust se tam zabydlel i se svou starou a já jím budu muset zkrátit postavy vod krku vejš. Prostě klasika. Sice sem moc nechápal, proč nezaplatí radši lovce dva nebo tři – vyšlo by to levněj v tomhle poměru k upírům a aji by byla lepší šance. Ale mně je to koneckonců buřt.

            Dojeli sme do šéfova městskýho sídla Dostal sem uplně luxusní pokoj, spíš apartmá se vším všudy, kde sem si dopřál koupel, flašku chlastu a děvku, aby se mně druhej den líp pracovalo. Spat sem šel docela brzo, chtěl sem bejt fit. Náčiní na lov mám furt nachystaný u sebe, takže žádnej přípravnej kemp sem nepotřeboval.

            Vstával sem až vo desíti, dorůžova vyspanej jak miminko, až mě překvapilo, že mě nešel žádnej donespivko vzbudit. Šel sem na hajzl vychrchlat pár ranních hlenů a zapálit cíčko – ne nadarmo se říká, že cigareta ranní, podporuje sraní. Trochu sem se aji voplách, aby se neřeklo, že sem z Balíkova nad Horní Dolní. Pak sem slezl dolů, kde už na mě čekal nějakej ten podržtaška, aby mě doved do jídelny na snídani. V jídelně nikdo nebyl, asi už se všici nachálkovali, tak sem do sebe naházel tu kopu žrance, co mně donesli, pěkně od plic sem si ulevil a čekal, co bude dál. Zase další slouha naběhl a už mě honil jak šaška, prej na mě čeká kočár, že se pojede na akci. Na dvoře už stálo spřežení kvanta koní, ty vole, vypadali, že se umývaj častěj jak já. A kočár samozřejmě luxusní, žít v jiný době, stál by na jeho místě žlutej rolls-royce. Eště sem stihl jednu zapálit a už sme kvapili aji se šéfem, zase v jednom voze. Odpovídal na mý debilní dotazy a mně přišlo, že mě má za nějaký víajpíčko. Byl sem docela vůl, nedošlo mi, že tam něco smrdí, cejtil sem se jak dlaždič při rozhovoru s bulvárem. Hlavní věc, co sem chtěl, aby sme operaci začali ráno, po rozednění. V hradech je to sice jedno, tma je tam jak víte kde, ale kdyby mi hořela koudel u víte čeho, prostě zdrhnu ven a tam za mnou ty vobludky nemůžou, páč by je přímý sluneční světlo rozložilo na prvočinitele.

           

Jeli sme celej den vysoko do hor, zima už tam byla jak sviňa. Docela mně to mrvilo náladu, ale dycky sem si vzpomněl na ty keše co mě čekaj a úsměv na ksichtě mi zase roztál. Spát prej budem v nějakym srubu dvě hodinky vod tama, vstávat v pět, abysme tam v sedm při rozednění byli. No pohoda.

            Chvílu po soumraku sme byli u tý dřevěný chatrče. Vůbec se mi nelíbila a navíc vypadala, jak kdyby ju někdo postavil tak před tejdnem, ale to nebyl můj problém, tak sem držel hubu. Uvnitř nebylo skoro nic, akorát ohnište, prostě velká místnost s ohništěm uprostřed. Říkám: „To je váš srub, šéfe?“ Prej ne, je místních dřevorubců. No to mi přišlo jako solidní kravina, nikde žádný vybavení nic a les deset kilasů daleko. Kdo se moc ptá, moc se dozví, tak sem zase byl zticha a v duchu kroutil hlavou.

            Spali sme tam čtyry, já, šéf, kočí a nějakej sluha či co, kerej tam na nás už čekal. Ten sluha se mi vůbec nelíbil, světlej jak albín, celej bledej v ksichtě. Dělal sem si z něj srandu, že vypadá jak ti upíři, co jim zejtra pudu zatnout tipec. Sluha to přecházel stupidním úsměvem, nachystal voheň, ať nám není zima, a šli sme spat.

            V noci mě probudil můj šestej smysl nebo náhoda, nevim prostě co to bylo. Votevřel sem voči a co nevidim: Ten hnusnej albín si to šine přímo ke mně a z huby mu lezou tesáky. Hnedka sem pochopil, kolik uhodilo, vylít sem ze svejch pěti dek a chytl malou kuši, co ji nosim u boku. Tenhle upír byl asi nějakej nedomrlej či co, páč ho ani nenapadlo po mně skočit. Jenom se plazil a čuměl na mě svýma bledýma, smutnýma očima, jak kdyby říkal: „No já za todle nemůžu, měls v klidu spát dál a bylo by.“ Smutnej nesmutnej, pokropil sem tu svini neživou pár stříbrnejma šipkama, aby pochopil, že na Čouhána si žádnej sráč nepřijde. Upír se něják divně zašťuřil a pic! rozletěl se na prach. Vklidu sem posbíral šipky, zapálil cigo a všim si, že šéf už je taky vzhůru. Pokýval na mě hlavou, ukázal dvakrát roztažený prsty na znamení vydělaný dvacky a chrápal dál. Dokouřil sem a v duchu si říkal, že můj boss je solidní dobytek, když s ním takovádle věc ani nezatřese. No někeří lidi maj prostě pro strach udělaný. Ty dvě hodinky, co zbejvaly do vodjezdu, sem radši spal jen tak napůl, kdyby náhodou.

 

            V šest sme teda vstávali, kočí vohřál ňáký maso, schálovali sme to a jeli sme. Za dvě hoďky sme fakt byli u toho hradu, no čuměl sem jak puk. Tak velkej barák sem eště neviděl. Typičtější hrad z béčkovýho hororu byste asi nenašli. Velkej a černej jak negr v noci, takovej ten hrad byl. Prostě síla. V duchu už sem si říkal doprdele, todle nedopadne hezky. Než tam nandu ty jejich rakve, bude tma a pak ten boj už nebude moc fér. Ale je fakt, že hodně upírů sem pozabíjel nefér zase já, takže ať zůstane rovnováha zachovaná, jak by řekli hlídkaři z jednoho pergamenovýho paperbacku. Řikám šéfovi: „Vy buďte tady a ani se nehnite, kdybych se hodinku před rozedněním nevracel, zdrhejte.“ Šéf říká něco jako jasně jasně, doufal sem, že ho nenapadnou nějaký kraviny ve stylu her na hrdiny.

            Vstupní vrata byly votevřený, jako kdyby na nás čekali. Hrad sám měl vobrovský travnatý nádvoří, že by na něm šlo uspořádat mistrovství světa v golfu. Sem přes to šel aspoň dvě minuty, než sem dolezl k vstupním dveřím. Byly velký jako kráva a měly klepadlo ve stylu démonický držky. Sakra, říkám si, přes to se neprosekám. Tak sem vytáh mou malou elfskou výbušninku, elfy prostě miluju a jejich hračky tuplem. Hodil sem to na levý křídlo těch vrat do pekla a šel se zdekovat, abych nemusel táhat z řiti dřevěný třísky. Za chvílu to bouchlo, ale dveře byly asi z betelnýho dřeva. V levym křídle díra, že tama sotva prolezu, pravý křídlo nepoškozený. Tak sem tou lochnou vlez dovnitř a jen tak mimochodem sem si všim, že nebylo zamčený. Co už.

           

            Vevnitř tma jak v řiti, ani mě to moc nepřekvapilo, jediný světlo šlo dveřma, kerý sem teda dodatečně rozvalil. Určitě si říkáte, tak velký dveře, to nemůže bejt tak tma, ne? A vono ne. Působilo to dojmem, jak když je do kadibudky pro draka vyřezaný srdíčko jako kukátko. Jenže já se řídím heslem skautů „Vždy připraven!“ Vytáh´ sem další elfí udělátko, vypadalo to jak brýle, akorát to líp drželo na škopku díky gumičce, kterou ste to stáhli kolem makovice. No a s tím ste viděli skoro jako ve dne. Nekecám, fakt něco takovýho existuje.

            Nachystal sem svůj meč, je krátkej, zato stříbrnej a plnej run, aby to kuchalo co nejlíp. Na upíry to funguje jak rudá vlajka na tajnym srazu disidentů, jak to viděj, maj hnedka bobky. Pojmenoval sem ten meč Nataša.

Tak sem teda šel s tasenou Natašou a říkám si doprdele co teď, kde mám začít, když tu náhodou, rovnou na hlavní chodbě, sem zakop vo nějakej divnej výstupek na podlaze. Hnedka sem skočil šipku stranou, páč mám zkušenosti, že nějak takhle se dělaj z dobrodruhů jehelníčky, ale šipky odnikad nevylítly. Vopatrně sem vstal a šel to prozkoumat. Tlemil sem jak žaba z křa, než mně docvaklo, že to sou tajný dveře do ňákýho podzemí. No ty vole, to je hustý, flák sem do toho Natašou (kerá je díky runám prakticky nezničitelná) a vyvalil se otvor do sklepa. Klasický schody, znáte to. Tak sem šel vopatrnko dolů a čuchal tu temnotu, kerá mně pomale, ale jistě začínala lízt na mozek. V tu chvíli je člověk posranej, aji když to už stokrát dělal, asi jak toreador, co se chystá do arény za bejkem rohatym jak čert a modlí se, aby se ani tentokrát nic neposralo.

 

            Na koncu mě čekala místnost. Hezky sem se zaposlouchal, neslyšel sem překvapivě nic, tak sem vlít dovnitř. Nikde nikdo, rakve tam sice byly, ale votevřený a prázdný. V tu chvíli mně to všecko došlo, ty vole, to je podraz, a už se to hrnulo dovnitř. Bylo jich nejmíň pět, všichni mladí, silní upíři, natěšení a šílení touhou napít se mý teplý krve a pomstít tak smrt svejch kámošů. Nataša zazpívala svou hymnu a první nemrtváci se začali rozpadat v prach. Dvěma sem usekl škopky, třetího probodl. Ti zbylí – taky tři, takže celkem šest – už vypadali opatrnějc, asi jako když ve válce pochopíte, že čelní útok není uplně nejlepší nápad. Rozevřeli kolem mě vějíř a vytáhli dýky. Asi jim došlo, že tesákama maj šancu proti šlechtickejm „pannám“ v bělavejch hadrech, ale ne proti vojákovi, co prošel víc bitek než třistaletej štamgast. Moc se mi s nima nechtělo se srát, tak sem pravačkou naznačil výpad tomu vpravo. Ti zbylý dva zvedli dýky, že mě zabodnou, když si vo to tak koleduju, ale já sem už nachystanou levou rukou vyškubl z opasku dvě stříbrný hvězdice a poslal jim je na pozdrav. Takovej podfuk nečekali, takže jim nezbylo, než si společně zaúpět, když jim stříbro pálilo jejich nemrtvý těla. Třetí už neměl šanci, dvě rány a hromada prachu se snesla pod mý okovaný botky. Už mi bylo jasný, že mě pěkně podrazili, a já se těšil, jak panu šéfovi rozříznu úsměv do půlměsíce.

            Jak sem ukončil tudle operaci, už sem koukal, kama co nejrychleji zdrhnout ven. Samozřejmě jediný, co mě napadlo, byly schody. Vylít sem jak raketa, ale nestačil sem doběhnout ani do půlky, když mě čekala druhá fáze uvítacího výboru. Ten upír mohl mít těžce přes metrák, ramenatej, od pohledu tupec, tipoval sem ho na nějakýho hlavního sluhu. V ruce třímal něco mezi sekyrou a sekáčkem na maso a mně bylo jasný, že jde docela do tuhýho. Zvolil sem metodu těžký zteče, ale šeredně sem se spletl. Upířisko bylo o třídu rychlejší než vypadalo, takže se mejm a Natašinejm pokusům jeho sekáčkokera nezakrytě vysmívala, když její majitel odrážel jednu pecku za druhou. Přemejšlel sem, jak ho přechcat, když mě to napadlo. Přehodil sem Natašu do levačky a šlehl ho ní do levýho boku. Upír samozřejmě strčil sekeru do Natašiny dráhy. Moje pravačka vylítla sevřená v pěst a cestou pravýho háku neskrývala úmysl mu ji z boku napálit do ksichtu. Upír byl skutečně famózní kus hňupa. Ani ho nenapadlo, že to je fligna. Mohl v pohodě uhnout, ale místo toho se jen zašklebil a čekal, až dopadne rána, která ho s vysokou pravděpobností až jistotou ani nezabolí. To, že z rukavice před dopadem úderu vystřelí dvojice stříbrnejch drápů, fakt nečekal.

            Další zářez na pažbě hotovej a já pokračoval ve svym běhu o právo dejchat eště pár chvilek. Už když sem vylít ze sklepa na chodbu, pochopil sem, že k nitce mýho života se blížej nůžky.

           

U zavřenýho východu stál vysokej, vychrtlej upír ve šlechtickym oblečení. Nechápal sem, jaktože ho eště sluneční světlo z mou výbušninkou udělaný díry nespálilo na popel, ale nad tím není čas přemejšlet. Otočil sem se, že teda uteču do hradu, a tam hlídala upíří stará. Vysoká a vychrtlá, vypadala jak ségra toho prvního šaška. Taky mi připomínala nějakou hodně lacinou kurvu, jejíž méno sem nebyl schopnej si vybavit. Připadal sem si jak při soudnym dnu a taky sem tušil, že todle můj soudnej den bude. No, ale lepší chcípnout se ctí a tak, než jako prase na porážce. Zvolil sem si tu šlapku a vylít na ni i s na krev nadrženou Natašou.

            Sotva sem udělal první kroky, do mý mysli se začal dobývat cizí hlas. Že sem odolnej, to sem věděl, ale netušil sem, kde mám hranice. Moje hlava mi připadala jako tenhle černej hrad a upíří hlas v mysli jako beranidlo, který zrovna buší do vrat. A když padnou, bude zle, hrad bude dobytej. Pokusil sem se nechat upíra mlátit a soustředit se na boj, páč mi bylo jasný, že chce akorát odvíst pozornost. Si asi myslel, že sem úplnej idiot nebo nějakej zelenáč, ale ani se nenamáhal jít svý lepší polovičce pomoct fyzicky, jen to votravný beranidlo furt dunělo.

            Děvka už na mě čekala, v každý ruce třímala uzounkej meč s dlouhou, ostrou čepelí. Začali sme se teda řezat, zatímco nás ta imitace Drákuly s požitkem pozorovala a hledala klíče od mý hlavy. V boji na blízko sem byl určo lepší než upírka, ale ta snaha jejího starýho brzdila můj výkon natolik, že se jasnej výsledek proměnil na plichtu. Vosekávali sme se co to šlo a já nemoh najít řešení. Upíří fotr se mezitím přibližoval k heuréce, tedy k invazi do mýho mozku. Jak se tam dostane, jsem nahranej, takže sem zdvojnásobil svý úsilí.

            Snaha byla korunována úspěchem. Rychlým švihem sem usekl upírce pracku v zápěstí, takže její dvojmečová výhoda se ztratila. Pak sem jí vykopl zbylej meč a nebylo co řešit. Rozmáchl sem se k finálnímu bodnutí. V tom okamžiku cvakl zámek v mý palici a upír vletěl dovnitř. Takhle hnusně sem se eště necejtil, představte si, že se někdo dostane k vašemu řídícímu centru a vy mu v tom nedokážete nijak zabránit. Pokusil sem se zburcovat poslední zbytky svobodný vůle. Upíří moc mě už tahala jako loutku, ale tak rychlá, jak potřebovala, bejt nedokázala. Paže přes odpor a příkazy z cizí hlavy vyletěly a upírka zavřískla svůj poslední výkřik umírajícího netvora, kerej se vrací tam, odkaď přišel.

            Ďábel v podobě bledýho, zubatýho dlouhána zaječel a vrhl se k nám. Letěl dlouhým skokem, připomínal volejbalistu, když ostrou rybičkou vyráží soupeřův triumfální smeč. Dopadl vedle nás a popadl svou lásku, kerá se pomale, ale jistě rozpadala. Jeho hněv, vztek, lítost a moc se smíchaly dohromady v jednom okamžiku. Zařval tak, jak sem to v životě neslyšel. Síla jeho bolestnýho výkřiku mě odmrštila stranou. Tím si ale omylem zamkl, takže jakmile sem ucejtil, že mě zase tělo poslouchá, vylítl sem směrem k východu, ke spásnýmu světlu. Vyskočil sem dírou ve dveřích a strnul na místě. Venku byla tma.

           

Celej ten obrovskej dvůr byl zahalenej do hlubokýho šera, jaký bývá deset minut před definitivní vládou noci. Bylo mi jasný, že tahle tma nevznikla jen tak náhodou. Už se mi zachtělo nad tím přemýšlet, když sem ucítil mocný bodnutí smrtelnýho strachu. Upír se vyhrabal ven a teď si mě prohlížel, snad naposledy, než mi rozkousne krk jak vlčák kuřeti. „Ty hlupáku!“ zaburácel. „Celé to byla jen léčka! Myslíš si, že ten, co tě najal, chtěl vyčistit své sídlo? To já jsem ho ovládal, on byl moje loutka! Chtěl jsem zabíjet největší lovce upírů současné generace, a to taky za chvilku udělám! Zemřeš jako všichni ostatní, smrtelníku!“ Tak a teď sem se nasral pro změnu já. Pomalu sem couval k východu ze dvora a přitom jsem na něj začal hulákat: „Co si myslíš, že dokážeš, ty ignorante? Já sem vyhrál! Podřízl sem ti celou rodinu jako králíky, tvý fagany i tvou starou! A ty že trumfuješ?? To vykládej někde jinde, ty vypatlanče!“ Střílel sem do něj jednu slabomyslnou urážku za druhou a vypadalo to, že maj efekt. Jeho hněv explodoval a on po mně šlehl nějakou tlakovou vlnou nebo čím. Letěl sem jak kráva v tornádu přes celej dvůr, až sem se rozbil o tentokrát už zamčenou bránu. Bolest opravdu ošklivě naraženejch zad mě bodla, připadal sem si jak ve sprše doběla rozžhavenejch kovovejch střepů. Sotva sem vstal a už sem viděl toho parchanta, jak ke mně levituje s opravdu hnusnym šklebem. Najednou sem vedle sebe uslyšel jakýsi mumlání. Otočil sem hlavu v tom směru. Na zemi klečel můj šéf, v očích měl jenom bělmo a mohutně gestikuloval rukama. Hnedka mě dotrklo, o co jde. Tasil sem kuši a namířil ji k šéfově hlavě. „Rozluč se se životem, ty zasranej hajzle,“ zasyčel sem na upíra a stiskl spoušť.

           

Sotva šipka prorazila šéfovu hlavu, kouzlo pominulo. Tma se rozpustila jako fouknutím větru. Slyšel jsem proklínání umírajícího upíra, jehož tělo bylo trháno paprsky ranního slunce na kusy. A pak bylo ticho.

            Chvíli sem jen dýchal, hlasitě a zhluboka, abych se uklidnil. Můj bože, já pořád žiju! Uvědomoval sem si tu nádhernou, světlou a zářivou skutečnost. Nevěřil sem, že někdy budu takhle milovat život. Bohužel, osud nemá jen jednoho černýho Petra, a umí je všechny šikovně podšoupnout tomu, kdo to nejmíň čeká.

            Kopl sem do těla mrtvého šlechtice, ani sem nevěděl proč. Pak mě napadlo, že nevím, kdo to vůbec byl. Pochyboval sem, že u sebe bude mít něco, podle čeho jej identifikuju. Stejně sem mu hrábl do boční kapsy a vytáh sem váček s mincemi. Otevřel sem ho – vypadal prázdně. Zdvihl sem ho spodkem navrch a ven se vytřepotal kousek pergamenu. Podržel sem si ho před očima a ztuhl. Byla to vizitka. Stálo na ní:

 

Matyáš Finneas

Mág páté úrovně

Lovec upírů první třídy

Nositel řádů Hrdina kontinentu a Bojovník Světla

 

Když chcípne velkej klaďas, je to zlý. Když ho zabije velkej záporňák, je to eště horší. Ale nejhorší je, když umře proto, že někdo jinej je pomstychtivej vůl a dřív střílí, než přemýšlí. Nenapadne ho místo zabíjení dát jen facku nebo prostě křiknout. Já teď budu muset hodně přemýšlet. Mám na svejch rukách nevinnou krev a ta nejde jen tak smejt. Bude to trvat dlouho, než se dokážu podívat do zrcadla bez vlny znechucení. Ale přesto zkusím odčinit svou vinu – a bude mi to trvat celej život, protože sem prokletej, a nic jinýho si ani nezasloužim; ale nemám na výběr. Ať tedy Bůh svede zpět na cestu Dobra odpadlíka, který zhřešil, nechtěně, ale zhřešil. Amen.

Komentáře

komentářů

About The Author

10 komentářů

  1. Eleira

    Přikláním se k pochvalám autorovy slovní zásoby a přidávám pochvalu za vynikající manipulaci se slovy, ale víc už chválit nebudu. Přiznávám, že v některý pasážích jsem opravdu dostávala záchvaty smíchu. Nemám sice nic proti povídce napsané v netradičním smyslu, nicméně cpát hovorové výrazy až vulgarismy tam, kde vyloženě přebývají, není nejšťastnější volba. Kdyby autor v některý částech trochu podržel svou fantazii na uzdě, udělal by lépe, některé výrazy opravdu budí dojem, že je tam chtěl prostě nějak vecpat. Doporučovala bych pro příště malinko zmírnit a to zejména ve vulgarismech.

  2. burbuja de jabón

    To se mi fakt líbilo. Je vidět, že autor má bohatou slovní zásobu (zvlášť těch sprostých slov), velkou fantazii a smysl pro humor. Zajímavé téma, které vás hned chytí a nedovolí přestat…
    PS:Doporučuju autorovi vydat nějakou příručku hovorových výrazů a slovních spojení!! :o)

  3. Superguy

    Nic úžasnějšího jsem, co se týče tohoto stylu, nikdy nečetl. Obdivuju autorovu slovní zásobu. Je vidět, že autor má s touto sortou knih a a s tímto druhem literatury opravdu zkušenosti! Nevím, jak ještě víc chválit. Na tom, jestli je to parodie, nebo ne mi opravdu nezáleží (viz úvod k tomuto článku) a na hyperbolách také ne. Pro mě je hlavní to, že se tato povídka perfektně četla a okamžitě mě jako čtenáře vtáhla do svého děje! Přeji autorovi mnoho štěstí do budoucnosti a mnoho dalších napsaných povídek a snad i knih!

Leave a Reply