JOHNOVY ZÁŽITKY

                            I.

John, to byl takový, asi 23letý muž, který se už od malička zajímal o boje. Matka mu zemřela když byl ještě dítě, a otce ani neznal. Jednoho dne se John rozhodl, že půjde za dobrodružstvím.. Oblékl si rudě červené tričko a zelené kalhoty. Vzal si s sebou meč, luk a šípy. Šel po pěšině, která vedla od jejich domu, a pak přes les do města. Udělá pár kroků a napravo, za nejbližším domem slyší nějaký křik. Co to je? Ptá se sám sebe. Jde se tam tedy podívat. Vidí, ke stromu přivázanou krásnou a mladou dívku.

II.

SEZNÁMENÍ

John se vrhl k dívce a mečem rozsekal provazy, kterými byla ke stromu přivázána. Pak ji zavedl do bezpečí k řece. Sedli si na kameny, dívka poděkovala a John se jí zeptal –“Kdo tě k tomu stromu přivázal?”  “Byli to Vikingové. Svázali mě, protože jsem se procházela po jejich zahradě.” Odpověděla dívka. “A…a…a…ale proč si se po ní procházela?” Zeptal se. “Já nevěděla že je to zahrada! Byla bez plotu a zanikala do lesa.” “A jak se vlastně jmenuješ?” “Jsem Liliana.” “ Máš meč?” Ptal se John. “Ano mám.” Řekla Liliana.

 

III.

POZOR VIKINGOVÉ!

 

Napili se a šli na louku. Šli jenom pár kroků a Liliana za sebou uslyšela kroky. Otočila se a vykřikla. “Pozor Vikingové!” Oba tasili meče. “Je jich moc, ty nepřemůžeme.” Řekla Johnovi tiše Liliana. John mlčel. Rozpoutal se velký boj. Během boje se k Johnovi a Lilianě přidal nějaký muž. Ten muž byl staršího věku. Měl asi 44 let. John 23 a Liliana 19 let. Boj dopadl dobře, ale zbyl jeden Viking, Byl to král všech Vikingů. “Počkejte, já se pomstím!” Zařval a odešel.

 

IV.

   NEZNÁMÝ MUŽ

 

Všichni tři si lehli do trávy a oddychovali z těžkého boje. “Kdo jsi, a proč jsi nám pomohl?” Vypravila ze sebe konečně Liliana. “Jsem Will. Viděl jsem, že bojujete a tak jsem vám chtěl pomoct.” Hvízdl, a z houští, co bylo kolem louky vyběhl krásný bílý kůň. “Ten je tvůj?” Zeptal se nadšeně John, který se teprve teď vzpamatoval z boje. “Ano je můj, to on vás uslyšel.” Řekl Will. Je to klisna a jmenuje se Urkania.” “Smím se na ní svést?” Tázala se Liliana. “Lituji,” odvětil Will. “Urkania je zvyklá jen ne mě. Tebe by asi shodila.”

V.

ZÁHADNÉ MĚSTO 

 

Šli opět do města. John našel v kapse pár zlatých, co měl z domova. Stavili se u stánku z koňmi a John koupil sobě i Lilianě koně. Jeli a jeli, až objevili město. Šli do hospody, neboť měli hlad, žízeň a byla jim zima. V hospodě však nikdo nebyl. Vyšli z hospody, nechali koně pást a šli zkoumat další hospody, krčmy a domy. Ale nikdo nikde. Za pár minut město pokryl stín. Všichni tři se rychle otočili, ale neviděli nic. Will se podíval nahoru. Myslel, že by to snad mohl být velký mrak. Liliana rychle přivedla koně a řekla – “musíme odjet pryč!” Will souhlasil, ale John řekl – “já zůstanu. Chci vědět co to bylo.

 

VI.
JEŠTĚR

 

“Já chci také zůstat.” Řekla Liliana třesoucím se hlasem. “Já jedu.” Řekl pevným hlasem Will a odjel. Ozvala se taková rána jako kdyby spadl největší strom. Vynořil se strašlivý ještěr. John křikl na Lilianu. “Běž se schovat do hospody.” “A co ty?” Ptala se Liliana. “O mě se neboj Lili.” Liliana běžela do hospody. V tom ještěr šlápl na hospodu, kde byla Liliana ukryta. “Liliano!!!”

Vykřikl John a pustil se do ještěra. Po dlouhém boji s ještěrem,  John celý udýchaný odhrabával kamení pod kterým byla Liliana.

VII.
LILIANO !!!

 

Will, sotvaže křik uslyšel, rychle se vrátil. “Wille pomoz mi.” “Co v těch cihlách hledáš? Kde je Liliana?!” Neváhal a pomohl Johnovi. Po asi půl hodině, našli Lilianu polomrtvou. “Rychle Wille! Musíme ji ošetřit.” John očistil Lilianu od prachu. Will přinesl nádobu s vodou. Ošetřili Lilianu a rozhodli se, že zde nemůžou zůstat, a tak se vydali na další cestu. I když Lilianě se cestovalo s vykloubeným ramenem těžko. Po chvíli cesty se John rozhodl, že vezme Lilianu na svého koně. “Máš provaz?” Ptal se John Willa. Will hodil Johnovi mlčky lano. John přivázal Lilianiného koně ke svému a jeli.

 

VIII.
JEN POČKEJ!

 

Liliana se zotavila. Jak jeli, potkali hospodského z hospody záhadného města. Hospodský si Johna dobře prohlédl. Po chvíli povídá. “To ty jsi ten slavný, co nás zachránil od zlého Vikinga?” “Ne, to musí být omyl.” Odpověděl John. “Ale vždyť…toho ještěra vyslal on. On je chová.” “Toho pustil Viking? Aby zabil Lilianu?” “Asi ano. Tedy  lépe řečeno nevím jak to bylo.”   

 

 

IX.
POMSTA

 

John, Will a Lilana obrátili koně. Lilana je vedla, protože věděla, kde Viking žije. Dojeli do jeho říše, když už bylo skoro šero. John zaklepal na bránu. Otevřeli dva čerti. John sestoupil ze schodů. Vrhl se na něho ještěr. Will i Liliana přiběhli. Ještěra zabili po asi 10 minutách protože ten ještěr byl menší než ten co málem zabil Lilianu, a na trůně uviděli Vikinga. John se s ním pustil do boje. Konečně po dlouhé  době po hodině ho s pomocí kamarádů zabil. Byli tak udýchaní jak ještě nikdy nebyli. Vypadalo to jako kdyby bojovali ze stádem ještěrů.

 

X.

      LOĎ

 

Vyšli z Vikingovy začernalé říše a uviděli řeku. Co kdyby jsme si koupili loď?Povídá z ničeho nic Will. Dobrý nápad mám ještě dost peněz. Odpověděl John.Koupili si krásnou loď. Byla velká, měla 38 kajut, a zářila bílou barvou plachet. Vane správný vítr. Můžeme vyplout. Prohlásila Liliana.Tak tedy vypluli. Pluli dlouho a nepřetržitě až narazili na velkou a vysokou skálu. Tudy neproplaveme! Křičí John. Zkusíme ty skály obeplout. Namítla Liliana. Zkoušeli je obeplout, ale nešlo to. Jsou moc široké! Zvolal John. Zkoušeli to několik minut až ty skály konečně povedlo. Najednou se začalo smrákat.Asi bude bouře! Strachoval se Will. To snad ne! Přidala se Liliana. Snad nebude velká. Řekl zdánlivě klidně John.               

 

                                               XI.

NEBESPEČÍ NA MOŘI 

 

         Will měl pravdu. Zanedlouho se zvedl vítr, přidal se déšť a nakonec i bouřka. Vítr si pohrával z plachtami jako by to byl papír. Loď se hrozivě nakláněla ze strany na stranu.”Myslím, že koupit si loď nebyl nejlepší nápad.” Řekla Liliana. “Neměj strach, zase bude lépe.” Uklidňoval ji John. “Všichni do svých kajut!” Rozkázal Will a sám se ujal vedení.Blesky blýskaly jak nejlépe uměly. Bouře byla silnější a silnější. Liliana šla do Johnovy kajuty neboť podobnou bouři ještě nezažila. Will najednou zvolal. “Ostrov, vidím ostrov!”  

Liliana z Johnem za ním okamžitě přiběhli a opravdu. Asi 1 míli daleko byl ostrov.

 

XII

NE ANEB BERANÍ ČLOVĚK 

Dopluli na ostrov a vidí nějakého člověka. Ne, není to člověk, je to napůl člověk a napůl beran. Vypadá jako kentaur ale na místo koňské části těla je část beraní. John si dodal odvahy a šel za beraním člověkem. “Jak se jmenuješ?” Zeptal se John. “Ne.” Odsekl beraní člověk. “Co? Jmenuješ se Ne?” Ptal se John v domnění že mu nic neudělá. “Ne” spustil na Johna stejným tónem jako předtím, beraní člověk. “Vždyť jsi říkal že jsi Ne.” Řekl John. “Promluvím s ním.” Prohlásila Liliana. “Jmenuješ se Ne?” Zeptala se. “Ano, jsem Ne a všem mužům říkám ne.” “A proč jen mužům?” “Protože já sám jsem muž. Beraní muž.” Nikdo jeho slova nechápal.    

 

XIII

ÚTĚK Z OSTROVA

 

“Je poledne! čas na malou svačinku!” Zvolal Will. Jakmile uslyšel Ne že je poledne proměnil se v ovci a zmizel. Zanedlouho se setmělo. “Vždyť je teprve poledne.” Řekla Liliana. “Máš pravdu.” Odpověděl John. Všichni tři uslyšeli hlasité vytí vlků. Brzy na to uviděli šest červených očí. Liliana se přitiskla k Johnovi a Will rozsvítil baterku. “Wille! připrav člun!” Vzkřikl John. Vlci se již řítili na Willa, Johna a Lilianu. Will zvolal: “Do člunu!!” John i Liliana nasedli a všichni odpluli. Bouře se před několika hodinami uklidnila a tak dopluli šťastně na loď.

XIV

NE A NE A NE

 

   Pluli dlouho až uviděli Arábii. “Nezakotvíme?” Ptal se Will. “Ano” řekl John. Šli tedy. Jakmile však vstoupili do Arábie uviděli jak se před nimi proměňuje ovce v Ne. “Ahoj Ne!” Pozdravil ho Will. “ne” Odpověděl Ne.” Já jsem čekala že to řekneš.” Řekla Liliana. “Co bych taky jiného říkal?” odsekl Ne. “muži.” Dodal. “Půjdeš se s námi projít?” Zeptal se Will. “ne” řekl Ne. “Tak pojď.” Řekl John s jistotou že se chce projít. “Ne a ne.” Odpověděl Ne a přitom se spokojeně z Willem, Johnem a Lilianou procházel krásným městem.

 

XV

PRINCEZNA REGINA

Ne musel někam odejít a tak zůstali naši tři hrdinové sami. Brzy uviděli zámek. Byl celý růžový. Šli tam. Přes stráž se dostali lehce protože je strážci pustili. Všechno v zámku bylo růžové. Dokonce i trůn na kterém seděla princezna. Ta byla oblečena do růžového šatu. John se uklonil a ptá se. “Smím se zeptat proč je zde všechno růžové, vaše veličenstvo?” “Růžová je moje nejoblíbenější barva” usmála se šibalsky princezna a zazvonila na zvoneček vedle trůnu. Přišla stráž v růžovém brnění. “Chopte se jich!” Zvolala princezna. Ale strážci ani nedošli a John, Will a Liliana je zabili. “Kdo jste?!” Tázala se princezna. “Já jsem John tohle je Liliana a tohle Will.” Řekl John. Princezna se pomalu přibližovala ke všem třem. Liliana jí dala facku. “Nepřibližuj se k nám Regino!” “Ty ji znáš?” Zeptali se nevěřícně Will a John. “Jak se  to ke mě chováš?!”    

 

XVI

PRODÁNÍ LOĎI

Princezna nečekala na Lilianinu odpověď, vzala růžový koberec co ležel před trůnem a hodila jej pod nohy všech tří. Ale co to? koberec se vznesl a s ním i Will, Liliana a John. “Do vězení s nimi!” Vykřikla princezna. Koberec je zanesl do vězení a tam je strážci zamkli. Zanedlouho přišla princezna a povídá: “Kdyby jste mi dali 10 tisíc dukátů propustila bych vás.” Chvíli bylo ticho ale pak John řekl. “Musela bys nás na chvíli pustit.” “Ty si myslíš že jsem tak hloupá abych vás pustila?” Zeptala se Regina a odešla. “Podívejte, Ne jde.” Řekla Liliana. “Ne, mohl bys prodat naši loď?” Zeptala se. “Ano, už jdu!” Odpověděl Ne a odešel. “Ale jenom za 10 tisíc dukátů!” Volal za ním John. A tak prodali loď a 10 tisíc dukátů dali Regině.

 

XVII

REGININA NESPOKOJENOST

“Děkuji za dukáty, ale z vězení vás nepropustím!” Řekla. “Proč?dali jsme ti přece 10 dukátů.” Řekla Liliana. Regina se ironicky usmála a odešla pryč. “No super, a loď je v čudu.” Řekl Will. “Tak utečeme!” Zvolala radostně Liliana. “A jak to chceš udělat?” Zeptal se Will. “Tak na to jsem nemyslela.” Odpověděla smutně Liliana. “Možná že …..” Řekl John a šel k mříži. “Ty chceš vypáčit mříž?” Zeptala se Liliana. “Jestli mi s tím pomůžete Lili.” Odpověděl John. Šlo to sice ztuha ale nakonec mříž konečně vypáčili.    

 

XVIII

ŠTĚSTÍ

Utekli a došli do nejbližšího přístavu. Uviděli, jak před velkou lodí pochoduje sem a tam lodník. John se zeptal kam ta velká loď vlastně pluje. “Loď?” zabručel lodník pod vousy. “Jede do Paříže.” “To je přece má rodná země! Má milovaná Francie! Bydlím tam na samotě!” Zajásal John. “Otče, otče jsi to ty? To přece není možné. Tebe tenkrát v Londýně neoběsili?” Běžela k lodníkovi Liliana. “Dítě moje, já myslel že tě už nikdy neuvidím!” Oba se objali. “Liliano, o tom jsi nám nikdy neřekla.” Řekl Will. “Budu vám o tom vyprávět někdy jindy.” Odpověděla Liliana. “Pane lodníku, když jste tedy Lilianin otec mohl by jste místo do Paříže plout do Flers?” Zeptal se John. “No jestli jsi Lilianin přítel možná by to šlo ale musel bych na to připravit všechny cestující.” Řekl přívětivě lodník. “My bychom vám s tím pomohli.” Odpověděl John. “Viď Wille.” dodal. A Will řekl. “Ano a velice rád.”

 

XIX

JOHNOVA RODNÁ VESNICE FLERS

 

Dopluli do Flers. John s Lilianou a Willem se rozběhli k Johnově chatrči.Byla zbourána a obrostlá kopřivami. Johnovi se vlily do očí slzy. “Ještě že mám kalhoty, jinak bych byla samý puchýř” Řekla Liliana. “Inu když si stěžuješ” Rozveselil se John a vzal Lilianu do náručí. Došli ke staré chatrči. John postavil Lilianu na nohy, vyšplhal na skálu kde bylo když byl malý jeho oblíbené místo,kde byla ozvěna a zvolal. “Toto je má rodná vesnice Flers!” “Velmi hezká.” Dodal Will.   

 

 

XX

REGINA VE FLERS

Vtom uslyšeli hrkot kol od kočáru. Kočár zastavil a vystoupila Regina. “Co tady děláš?” Zeptala se Liliana. “Jak vidíš. Jsem zde abych vás přivedla zpět do vězení.” Odpověděla Regina a okamžitě se chopila Liliany. Zavedla ji k řece a povídá. “Těš se Liliano!” Ale Liliana nečekala, obrátila se a shodila Reginu do vody. “Pomóóóóóc!!!! Neumím plavat!!” křičela. “Prosím vytáhněte mne! Slibuji že vše co jsem kdy ukradla vrátím a co jsem provedla napravím!” Prosila Regina. “Opravdu?” Ptal se nedůvěřivě John. “Ano, ano opravdu!” Křičela Regina. John jí podal ruku. Regina se z jeho pomocí dostala na břeh a zabodla svůj nožík do Johnova šatu. “Cha chá, tak ty sy myslel že to co jsem řekla splním?” Zeptala se Regina. “sy synem smrti!” Dodala. Vtom vzal ale John nožík ze svého šatu a zabodl jej do Reginina srdce. Regina spadla do řeky a již nikdy nevyplavala.             

 

XXI

LILIANINA VÝPRAVA O REGINĚ           

Odjeli. Nejeli dlouho a uviděli tu samou řeku a tytéž kameny na které sy sedli Liliana a John když ji John odvázal od stromu, ke kterému ji přivázali Vikingové. Sedli do trávy a Will se zeptal. “Liliano, když znáš Reginu mohla bys nám o ní něco vyprávět.” “Regina? Byla krutá a zlá. To ona málem zabila mého otce. Já nikdy nevěděla že je na živu. Poznala jsem to až teď.” Skončila své vyprávění Liliana. “To je konec? Tak málo hříchů udělala? Proč jsme ji tedy zabili?” Zahrnoval John Lilianu otázkami. “Ale ona neudělala jen tohle. Provedla mnoho jiných věcí a …” “A co to nevíš, viď?” Přerušil Lilianino vyprávění Will. “Nechej Lilianu domluvit.” Řekl Willovi John. “Pokračuj.” Otočil se na Lilianu. “A její hlavní hřích je že zabila jednoho velkého sultána a nechala vyhlásit že kdo ho najde dostane 80 000000 dolarů. Pak ho našel nějaký venkovan, zakopaného pod zemí, přinesl ho k Regině a ta ho nechala zabít”                            

           XXII

   SMRT

“Hmmm, to je dost velký hřích.” Řekl Will. Ale vtom mu někdo zabodl meč do zad. Will padl k zemi. “Wille, proboha!” Vykřikla plačtivě Liliana. John mezitím zabil muže který zabil Willa. Pak klekl smutně vedle Liliany a řekl. “Liliano, nechtěl bych zůstat úplně sám.” “Taky nezůstaneš.” Rozplakala se tiše Liliana. Oba dva se objali a pak odnesli Willa pod Johnovu z mládí oblíbenou skálu. Tam ho zakopali, každý utrhl tři rudé růže a dali je na Willův hrob. Potom odešli pryč. Do lesa. Tam vyvrátili nahnutý pařez, našli ostrý klacík, Liliana ho ještě obrousila kamenem a John tím klacíkem vyryl do kůry Willovo jméno, v kolika letech zemřel a tak dále.                                   

 

XXIII

 CHALOUPKA

Potom šli dál. Nešli dlouho a viděli takovou starou chaloupku. Vešli dovnitř a na stole který tam stál uviděli džbán vody a mísu s ovocem. Neváhali a pustili se nejdříve do pití a potom do jídla. Ale vtom začal foukat strašný vítr. Johna i Lilianu to odfouklo z chaloupky. Dopadli asi devět metrů od ní až vítr konečně ustal. Z chaloupky vycházely divné zvuky. Oba vešli dovnitř. Tam viděli několik duchů. “Je dneska úplněk?” Zeptala se Liliana Johna. “Ano. Proč?” Odpověděl John. “Říká se ,” začala Liliana, “že za úplňku se vždycky večer scházejí duchové. Scházejí se v jedné chaloupce, kterou ještě nikdo nikdy neviděl a která se…” “Ukrývá ve Flers.” Přerušil Lilianu John. “Přesně tak.” Řekla Liliana.  

 

XXIIII    

SPRAVEDLIVÝ SOUBOJ                

Jakmile uviděli duchové Johna a Lilianu běželi to oznámit svému kapitánovi který se na oba vrhnul. John a Liliana se bránili. “Je to nespravedlivé.” Řekl kapitán duchů a dupnul nohou. Vtom přiběhli dva z duchů a chopili se Liliany. “Cha chá už je to ten pravý souboj.” Řekl. Ale vtom ho John propíchnul a pospíchal za duchem který odvlekl Lilianu. Doběhl k lesu. Tam se duch právě chystal shodit Lilianu do jámy. John zapískal a duch se otočil. John ukázal na nebe a duch se tam podíval. John mu vytrhl Lilianu a když si toho duch všimnul byli už daleko.       

 

 

XXV 

ROZDĚLENÍ   

Byli daleko za lesem a byli vyčerpaní. Liliana poděkovala Johnvi zato že ji zachránil život. Ale vtom je přepadli lupiči. Oba tasili meče. Lupičů bylo asi 200. “Je to jako kdyby se spojili všichni lupiči světa” Řekla Liliana.Bojovali velice dlouho až najedou Lilianu někdo chytl za rameno. “Johne!” Vykřikla Liliana. Jeden z lupičů ji odtáhl pryč. “Liliano!” Křičel John. Z lupiči ale dobojoval až za dlouho a to už byla Liliana i s lupiči kteří ji odtáhli pryč. John se rozběhl směrem k lesu.            

 

XXVI

JOHN

John se rozhlížel kterým směrem mohli lupiči s Lilianou jít. Jak se tak rozhlíží uvidí nějakého člověka. Okamžitě k němu běží. “Promiňte pane, – neviděl – neviděl jste takovou dívku s loupežníky?” Zeptal se ho. Muž si ho prohlédl ale potom utekl. John sklonil hlavu a šel kam ho oči vedly.Jak tak šel dostal žízeň. Hledal nějakou pitnou vodu. Ale žádnou nenašel. Jak šel blízko moře a hledal vodu uviděl na moři krásnou loď. Sedl do písku a čekal tam den, pak dva, nakonec i týden. Pak nasedl na loď.        

 

XXVII

LILIANA

Mezi tím lupiči odvlekli Lilianu do své chatrče a tam jí poručili ať uklízí. Ale jak mile ji zamkli Liliana vyrazila dveře a utekla. Asi za hodinu nato šli dva z lupičů dát Lilianě vodu. Když zjistili že tam není šli to okamžitě oznámit jejich šéfovi. “Na takové případy jsem tu já!!” vykřikl jeden z lupičů a odběhl. Za chvíli tu byl i s Lilianou. “Co by jsi navrhoval s ní udělat rado?” Zeptal se šéf lupičů hlavního rádce.” Navrhoval bych ji prodat do Ameriky.” Odpověděl rádce. Šéfovi se to zdálo jako dobrý nápad a tak ji do Ameriky prodal.           

 

XXVIII

SETKÁNÍ 

John se mezitím s lodí rozjel. Mířil do Arábie protože myslel že tam Lilianu najde. Byl tak v polovině cesty když se zvedla bouře. Byla čím dál tím horší. Johna i s lodí to zaneslo do úplně jiných končin. Když bouře ustala John byl na pobřeží Ameriky na kterém zrovna smutně seděla Liliana. Když uviděla loď ani netušila že by na ní mohl být John. John vystoupil a zvolal. “Liliano!” Liliana pozvedla hlavu a údivem ani nepromluvila. Liliana se Johnovi vrhla do náruče. John ji políbil a pak se ještě dlouho procházeli po pobřeží.      

Komentáře

komentářů

About The Author

13 komentářů

  1. Jeník

    Hej tak to je úplně drsné:-)) Jestli si to opravdu psala v 6 letech, tak tyjo smekám kloubouk no teda vlastne baret:-)) Zuzko taková úplně velká slovní zásoba to je drsné:)) To já jsem jeste v 6 neumel ani cist a psat natož tak psát obsáhlé povídky:)) Ale nejvíc se mi líbilo takové to: "Došli ke stánku s koňmi, John vytáhl s kapsy pár drobných co měl z domu a koupil sobě a Lili koně:-))" a pak si vlastne za tech par drobnych koupil kŕasnou lod z 38 kajutama:-)) Z toho sem nemohl..:)))

  2. yenn

    Promiňte, ale tohle není text dítěte předškolního věku. I kdybys nakrásně byla geniální, v té době má psychika jiné vlastnosti, jiný vztah k realitě a tak, nemluvě o pravopisu. To se dá poznat. Toto je text dítěte v počátcích puberty, tedy tak 12-13 let. Maximálně kdybys byla extrémně dobrá a předčasně vyspělá, tak deset nebo jedenáct.

  3. Yuyka

    Přísahám, že jsem to psala ještě ve školce.Pravopis jsem nějak tak dávala sama – to by mi s tím radil dobrý vůl, kdyby mi tam nechal takové ty věci jako "sy synem smrti":oD. Připadá mi děsně zábavné si to teď číst:o))) Jsem ráda, že se vám to líbí. Dík za komentáře.

  4. Hawk

    Tak tohle je ale vážně nářez! V šesti letech??? Skoro žádný chyby. To Ti s tím pravopisem někdo radil, nebo jsi vážně tak geniální? To se mi nechce ani věřit :o))
    Tahle povídka mě překvapila, zarazila a ohromila nejvíc ze všech, co jsem četl
    To budu muset ještě hodně makat abych se Ti někdy vyrovnal…

    Přeju Ti spoustu dalších nápadů a námětů, ať brzy něco napíšeš, Ave

Leave a Reply