„Blbý místo, blbej čas, chlapče,“ zašeptal hlas ze tmy, zdálo se, že téměř lítostivě. Lase se zastavil, ale tentokrát ho nesevřela těsná náruč strachu. Les byl studnicí plnou temnoty a tři lapkové zůstávali tiše skrytí, ale on o nich přesto věděl.
 Pak uslyšel lehké cinknutí, když útočník vytáhl dýku z pochvy. Zdálo by se, že vánek ševelící ve větvích nebo vzdálený hmyzí cvrkot jsou hlasitější, ale Lase ho uslyšel. Když tasil meč, pochva zazpívala táhlým zvonivým tónem. Čas jako by se zpomalil i bílá měsíční tvář nesměle nakoukla mezi korunami stromů a na okamžik se zaleskla na oceli, než meč ztěžkl krví. Lase se pohyboval úsporně, byl mistrem svojí zbraně a dnešní noc to nebyl boj, ale masakr.
 Dlouze vydechl, když skončil. Cítil jemné mravenčení ve svalech a nechal chladný vánek odvát napětí nehromaděné v boji, potom otřel tělo do sucha svojí košilí a zahodil ji. Už jí nebude potřebovat. Meč očistil o hadry jednoho z lapků a vrátil zpět do pochvy, kterou si položil na stehna, když se zády svezl na drsný kmen starého dubu.
 Skoro mu jich bylo líto, těch tří. „Blbý místo, blbej čas,“ řekl lesu. Vždyť těmhle zbídačeným lapkům vděčil za tři nejlepší dny svého života. Tři dny a trojici neskutečných nocí, které dneškem končí. Z místa, kde seděl, spatřil měsíc a zahleděl se do jeho mléčné tváře. Najednou se přes něj, jako temný mrak, přehnal stín a Lase poznal obličej, který vytvořil. Jeho ničitel i zachránce. „Jsem připraven,“ řekl a naposled se usmál.
 Ano, opravdu jsem. Celý můj život byly tyhle tři dny.
 Začalo to na stejném místě. Nočním lesem se proháněl vítr a hučel v korunách stromů. Mladík, který tudy procházel na cestě domů, se děsil těch zvuků. Pokaždé, když neopatrně šlápl na větvičku, nadskočil. A, když mu za zády drsný hlas zašeptal pět slov, strachem zkameněl. Thorwald, Tobiáš a Brat byli tři obyčejní zlodějíčci zahnaní nouzí na cestu šibeničníků. Vůdce, tmavovlasý a vychrtlý Thorwald, vrazil třikrát dýku do mladíkových zad a počkal, až se bezvládné tělo složí k zemi. Jenom sebral, nijak tučný, měšec a všichni tři se vypařili rychleji než ranní mlha.
 Lase se probral ráno a tělo rozplácnuté v orosené půdě se mu chvělo zimou. Žaludek se mu obracel, a když se dokázal vydrápat na nohy, pozvracel se. Musel se podepřít o starý dub, vzpomínající nezměrné věky, protože roztřesené nohy ho ještě nemohly udržet, a rozhlédl se lesem. Studená mlha ho pošimrala svými prsty ve tváři a on se otřásl, ale nikoli chladem. Ať se snažil sebevíc, nedokázal si vybavit nic z předchozích dní a minulých let. V paměti mu utkvěl jediný sen, tak podivný, že by raději zapomněl, a sny a přání, které jen mladík může mít.
 U pasu, tam kde mu lapkové urvali měšec, se nyní houpal mistrovský meč. Lase tasil a dotek chladného kovu mu dopřál trochu uklidnění. Meč byl jistotou a ať by ho paměť zrazovala jakkoli, meč nemohl. Nevěděl, kde vlastně je, ale nad slunce jasnější se mu zdál směr, kterým se má ubírat.
 Město leželo několik mil severovýchodně a on si vybral nejkratší cestu. Pohyboval se rychle, přesto dbal, aby nezanechával zřetelnou stopu, i když netušil, kdo by ho mohl sledovat. U brány ozdobené zubatým cimbuřím ho nikdo nezastavil a než se nadál, byl ve svém pokoji v hostinci U Zlatého Lva, nejluxusnějším ve Cefezu. Hostinský, muž středních let v drahém obleku a s nabarvenými vlasy vytřenými do lesku olejem, se jen krátce zeptal na jeho přání, ochoten každé z nich vyplnit. Lase, ale zatím žádné neměl. Ujistil hostinského, že cestu do pokoje najde a prchl ze sálu, kam se začala scházet městská smetánka.
 Rychle překontroloval truhličku s nahromaděným bohatstvím, o které si byl najednou jist, že jí vlastní, a spokojen objednal si horkou lázeň. Slastně zavzdychl, když se ponořil do teplé vody a chvíli nechal zkušené služebné omývat jeho tělo a uvolňovat svaly. Měl oči zavřené a uvažoval, jak je život jenom překrásný. Už ho ani nekalila temnota převalující se nad jeho minulostí. Byl Lasem, mistrem meče. Lesem boháčem, který riskoval svoje skromné jmění, nahromaděné za rok působení v aréně, do nejistého podniku, a když se kupec navrátil, byl bohatší, než si mnohý dokázal přát. Mohl zapomenout na arénu, mohl do smrti přestat myslet na všechno.
 Otevřel oči a zahleděl se na hladkou tvář služtičky. Šmouha, kde si otřela mokrou dlaň o tvář, se duhově leskla, dlouhé vlasy rámovaly nachové tváře, ale v šedých očích spatřil střípek strachu. Dvěma prsty jí pohladil přes líčko a zauvažoval, jak by se mu líbila její společnost ve vaně.
 Dveře se rozlétly a dovnitř vešla Fiona a Lase okamžitě zapomněl na služku. „Co to tu vidím?“ řekla a zatvářila se ublíženě. Lase jediným gestem propustil služku a nabídl svojí lázeň dívce. Ta ještě chvíli předstírala rozmrzelou holčičku, ale potom shodila své šaty a než Lase dokázal plně ocenit křivky jejího těla, vstoupila do lázně. „Chyběla jsem ti?“ zeptala se a pokusila se svůdně usmát.
  „Kdo může žít, když tě nezná?“ řekl Lase a přitáhl si ji těsně k sobě. Ochutnal rty a potápěl se důmyslné směsici erotizující chuti beávíi, kterou si je potřela.
 Probudil se nad ránem nového dne. Okno, dokořán otevřené, vpouštělo dovnitř čerstvý vzduch. Lase se převalil po široké posteli mezi rozházenými přikrývkami a trochu posmutněl, když nenašel Fionu ležet vedle něj. Vstal a nahý se protáhl u okna. Poslední hvězda zmizela z indigového nebe rozprostírajícího se nad probouzejícím se městem.
  „Už jenom dva dny,“ promluvil někdo. Hlas měl skřípavý, jako kdyby jen chrastil kostmi místo mluvení. Lase se otočil a spatřil v hlubokém křesle zapadlou postavu celou zahalenou v plášti s tváří ukrytou pod kápí. Okamžitě poznal muže ze svého snu. To s ním se setkal jako první. Co bylo dřív, od toho ho paměť milosrdně ušetřila a nahradila příběhem, který se najednou začal rozpouštět.
  „Dva dny na co?“ zeptal se Lase a pod rukou nahmatal karafu s vínem, ale nenapil se.
 Tajemná postava se zasmála, tiše a zlověstně, než řekla: „Vzpomínáš na svitek?“ Lase se ale nevzpomínal, očima začal propátrávat pokoj, aby nalezl nějaké vodítko, a když se s omluvným výrazem otočil zpět, hleděl už jen na prázdné křeslo. Tehdy mu blýsklo. Postava mu ve snu předávala svitek, kus srolovaného pergamenu, ale slova, které přitom říkala, zmizela v propasti zapomenutí.
 Později, kolem poledního, se dožadoval vstupu útlý mužík s pečlivě zastřiženou špičatou bradkou, ve kterém Lase poznal Horna, veleváženého správce arény. Když ho pustil dál, správce nasadil masku trápícího se muže. Lase mu nabídl pohár chladivého vína a usadil se naproti němu na stoličku s vysokým opěradlem na široké verandě. Slunce se opíralo do glazovaných kachlíků tak mocně, že zde nešlo chodit bez korkových sandálů.
  „Přišel jsem tě ještě jednou požádat, abys nekončil svou kariéru,“ prolomil Horna nakonec mlčení.
  „Však si najdeš další bojovníky, kteří udrží tvůj měšec plný,“ vyhrkl Lase bez přemýšlení, aniž pohlédl do správcova zmučeného výrazu. Hlavou se mu ale hnaly myšlenky zmateně vykřikující „konec kariéry“ jedna přes druhou. Proč bych měl končit? Podivil se v duchu a odpověď hledal na nebi, které bylo jako vymetené, zářilo jemnou modří.
  „Řekni mi, cožpak už tě neuspokojuje boj?“ Zkusil to ještě správce. „Bojíš se?“ dodal a bylo slyšet, že o tom pochybuje, přesto se toho někde hluboko obává.
  „Dneska bojuji naposled,“ řekl Lase rozhodně. „Poslední slavný den v krvi vsakující se do horkého písku. Ještě dneska chci vítězně zvednout meč a slyšet davy planout nadšením. Více bojovat nebudu.“ A nejednou věděl, že bojuje naposled. „Dva dny,“ vzpomněl si na slova svého tajemného ranního návštěvníka a věděl, že až ta doba uplyne, bude jenom kusem rozkládajícího se masa. Užije si neskutečný den slávy dnes večer, ale pak už nikdy potom.
 Než Horna odešel, prohodili ještě několik slov, nejčastěji o večerním turnaji. Lase přestal pít víno, zatímco jeho host si dopřál ještě jeden pohár. Když ho konečně vyprovodil ze dveří, ulehl na postel, aby mohl v klidu přemýšlet. Bylo to jako sen, živý sen, to co se odehrávalo a dnes si uvědomil, že to jednou skončí. Dokonce věděl kdy přesně.
  „Takže nač čekat, život nepočká,“ vykřikl skoro vesele a vyrazil do města. U hostinského si ještě nechal poslat svůj meč do arény a na celé odpoledne se ztratil v rušných uličkách. Když se den nachýlil ke svému konci a slunce ztupilo svůj ubíjející žár, zamířil k kruhovému dómu arény. Nechal se opěvovat šťastnými návštěvníky, kteří ho potkali v Uličce Hrdinů, načež zamířil do soukromé části patřící bojovníkům.
 Jeho oči zachytily křišťálovou věž, zasvěcenou Duchům života, a na pár okamžiků se nechal unést její krásou. „Takže večer tě konečně zabiju,“ pronesl obrovský černoch, který ho přátelsky poplácal přes rameno, které zaskřípělo, a široce se zazubil.
  „Nebojuj dneska proti mně,“ zaprosil Lase a hlas měl podivně odtažitý.
  „Co je? Snad se nebojíš, staříku,“ zavtipkoval černoch na odchodu. „Nemůžu si nechat ujít tvůj poslední boj,“ vykřikl, než zmizel ve stínu gladiátorského cvičiště a Lase jenom smutně pohodil hlavou. „Zkusil jsem to! Ale nikdo mi nesebere mojí slávu,“ zamumlal.
 Do začátku západu zbývala ještě hodina. Potom nastoupí početná skupina bojovníků, ale jenom čtyři si vydobudou právo nastoupit proti šampionům. A pravděpodobně zemřou, ale mladíků dychtících po slávě, kterou by jim případný triumf přinesl, nikdy neubývalo.
 Lase vzal do ruky meč a cvičně několikrát švihl, spokojený odložil šaty a ponořil se do bazénku, ze kterého stoupaly oblaka páry. Polil si horkou vodu obličej a uvelebil se v jednom koutě. Zahlédl Cedrise, dalšího šampióna a pokynul mu hlavou. Konečně se usušil a slavnostně se oblékl.
 Sluhové mu nabízeli několik zdobených kyrysů z nejlepších slitin, ale k jejich překvapení zvolil pouze kazajku vyšívanou válčenými motivy tak překrásně, že vysocí černí oři vypadali jako živí a div nebyl slyšet křik umírajících, ale hlavně řev šílícího davu, který vítal vítěze, tak jak ho slyšel Lase.
  „Přivítejte naše šampiony,“ zaskřehotal uvaděčův hlas a velká mosazí pobitá brána se pomalu otevřela, odvalující před sebou hromady písku. Mezi křídly brány se ze tmy a chladu vnitřku Místností Hrdinů vynořila čtveřice mužů. Hrozivé siluety zhmotňující se do figur hrdinů davu zalil jásot lidu na tribunách a muži nadšeně odpovídali širokými úsměvy a třeskotem svojich zbraní. Oproti nim čekala čtveřice vítězů, jejichž touha po slávě se začala rozplývat, když spatřili své idoly v plané slávě na teplém písku arény.
  „Lase z Arkaidy, Termnoch z Pouštních klanů, obr Cedris miláček našeho krále a Zaracius, známý jako Liška, přijímají výzvy udatných válečníků a utkají se s nimi o čest a věčnou slávu v písku arény,“ hřímal kustod. Slunce právě zapadalo nad arénou, ale myriády loučí a luceren rozvěšených podél stěn bojiště a nahoru mezi řadami lidí zalily válečníky přízračným svitem, kde se mezi stíny a září míhaly leštěné zbraně.
 Muži se rozestoupili a dav utichl. „Opatruj se,“ zavolal černoch z Pouštních klanů na Laseho adresu a pak se, na dunivý úder gongu, rozběhlo vražedné kolo. Nejlepší z mistrů stáli proti sobě toho dne, kdy se uličkami diváků šířila zpráva, že Lase bojuje naposled. Válečníci se obcházeli a brzy leštěná ostří potřísnila krev a v olejovaných hrudích se otevřely rány. Zatímco Cedris a Liška obcházeli vítězně bouřící tribuny, Lase a Termnoch zkušeně svedli zbylé dva soupeře do středu bojiště a dav bouřil. Potom, na okamžik, stáli zády k sobě a zdálo se, že byly zatlačení čepelemi soupeřů. Lase odsekl vysoký úder a podtočil se pod černochovou rukou. Svůj meč zabořil hluboko do břicha překvapeného Termnochova protivníka. V ten samý moment černoch oddělil hlavu druhého muže od krku, a ta se kolíbala na cáru kůže, když se muž skácel k zemi.
 Termnoch odhalil bílé zuby pocákané kapkami krve v úsměvu a vrhl se proti tribuně. Nějaká dívka mu podala květinu a on k ní vyslal nejzářivější pohled, potom se vrátil do písku arény. Čtveřice se ukláněla, zatímco mrtvé protivníky vynášeli otroci, ale Lase najednou cítil, že toho nemá dost. Dnešní večer bude patřit jenom jemu.
 Jako by mu mohl splnit přání, vykřikl uvaděč naposled. „Dnešní večer je obzvláště smutný, „hlásal,“ protože nás opouští legenda. Lase, hrdinný válečník z Arkaidy, opustí po dnešku hřiště válečníků. Jen v posledním nejvelkolepějším souboji se rozhodne zda živ nebo mrtev. Přátelé,“ vykřikl k davu, „Termnoch z Pouštních klanů vyzívá k vskutku královskému souboji Laseho z Arkatidy.“
 Najednou byla aréna prázdná a proti sobě tu stáli jenom černoch, svaly zatnuté při soustředění, a Lase, který přestal mávat lidem. Termnoch jemně odložil květinu a pohledem vyhledal v hledišti dívku, která mu jí dala. Válečníci přišli k sobě, aby se pozdravili.
  „Tak ses rozhodl konečně zemřít,“ prohodil Lase a Termnoch mu vřele stiskl roku. „Bylo mi ctí tě poznat, bratříčku,“ řekl dost hlasitě. Souboj začal zlehka a soupeři se jenom cvičně oťukávali. Nebylo obvyklé vidět spolu bojovat dva ze šampionů, proto třesk zbraní zcela překryl křik davu na tribunách.
 První ránu otevřel Termnoch, aby byl z zápětí kontrován tupým úderem přes loket. Ten rychle nabyl na objemu a černoch byl nucen přehodit zbraň do druhé ruky, se kterou ale nebyl i nic méně smrtící. Lase měl navrch, ale protože soupeř nesl zbroj, většina jeho úspěchů se svezla po kovu s příznačným zaúpěním. Sám začal ztrácet síly a byl zatlačován od středu. Termnroch mu otevřel hlubokou ránu na rameni a Lase zasyčel, když mu podrazil nohy a do rány se nahrnul písek. Rychle se překulil, vstal a bodl do černochova stehna a zasáhl tepnu. Kmitnul mečem a jeho kovové tělo se mihlo vzduchem jako chřtán útočící kobry. Termnochův meč byl až příliš těžkopádný. Soupeřova zbraň se mu zasekla do půli krku a zůstala tam uvězněná trčet. Laseho zkropila vlna čerstvé krve a černé tělo se mu zkroutilo k nohám.
 Přišlo mu líto, že zabil svého přítele. Ale když zvedl ruce ve vítězném gestu, na všechnu lítost zapomněl. Lidé jásali a písek pokryly květiny. Několik diváků přeskočilo vysoký sráz dělící tribuny od bojiště a riskujíce zranění se chtěli vrhnout ke svému hrdinovi. Otroci museli s nasazením životů otevřít průchod zpět k Místnostem Hrdinů a úpěli nad každým okamžikem, který se Lase zdržel, aby se pozdravil s odvážnými diváky.
 Ani v Sále Hrdinů, místnosti určené výhradně pro šampiony, nenašel klid. Už tu čekal Horna se džbánem vína. Lase nejprve došel k vaničce s vodou navoněnou z kvítků levandule a důkladně si očistil zakrvavené ruce a tvář. Potom se napil vína, ale to už se v místnosti tlačilo několik jeho příznivců a členů městské smetánky. Lase odešel až nad ránem, východní obloha zesvětlala a z blankytného plátna zmizely drahokamy hvězd, zatímco Lase s hlavou zatíženou vínem se táhnul k domovu.
 Padl na postel a rozpomněl se na chuť vína, což mu okamžitě rozbouřilo vnitřnosti. Ještě zahlédl opálenou kůži na plochém bříšku jedné své obdivovatelky a upadl do temnoty spánku. Probudil ho až podvečer a sžíravé sucho v ústech. Namáhavě se vymotal z pokrývek a sáhl po vodě, ale místo ní pod rukou objevil suchou kůži pergamenu. Malátnost v mžiku zmizela, ale sucho v ústech zůstalo a do hlavy jako by mu najednou někdo zarazil stovky rozžhavených hrotů. Rozpomněl na postavu ze snu zahalenou v temnotě stínů a na pergamen, který mu podávala. „Dneska večer ho odneseš do křišťálové věže.“
 Celé to bylo směšné. Proč nosit kus kůže do posvátné věže kouzelníků, ale už v okamžik, kdy položil ruku na svitek, věděl, že to udělá. Zatímco slunce se pomalu sklánělo k noci a vzduch ve městě chladl, Lasemu se podařilo vyhnat z těla kocovinu. Nechal si přinést svůj meč a celý večer protahoval tělo v složitých figurách cviků, až mu na kůži vyperlil pot. Nechtěl být rušen, a proto sluha, i přes její hlasité protesty, vyprovodil pryč i Fionu. Ale Lase byl někde jinde, upadl do podivného transu a celý jeho svět se omezil na ostří meče míhající se před ním vzduchem.
  Tohle je můj poslední den, zopakoval si v duchu a vyšel do ulic. Byl by vyšel nahý, tak jak cvičil, ale vzdálený hlásek v hlavě mu našeptal, aby se zahalil a nebyl tak nápadný. Mraky potáhly oblohu a zakryly měsíc, takže se celé město ponořilo do hluboké tmy. Jenom hlavní ulice vystupovaly jako ohnivý hadi, osvětlené září luceren. A věz. Ta se leskla jako z perleti, jako by sama byla střípkem měsíce přeneseným na zemi.
 Lase skočil a byl jenom matným stínem na pozadí křišťálové stěny. Meč se zaleskl, ale válečník ho rychle a smrtelně ukryl do černé kutny hlídkujícího čaroděje. Jednal rychle a bezohledně a zastihl kouzelníky nepřipravené. Stal se děsivou smrští vystupující z temnoty, jako anděl pomsty, a nechával za sebou jenom smrt. Potom vystoupil do srdce věže a ochranná kouzla na něj zaútočila jako rozdováděný drak. Tančil s nimi na jejich píseň, ale jeho meč byl mocnější, sekal do kouzel, jako by to byly obyčejní lidé z masa a kostí, a ona ochabla a rozplynula se. Nakonec stál v křišťálové komnatě, nejstřelenějším místě ne-li na celém světě a položil ušmudlaný kousek kůže na stolek, který tam byl připravený jako by přesně pro něj. Tehdy někdo zahlédl černou tečku hyzdící jinak neposkvrněný vzhled vížky a městem zazněl poplach.
 Starý představený magických škol se probudil a otřásl se. Spojení s většinou kouzelníků se vytratilo, ale hlavně magické pečetě ze srdce věže byly porušené. Vymáčkl ze starého těla až neuvěřitelnou sílu, aby se vyšplhal do oné místnosti, kde pak smutný pohlédl na svitek, který tam neměl být, načež se zhroutil a vydechl naposled. Ani nedokázal převrhnout stolek, když upadl.
 Lase utíkal pryč. Viděl představeného, jak zemřel a jeho smrt zlomila nějaké zábrany a on najednou věděl všechno. Sen, který mu změnil život, se přes něj převalil a zaplavil ho poznáním. Pospíchal k lesu, pryč z města, protože musí udělat ještě jednu poslední věc. Zabije trojici lapků, kteří před třemi dny zabili jeho. Nakonec se jenom sprostě pomstí a až se všechna jeho zloba vylije spolu s krví těch ubožáků, opře se o starý dub a zemře.
  „Žil jsi uboze a nic jsi nedokázal,“ řekla postava v jeho snu. Seděla na hranici věčného stínu na místě, které nebylo nikde. Byl tam jenom on a tma, a ta postava a Lase si uvědomil, že má pravdu. Ale já jsem chtěl, zakřičel ve svých myšlenkách. „Chtěl, ale neudělal a teď jsi mrtvý,“ řekl hlas v kápy. „Možná ti mohu pomoci. Daruji ti tři dny, to protože to já můžu. Jenom tři dny, kdy si můžeš vyplnit svoje nejodvážnější přání. Je něco, co by sis přál, Lase?“ zeptal se a oči ukryté v temnotě, té pekelné hluboké temnotě, se na něj podívaly. Věděl, že by se měl bát, ale poprvé v životě strach necítil.
  Musím něco říci. „Chci být slavný, být bojovníkem známým po celém království,“ řekl Lase, neboť po tom opravdu vždycky toužil.
  „Jen sláva. Cožpak chceš utopit moje tři dny v písku arény. I hlupák dokáže srazit hlavu, když má meč dost ostrý. Krev je lepkavá a zaleze všude, celé dny to cítíš, když ti jednou zaschne krev na rukách.“ Temný přímo sálal opovržením, nad takovými přáními, slova jím byla prosycena jako jedem. „Cožpak nemáš nějaký krásný cíl, nechceš rozdávat lásku?“ podivil se hlas, najednou medový.
 Lase se rozpomněl na Fionu, dívku, která žila nejspíš na hradě, s tváří překrásnou jako jablíčka lehce malovaná pihami. Na ramena jí splývaly slámové vlasy pokropené rudou, když jí jedinkrát spatřil, aby potom nikdy nezapomněl. „Chtěl bych milovat Fionu,“ vykřikl, potěšen, že může uspokojit svými přáními tu postavu ve tmě. „Budu hrdina, který získal její srdce a bude nám patřit celá noc. Ale potom chci zvítězit na královském turnaji. Budu králem šampiónů a nikdo nezapomene na můj souboj.
 A pak bych,“ slova mu zamrzla v ústech.
  „Poslední den bude patřit mně,“ řekla totiž postava pod kápí. „Odneseš pro mě tento svitek do jedné věže. Uděláš to pro mě?“ zeptal se. Lasemu se zamotala hlava, už před sebou neviděl stíny, ale okouzlující Fionu shazující šaty v jeho překrásném domě. Viděl davy jásající nad jeho vítězstvím a jenom krčící se v koutě, jako zapomenutá nit v goblénu, viděl křišťálovou věž a pergamen ležící na kouzelném stolku.
  „Udělám,“ souhlasil.
 Místo v temnotě se začalo rozplývat, když se jeho duše navracela zpět do těla. Ještě z dálky zaslechl ten skřípavý hlas. „Nakonec se pomstíš a vyplatíš ty, kteří tě chtěli zabít. Nakonec se vrátíš na stejné místo,“ a hlas pohltil stín.
 Teď už si vzpomínal dokonale. Utíkal lesem jako splašený a nehleděl nalevo napravo. Dostal tři dny a zaplatil za to. Donesl podivný svitek na to magické místo a nyní mu naskakovala husí kůže, pokaždé když si na to vzpomněl.
  „Blbý místo, blbej čas, chlapče,“ zaslechl za sebou a pomalu vydechl. Když bylo po všem, opřel se o majestátný starý dub a jenom čekal, až si neznámý přijde pro jeho duši. Vlastně to mohl být jenom další obyčejný sen, když se objevil na místě nekonečného stínu. Ať se podíval kamkoli viděl jenom sebe a tmu. A na hranici té tmy seděla postava.
  „Tak jsi konečně něco dokázal,“ řekla a Lase uslyšel slabé plamínky smíchu hrající v pozadí jejího hlasu.
  „Co jsem to donesl do věže?“ vyhrkl Lase a slzy by mu byly zaplavily oči, kdyby byl v normálním světě.
  „Proroctví odsuzující svět k záhubě,“ odpověděl démon.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply