MATHAK – „Bůh vymyslel přikázání… proč se jimi ale neřídí?“

 

 

Jako malého kluka ho to nebavilo. Viděl v tom jen ztrátu času. Radši by šel ven s ostatními a honil se s nimi po lese nebo na nedaleké louce. Když mu bylo tak okolo patnácti let, nechápal, k čemu to ostatním je, ale respektoval je. Postupem času, jak dospíval a stále víc věděl o světě, ve kterém žil, jeho pochybnosti rostly. Nikomu však nic neřekl.

Dnes, kdy je dospělý muž a nejlepší bojovník své vesnice, už má vlastní názor a do kostela chodí jen kvůli tomu, že je to povinné, přikazovaly to zákony.

Seděl nad svou starou knihou. Měla už některé stránky natržené, desky ošoupané a ohmatané. Bylo poznat, že ji často někdo čte nebo píše na volné stránky. Těch už nebylo mnoho.

A on zrovna psal. Zážitky z války, myšlenky, úvahy, to, co ho napadlo. Rozvíjel svou teorii o lidech. Pochyboval, že si to někdy někdo jiný než on přečte, ale nevadilo mu to. Žádný z těch, které znal, by to nepochopil. Nebyl v tom děj, nepsal román, nepsal povídku, nepsal hlavně to, co udělal, jak bojoval a co dokázal, přestože toho bylo hodně. Psal myšlenky a pocity. Věty, kterými se snažil definovat, co si myslel o všem, co je kolem. Psal o lidech, o jejich způsobech myšlení a o životech, které žili. Souvětí, kde srovnával jednotlivé názory lidí a také své. Psal o tom, co pro člověka znamená věřit, co mu to přinese, a co tím ztratí. Verše, jejichž smysl byl v rytmu a symbolech. Tam, kde by normální člověk viděl jen několik slov za sebou na papíře, zasvěcenému se otvírala brána k příběhům, otázkám a odpovědím, k zamyšlení.

Bylo zajímavé sledovat, jak se lidé začnou najednou zajímat o to, co dokázali v minulosti, co ještě mohou dokázat v budoucnu, v příští minutě, hodině, dni…  když se postaví do řady s ostatními a dívají se na své nepřátele, kteří jsou sice ještě daleko, ale už na dohled.

Válka byla dobrá věc. Dobrá právě kvůli tomuhle. Člověk se může zamyslet a ukázat, co v něm je. Otočil několik listů a zahleděl se na stránku, kde otevřel:

 

Mnoho lidí říká, že věří. Věří v nadpřirozenou postavu, osobu, která vše ví, vše zná a vše stvořila. I nás. A řídí nám naše životy.

Věří také v cosi, jako posmrtný trest, peklo, za špatné skutky.

Slepě věří, protože musí, protože je to povinné, nařizují to zákony. Nemohou se vzepřít, nemohou ničeho dosáhnout. Proto se také ani nezamyslí. Jednoduše přijmou vše, co jim je řečeno. Mají jednoduché životy. Nepřemýšlí nad tím, co by mohli, jen přijali to, co musí. Sami si řekli, že chtějí robotu, že chtějí tvrdou práci, že chtějí být chudí. Řekli si, že s tím nemohou nic udělat, a tak se to stalo skutečností…

 

Přemýšlej o tom

 

 

Opřel se do křesla. Neměl rád války, ale chápal, že občas pomohou, někdy jsou nutné. Také v tom, že lidé mohou přestat slepě poslouchat ty, kteří jim vypráví o utrpení na Zemi a vysvobození v nebi, kteří je přesvědčují o své pravdě, kteří je ovládají. Avšak jen velmi málo z nich s tím začne skutečně něco dělat. Znovu zalistoval v knize…

 

Za mnou se seřadili muži jen lehce odění, neměli ani brnění, ani drátěné košile, poslové. Tlumočili mé rozkazy velitelům královského vojska nastoupeného dole. Vedle mě stál pobočník, můj velmi dobrý přítel. Znal jsem ho už od toho, co jsem před deseti lety krátce pobýval v hlavním městě. Nebyl to člověk, náležel k rase Kathárů.

 

A pod tím byl obrázek. Typický Kathár. Úzká hlava s hustými, dlouhými, rozevlátými vlasy, které byly u všech příslušníků této rasy blonďaté nebo skoro až bílé. Obočí, a pokud si je nechali narůst, tak také vousy, měli ale vždy tmavé, stejně tak nepatrně šikmé oči. A neměli nos, jen malé, úzké dvě štěrbinky kvůli písečným bouřím, protože to byl původně pouštní národ. Barva jejich pleti byla stejně jako skoro všechno ostatní od bílé, přes žlutou po hnědou a občas i černou, ovšem potkat Kathára s černou kůží bylo téměř nemožné, jelikož tím se vyznačovali pouze mniši žijící vysoko v horách. Bylo to takové uzavřené společenství. Neví se ani, jestli se kathárští mniši vůbec s ostatními příslušníky své rasy stýkají…

 

Ze svého místa jsem viděl nepřítelovo vojsko. Bylo určitě početnější než naše. Nám posily zatím nedorazily, však já už jsem v jejich pomoc nedoufal. Spíše jsem si myslel, že noví vojáci byli někde přepadeni. Pokud by přece jen nakonec přišli, příjemně by mě to překvapilo. Ovšem nespoléhal jsem na to.

„Ať se pěšáci připraví,“ přikázal jsem. Jeden z poslů se otočil a odjel.

Nebe modré, bez mráčku. Krásný začátek nového dne.

„Jízda objede kopec a zůstane zatím vzadu.“

Slunce nepálilo nijak moc, ale zalévalo vše svými zlatavými paprsky.

„A lučištníci půjdou s nimi.“

Příroda hýřila všemi barvami. Krásnějšího rána jsem neviděl, a to jsem byl střízlivý. Žádný umělec by to nedokázal tak nádherně ztvárnit.

„Co máte v plánu, pane?“

Proč si kazit takový den, který by se dal strávit mnohem lépe, než nějakou válkou?

„Pane… slyšíte mě?“ Tentokrát už jsem otázku zaregistroval. Ptal se mě můj kathárský přítel. Kvůli přítomnosti poslů používal formální oslovení, v soukromí jsme se bavili normálně.

„Ano.“

„Co máte v plánu?“

„Proč se ptáte?“ také jsem mu vykal. Byla to pravidla.

„Přikázal jste jízdě shromáždit se za kopcem.“

„Ano.“

„A také lučištníkům.“

„To vím.“

„Pane… je vám dobře?“ Až příliš rychle jsem se na něj otočil. Pochyboval snad o mém zdraví?

„P-promiňte pane… takhle nemáme šanci uspět…“ V jeho očích se objevil zmatek.

„Vyhrajeme.“

„Není možné…“ ozval se nesměle. Nevěděl asi, co si o mně má myslet.

„My vyhrajeme. Mám plán. Nový a lepší… Zahrajeme ústup a vpadneme na ně ze zálohy, až je nalákáme za ten kopec. Vidíte tamhleten tmavší hnědý pruh v syté zeleni?“ ukázal jsem mu paží. Pokýval hlavou. „Všiml jsem si toho, když jsme sem přijížděli. Jsou to suché křoviny. Zapálíme je a odřízneme od ostatních. S menším počtem nepřátel se naši vojáci snáze vypořádají.“

„Ach, ano, pane. Chápu váš plán.“

„Podívejte se kolem sebe… není to krása? Ta zelená tráva, tamhle les, modré nebe a slunce… A země se brzy zbarví doruda. Nepřežije mnoho lidí.“

„Můžeme jen doufat, že vyhrajeme.“

„Já v to věřím.“

„Chtěl bych mít vaši víru, pane.“

„Ať poslové řeknou o novém plánu velitelům dole.“

„Jistě pane,“ a odklusal ke skupině…

 

Víra… „Chtěl bych mít vaši víru, pane.“… znovu se podíval na tu větu. Jaký může být rozdíl v chápání slova Víra… Věřit tupě bez zamyšlení a běžet se stádem stejně nepřemýšlejících, nebo věřit sobě, svým dovednostem, svému tělu a své duši… Víra v Boha je nástroj, kterým jsme ovládáni…

 

Netrvalo to dlouho a bitva začala. Nepřítel, severští bojovníci, pro které se vžilo jméno Frighidové, zaútočil. Využil příznivého větru a počasí a začal na naše vojáky metat svými katapulty obrovské hořící koule čehosi, co jsem nedokázal identifikovat. Suchá zem jedině podporovala hoření a za chvilku se k nebi valil dým. Kouř, za který jsem byl rád, protože mi tím umožnil snáze zrealizovat můj plán. Velitelé Frighidů až příliš pozdě, pokud vůbec, zjistí naši lest.

Několik našich vojáků sice padlo, ale ostatní mohli utéct k nám ukrytým za přírodním valem. Za nimi se valila velká tlupa severských pěšáků.

 

Frighidové se od lidí lišili v několika věcech, přestože původně jsme my i oni pocházeli z jednoho jediného kmene. Menší, shrbení, věčně zarostlí, aby se mohli chránit před zimou, sněhem a ostrým, ledovým větrem na severu. U někoho mohli budit dojem opičáků navlečených do tlustých kožených vest a kalhot, které byly ještě vždy vyztuženy. Jenže tito opičáci měli po ruce vždy svou dlouhou, úzkou zahnutou šavli, s níž uměli proklatě dobře zacházet. Dříve bojovali i sekerami, ale ty později začali používat jen na kácení stromů. Navíc neměli rádi trpaslíky, a ti sekery nosili.

Tehdy v tu dobu Frighidové trpěli. Při své expanzi si snad neuvědomili, že je u nás na jihu tepleji než u nich na severu. Byli zvyklí na zimu, a tak i když už neměli své teplé pláště, čepice, kazajky a ostatní doplňky, jim bylo nesnesitelné horko. Toho jsme my mohli využít…

 

Naši vojáci se už dostali skoro k nám. Lučištníci svými šípy zapálili suché křoviny, které už nepřátelé také minuli. Dal jsem povel k dalšímu střílení, tentokrát na zmatené, zaražené a hlavně vyděšené Seveřany. S první salvou padlo mnoho nepřátel. Následovala ještě druhá, načež jsem už vyslal dopředu své pěšáky. Vyrazili jsme všichni, s divokým řevem se na nepřítele hnala horda lidí a Kathárů…

Nikdo z nás si nevšímal oslepujícího slunce, žádnému nepřišlo, že je mu horko. Viděli jsme jen své druhy, nepřítele a míhající se zbraně. Zvuky se buď slily do jednoho jediného hluku nebo jsme slyšeli pouze šum a bušení krve ve spáncích.

Nejel jsem na svém koni, ani nikdo jiný. Ty si vezmeme, až tento boj skončí, abychom vyjeli proti ostatním Frighidům čekajícím na úspěch tohoto svého oddílu. Pokud vše půjde tak, jak má, budou pořádně překvapeni…

 

Znovu přestal číst. Tahle bitva byla jedna z těch nejtěžších. Jak už předtím řekl, přišli o mnoho mužů, ale nakonec bylo vítězství jejich.

Jeho kathárský přítel mu o několik let později vyprávěl své pocity. Byl skoro až překvapen. Kathárové byli vlastně první, který začal vzývat jednoho Boha. Boha Kříže. Od nich toto náboženství pak přijali i lidé a jeden další spřízněný národ. Jenže Mathak, jak se přítel jmenoval, přestal ten den věřit tomu, co ho o Bohu a Víře učili rodiče, učitelé a kazatelé. Mathak pochopil, proč je Víra povinná, pochopil, že je tím ovládán, že jsou za něj dělána rozhodnutí…

 

„Stál jsem tam…“ četl v knize, byla to Mathakova slova… „Stál jsem tam, kolem mě lidé, Frighidové i Kathárští umírali. Jeden někoho zabil a vzápětí utržil i on smrtelnou ránu. Málokdo přežil déle než několik minut, skoro nikdo nepřežil celý boj.

Na zemi krev, šlapali jsme zablácenýma botama po mrtvých a těžce raněných. Mnoho z nás mohlo přežít, kdyby nebyli tehdy ušlapáni nepřáteli, ale i námi samotnými. Bylo nám jedno, jestli jsme kráčeli po půdě, něčích rukou, nohou či hlavách…

Stál jsem tam, kousek od největší mely a podíval se kolem. Zahanbeně jsem sestoupil z něčích zad a jiného hlavy. Zíraly na mě dvě prázdné oči. Jeho oči. Zemřel, když mu něčí meč projel od ramene k protějšímu boku. Téměř přeseknutý napůl. Zbraň stále ještě kouskem vězela v ráně. Svírala ji ruka dalšího mrtvého s rozpolcenou lebkou…

Čas plynul neskutečně pomalu. Mezi každým úderem mého srdce bych přísahal, že uplynula hodina. Každý tep se rozléhal mým tělem jako bych byl dutý. Jako když se zvon rozezní obrovskou katedrálou…

Všude kolem se bojovalo a umíralo. Já stál stranou a nic neviděl, nic neslyšel, nic necítil. Do paměti se mi vtiskávaly tváře umírajících…

V tu chvíli jsem si uvědomil, co to bylo, co mě pronásledovalo od doby, kdy jsem začal přemýšlet o svém životě a o Víře… Náš Bůh nám nařizuje lásku, říká, že i zlo máme oplácet dobrem… A zároveň všichni věří, že se vše děje z vůle Boží, že Bůh, ten Takzvaný Bůh, řídí naše kroky… Jak může potom dopustit takovéhle věci?! Pokud on povolí vraždění, boje a války, nechci být v jeho moci. Nechci, aby ovládal i mě. Nevěřím jemu ani nikomu z těch, kteří se mu zasvětili, nevěřím životu, který mi dal, nevěřím pravdě, kterou hlásá, nevěřím v poznání, kterého máme dosáhnout, a nevěřím v osvícení, které nás podle všeho čeká. Já nevěřím v něj… pro mě přestal být…“

 

Lidé žijí pohodlný, jednoduchý život, stejně jako Kathárové a ostatní, kteří se bez přemýšlení dali na Víru, či byli donuceni věřit. Kdo však odmítne jít s ostatními a odmítne být tou ovečkou ve stádě, může začít žít.

 

 

 

…Všichni by měli žít,

ne jen přežívat.

Život je to, co chceme,

přežívání to, co musíme…

A neplatí to jen o Víře

 

 

Přemýšlej o tom…

Komentáře

komentářů

About The Author

10 komentářů

  1. Anonym

    Memphisi je tu drobný problém, souhlasím, že náboženství je špatné, ale moudrý člověk nezavrhuje myšlenku na boha, jen proto, že někdo kdo tvrdí že hlásá boží myšlenky je špatný. Náboženství je špatné, přesto víra nemusí být. To říkám jako ateista.
    Co se týče příběhu, pochybuji, že taktika takového rázu by uspěla, ale je to jen můj názor.
    Chápu, že jeho myšlenky se ubíraly svou cestou na základě toho, co se v bitvě dělo, proto potřeboval bitvu trošku popsat, ale kdyby někomu šlo o zachycení pouze myšlenek, asi by nezaznamenával rozhovor, který by si stejně nepamatoval, spíš by napsal jen, že mu nevěřil ani jeho blízký přítel.
    Nicméně i přesto se mi to líbilo a pokud mohu posoudit je to napsáno dobře.

  2. Memphis Vipereus

    Dovolte mi tedy také několik slov:
    Říkáte jednoduché – já říkám nač složité.
    Říkáte křesťanství – já říkám náboženství.
    Říkáte popis bitvy – já říkám cesta myšlenek.
    Jistě, náboženství je složité – a křesťanství nám je zhruba nejbližší či nejznámější – ale mně nepříšluší ho vyvracet, já mám jen volbu věřit či nevěřit. Nevěřím v boha a asi nikdy nebudu, protože mi to připadá jen jako nástroj na ovládání lidí nebo jejich jednodušší cesta životem.
    Budete mě odsuzovat, když napíšu, že tráva je modrá? Nemáte právo. Jak tedy můžete, když napíšu, že je náboženství špatné? (i kdyby to skutečně byl můj názor)
    Kdo má rozum, zamyslí se, kdo však ne, poslechne a následuje. Nejde postavit před hotový fakt. To lze u rozumného pouze pokud dotyčný souhlasí.
    Popis bitvy – hra na pocity, cesta myšlenek. Pochopit se musíte snažit vy.
    Memphis Vipereus (Buddha je milosrdný)

  3. Yuyka

    Nepatřím mezi křesťany a věřící, proto nemohu dobře posoudit, nakolik je pravé křesťanství hluboké a nakolik ho víra popisovaná v povídce připomíná. Proto budu soudit povídku výhradně z hlediska slohu a děje, takže nečekejte žádná moudra o Bohu a víře….
    Trochu mě zarazilo, jak jsi na začátku napsala: Nebyl v tom děj, nepsal román, nepsal povídku, nepsal hlavně to, co udělal, jak bojoval a co dokázal, přestože toho bylo hodně. Psal myšlenky a pocity.
    A potom jsi v podstatě celý výtah z jeho knihy (snad až na první odstavec) popisovala bitvu, strategii, boj… Samozřejmě, že v tom byly i pocity – vždyť ty jsou ve všem – ale bylo to takové, podle mě dosti nesrovnalé. Aby mě ostatní neodsoudili za dlouhý komentář, toto je přibližně jediné, co mi na povídce vadilo, a i když už jsem četla povídky lepší a s vybranějším stylem psní, tahle byla taky krásná.

  4. Alcil

    Není těžké odhalit, že to záhadné náboženství ve tvé povídce je odkaz na křesťanství. Možná by bylo lepší napsat to jako povídku ze středověku, než to takto násilně převádět do fantasy. Díky spojení s křesťanstvím se tu však zjeví jedna malá chybka. Ty myšlenky jsou příliš jednoduché na to, aby z povídky jasně vycházel jednoznačný výsledek, tedy, že náboženství je špatné. Již při prvním čtení jsou zřejmé nedodělky v těch útocích na křesťanství, chtělo by to trochu lépe rozpracovat, aby to mělo nějakou hloubku.
    Kvůli tomu, že je to ve tvém smyšleném světě jaksi nedáváš žádný prostor pro uvažování čtenáře o správnosti toho náboženství, prostě ho postavíš před fakt, že je špatné. Pokud tedy k tomu náboženství v povídce čtenář nebude přistupovat rovnou jako ke křesťanství (a to by pak ty myšlenky byly právě příliš jednoduché).
    Jinak ten styl psaní se mi docela zamlouvá, i napoleonská vojenská taktika.

Leave a Reply