Stáli ukryti na okraji lesa, schováni pod větvemi stromů a pod pláštěm noci. Po cestě před nimi přejel panský kočár mířící do města kilometr na západ.

“To už je dnes v noci pátý vyšperkovaný kočár, který se tu na cestě ukázal. Dnes v noci budeme mít hostinu, bratře.“

Jejich mohutné, svalnaté a chlupaté postavy byly skryty ve stínech. Protáhlým čenichem nasály pach kořisti. Špičaté tesáky se zakryly slinami. Vidina brzké večeře byla tak lákavá. Mlaskli si.

Jako první vystoupil ze stínu vlkodlak Jonas. Kdysi býval mlynářským synem ve městě, u kterého nyní číhali. Býval by měl ideální život. Dcera hokynáře mu byla přislíbena a s odbytím osmnáctého roku bytí se měli brát.

Tu noc přijel prodejce zrna pozdě. Jonas na něj čekal před městem, aby mu zaplatil. Domů to měl blízko. Ticho narušovalo jen zurčení potoku, který protékal městem. Vlastně prodejce nepřijel. Přijel jen jeho vůz a na něm, místo jezdce, podivná karikatura stvoření. Nebyl to vlk, ani člověk. Než Jonas stačil popadnout nohy na ramena, vlkodlak na něj zaútočil. Rychle a smrtelně přesně. Díky ostražitosti měšťanů však vlkodlaka zahnali. Ale i tak se Jonas potýká s následky dodnes. Vyhnali jej.. báli se ho. On je zabíjel. Touha po mase byla silnější, zvířecí pud den za dnem sílil, až nakonec téměř převzal vládu nad jeho nynější podstatou.

“Pojď, vzduch je čistý.. plný pachů.“

O chvíli později vystoupil i druhý vlkodlak. Jonas se s ním seznámil, když jeden čas obcházel světem, živil se jako zvíře a toužil být člověkem. Nort jej však přesvědčil, aby dar přijal a ne, aby jej odmítal. A Jonas tak učinil.

 

Výkřiky žen a dětí, splašená zvířata utíkala ze stájí ve snaze najít únik z tohoto pekla. A v tom, v chaosu a strachu, bezmocnosti lidí a zoufalství, spíláním nad netouženou smrtí, se jako pekelné přízraky pohybovaly dva lovci. Vlkodlaci dnes v noci toužili po mase a krvi víc než kdy dřív. Dnes v noci krev chutnala obzvláště výjimečně. Byl nejjasnější úplněk roku, kdy vlkodlaci a jiná stvoření noci mají hostiny. Každý spořádá tolik, kolik může, kolik uloví a kolik najde.

Měšťané prchají z města, nikdo se jim neodváží postavit. Bojovat s nimi. Nikdo.. ne dnes v noci.

Jonas s vytím skočil na bohatého šlechtice, který se právě snažil schovat do bezpečí svého kočáru. Kočí s křikem seskočil na zem a pelášil s větrem o závod. Šlechtic již nikdy pelášit nebude…

Je to tak opojný pocit.

Najednou se Jonas otočil. Ve vzduchu zavětřil povědomou vůni. Šeřík. Tak přece voní.. Maryša

V očích mu zablesklo. Ihned začal větřit. Chytil ji. Teď už mu neunikne.

Chci ji jen vidět. Ještě naposledy

Mohutným skokem se dostal daleko od kočáru a běžel do jedné z uliček. Před ním již utíkalo několik dívek, které křičely o pomoc, ale ta zůstávala stále nevyslyšena. Jedna z děvčat zakopla a strhla sebou další dvě. Jednou z nich byla i Maryša. Vlkodlak se u dívek zastavil. Divoce oddychoval, nelidské chroptění dívky polekalo snad ještě víc, než jeho zjev. Jonas se pomalu sehnul k Maryše. Zbylé dvě dívky propukly v hysterický záchvat. Nebyly schopné se pohnout.

Vadily mu. Vadily mu hodně a tak jim ukázal, že tu nejsou vítány, ne v tuto chvíli. Úderem dlaní je odhodil do stran a dál se o ně nezajímal. Ony o něho také, utekly jak nejrychleji uměly.

Maryša ležela na zemi. V očích smrtelnou hrůzu. Nedýchala. Nemohla. Na hrudi měla těžký kámen. Bála se. Tak moc se jí sevřelo hrdlo, až pomyslela na smrt udušením. Vše by bylo lepší, než být rozsápána bestií.

Jonas však neútočil. Klečel u ní. Čenichem se téměř dotýkal jejího bujného poprsí. Zavřel oči a nasál tu podmanivou vůni. Vychutnával si vzpomínky na minulost. Kdy byli šťastní. Kdy se milovali. Mohla by jej teď milovat? Mohla by milovat zrůdu?

“Ne prosím.. nezabíjej mne.“ Zapištěla Maryša. Lokty se opírajíc o kamennou dlažbu se snažila vymanit z jeho blízkosti. Sunula se od něj dál dozadu. Nevidí ji. Je zasněný?

Nebyl. Její pohyb jej vytrhl ze snu a tak, jako bývají někteří lidé po ránu nevrlí a říkají věci, kterých později litují, tak i Jonas zalitoval.

Bylo již pozdě.

Její krev je tak sladká. Jako božský nektar. Nejjemnější práce včel…

 

Komentáře

komentářů

About The Author

10 komentářů

  1. Anonym

    mě se tam trochu nezdá, že vlkodlak říká že je čistý vzduch. Čeho by se měl bát, když před ním všichni utíkají a jsou tak šílení hrůzou, že radši vyběhnou z domu a utíkají zmateně pryč. Ale to je drobnost a moc lidí, kteří se šťourají v každé drobnosti není.

  2. Alcil

    člověk by čekal nějaký vnitřní boj, prostě něco, co by povídku ozvláštnilo. Takhle mi to přijde pouze jako součást něčeho většího, ale samotné to je takové, já nevim, jako by tomu něco chybělo. Ale některé slovní braty jsou řekněme povedené.

Leave a Reply