Stál na rohu a spolu s Jirsem pozoroval proud lidí, procházející hlavní městskou ulicí Maan Taaru. Byl ve službě a byl na to hrdý. Snažil se, aby jeho pohledu neuniklo nic. A jeho pozornost upoutala zvláštní věc. Všimnul si už před nějakou chvílí, že bohatší z kupců se zastavují u nenápadných mužů a něco jim dávají. Byl sice v uniformě Královské stráže teprve týden, ale už rozpoznal, že tady se něco děje.
„Jirsi, kupci něco předávají těm lidem.“ Otočil se mladý strážce Mirst na svého staršího kolegu, který už u stráže slouží mnoho let.
„Ano. Platí zločinecké gildě za to, že je nebude ohrožovat.“ Odpověděl on klidně. Mirst se na postaršího muže v uniformě asi díval dost nechápavě, protože ten začal vysvětlovat.
„Víš Mirste, taky se mi to nelíbí, ale… gilda je mocná a má dlouhé prsty.“
Mirst se snažil pochopit to co teď slyšel, ale Jirs do něj strčil. „Podívej támhle.Ten obchodník se rozhodl výpalné nezaplatit. Vidíš jak se hádá?“
Mirst zpozorněl a sledoval staršího kupce, který rozčilený odchází od záhadného výběrčího. „Co se bude dít Jirsi?“ Zeptal se svého kolegy.
„Teď nastoupí kapsář gildy, sleduj. To je ten v té hnědé kožené čepici. Ukradne tomu kupci list prokázání a tím gilda zjistí jeho totožnost. Za pár dní ho najdou v jeho domě. Bude to vypadat jako nehoda. Nikdy se nic neprokáže. Měli bychom mu pomoct, ale musíme sehnat posilu. A ta teď asi nepřijde.“
Po vyslechnutí Jirsových rezignovaných slov už ale nevydržely Mirstovy nervy. Otřesen tím co slyšel se vydal i přes protesty svého kolegy směrem ke kapsáři, který se sebejistě připravoval na akci. Potichu se přiblížil a zasáhl v pravou chvíli. Kapsář měl zrovna ruku v kabele kupce. Chytil ho za vestu a povalil na zem. V tu chvíli se k němu rozběhnul ten záhadný výběrčí.
„Kdo si myslíš že jsi?“ Štěkl na něj drze.
„Stráž.“ Odpověděl Mirst s ledovým klidem. Potom vytáhl svůj meč. „Ale vy jste se zatím neprokázal.“ Promluvil směrem k výběrčímu, který byl evidentně překvapen. Tak ho Mirst  vzal za košili a prudce přitisknul ke zdi. Prohlédl mu kapsy, zjistil velké množství peněz a otrávenou kudlu v pouzdře.
„Tímhle si asi jablka nekrájíte, že ne?“ Pronesl jízlivě směrem k překvapenému vyděrači, zatímco Jirs zajišťoval kapsáře a bázlivě se při tom rozhlížel. Měl velký strach a ještě větší vztek na svého kolegu, který svým zásahem porušil tenkou hranici, udržovanou mezi gildou a stráží. Oba svázané muže odvedli strážci do vězení dříve, než mohl kdokoli z přihlížejících něco namítnout. A to vše před zraky jejich kompliců z gildy.

„Mirste, máme jít oba za velitelem stráže.“ Zabručel Jirs. Mladík ihned vyskočil z kavalce a  následoval ho dlouhými chodbami hradu do komnaty, které se říkalo Velitelská síň.
„Veliteli Arnaku, přišli jsme na Váš rozkaz.“ Začal se Jirs oficiálně hlásit jak jen nejlépe uměl. Arnak seděl v křesle a s vážnou tváří se díval na své podřízené, kteří teď stáli před ním s očekáváním dalších událostí.
„Hned vám povím, proč jsem vás sem pozval. Gilda na mě vypsala odměnu. Stalo se to po tom vašem kousku na hlavní ulici. Její vůdci tím chtějí demonstrovat svojí moc.“ Velitel mluvil tiše a rozvážně. Bez sebemenší známky emocí.
„Pane veliteli, netušili jsme že….“ Chtěl Mirst něco říct, ale velitel jen pokynul rukou, aby mlčel.
„Není třeba se omlouvat. Gilda se nám tu pěkně rozpíná. Je na čase s tím něco udělat. Jste oba povýšeni. Za statečnost.“ S tím se s nimi rozloučil a oni kráčeli ven z hradu tou dlouhou chodbou, kterou sem před chvílí přišli.
„Tohle špatně dopadne. Gilda je mocná.“ Opakoval si stále Jirs.
„Ale notak. Nech už toho. Díky mě máš vyšší hodnost a krom toho, velitel je na naší straně a…“ V chodbě oba strážci míjeli tři členy velitelovy gardy. Pak došli k východu a Jirs stále opakoval své pesimistické předtuchy.
„Viděls před chvílí? I velitel si pozval svoje lidi, aby ho chránili. I on má strach.“ Křiknul Jirs na svého stále oponujícího kolegu. Jeho slova zaslechl starý voják, střežící východ.
„Dovolte abych se zasmál pánové. Arnak a ochranku? To těžko. Pod Arnakem sloužím už dvacet let a ochranku v životě neměl.“ Zasmál se stařec. Jirs s Mirstem se na sebe podívali.
„Proboha!“ Křikl Jirs a oba se rozběhli zpět do hradu. Proběhli chodbou a zastavili se před komnatou velitele. Dveře byly pootevřené. Jirs vytáhl meč a Mirst ho následoval. Poté oba vtrhli do pracovny. Na zemi spatřili tři ležící postavy a nad nimi se skláněl velitel.
„Zatracená gilda.“ Zaklel Arnak. „Poslali je na mě. Čekal jsem, že se o to dřív nebo později pokusí.“
„Pane veliteli, neměli bychom…“
„To je dobrý.“ Mávl velitel rukou. „Pošlu pro lidi, aby to tady dali do pořádku a hlídali hrad. Běžte. Máte přece volno, tak si ho užijte. Pozítří máte směnu, tak ať jste připraveni. Tohle město to bude potřebovat.“
„Ano, pane veliteli.“ Odpověděl Jirs a oba odešli do svých domů.

Byl večer a Mirstovi kdosi zaklepal na dveře. Byl to Jirs.
„Zítra máme volno, takže navrhuji někam vyrazit.“ Začal.
„Souhlas. Myslím, že potřebujeme trochu zábavy.“ Odpověděl nadšeně Mirst a oblékl se. Venku se již stmívalo a to byl ten pravý čas k návštěvě největší krčmy ve městě, která se nazývala Královský tanec. Dojít k velkému domu, z jehož vnitřku se do dálky nesla hudba doprovázená zpěvem, trvalo oběma jen deset minut. Poté vstoupili dovnitř a rozhlédli se. Kolem velkých dubových stolů vysedávaly desítky hostů a plný byl i taneční parket. Oba si objednali kořalku z trávy Twinjil a začali se bavit.
„Tak sem se chodí bavit členové stráže, Jirsi?“
„No, sem se chodí bavit všichni.“ Usmál se znalecky Jirs a zadíval se k hloučku tancujících lidí ve snaze vyhlédnout si děvče, se kterým by mohl navázat kontakt. „Copak ty jsi tu nikdy nebyl?“ Zeptal se po chvilce Mirsta.
„Jsem z Vina Talskin. Do Maan Taaru jsem přišel za prací. Není to totiž daleko.“
„Vina Talskin? Tam asi moc zábavy není.“ Zasmál se opět Jirs.
„Náhodou. No, ale Maan Taar je holt královské město.“ Přiznal Mirst a upil ze sklenice. Díval se nepřítomným pohledem kamsi do zdi, jakoby o něčem přemýšlel.
„Proč jsi se dal ke Královské stráži?“ Zeptal se po chvíli.
„No, je to práce. A dobrá. Ale moje ideály, které mě k tomu vedly už nejsou tak silné. Je to už strašně dávno a za těch osm let u stráže už jsem zažil tolik situací, kdy jsem byl bezmocný, nebo jsem nesměl zasáhnout. Moje práce se už pomalu stává jen prací.“
„Ale co tam při hlídce? Proč jsi nechtěl zasáhnout?“ Jirs se zamyslel. Takovou otázku asi trochu čekal, ale když přišla, neznal na ní jednoznačnou odpověď.
„Víš Mirste, s gildou jsem se střetl jednou a málem…“ Jirs se zarazil a hledal ta správná slova „…málem zabili dívku, se kterou jsem tehdy chodil. Zažila hrozné chvíle. Krátce na to ode mně odešla.“ Oči statného Jirse nyní již nepůsobily přísně a ostražitě jako vždy, ale spíš smutně a zamyšleně.
„Vím nad čím teď přemýšlíš. Člen stráže který nezasáhne když má je k ničemu. Ale věř mi. Když jsem spatřil tvojí odvahu tam na ulici ….Mirste, já už se nebudu bát. Slibuji.“
Možná to bylo kořalkou, možná svědomím, ale ať byly důvody Jirsovy zpovědi jakékoliv, mluvil upřímně.
„A proč jsi tu ty Mirste?“ Snažil se vzápětí trochu odlehčit atmosféru.
„Stráž pro mě znamená organizaci, která desítky let chrání lidi a být jejím členem je práce, která má smysl…“
Hovor obou přerušil lomoz, se kterým se jakýsi opilý host složil do židle vedle nich. Mirst se na svého kolegu podíval pohledem, který naznačoval, že poklidné rozjímání je asi u konce. Tomu nasvědčoval i opilecky zvednutý ukazováček neznámého štamgasa spolu s jeho výrazem. Opilec se nadechoval, aby ve značném opojení pronesl nějaké moudro.
„Něco vám povim…“ Pronesl postarší chlapík, ale vzápětí si to asi rozmyslel, protože mávl rukou a se značným lomozem si lehl na stůl. Někteří hosté se tím směrem pobaveně podívali. Mirst se rozhlížel a nebylo mu moc příjemné, že je ve středu zábavy lidí kolem, když ho opilec polil zbytkem kořalky. Jak se rozhlížel kolem sebe, všimnul si jí. Byla nádherná. Brzy upoutal její pohled. To už si všimnul i Jirs, kam se jeho společník dívá.
„Znáš jí?“ Zeptal se Mirst.
„Ne, ani předtím jsem jí tady neviděl. To bych si všimnul.“ Pronesl Jirs a spiklenecky se usmál. „No tak, běž tam!“
„Myslíš, že…“
„Nekecej a jdi!“ Uzavřel poté nekomprimisně debatu. Mirst se pomalu zvedl a vydal se cestou k neznámé dívce. Cesta to byla pouze několik metrů dlouhá, takže jen zoufale málo času k tomu, aby si v hlavě sestavil nějaký rozumný úvod.
„Ahoj, jmenuji se Mirst. Jsem ve městě nový a tak…“ Hrůza. Mínus sto bodů, říkal si vzápětí v duchu pro sebe hodnocení své komunikace. Čekal každým okamžikem oči v sloup, ale to se kupodivu nestalo. Dívka se stále tvářila přívětivě.
„Ahoj Mirste, já jsem Rina. Ráda Tě poznávám.“
Konverzace mezi oběma se začala vyvíjet lépe, což Jirs spokojeně z povzdálí sledoval. Mirst po něm nenápadně pokukoval a po chvíli si všimnul, že se s někým baví, zvedá se a jde k němu. Už i Rina si ho všimla.
„Mirste …“ Začal Jirs.
„Rino, tohle je můj kolega Jirs, Jirsi, to je Rina.“ Představil Mirst oba pohotově, ale Jirs se tvářil vážně.
„Mirste, máme pohotovost. Musíme ihned jít.“ Řekl poté a vidina klidného romantického večera se Mirstovi a Rině rozplynula. Mirst se rozloučil, dohodnul se s Rinou na další schůzce a následoval svého kolegu ven z krčmy.
„Co se děje?“
Jirs se na svého kolegu podíval a vážným hlasem mu řekl. „On zase vraždil.“ Mirst se zarazil. „Kdo on? Kdo je on?“
„Mistr.“
„Mistr?“ Divil se mladší kolega.
„Ano, Mistr. Všichni mu tak říkají. Je to nájemný vrah gildy. Už jen jeho jméno vzbuzuje v mnoha lidech strach. Prý se ho bojí i samotní vůdcové gildy. Není před ním nikdo v bezpečí. Koho chce, toho dřív nebo později dostane.“
„Ale no tak, no tak….“ Protestoval Mirst. „…poslouchej, to zní úplně jako legenda. Připisuješ mu skoro nadlidské schopn…“ Pak se zarazil. Vážný výraz jeho kolegy a nápady, nořící se z alkoholem mírně opojené mysli ho dovedly k závažné otázce, na kterou tušil odpověď.
„A kdo je obětí? Snad ne….“
„Ano. Velitel stráže Arnak.“ Doplnil ho Jirs a sklopil hlavu k zemi.  

 

 

+ + +

Oba strážci se dostavili do kasáren. Všude byl zmatek a oni jen těžko vyhledali svého kapitána.
„Jsem rád, že jste tady. Jste taky v ohrožení a proto se hlaste u velitele vězení, aby vás dal do dobře střežené cely. Jedině to vás uchrání před mistrem.“ Prohlásil kapitán Klank a než stačili oba protestovat, odešel plnit další povinnosti.
„Jirsi, chce se ti do vězení?“ Podíval se Mirst spiklenecky na svého kolegu.
„Mirste! Slyšel jsi snad kapitána. Já rozhodně nehodlám čekat, až si mě Mistr najde.“ Dostalo se mu odpovědi.
„Třeba ve vězení. Pokud je ten tvůj Mistr tak dobrý, našel by si tě tam brzy. Krom toho,…já mám chuť toho tajemného vraha zastavit.“ Pokračoval mladý strážce a o jeho kolegu se pokoušely mrákoty.
„Mirste, ty jsi se dočista….ale, co ti na to mám říct? Je to naprosto šílené, ale asi budeš mít pravdu…“ Prohlásil Jirs rezignovaně. „Ale uvědom si, že je to poprvé za ty roky, co neuposlechnu rozkaz.“ Usmál se nakonec.
„No vidíš. Se mnou poznáš nepoznané.“ Odpověděl s vítězoslavným, spokojeným výrazem ve tváři Mirst a oba opustili brány hradu.

„Kam mě to vedeš Jirsi?“ Ptal se Mirst, když jeho kolega převzal iniciativu a sám se pustil do realizace plánu na zneškodnění nejzáhadnější postavy ve městě.
„Za Majou, mojí informátorkou. Jestli někdo ví, kde by mohl být Mistr, tak jedině ona, která se obratně pohybuje v kruzích podsvětí.“
„Myslíš nějakou z těch starých kořenářek s kočkou na rameni, které mimo vaření všelijakých lektvarů občas zaslechnou nějaké cenné informace?“ Ušklíbnul se Mirst.
„Hm, tak něco.“ Zatvářil se jeho kolega tajemně a ostražitě ho dál vedl malými uličkami. V jedné z nich se zastavil a opatrně zaklepal na těžké dřevěné dveře. Ty se pootevřely a to byla pozvánka dál. Mirst pustil Jirse před sebe a poté prošel dveřmi, u kterých stála pohledná dívka, měřící si ho pohledem.
„Jirsi, kdo je tvůj společník?“ Promluvila přísně.
„Klid Majo. To je můj parťák. Jsme oba v pěkný kaši.“
„Vy, vy jste Maja?“ Vysoukal ze sebe Mirst, který se ještě trochu vzpamatovával z ženina vzezření.
„Ano. Překvapen?“ Odpověděla.
„Ale ani není Majo, jen ti hledá na rameni kočku.“ Rýpnul si Jirs.
„Jirsi!“ Strčil do něj Mirst, aby už mu nedělal ostudu.
„Pojďte dál. A řekněte mi o tom problému.“ Pobídla je dívka.
„Jde po nás Mistr.“ Řekl jakoby nic Jirs.
„Hm, no tak to máš pravdu. To je vážně pěkná kaše.“ Uznale kývla Maja.
„A ještě něco….“ Stupňoval Jirs hovor, přičemž dívka nasadila rezignovaný výraz, kterým jakoby se ptala, co může být horšího. „…my chceme Mistra dopadnout.“ Pronesl poté strážce. Maja se nevěřícně střídavě dívala na něj a na Mirsta, který s úsměvem ve tváři přikyvoval.
„Jirsi, že tohle napadne tvého nového kolegu bych pochopila, ale že takovou pitomost vyslovíš ty poté, co jsi mnohokrát viděl jeho dílo…“ Odpověděla a potom jen mávla rukou.
„Tak co po mě vlastně chcete?“
„Zkus zjistit, kde by se mohl Mistr nacházet, nebo jak ho kontaktovat.“ Uložil jí Jirs úkol.
„Jak ho kontaktovat? To je jednoduché. Vystrčím jednoho z vás před dveře a budu čekat.“ Zasmála se ona.
„Majo, to není legrace!“ Rozčiloval se Jirs, ale Mirst měl co dělat, aby se nezačal smát.
„Dobře, dobře. Zkusím to. Ale jste oba blázni.“   

+ + +

„Mirste, kam chceš jít?“ Zeptal se svého společníka Jirs, který se chystal opustit Majin dům. Ten se stal tajným útočištěm obou utečenců.
„Mám tu schůzku s Rinou. Musím tam jít, jinak už jí nenajdu.“ Vysvětloval Mirst a jeho starší kolega se zamyslel.
„No je fakt, že do toho ti mluvit nemohu, ale ve městě musíš být opatrný. Hlavně nesmíte mít rande v nějaké hospodě. Ve všech má gilda donašeče.“
Mirst přislíbil opatrnost a zmizel ve dveřích. Šel cestou ke krčmě Královský tanec, před kterou měl s Rinou sraz. Už tam čekala. Vypadala nádherně. Ihned si ho všimla a usmála se.
„Ahoj Mirste. Jsem ráda, že jsi přišel. Doufám, že mi tentokrát nikam neutečeš.“
„Pokusím se.“ Zasmál se.
„Nepůjdeme dál?“ Zeptala se ona.
„Víš, já bych dnes raději zvolil nějaké místo, kde je méně lidí, pokud budeš pro.“
„Ráda. Ani se mi dovnitř nechtělo. Je tam hodně plno. Jestli chceš, ukážu ti pár hezkých míst ve městě. Noční procházku Maan Taarem jsem neměla už dlouho.“
„To je skvělý nápad.“ Souhlasil Mirst.  

 

 

+ + +

„No kde seš? Už jsem začínal mít starch, že tě dostal Mistr, Mirste.“ Začal Jirs, když se jeho mladý kolega vrátil domů až téměř ráno. Bylo to za ty dva týdny, které oba bydlí u Maji už nejméně po osmé, kdy jeho kolega vyrazil na schůzku s Rinou.
„Ale co tak přísně? Do půlnoci doma, co?“
„No tak, nech toho.“ Protestoval Jirs už smířlivěji. „Raději mi řekni, co Rina, nebo jak se ta tvoje jmenuje.“ Pokračoval.
„Je úžasná. Celou noc jsme chodili po městě a povídali si. Bylo to….“
„Asi ti na nohu přivážu kovadlinu. Aby ti nenarostla křídla a ty´s neuletěl.“ Bavil se dobře Jirs. V tu chvíli vstoupila Maja, která byla, jako každý den, už od časného rána na trhu.
„Koukám, že už jsi vzůru a ty zpět. To je dobře, protože mám pro vás docela zajímavou informaci. Gilda vypsala odměnu na Lorista Karmalse, radního, který přikázal zastupujícímu veliteli stráže ve městě důsledně pronásledovat výběrčí výpalného. Radní byl tajně ukryt v hradu Swern. To je za jižními hradbami města. Zjistila jsem, že hrad je jinak teď zcela prázdný, takže tam bude pouze Karmals a jeho stráž. Zdá se, že se to snažili utajit.“
„Teda Majo, já zírám. Ale jak to víš ty?“
„Jsem informátorka stáže už několik let. A neinformuji jen tebe, ale kromě jiných také jednoho důstojníka a za ty léta si už přecejen důvěřujeme. Když jsem mu řekla na co se chystáte, tak mi tohle prozradil.“
„Tedy, nepřestáváš mě překvapovat.“ Prohlásil Jirs obdivně.
„Moc se nesměj. Víš co ti ten důstojník vzkazuje? Že na sebe máte být opatrní, abyste mu nezkazili radost z toho, až vás oba osobně nakopne za neuposlechnutí rozkazu, až se mu vy dva dostanete do rukou.“ Zasmála se dívka a strážcům okamžitě došlo, s kým si to Rina cestou z trhu nenápadně promluvila.
„Ten hrad, to je naše šance Mirste. Je to jasné. Gilda už taky určitě ví, kde toho radního skrývají a tuším, koho na něj pošle.“ Prohlásil s vážnou tváří Jirs.  

 

 

+ + +

Tma obklopovala vše. Nikde se nic nepohnulo a silueta hradu Swern se majestátně tyčila nad vrcholy stromů. Jižní brána města Maan Taaru byla již dávno zavřená a vysoké hradby zajišťovaly městu spolehlivou ochranu před nevítanými hosty. Tady v lese, jen kousek od hlavní brány hradu, začínaly tak jako všude slídit šelmy po své kořisti. Stejně jako dva strážci, čekající na svou šanci lapit člověka, který si svými činy vysloužil jméno Mistr v toliko nechvalně proslulém smyslu.
„Takhle toho moc nezjistíme Jirsi. Kdo ti řekl, že vrah příjde hlavní branou? Může už být uvnitř. Musíme jít tam a zjistit kde je radní.“ Prohlásil Mirst netrpělivě.
„No jo, ale pak si koledujeme, že nás najde jeho ochranka a zlikviduje v domnění, že jsme vrazi gildy.“ Protestoval jeho kolega, zatímco Mirst vykukoval z křoví ve snaze zajistit si alespoň trochu lepší výhled na hlavní bránu.
„Musíme to risknout. Jdeme!“ Zavelel nakonec Mirst a opatrným plížením se dostal až k hradní zdi. Jirsovi nezbylo nic jiného, než ho následovat. Jeho společník se totiž zcela sebejistě hrnul k malému sklepnímu okénku. Jirs jakoby měl na chvíli pocit, že jeho kolega hrad již předtím někdy navštívil.
„Tady se dostaneme dovnitř.“ Šeptnul mladík.
„Jak to víš? Třeba to vede do šatlavy. Spadneme tam a už se ven nedostaneme.“ Zkusil Jirs.
„Neboj, určitě ne.“ Dostalo se mu odpovědi.
„Ty jsi tady snad už někdy byl Mirste?“ Zeptal se Jirs přísně. Mirst, který se do té doby snažil vykopnout mříž, se k němu otočil. Jeho výraz byl překvapený, ale vážný. Jeho tvář, osvětlovaná jen úplňkem jasně zářícího měsíce, budila až strach. Jirsovi se zatajil dech, ale nedal na sobě nic znát. Nesměl. Snažil se dál pokračovat v hovoru, aby jeho společník, o kterém toho vlastně moc neví, nepojal žádné podezření.
„No to se Mirste hned neurážej…“ říkal, aby si Mirst myslel, že jeho vážný pohled posoudil jako uražený „…nemůžeš si být jistý, že neskončíme v šatlavě. Jsi příliš sebejistý, ale nemusí se to vyplatit.“ Přidal ještě téměř otcovské pokárání. Mirst se vrátil k prokopávání mříže.
„Neboj Jirsi. Matně vidím dole podlahu. Určitě to je jen sklepení.“ Oponoval.
„No jak myslíš.“ Nehádal se už Jirs a poté, co se Mirstovi povedlo vykopnout okénko, vlezli oba dovnitř. Mirst zapálil malou svíčku, jejíž světlo oběma potvrdilo domněnku, že jsou v nějakém sklepení. Vlhká kamenná místnost. V rohu se světlo odráželo od nějakého pohozeného harampádí, které už dlouhé roky nikdo neuklízel. Podél stěny proběhla vyděšená myš a zmizela v díře mezi dvěma kameny. Z místnosti vedla chodba, stejně ponurá a stejně zanedbaná. Tou se strážci vydali. Jirs sledoval opatrně každý Mirstův pohyb a ten zatím prozkoumával malou úzkou chodbu, křižující tu hlavní.
„No tak. Jirsi! Nezdržuj a pojď!“ Pobídnul Mirst svého společníka, jelikož objevil točité schodiště, vedoucí směrem nahoru. Opatrně po nich vyšel a obezřetně procházel spletí chodeb, které vypadaly přecejen udržovaněji než sklepení. Jirs zdolal schody až o chvíli později, ale Mirsta nikde neviděl. Procházel různými chodbami a knot jeho svíčky pomalu začínal dohořívat. Další svíčky má však u sebe Mirst….Tma. To bylo to jediné, co Jirs viděl dlouhé minuty. Stál přikrčený u studené zdi chodby a snažil se zaslechnout sebemenší pohyb kolem sebe. Náhle na druhém konci spatřil tlumené světlo malé svíčky, kterou kdosi nesl. Osoba přišla na několik metrů blízko. Světlo ozářilo Jirsovu tvář.
„No konečně jsem tě našel, Jirsi. Kde jsi zůstal?“ Šeptnul Mirst a podal mu svíčku.
„To jsi ty Mirste? Lekl jsem se.“
„Ztratil ses mi u těch schodů. Asi jsem ti omylem utekl. Promiň. Ale zase jsem asi našel cestu dál.“ Šeptl Mirst.
„To je dobře.“ Odpověděl Jirs a následoval ho. Spleť kamenných chodeb končila a namísto nich šli oba strážcové podlouhlými místnostmi, zdobenými vzácnými erby a zbraněmi na jedné straně a okny do nádvoří ze strany druhé. Z těchto místností občas odbočovaly nějaké vchody.
„Tady někde musí být místnost, ve které ukrývají toho radního. No tak, pomáhej mi trochu Jirsi!“ Řekl Mirst a opatrně otevřel dřevěné dveře, vedoucí do jakési komnaty. Slabá záře svíčky osvítila tělo královského strážce, ležícího na podlaze. V hrudi měl zabodnutou šipku.
„Proboha! Jirsi! Sem, honem!“ šeptnul Mirst vyděšeně. Jirs k němu přiběhnul a podíval se na tělo.
„Toho strážce zabila jedovatá šipka.“ Řekl vážně.
Jirs začínal mít strach. Mistr je v hradu. Je snad tím Mistrem jeho mladý kolega? Kde byl dlouhé minuty, když se mu ztratil tam u schodiště? A pokud jím on není, tak kde pravý Mistr teď je?“
„Jirsi….“ Řekl náhle Mirst s vážnou tváří. Jirs sáhl po své dýce a čekal, co se bude dít dál. „…jestli si myslíš že nevím o tvém podezření vůči mně, tak se pleteš. Dobře jsem si všimnul tvého výrazu tam venku u té mříže. Je tedy na čase, abych ti řekl pravdu…“ Jirs ani nedýchal. „…ano Jirsi, znám to tady…“ pokračoval, „…ale Mistr nejsem. Byl jsem tady. Jako vězeň. Před dvěma lety jsem tu strávil dlouhé tři měsíce v žaláři. Za urážku jednoho vysoce postaveného úředníka. Nejsem však Mistr. Věřit mi nemusíš, nedivil bych se ti. Ale teď bychom se měli pokusit zachránit toho radního.“ Ukončil Mirst řeč.
„Dobře.“ Řekl vážně Jirs a podíval se na mladíka. „Mistr je uvnitř. Máme málo času.“ Odpověděl, což bylo pro Mirsta znamení, že ač mu asi úplně neuvěřil, nemá jinou možnost, než se s jeho vysvětlením pro tuto chvíli spokojit. Sundal si ze zdi ostrý meč a pobídnul svého společníka, aby udělal totéž.
Procházeli zdobenou chodbou a sledovali každý pohyb. Svíčky už dávno zhasly, ale jelikož měsíční světlo vcházelo okny do chodby dost jasně, nebylo jich potřeba. Najednou Mirst strčil svého kolegu ke zdi a sám se taky ukryl. To už i Jirs zpozoroval důvod toho. Spatřili před sebou na konci chodby kužel světla, vycházející z otevřených dveří jakési komnaty.
„Pojď. Pomalu se tam proplížíme.“
„Jirsi?!“
„Co je Mirste?“
„Já mám strach.“
„Já taky. Zvládneš to?“
„Jo.“
„Fajn. Tak jdeme.“
Oba strážci se neslyšně plížili podél zdi. Báli se. Hlavně toho, že ze dveří nečekaně vyjde Mistr. Bez momentu překvapení nemají proti němu šanci. Snad jsou ještě naživu nějací vojáci z ochranky radního Karmalse.
Jirs se po chvíli ocitnul u pootevřených dveří. Uvnitř se celý chvěl, když nahlížel opatrně dovnitř. Spatřil velkou halu, osvětlenou jen uprostřed několika svícny. Ale co to? Na konci té haly jakási zahalená postava obchází kolem čehosi. Ano. To cosi je radní a klečí skrčený na zemi. Opodál leží zabitý strážce. A ta osoba má v ruce kuši. Vkládá si do ní šipku. Jirs se mezitím plíží do haly podél stěny. Tam je temno a zahalená postava ho ani nemůže slyšet, protože radní Karmals se jí snaží hlasitě uprosit, aby ho ušetřila.
„To bylo až příliš snadné,“ řekl hlas vraha. Tak hrubý a přesto tak jemný. Tak zvláštně zastřený.
„Ne, nic jsem neudělal.“ Chvěl se radní. Nic. Žádná odezva, jen ta osoba upevnila jedovatou šipku do kuše a zamířila na něj z bezprostřední blízkosti. Karmals v zoufalém pokusu z posledních sil rukou praštil ze strany do zbraně, ze které vylétla šipka a zapíchla se do dřevěného obložení stěny. Vysloužil si za to kopanec do boku a svalil se ještě víc na zem. Záhadná postava beze slova sáhla po další šipce a začala jí vkládat do zbraně. To byla šance pro Jirse, skrčeného několik metrů od dějiště celé hrůzné události. Kudlu, kterou předtím držel v ruce, vší silou nyní hodil směrem k postavě. Vrhání nožů byla jedna z dovedností, které Jirs ovládal poměrně dobře. Trefa. Ale jen do ruky. Ta osoba pod kápí měla velmi bleskové reflexy. Přesto po zásahu vyjekla bolestí a upustila kuši. Chtěla ji zvednout, ale to už se k ní hnal Jirs s mečem. Dala se na útěk směrem k východu místnosti, proběhla kolem dubových stolů se svícny a ve chvíli, kdy proběhla dveřmi, se ozvala tupá rána, kterak dopadla na tvrdou kamennou podlahu.
„Jirsi, rychle sem! Pomoc!“ Křičel Mirst kdesi z chodby. Jirs se tím směrem okamžitě rozběhnul.
„Jsem u tebe Mirste, nepoutěj ho. Drž toho prevíta.“ Volal a skočil směrem, kde se ta postava snažila vstát a vyndat cosi z kapsy.
„Podrazil jsem mu nohy. Rychle! Drž mu ruce! Pomoz mi!“ Říkal mladý strážce naléhavě.
„Dávej pozor. Kdo ví, co má ten hajzl u sebe.“ Křikl Jirs a pohotově zkroutil osobě ruku, ze které vypadla otrávená kudla. Opatrně osobu zvednul ze země a za pomoci Mirsta odvedl do osvětlené místnosti, aby se podíval na zločince, kterého se bojí celé město. Strhul záhadné postavě kápi a její tvář osvítilo světlo. Mirst strnul. Nemohl téměř mluvit a po chvíli ze sebe vydal jen tři zoufalá slova. „Ty? Proboha proč?!“

+ + +

 

 

 

Slyšte rozsudek královského městského soudu. Odsouzená Rina Irnat byla součástí organizace, která se snaží nelidským způsobem terorizovat mnohé lidi v tomto městě a v rámci této organizace se dopustila činů, které považuji za natolik ohavné, že jejich pachatel nesmí již nikdy dostat možnost cokoli pohledávat na svobodě. Rino Irnat, tento soud vás odsuzuje k doživotnímu umístění ve vězeňské kleci. Přestože svých činů nyní podle svých slov litujete, mají závažné důsledky, které nelze napravit. Vaše touha po moci a pochybné prestiži napáchala zlo, za které si nyní ponesete odpovědnost. Podlehla jste pokušení zla a stala se jeho nástrojem bez jediného náznaku úcty k životu člověka. Osobně považuji vaše odstranění ze společnosti za jednu z nejlepších věcí, které mohly toto město potkat.

Stál tam a hleděl na ní přes pevné mříže. Dávno již byla noc, ale on tam stále jen stál. Nemohl pochopit, co se stalo. Poslední pohled na tu, se kterou si tolik rozumněl. A vlastně ne. Vlastně ty schůzky s ní a noční procházky po Maan Taaru byly jen maska. Maska, kterou odhazovala jen tehdy, když se plížila jako stín spáchat další zločin. Vlastně i ten její nešťastný zoufalý pohled teď může být jeden z jejích převleků. Rozhodl se odejít a už se nikdy nevrátit.
„Mirste…“ ozval se naléhavě její hlas, ale on se neohlížel. Už nechce. Stoupá po schodech, vedoucích ze šatlavy. Jde se mu velmi těžce. Tak jako nikdy v životě.

„Mirste, rychle, probuď se!“
„Pojď dál Jirsi, stejně jsem nespal. Co se děje příteli?“
„Před půlhodinou našli Rininu klec prázdnou. V cele byl jen kus papíru s našimi jmény!“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Akoba

 

 

 

Komentáře

komentářů

About The Author

Šéfredaktor

18 komentářů

  1. Alcil

    Finvelia: Hele, nechci zabředávat do obvyklé debaty, ale já takto nekomentuji všechny povídky (jen vy si to myslíte, protože mé pozitivní komentáře asi hned vymažete ze své paměti, aby vám v hlavě zůstal takový obrázek Alcila, jaký chcete). A přirovnání k seriálům je nadmíru originální. Nevím, proč komentujete mé komentáře, navíc takto hloupě a peinlichovsky.

  2. Alcil

    Nechci se zase začít hádat, aby se pak nezačaly rodit nějaké srandovní názory, ale nestrpím takové zesměšňování mé osoby :-).
    Akobo, nenapsal jsem, že nemáš žádnou fantazii, jen jsem chtěl naznačit, že k tomu, aby se napsala povídka, která je racionální, logická a drží se tak trochu při zemi a přitom je pořád fantasy, je potřeba velká (hodně velká) fantazie (větší, než při těch úchylně epických), píle a čas na promyšlení každičkého detailu. Tato povídka se zdá napsaná ve spěchu, prostě aby byla, rychle vymyslet nějaký děj a šup, ještě říct, že to je odpočinková četba, aby to lidi nebrali příliš vážně, a hotovo (připomíná mi to Válku upírů, ta byla také pouze odpočinková, že?).
    To, že děj připomíná mnou zmíněné seriály (kromě Star treku, toho mi připomnělo pouze zmíněné slovní spojení) je skutečnost, protože jsem některé z těchto seriálů pečlivě sledoval (teda, sledoval jsem Profesionály, báječnej seriál) a podobné děje tam jsou na denním pořádku.
    Aldarixi, o co se to zase snažíš,

  3. Finvelia

    Souhlas s Aldarixem.Moc se mi to líbilo i když tam nebyl složitý děj a chyby jsem nevnímala.netrpělivě očekávám pokračování,ta povídka se skvěle čte:)

    Alcile,ty tu kritizuješ nedostatek,či přímo žádnou fantazii.Vezměme to z druhé stránky.ty komentuješ spoustu povídek a každou stejně-není tohle snad nedostatek fantazie a originality?přemýšlej o tom…myslím,že tvůj problém je takový,že dokážeš zkritizovat všechny,jen sebe ne.
    P.S.podotýkám,že to není urážka,ale pouze konstatování faktu,kdybys mě snad chtěl nařknout z urážení:)

  4. Alcil

    Jirs, Mirst, Mistr, to se celkem plete. Víc než nějakou fantasy povídku mi to připomělo epizodu z podřadného detektivního seriálu. Informátoři, parťáci, přítelkyně-vrah (častý to prvek detektivních seriálů), moderní výrazivo ("navázat kontakt" to je skoro jako ze Star treku), to všechno ve mně evokuje něco ve stylu Walkera, Texas, rangera nebo nějakou (o dost horší) verzi Profesionálů. Místo strážných policii, místo mečů pistole, místo gildy mafii, místo hradu rezidenci senátora, a bum, je z toho Kobra 11 bez dálnic. Fantasy prvky nemají vůbec žádnou roli. Je to docela chabý pokus o něco fantasy racionálního, ale autor nejspíš neoplývá dostatečnou fantazií.

    • Akoba

      Autor výše zveřejněného komentáře se má na co těšit, protože už se připravuje pokračování 🙂

      Ale abych ještě reagoval na tuto kritiku. Prostě tentokrát jsem napsal povídku, kterou jsem nazval oddechovou a také jí tak vnímám. Nevidím na tom nic špatného. V jakém duchu bude pokračování ještě nevím. Ale nejvíc se mi líbil ten autor bez fantazie.

      • Aldarix

        Souhlasím s Alcilem, Akoba nemá žádnou fantazii. Povídka, kterou jsem před malou chvílí přečetl vlastně neexistuje, stejně jako ty další, které jsem nedávno četl. Jsou výplodem mé choré mysli:-))

        Takže scénaristo-Akobo-Kapitíne Picarde-Cimire (či jak se to píše) – Profíku – bezfantazijní autore – nevím čím to je, ale tvá díla se mi líbí. Jen tak dál, sem s pokračováním.;-) Jen prosim tě-zkus tam do dalšího dílu zakomponovat vrtulník jak maj v dálniční policii, ať máme s Alcilem radost:-D

        Ale teď vážně. Akobo, tvé dílo se mi líbilo a hrubek jsem si nevšiml. Zaujalo mě to tak, že jsem vnímal příběh a ne i/y. Těším se na další díl.

Leave a Reply