Ve zlatých ulicích Sakhu dusali pod růžovými hvězdami dva černí, divocí koně. Země se třásla při každém dopadu černého kopyta, avšak přihlížející elfové se v klidu, nerušeni rozpravovali dále. Koně se čtvrtí drali bez rozmyslu, beze strachu, beze smyslu. Zdánlivě je každý ignoroval, ale nějaký kouzelník v černém plášti se za nimi smutně ohlédl a jedna černovlasá elfka zavěšená do svého milého rozjařeně zatleskala, když kolem ní prosvištěli. I když těžko soudit, zda ten potlesk patřil páru koní, nebo poslednímu polibku od onoho ve stříbře oděného aristokrata. Mezi okolními domy poletovaly jasně bílé jiskry a do nebe se táhly černé linie kouzel.

   Z nozder většího koně teď proudily rudé okvětní lístky růží. Menší, klisna, si pobouřeně odfrkla a jakoby mimochodem zdvojnásobila rychlost. Z očí hřebce planula ostrá, čistá Vášeň. Z hřívy klisny spadaly krásné i smrtící vodopády Lásky. Hlavy se přiblížily, boky se za běhu dotýkaly. Hřebec upřel zrak na svou společnici a v nesmírné rychlosti, opojen její krásou přehlédl nebo snad nevnímal, nechtěl vnímat příliš prudkou zatáčku.

   Nohy se v té vteřinové nepozornosti smekly a hřebec s dunivým nárazem spadl na kluzké dlažbě. Dalších pár desítek metrů se jen bezmocně klouzal po ostrých nerovnostech a výmolech místních uliček a když se konečně zastavil, vytekála z pod něj proudem krev. Hřebec však nevydal ani zvuk. Jen naléhavě pohodil hlavou ke klisně stojící opodál. Chvíli sebou v šílené bolesti škubal (zranění nebylo ani zdaleka jen povrchové), očima stále zahleděný na klisnu, která teď stála těsně u něj a jen smutně frkala a bezmocně podupávala kopyty. Občas se rozhlédla, ale kolemjdoucí jako by se místu úmyslně vyhýbali a těch pár, kteří sem přece jen zabloudili tyto pokusy o upoutání pozornosti naprosto přehlíželi. Hřebec nakonec přestal dýchat, hýbat se, protestovat. Jen Vášeň planula v jeho očích dál.

   Z průzračných vodopádů Lásky vyplavala útlá, křehká postava dívky. Vystoupila ze stínu, dlouhé zelené šaty ji halily až k zemi.  Světlé vlasy, dlouhé až po pas, na konci opět přecházející v akvamarínové vodopády, i v nejmenších detailech sličná tvář, plné rty a melancholické, hnědé oči jen doplňovaly nadpozemskou krásu ale také zarážející nesmělost dívky.

   Černá krev řinoucí se z mrtvého koně směřovala až ke klisně, začala se po ní sápat, až ji celou obalila a pohltila. Klisna rozevřela pár obrovských křídel a mohutnými záběry pomalu vzlétla nad město a zmizela někde v béžových mracích. Dívka se slzami v očích přistoupila k mrtvému hřebci, ulehla vedle něj, objala jej a zde spolu s ním po několika měsících podlehla vyčerpáním.

Nicota. Jen černá klisna, se dvěma rohy, poletuje kolem černých vrcholků hor. Béžové nebe. K tomu jí svítí černými paprsky černé slunce a nadnáší jí němý vítr. Z neba začala padat kapka, táhla s sebou nebe. Nakonec zmizelo celé. I s růžovými hvězdami. Za ním nic. Jen nicota.

   "Vemte mne pryč!" vykřikla světlovlasá dívka.

Komentáře

komentářů

About The Author

9 komentářů

  1. Yuyka

    Co máte proti výrazu "dusali"? Mně na něm nepřipadá nic nepatřičného nebo nepoužívaného.
    Tenhle, ač krátký úvod, se mi moc líbil. Hlavně volba slov, přirovnání a celkově ten jazyk, jakým to bylo napsané. A ten tajemný konec, který člověka donutí popřemýšlet o tom, co bude dál… Opravdu moc hezké.
    Už se těším na pokračování.

Leave a Reply