„Takže ty mi to neřekneš?“ naléhala Guldara i když věděla, že Fiss je neoblomná.
„Ne, kněžka mě upozornila, že si bohyně Aniss přeje, aby to zůstalo v tajnosti,“ opakovala hraničářka stejnou větu dnes už snad po sté.
Obě dívky už několik dní společně cestovaly z chrámu hustým lesem, ale všímavému pozorovateli by neuniklo, že právě tudy nejdou náhodou. Procházely po přírodní stezce, vyšlapané potichoučku a polehoučku mnoha generacemi plaché lesní zvěře. Fiss měla dostatek potřebných hraničářských zkušeností. Vedla je divočinou tak, že šly téměř přímo, ale nemusely se při tom pracně prodírat bujnou vegetací. Pohybovaly se rychle a tiše. Tedy tiše až na ty neustálé řeči, které Guldara vedla.
„Dál prostě nepůjdu, když mi neřekneš kam jdeme!“ zkoušela protestovat a odhodlaně se zastavila. Fiss ani na okamžik nezaváhala a pokračovala v chůzi, což Guldaru jen podráždilo.
„Slyšíš mě?“ rozzlobila se, ale hraničářka jí zmizela mezi stromy.
„Jen počkej!“ přivřela Guldara zákeřně oči a rozeběhla se tiše za ní. Překvapila ji neslyšně a zezadu srazila k zemi.
„Tak a teď pěkně zazpíváš křepelko!“ cedila skrz zuby. Chtěla jí zkroutit ruce, ale Fiss se hbitě vysmekla, přetočila na záda a se smíchem ji šťouchla loktem do žeber.
„Auu,“ odskočila Guldara s bolestivou grimasou.
„Nesmím ti nic říct, tak už to pochop,“ opakovala hraničářka s omluvným a zároveň prosebným pohledem.
„Vůbec nic?“ podivila se Guldara.
Fiss jen zavrtěla hlavou a bylo zřejmé, že ji to samotnou hodně trápí. Guldara už se proto ten den už raději neptala.
Mlčky urazili ještě pár mil. Vegetace ubývalo, stromy byly mladší a keře nižší. Tehdy poprvé objevily podivnou širokou stezku vyjetou v blátě lidskými povozy a tažnými zvířaty.
„Tohle je cesta do města,“ prohodila Fiss bezděčně, ale dobře věděla, jaké emoce to vyvolá v bojovnici.
„Do města?“ opakovala Guldara.
„Ano. To je takový velký chrám, kde žije spousta lidí,“ vysvětlovala trpělivě hraničářka, poklekla a snažila se na cestě číst ve změti stop.
„Nikdy jsem nebyla tak daleko. Jen doma a v lesích kolem. Ty jsi byla ve městě?“ ptala se zvědavě Guldara a hleděla zamyšleně do dálky.
„Ano byla, ale my dnes nejdeme do města. Máme namířeno jiným směrem,“ odpověděla Fiss a stočila pohled na druhou stranu.
„Co je tímhle směrem?“
„Krčma se jménem Čtvrtá cesta,“ povzdechla si hraničářka a její hlas se naplnil obavami.
„O krčmách už jsem slyšela!“ chlubila se s nadšením Guldara.
„Ano, a copak jsi slyšela?“
„Že tam je všechno co není v chrámu. Pivo, dobré jídlo, písně a taky…“ bojovnice se odmlčela.
„A taky co?“
„Taky muži,“ dodala Guldara rozpačitě a tajemně. 
Tak to bude ještě těžké pomyslela si Fiss. Vyrazila po cestě směrem ke krčmě a v nitru začala horlivě přemýšlet, jak by bojovnici na setkání s muži připravila.
„Víš, výcvikem jsi prošla úspěšně, ale ještě se musíš hodně učit,“ upozornila Guldaru.
„Já vím,“ mrkla na ni bojovnice šibalsky. Evidentně nechápala vůbec nic.
 
 „Hobin Rood, jméno mé, pán zdejšího lesa“ zvolala s úsměvem žena, která se nečekaně objevila přímo před nimi na cestě. Seskočila ladně z větve vysoko nad jejich hlavami. Byla vyšší postavy, celkem štíhlá i když možná trochu moc široká v ramenou. Jejímu jinak všednímu vzhledu dominoval klobouk s krásným perem a také podivný, pečlivě zastřižený trs vlasů pod nosem. Guldara zůstala stát v úžasu před tím zjevem. Podivná žena, napadlo ji, vždyť nemá žádná prsa? Fiss rychle ustoupila vzad, jako kdyby tušila problémy.  
„Jaké vzácné setkání,“ pokračovala cizinka, obcházela kolem nich a prohlížela si je.
„Jak pro koho!“ odsekla Fiss a Guldara byla překvapena její nevraživostí. Přece nemůže někým tak opovrhovat jen kvůli tomu, že mu rostou vlasy pod nosem.
„Víte,“ pokračovala neznámá žena a nepřestávala se usmívat, „musím vás požádat o veškeré cennosti které u sebe máte.“
„Víte,“ odsekla ještě hruběji Fiss, „musím vám oznámit, že nic nemáme a i kdybychom měly, nic vám nedáme.“
Úsměv na tváři podivné ženy náhle zmizel a její vlasy pod nosem přidaly výrazu na výhružnosti.
„Pak vás musím upozornit, že právě teď na vás míří luky mých mužů.“
Aha, konečně ti muži, zaradovala se Guldara a zvědavě se rozhlížela kolem. Viděla je. Snažili se z nějakého neznámého důvodu schovat, ale její zrak je snadno odhalil. Dva se krčili táhle za tím keřem, jeden postával za kmenem stromu a ten čtvrtý nad nimi nahoře v korunách. Právě si připravoval velkou síť. 
„Jak jsem řekla, nic cenného nemáme a teď nám jděte z cesty!“ debatovala Fiss dál s tou cizinkou.
„Že nemáte?“ zamyslela se žena a prohrábla si zvolna a zamyšleně své vlasy pod nosem. Zřejmě na ně byla z nějakého nepochopitelného důvodu velmi pyšná. Guldara najednou začala tuhle ženu, která se představila jako Hobin Rood podezřívat, že je také mužem.
„No to se ještě uvidí, jestli nám máte co nabídnout,“ znovu se usmála cizinka a na zlomek vteřiny se podívala nahoru. Zřejmě to byl smluvený signál, protože ten muž nad nimi hodil dolů svou síť.
Padala strašně pomalu.
Fiss zaútočila. Jako kdyby čekala na tenhle okamžik. Dva rychlé údery pěstí poslaly klobouk i s peřím do trávy a proměnily tvář Hobina Rooda k nepoznání. Svalil by se k zemi, kdyby ho nestihla hraničářka zachytit a pod krk mu přiložit dýku, dosud ukrytou ve své botě. Guldara se jen instinktivně uhnula prvnímu letícímu šípu a další šíp zachytila rukou v letu. 
Síť konečně dopadla na zem do míst, kde obě dívky ještě před okamžikem stály.
„Udělejte mi radost a vystřelte ještě jednou, ať tohle prase můžu podříznout,“ vykřikla Fiss k lučištníkům a i Guldara musela přiznat, že z hraničářky jde strach. Hobin Rood, ať už byl muž či žena se jen třásl hrůzou a po bledé tváři jí a nebo mu tekla z nosu rudá krev.
Okolní les se rychle vylidnil.
„Pusť mě, prosím,“ žadonil krvácející Hobin a jak mluvil, dýka na jeho krku se zařezávala do kůže.
„Ano Fiss, pusť ho,“ přimlouvala se Guldara.
„Ty mlč a ty běž napřed. Doženu tě,“ rozkázala nekompromisně hraničářka. 
Guldara poslechla, i když se jí moc nechtělo. Její instinkt ji varoval. Měla podivné tušení, že to co se bude na cestě mezi těma dvěma dít nemá s její představou o mužích nic společného. Zmizela mezi stromy za jedním z meandrů, které tu cesta vytvářela. Ušla pomalu ještě pár kroků, posadila se do trávy a čekala. Zaslechla jen pár vzdálených výkřiků. Fiss se objevila za chvíli. Vypadala spokojeně a vyrovnaně. Jen ten její úsměv byl tak vřelý, že Guldaře přeběhl mráz po zádech.
„Tak můžeme pokračovat,“ prohodila hraničářka a ani se nezastavila. Guldara ještě chvilku vydržela, ale nakonec jí to nedalo. Musela se zeptat:
„Zabila jsi ho?“
Fiss zjevně nebyla její otázkou nijak překvapená, takže byla na místě.
„Ne, jen jsem mu vysvětlila jak se má chovat k ženám,“
„Ale proč křičel?“
„To se stává. Poznání občas bolí.“
„Byl to muž, viď? Myslela jsem, že muži nejsou bohyní určeni k boji, ale…“ Guldara přemýšlela jak by to správně vyjádřila, „…ale k množení.“
„No vlastně ano, ale tenhle zkrátka nebyl můj typ,“ odpověděla Fiss jednoduše.
„A můj?“ zeptala se upřímně Guldara a protože její otázka zněla spíš jako výčitka, Fiss tuhle konverzaci rychle ukončila:
„Raději pospěš, krčma je daleko a noc se blíží.“
 
* * *
 
Adnaf se Serikem si užívali po dlouhém putování trochu zaslouženého odpočinku. Krčma Čtvrtá cesta leží na tom nejpříhodnějším místě. Na sever městské hradby co bys kamenem dohodil a daleko na jih dvě nejfrekventovanější obchodní stezky. Zpátky do města, k Zrzavému lišákovi se jim, tedy především Adnafovi, moc nechtělo a tak byl tenhle hostinec uprostřed lesa tím jediným místem, kde mohli doplnit zásoby.
Seděli u stolu v malém pokoji. Žádný luxus za ty peníze, ale nemohli si vybírat a dole v nálevně nebylo k hnutí. Žoldáci, kupčíci, dobrodruzi a podobná verbež toho nejtvrdšího zrna se tu scházela v každou denní dobu. Jedni na cestě tam, druzí jinam a ti ostatní v jejich stopách jak hladoví psi.
Nechali si přinést pořádnou porci vepřového a místní vyhlášené pivo. Bádali nad mapou, kterou jim prodal jeden z cestovatelů.
„Tady je město, tady krčma a tady labyrint,“ uvažoval paladin a prstem bodal do zažloutlého pergamenu, „Na koních, říkám ti, tři dny cesty ne víc,“.
„Lepší bude držet se koryta řeky. Sice si trochu zajedeme, ale nemůžeme se ztratit,“ namítal bard a přejížděl po modré lince uprostřed nekonečně zelené. Paladin dlouho přemýšlel.
„Jak myslíš, ale nad našimi hlavami bude bdít Freyovo světlo, nebudeme bloudit,“ stál si za svým.
„Raději se spolehnu na říční tok, než na božskou přízeň.“
„Rouháš se, Adnafe, zapomněl jsi snad co pro tebe bůh udělal?“ upozornil ho Sedrik.
„Myslíš snad co jsem udělal já pro něj. Postačí, když bude bdít nad tvou hlavou. Nad tou svojí si budu bdít sám. Jsem moc rád, že jdeš se mnou, Sedriku, ale můj vděk patří tobě, ne tvému bohu.“
„Jak myslíš,“ ukončil debatu Sedrik, mávl rukou a dal tím jednoznačně najevo, že se o tom dál nehodlá bavit.
Bard pozvedl pohár a napil se na úspěch výpravy. Odněkud zdola se ozval hluk rvačky, nářek praskajícího nábytku a výkřiky lehkých žen.  
„No, dolů už nejdu,“ dodal pro jistotu paladin a položil se na postel. Slamník teď pár dní neuvidí, tak proč si ho ještě neužít.
„Ani já ne,“ rozhodl bard a taky se uvelebil na posteli. Jeho meč Havran, ležící v pochvě na stole, si před spaním neodpustil, aby si do něj nerýpnul:
„Pravá je ta krčma, kde pivo proudem teče,
chlapi jako hora, v klidu nechaj meče,
jen baba by mohla, v tuhle dobu spát,
pojďme dolů popít, písně zazpívat,
a o krásce vnadné, ty si nechej zdát,
snad o její přízeň, můžeš karban hrát.“

Komentáře

komentářů

About The Author

8 komentářů

  1. Váša

    Nemůžeš mi vyčítat, že nejsem tak rychlý, ale už komentář k třetímu dílu máš 🙂

    Mimochodem opravdu ty sudé kousky jsou nějaké horší. Zřejmě je to tím, že se v nich toho toliko neděje. Tenhle byl okořeněn ještě strašlivým zapřením fantazie u jména pana Rooda, možná to pro Adnafa má nějaký význam, ale obyčejný čtenář vidí jen nepovedenou parodii na Hoodovo jméno.

Leave a Reply