Nakonec to Adnaf vzdal. Přemlouvat umanutého paladina bylo beznadějné. „Počkám na tebe tady a pohlídám koně,“ trval na svém. Co mu zbývalo? Sesedl a pokračoval opatrně cestou po lesní pěšině. Netrvalo dlouho a našel mezi stromy uzoučkou dřevěnou lávku. Hluboko pod ní bublavě zurčen malý potůček a dravě se prodíral mezi kameny. Drobní ptáci kolem radostně poletovali a husté koruny majestátných stromů způsobily, že tu i za slunečného dne panovalo uklidňující šero.
Bard přemýšlel o tom, jaké sídlo si asi vybere za své taková „čárodějníce“. Očekával prakticky cokoli. K vlastnímu překvapení však neobjevil chaloupku na kuří noze, ani zatuchlou jeskyni plnou jedovatých hadů. Mezi stromy stál zchátralý dřevařský domek z pálených cihel se starou děravou střechou. Zřejmě ho obyčejní lidé dávno opustili, což tahle „čárodějníce“ přivítala s povděkem. Z komínu se kouřilo a jen podivně namodralá barva dýmu dávala tušit, kdo že tu vlastně žije. Adnaf si zhluboka oddechl a dodal odvahy. K bohu Freyovi se raděj pro pomoc neobracel. Nechtěl dráždit někoho, kdo nazývá bohy havětí.
Přistoupil ke dveřím a hned se utvrdil v poznatku, že čárodějníce Háta si libuje ve vytváření vzkazů. Další byl totiž právě na nich, psaný bílou křídou:
„Dnes inventůra a doplňování zásob. Přijímám jen naléhavé případy!“
Chvíli váhal. Potřeboval zjistit, co se stalo s Olwen a jejich dítětem. To je přece naléhavý případ. A Sedrik tvrdil, že je najde právě tady. Nakonec zabušil na dveře. Bezúspěšně. Zabouchal znovu, tentokrát mnohem silněji. Zrezlé panty vrzaly a unavené dřevo skřípalo pod vahou jeho pěsti.
„Neumíte číst? Jděte pryč!“ ozval se hlas stařeny, chraplavý a plný nenávisti. Alespoň v něčem se Adnafovy představy nemýlily.
„Otevři čarodějnice Háto, jsem tu kvůli Olwen!“ odpověděl bard naléhavě a opět zabušil, aby dodal svým slovům na důležitosti. Doufal, že mu otevře a nebude muset dveře vyrazit. Byly to zbytečné obavy. Nestálé dřevo právě konečně podlehlo marnému souboji s časem a důrazu jeho klepání. Jeden z pantů se vylomil a dveře s bouchnutím dopadly do potemnělé místnosti. Ze země se zvedl oblak prachu. Bard vešel dovnitř. Mezi stíny starého nábytku se polekaně mihla shrbená postava ve špinavém plášti. I když se k němu otočila, přes kápi jí v tom šeru neviděl do obličeje. Zahlédl jen na okamžik šedivou tvář, pokrytou hlubokými vráskami. 
„Zůstaň kde jsi!“ pohrozila mu.
Bard raději poslechl a zůstal stát na prahu. Baba nevypadala nijak nebezpečně, ale měl z ní podivný pocit. Vždyť dost možná právě její magie dokázala shodit Sedrika ze sedla válečného oře. Není radno stavět se takové ženštině na odpor.
„Buď pozdravena mocná čarodějnice Háto a věř, že mé úmysly jsou čisté,“ zkoušel to po dobrém a pokusil se alespoň ustoupit stranou, aby ji trochu osvětlilo světlo z venku. Všiml si, že stařena stojí jen s námahou a opírá se o pokroucenou hůl. Její kostnaté prsty křečovitě svíraly dřevo a viditelně se třásly. Stáří jí už dávno podlomilo kolena.
„Vím o tvých úmyslech víc než ty sám, Adnafe“ překvapila ho. Odkud sakra zná jeho jméno? Znovu si ukryla svou tvář před jeho zvědavým pohledem.
„Tak mi tedy řekni, kde najdu sličnou Olwen, dceru Aniss! Víš, že ji hledám,“ přešel rovnou k věci. Získal pocit, že před čarodějnicí nemusí mít žádná tajemství. Stařena dlouho mlčela, jako kdyby váhala s odpovědí.
„Musím tě zklamat. Olwen tu byla, ale před časem odešla.“
„Cože? Kdy a kam odešla? Určitě do Ztraceného chrámu i s naší dcerou!“
„Ne. Olwen se zřekla své bohyně i oddanosti Ztracenému chrámu,“ následovalo další zaváhání. Stařena nevydržela stát na nohou a posadila se na dřevěnou pryčnu nedaleko. Pak pokračovala: „Odešla na jediné místo, kde bude před bohyní v bezpečí.“
„Ale kde to je?“
„Nevím, neřekla mi to. A teď odejdi!“ odpověděla mu stařena. V tu chvíli však bard zaslechl dětský pláč. Dral se k němu z temnot vzdáleného kouta.
„Lžeš mi, Háto!“ vykřikl a vykročil tím směrem.
Stařena se mu vrhla do cesty. Upadla na podlahu, kápě jí sklouzla z hlavy a bard spatřil její starou vrásčitou tvář. Zděsil se. Bylo jí určitě hodně přes sto let. Kdysi husté a bujné vlasy čas proměnil v osamocené stříbrné nitky. Byl by ji ani nepoznal, nebýt těch nekonečně modrých očí. Ty jediné jí zůstaly.
„Proboha Olwen!“ klesl ohromen k zemi, „Co se stalo?“
Stařena se od něho odvrátila a vy spěchu si znovu zakryla tvář. Neunesla jeho zoufalý pohled. Pomohl jí posadit se zpátky. Zůstala němá s hlavou svěšenou. Znovu se ozval dětský pláč.
V koutě nalezl Adnaf mezi kožešinami nemluvně. Přestalo plakat ve chvíli, kdy ho vzal do náručí. Bylo tak maličké, staré možná jen pár týdnů. Zkoumavě si ho prohlíželo a mžouralo na něj nevině modrýma očkama.
„To je naše dcera?“ zeptal se, když usedl na lavici vedle stařeny.
„Ne, to je náš syn,“ odpověděla mu Olwen zoufale, aniž by se na něho podívala.
Dlouho tam takhle spolu seděli a Adnaf se postupně dozvěděl o všem, co se událo za poslední měsíce, po výpravě do bažin, kdy zmizela. Dítě bylo na cestě a oba tehdy dobře věděli co bude následovat. Olwen byla připravená odvést holčičku hned po narození do Ztraceného chrámu, tak jak jí to ukládá bohyně, jenže pak se to nějak zvrtlo.
„Narodil se chlapec. Bohyně Aniss musela udělat chybu, jinak si to neumím vysvětlit,“ řekla nejistě a vzala si dítě od Adnafa.
„Už se to někdy dřív stalo?“
„Neslyšela jsem o tom, ale jedním jsem si jistá,“ pohladila usínající novorozeně, „ona by ho zabila. To jí nedovolím!“
Adnaf se nad jejími slovy zamyslel. Jeho dlouhodobá nevraživost k bohyni Aniss se pomalu měnila v čirou nenávist. Otočil se k Olwen a opatrně stáhl kápi z její hlavy. Po lících jí stékaly slzy. Nikdy dřív by nevěřil, že tu hrdou válečnici uvidí plakat.
„Ale proč ti provedla tohle? Proč ti ukradla tvůj život?“ zeptal se nechápavě.
„Aniss se hněvá. Nic mi neukradla, vzala si jen to, co bylo její. Věčné mládí byl dar, tak jako všechny ty nadlidské schopnosti. Víš, když člověk nestárne, ani nepočítá léta. To co vidíš, Adnafe, to je moje pravá tvář,“ opět sklonila hlavu. Malý chlapec v jejím náručí spokojeně spal.
„Ale…“ Adnaf nevěděl co dodat. Mlčky ji objal. Celá se třásla a byla unavená.
„Ona si pro něj přijde,“ vzlykala.
„Žádné obavy,“ utišoval ji, „jen ať to zkusí.“
Dál už jen mlčeli. Bard je po chvíli raději uložil ke spánku a struny jeho loutny se rozechvěly melodií té nejněžnější ukolébavky. Když oba spali, vyšel ven. Měl podivný pocit. Tak moc toužil opět se s Olwen setkat, vidět své dítě. A teď? Musí je oba ochránit před Aniss, ale jak? Jak bojovat proti bohyni? Vzpomněl si na Sedrika. Možná by se jí mohl postavit Freya. Jedině bůh se může měřit s bohem. Koneckonců Freya mu dluží malou protislužbu.
„Na bohy nespoléhej,“ odpověděl překvapivě na jeho myšlenku ženský hlas. Rozhlédl se kolem sebe. Mezi stromy se k němu pomalu blížila obrovská nůše a měla nohy.
„Jsem Háta,“ pokračoval hlas a těžká nůše s žuchnutím padla na zem. Za ní se zjevila drobná postava v otrhaných šatech a neuvěřitelně rozcuchanými vlasy. Při pohledu na ně napadlo barda, že snad každý z těch vlasů má svůj směr, vlastní ideály, které mu brání držet směr s ostatními, jít s davem. Neubránil se smíchu, ale kulatý obličej ženštiny mu odpověděl škodolibým úšklebkem. Chyběla jí jen bradavice na nose a člověk by řekl: „Čárodějníce jako vystřižená z pohádky“. Nemohla být moc stará i když se snažila urputně držet vzhled babky kořenářky.
„Ten tvůj Freya,“ odplivla si, „je stejnej jako všichni. Nestojíš mnu ani za to, aby se na tebe vykašlal.“ 
„Freya je jiný…“ namítnul a pak si uvědomil, že mu už odpověděla.
„Co tu vlastně hledáš? Aha! Ty budeš ten vrzal, co to všechno zvrzal,“ ukázala na něj prstem a přivřela jedno oko. „Čapni tu nůši a mazej dovnitř.“
Adnaf zahnal teď už zbytečnou otázku, zda nechce Háta s nůší pomoci, na druhý pokus to těžké zavazadlo zvedl a odnesl dovnitř. Nemohlo mu uniknout, jak si ho čárodějníce měří pohledem.
Rychle si zvyknul na to, že nemusí nic říkat. Stačila myšlenka a Háta se snadno dovtípila dřív než stačil otevřít ústa. Posadil se na pryčnu a sledoval ji, jak pobíhá kolem a uklízí své bylinky.
Jenže co budeme teď…
„Olwen s klukem zůstanou tady. Jsou tu v bezpečí, alespoň prozatím, i když nevím jak dlouho,“ vysvětlovala aniž by se na něj dívala. Oblékla si zástěru a vrhla se ke svému kotlíku.  
Mohl bych Olwen nějak…
„Ne, nezbývá jí moc času. Uvědom si chlapče, že je jí skoro sto třicet a její čas už vypršel,“ mluvila zcela bez emocí a rutinně zapalovala oheň pod kotlíkem.
„A chlapec?“ tentokrát byl rychlejší než její odpověď.
Zastavila se, utřela ruce do zástěry a povzdechla si: „Chlapce mohu uchránit před hněvem Aniss, ale nebude to snadné. Potřebuju k tomu chlup z oháňky minotaura a možná taky,“ na chvíli se odmlčela. Nahlédla spěšně do několika sklenic ležících vysoko na polici „Ne, tak jen ten chlup. Zmijí ocásky i trochu harpyjí krve tu ještě mám.“
Ale kde seženu chlup z takového… Ani tentokrát Adnaf myšlenku nedokončil.
„Minotauři jsou velmi vzácní. Co já vím, tak jeden z posledních se ukrývá v hlubinách Labyrintu kamenných duší. Ale nepočítej s tím, že ti svůj chlup jen tak dá. Tihle služebníci Tharma jsou hodně zlí. Ale kdo by na jejich místě nebyl? To jsou celý ti vaši bohové. Temný pán jim znetvořil tělo, zavřel je do labyrintu a krmil lidským masem. Není divu, že nenávidí všechno a všechny.“
„A kde najdu ten labyrint?“ zeptal se Adnaf odhodlaně a bez přemýšlení, až ho to samotného překvapilo. Jeho ruka zdánlivě mimoděk sklouzla k jícnu kordu. Moc dobře věděl o co jde. Havran se chvěl při každé zmínce o temném bohu Tharmovi.
„Podle legendy tam, kde pět umírá, aby se nezrodil jeden. Víš, kde je místo známé jako Ulduvarský soutok?“ odpověděla Háta a neskrývala údiv před jeho odvahou.
„Ano. Ulduvarský soutok, Ztracená řeka, nebo také Žízeň bohů, to všechno jsou názvy pro jedno místo. Vím, kterým směrem se vydat.“
Neváhal dál ani okamžik. Letmo políbil chlapce, pohladil unavenou tvář spící Olwen a poděkoval Hátě.
„Není třeba mi děkovat. Vrať se a budu to já, kdo poděkuje tobě,“ odpověděla mu čárodějníce a téměř se usmála. Pak si ale vzpomněla a podala mu z poličky podivný medailon. Vypadal jako obyčejná rybí šupina na kožené šňůrce.
„Je v něm zakleta duše mladého pstruha. Bez něj bys se do labyrintu nedostal.“
Adnaf ten vzácný dar převzal. Už chtěl odejít, ale znovu si vzpomněl na Sedrika, který čekal venku u cesty. Otočil se ve dveřích.
„No dobrá, dobrá,“ přečetla jeho nevyslovenou myšlenku Háta a podala mu ještě druhý stejný medailon, „ale ať mi ho ten Freyův přisluhovač nezničí! Paladin bílé lilie, pche, je božím světlem nasáklý jak řádně prosolený slaneček.“ Znechuceně si odplivla.
Zvláštní žena, tahle Háta, pomyslel si bard a ještě se naposledy ohlédl po zchátralém dřevařském domku než zmizel mezi stromy. Sedrik ležel v trávě u cesty a spokojeně odpočíval.
„Tak co, mluvil jsi s Olwen?“ volal na něj nedočkavě.
„Mluvil,“ povzdechl si smutně Adnaf.
„A co tvá dcera? Viděl jsi ji?“
„Mám syna, Sedriku,“ odpověděl ve chvíli, kdy odvazoval koně a tón jeho hlasu zněl náhle mnohem radostněji. Paladin jen nevěřícně kroutil hlavou.
„Takže syn bohyně Aniss?“ opakoval si pro sebe tu neuvěřitelnou novinu.
„Ne, Sedriku, syn můj a Olwen, žádné bohyně,“ přerušil ho.
„Víš moc dobře, že patří bohyni a s tím nic nenaděláš,“ připomněl mu paladin.
„Že ne?“ věnoval mu bard tajemně zamyšlený pohled, “Ještě uvidíme!“ Hodil paladinovi rybí medailon a nasedl na koně. Sedrik se na podivný šperk podíval a jen tázavě pozvedl obočí. Ten výraz byl jednoznačný, říkal: „Někam jedeme?“ Adnaf se rozhodl napověděl mu malou hádankou:
„Tam na tom místě,
kde bozi svou žízeň ukájí,
tam a to vím jistě,¨
se síly temna s námi utkají,“
Paladin naslouchal pozorně. Ještě jednou se podíval na rybí šupinu. Tušil, o jakém místě je tu řeč, ale nechtěl si to připustit. Jeho dlouhé mlčení přinutilo Havrana, který nahlas mluví jen zcela výjimečně, aby pro úplnost doplnil:
„Hloupého kopni, když moudrý už tuší,
pod vodou skrývá se Labyrint duší.
Tharma trochu poškádlíme, oškubeme býka.
Zdá se mi to?
Věru nezdá, legenda tu vzniká.“
Sedrik se konečně odhodlal a téměř vykřikl nadšením: „U věčného světla Freyova, mluvíme tu o labyrintu bájného minotaura? Tak to si nemohu nechat ujít!“ Vyhoupl se bez ohledu na váhu své těžké zbroje ladně do sedla a pobídl koně.

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

  1. Váša

    Je to příjemné počtení, třebaže bych snesl trochu víc náboje. Pár drobností mě lehce rozladilo, zvlášť čarodějni, neb nejprve mluví spisovně a následně jazykem ulice, no a to jak popisuje laktvar, jak z béčkové pohádky. Ale nakonec jednoduchá básnička, která však skvěle a zvesela zakončila děj, vynesla trojku mezi výborné povídky.

Leave a Reply