Kapitola 2: Psycho

Uplynul týden a Gem Signor se seznamoval s ostatními rebely. Většinou se k němu chovali sice z úctou, ale byli chladní a odtažití. Snad pouze Frick mu věnoval trochu pozornosti, když si ho pozval k sobě a vysvětlil mu pravidla jejich společenství. Každý byt rebela, dokonce i Frickův, který byl patrně jejich vůdce, byl vybaven velice chudě. Rozpadající se skříně, matrace na zemi, obnošené oblečení. Gem Signor byl z toho deprimovaný a vůbec se mu tu nelíbilo. A přesto tu byla jedna věc, kvůli které tu chtěl zůstat. Lea Rudovláska.

„Signore!“ zvolala jednoho večera. Miloval její společnost. Byla v téhle komunitě jediná, která se mu věnovala. Věděl, že je to mimořádně hezké a chytré děvče. Dokonalost sama. Ten večer již nebyl tak chladný jako předešlé. Blížilo se jaro. „Půjdeme k zelenému mostu,“ řekla a pobízela ho, aby ji následoval.

„Tam je ale přece hranice rebelského prostoru,“ namítal Signor, „je to bezpečné?“

„Nikdy se tam žádný občan neobjevil,“ odpověděla klidně Lea, „neměj strach.“

„Snad máš pravdu,“ povzdechl si.

„Samozřejmě že mám pravdu, Signore. Lea Rudovláska má vždycky pravdu, to si pamatuj!“ smála se Lea. Když konečně dorazili k zelenému mostu, Signor si Leu se zájmem prohlížel. Rudé vlasy, hnědé oči, ta nejmilejší tvář kterou kdy viděl, jako by to všechno znal. Ne týden, ale celé věky. Ten nevinný výraz v její tváři mu byl natolik blízký, ale vzpomenout si nedokázal. Naklonil se k té tváři a chtěl ji políbit.

„Jak se zdravíme?!“ křikl najednou kdosi za nimi. Signor si prohlížel siluetu mládence. V podvečerním šeru rozpoznal krátké vlasy a zdviženou pravici.

„Kdo je to?“ zeptal se Ley.

„Půjdeme, Signore, nestojím o problémy. Pojď zpátky.“

Gem Signor však nejistě vykročil směrem k mladíkovi. „Kdo jsi?“ zeptal se ho nakonec. „Kdo jsi, že nás takto vyrušuješ?“

„A kdo si myslíš, že jsi ty?“ položil otázku mladík. Nyní už bylo rozeznat hnědé vlasy a malé hnědé oči. Postavou byl menší než Signor, přesto z něj šel jakýsi strach. „Tohle je můj revír, ne každý je zde vítán.“

„Jsi občan?“ zeptal se Gem Signor.

„Pojď pryč, Signore,“ naléhala Lea.

„Ale, ale. Jestlipak to není naše malá Lea. Co děláš tak daleko od tatínka Fricka, co?“ pokračoval výsměšně mladík.

„Dej mi pokoj, Psycho, nechci s tebou mít nic společného,“ odporovala Lea. „Nech nás na pokoji.“

„Nás?“

„Jo, nás,“ podpořil Lein návrh Signor, který se nějak ztrácel v situaci.

Mladík se zašklebil. „Tohle město je divočina. „Lidi říkaj, že divočina je kolem, ale tak to není. Divočina je všude. A v divočině platí: Když něco chceš, musíš si to vybojovat. Poraz mě a já už se tu neukážu. Přijímáš?“

„Určitě přijímám, jen jedna otázka. Co přesně znamená porazit tě?“

„Přinutit mě utéct. Nebo zabít,“ ušklíbl se znovu mladík. To už stál v bojovém postoji.

První rána pěstí Signorovi nevyšla. Psycho byl příliš mrštný a hbitě se uhnul. Jeho rána však ihned našla cíl a dosedla Signorovi do obličeje. Ten zasyčel bolestí. Psychově druhé pěsti už se naštěstí vyhnul. Signor se otočil a pokusil se o další ránu. Tentokrát se alespoň trefil protivníkovi do břicha. To si ovšem Psycho nenechal líbit a celým tělem se na Signora vrhl, čímž ho strhl na zem.

„No, rváč tedy rozhodně nejsi. Měl jsi poslechnout svou malou rádkyni a nedělat problémy. Teď mám právo vzít si tvůj život,“ opět se ušklíbl. Tentokrát však mnohem drzeji než před tím, což Signora popudilo. Pak se něco stalo. Výboj energie doprovázený zábleskem odhodil Psycha o kus dál a Gem Signor bez problémů stal.

„Co to bylo?“ ptala se vyděšená Lea.

„To netuším,“ odpověděl Signor a pozoroval Psycha, který se zvedl a běžel někam k lesu. I on byl patrně v šoku. „Už raději opravdu půjdeme, nechci tu být už ani vteřinu.“ Celou cestu zpět už nepromluvili ani slovo.

„Mohla bys mi o něm něco říct?“ zeptal se Signor, když ulehal na svou polorozpadlou postel.

„Psycho je… trochu zvláštní.“

„Trochu? Promiň, ale pokusil se mě zabít!“ připomněl podrážděně.

„Myslím, že by tě nezabil. Je jeden z těch, co si potřebují dokazovat jak jsou silní, ale nemyslím si, že by byl schopný zabít člověka. Ve skutečnosti není nebezpečný.“

„To řekni mému obličeji,“ podotkl Signor a nepatrně se usmál.

„Má to těžký. Všichni to máme těžký.“

„Nevypadalo to, že bys ho měla ráda, když si s ním mluvila,“ řekl.

„No, zkrátka, je pro mě příliš drsnej. Je to samotář, nepatří k občanům, nepatří k rebelům. Patří k divočině. Nesnáší lidi.“ Lea se na pár minut odmlčela. Nejspíš přemýšlela o Psychově osudu.

„Ještě jedna věc,“ prolomil Signor bariéru ticha. „Nevšiml jsem si, že by tu byli nějací starší lidé,“ pokusil se změnit téma hovoru, ale ukázalo se, že nevybral dobrou kartu. Lea se totiž rozplakala. „Promiň, netušil jsem..“ dál už nevěděl co říct.“

„To je dobrý,“ vzlykla Lea. „Dřív nebo později bych ti to stejně musela říct. Je to asi sedm let… Přišla armáda Systému. Frick říká, že tohle město vždycky bojovalo. A tenkrát.. Byla tu základna vzbouřenců. Naši rodiče.. Všechny je zabil.“

„Systém zabil všechny rodiče?“

„Nebyl to jen Systém. Byl to hlavně ten prokletej agent.

„Jakej agent?“ zajímal se Signor

„J.I. To on dal rozkaz… K popravě. Zabil je všechny. Když spali.“ Lea se pustila opět do pláče. Signor ji objal, ale ona tu noc šla stejně spát se starou ránou, kterou dlouho nikdo neotevřel.

Komentáře

komentářů

About The Author

Člen redakce od roku 2005 a nově vedoucí povídkové sekce. Čtenář, divák a posluchač fantasy a science fiction, ale hlavně vášnivý hráč počítačových her.

2 komentáře

Leave a Reply