Chlapec se probudil. Nevěděl je-li noc či den, nevěděl jak dlouho sedí v temném žaláři bez oken, přikován ke zdi. Cítil se slabý a zničený. K jídlu dostával chléb a k pití trochu vody. Jediná věc kterou dokázal dělat, byla donekonečna obcházet stěny své cely. Díky dlouhým řetězům, kterého ho poutaly za zápěstí, mohl dojít až ke dveřím ven. To však nic neznamenalo, protože prorazit silou téměř triceticoulový kov vskutku nebylo nic pro něj. Sedl si na zem v místě, kde odhadoval střed. Znovu je slyšel. Dokázal poznat že jdou podle blížících se kroků a šátrání klíče v zámku. Připadalo mu že je slyší pozdě. V tiché, dlouhé chodbě by těžké zvuky vydávané žalářníky určitě měly předznamenat jejich příchod o mnoho dříve. Dveře se otevřely dokořán a vpustily dovnitř dva muže. Světlo pochodně, jako vždy, Ezatara na moment oslepilo. „Dneska pro tebe máme něco speciálního mladej“ Muž vložil louč do držáku a pomohl druhému dotáhnout z chodby koženou tornu. Ezatar vytřeštil oči a uskočil ke zdi. „Já už nechci! Nechte mě být!“ Žalářníci vysypali obsah zavazadla a věnovali vězni vřelý úsměv. Ezatarovy stekla po tváři stužka potu „Ne, to ne! To nemůžete!“

„Nechoď tam synku!“ Matka plakala jako nikdy v životě. Otec jen seděl u stolu a nepřítomně civěl do země. „Chybí ti snad tady něco?“

„Nechybí matko. Mám vás moc rád, jen cítím že chci dokázat něco víc!“ 
„Ale proč kouzla? Myslíš že budeš jako mág lepším člověkem?“ 
„Nevím matko, to nevím. Chci se naučit čarovat, dělat zázraky. Chci se odlišit od ostatních, nechci aby mě všichni pořád  přehlíželi. Tímhle můžu změnit svůj život, nechápeš?“ 
Otec se zvedl ze židle a položil Ezatarovi ruku na rameno. „Chlapče. Nejde o magii ani o to že chceš odejít, nám jde o tebe! Vybral sis Malakaje jako svého učitele, ale uvědomuješ si že nejsi jediný?“ 
„Ano otče, už jsem o tom slyšel. Spousta mladých lidí měla vejít do jeho učení, a pak se už nikdy neukázat na tomto světě. To jsou babské tlachy Malakaj je hodný člověk.“ 

„Ale, ale. Vždyť ani nevíš co ti chceme udělat.“

Jeden z mužů přirazil chlapci hlavu týlem ke zdi a chytil jej za bradu. Druhou ruku mu položil na čelo a tak jej držel téměř nehybně aby mohl jeho druh začít. Ezatar měl zesláblé údy takže nedokázal volnýma rukama či nohama cokoliv dělat.

Druhý žalářník zatím ze země zvedl malý nožík s tenounkou čepelí. Se smíchem přiblížil střenku až k tváři oběti „Tak. Začneme?“

Ezatar padal do mdlob. Nedokázal se soustředit vůbec na nic, cítil se ztuhlý a naprosto vydaný napospas. Muž přiložil nožík k chlapcovým ústům. Jemnými a velice pomalými pohyby řezal svislé linky po celé délce rtů. Ezatar se třásl bolestí. Dusil v sobě výkřik až mu z očí kanuly slzy. „Jak se ti to líbí?“

Chlapec omdlel.

Probudil ho bzukot nepříjemně blízko ucha. Otevřel oči a v naprosté tmě poslouchal co to bylo. „Komár!“ Malý hmyz s chutí nalétával na chlapcovo krví pokryté tělo a zapichoval sosáky hluboko do zubožené kůže. Muselo jich tam být víc protože nepříjemné hmyzí doteky cítil po celém těle. Když se dostatečně nasytili zmizeli ve tmě. Ezatar se posadil a začal vzpomínat. Po chvíli si jemně přejel přes ústa a pochopil, o co mučitelům šlo. Obrovský opar se mu táhl přes celou délku rtů. Začínal šílet. Tělo mu najednou zachvátil jeden z nejhorších pocitů které znal. Potřeba škrábat se. Vřel v nekonečném plameni sám sebe zraňujíc do krve. Nehty rozdrásával stopy po komárech i mokvající ret. Bolest byla tak strašná že se sám divil kde bere tolik síly drát kůži a znovu spouštět proudy tmavě červené tekutiny. Vyčerpaný klesl na bok. Na moment mu bylo lépe. Na malý moment, než si uvědomil že krev ztuhla a přilepila jeden z prstů k ústům. Trhnul a spustil nový proud který jej dokonale dostal do nové vlny mdlob.

Cítil se skvěle. V dáli už viděl vrcholky hor, které svou přítomností ctilo honosné sídlo Malakaje ověšené šedými látkami. „Nebude to dlouho trvat a stanu se čarodějem.“ Sebral ze země krátký klacík a poručil „Staň se mečem!“ Nestalo se nic. Ezatar se zasmál a odložil klacek za nedaleký pařez „Počkej tu na mě až půjdu zpátky. To se budeš divit.“ Ušel ještě kus cesty než si uvědomil že Malakajův hrad neobepínají prapory nýbrž kouř. Se sídla velkého mága stoupal dým který obklopoval i kousek okolní krajiny. Než se chlapec na cokoliv zmohl uslyšel zlomenou větvičku. Otočil se do hrotu křivého meče, drženého zarostlým pobudou. „Ahoj mužíčku“ uslyšel Ezatar než ho někdo udeřil do hlavy.

Procitnul v kulaté místnosti osvětlené pochodněmi. Ležel na chladné kamenné desce přivázaný za ruce a nohy koženými řemínky. Udělal jediné co mu pouta povolila – otočil hlavu. V momentě zažil největší překvapení svého života – na vedlejší desce ležel v bezvědomí přivázaný Malakaj. 

Cítil silné údery do břicha. Ztěžka otevřel oči a hleděl na okovanou botu jednoho ze strážných 
„Ale, ale. Chlapeček usnul! A nějak se nám pokecal od rajčat“ se smíchem ukázal na krví zmáčený obličej i šat Ezatara. 
„Nesu ti jídlo a pití, ale musíš se k němu dostat dřív než odejdu a zavřu za sebou…zapomněl jsem ho totiž na chodbě.“ Otočil se na patě a pomalu kráčel ke dveřím. Ezatar sebral všechnu svou poslední sílu a přetočil se na břicho. Věděl že nedokáže stát tak se plazil. Strážný v sobě dusil smích a pokračoval v cestě. Ezatar byl notný kus za ním, když dorazil na chodbu. Tam se rozhlédl „Ale kdepak jsi? Ty jsi to nestihl? To je mi líto“ Otočil se k chlapci „Nemusíš být smutný, zítra to zkusíme znova“ Zabouchl vězni před nosem a zamkl dveře. Ezatar byl plný vzteku. „Proč jsem neposlechl rodiče“ Zarazil se nad tím, co mu myšlenka připomněla „Přišel jsem, abych se stal kouzelníkem. Pánem všeho na zemi i nad zemí a zatím tady umírám v žaláři kdoví kde“ Vztek pomalu dostával nový cíl a tím byl Malakaj „Sakra! Kdybych jen věděl jaký je to slaboch! Nechat se chytit bandou pobudů, to snad není možné!“ Začal křičet. Stěny odrážely jeho hlas až do závratných výšek. Měl hlad a žízeň. Pomalu si uvědomoval, že se odtud nikdy nedostane. Stráví veškerý život který ho ještě čeká, mezi kamennými zdmi. Cítil bolest. Strašnou bolest, o které nedokázal říct odkud přichází. Až pochvíli si všiml, že si plnými hrstmi trhá vlasy. Usmál se. Přišlo mu to zábavné. Bral jednotlivé trsy a potmě skládal obrazce. S bláznivým úsměvem přemýšlel nad tím, jak asi vypadá to co složil. Těšil se až znovu přijde stráž a osvítí temnou místnost plamenem pochodně. 
Když za pár hodin poté usínal, nedokázal upoutat mysl na jedinou konkrétní myšlenku. Dokázal se vzpamatovat, ale přesto mu hlavou vířil celý život. Dětství, domov, přátelé…Nehybně ležel a nutil mozek k poslušnosti „Klid!“ Po chvíli dokázal na několik vteřin nemyslet na nic. Těch několik vteřin pro něj znamenalo nejhezčí zážitky v cele. Bylo krásné ležet s čistou myslí a nedělat si starosti s okolím. Usmál se když se mu znova povedlo zkrotit myšlenky a vyčistit hlavu, tentokrát na delší dobu. Ezatar si zvykl cvičit kontrolu myšlenek každý den před tím, než usínal. Zanedlouho dokázal ovládnout kteroukoliv představu a vyhnat ji z hlavy. Jednou když ležel prost všech problému na podlaze, uvědomil si zajímavou věc. Ani v nejmenším nepociťoval z hliněné podlahy chlad. Připadal si v ideálním prostředí, jakoby tělo vůbec nevnímalo podložku ani okolní teplotu. Dostal strach. Vyskočil na nohy a zkontroloval je-li vše v pořádku. Oddechl si, když na sobě nezpozoroval  žádné změny. Překvapily ho jen jemné vibrace po celém těle, i když si připadal naprosto klidný. Po chvíli však pominuly, takže na ně docela zapomněl. 

Toužil po tom celý život. Vše co kdy udělal, na co kdy pomyslel, směřovalo jen k jedinému cíli – být uznávaný, bohatý a hlavně známý. Sen chlapce, kterému se všichni jen smály, byl prostý pochopit, ne však vykonat. Ve slepé touze prosadit se, dokázal časem najít cíl. Tím cílem byla magie. Vládnout všemu živému i neživému, ovládat i ty nejjemnější formy energie… To jsou hlavní důvody, díky kterým se lidé vrhají ke studiu magie nejčastěji. 

Stál na pokraji rozlehlého lesa. Ne, nestál. Vznášel se. Vystoupal tak vysoko, aby dokázal dohlédnout co nejdál, ve směrech starých, zaprášených cest. Byla jich spousta. Ezatar cítil, že se jednou z nich musí vydat. Nevěděl proč, nevěděl kam ho která zavede. Tušil jen, že to musí udělat. Vybral si tu, která se na první pohled nejvíce lišila od ostatních. Byla světle růžové barvy, a kam až oko dohlédlo, porostlá po obou stranách květinami. Sotva se nad ní přenesl, zaplavila jeho mysl lavina obrazů. 
Malý, růžový kojenec ležel uvnitř kolébky v ložnici královského páru. Najednou se dalo vše do pohybu. Kluk stále rostl až v ložnici, před postelí s nebesy, stál místo něj statný mládenec. Bylo ráno. Klučina se rozběhl a skočil mezi rodiče „Ahoj mami! Dobré ráno otče!“ 
Královna protáhla tělo a věnovala synovi úsměv. Král se probudil a strašlivě zrudl „Jak se to chováš Valemiku? Zapomněl jsi na vychování prince? Ihned odejdi do svého pokoje, převleč se a poté zaklepej na dveře naší ložnice. Až tě vyzveme, můžeš vstoupit. Je ti to jasné?“ 
Ezatar se přenesl přes celé princovo dětství, provázené podobnými situacemi. Tvrdá, výchova otce, měla jasný dopad. Malý princ zestárl v přísného krále, pevně dodržujícího systém stejně, jako jeho otec. Jediné co panovník znal, byly dobré způsoby a rozdělování rozkazů poddaným. Vyrostl v přepychu, v rodině dodržující slepé zásady. V dospělosti dosáhl nejvyššího titulu, stal se z něj nejbohatší člověk s největší armádou, široko daleko… 
Ezatar se opět vznášel na rozcestí. Rozhodl se vydat ještě jednou cestou, než si vše srovná v hlavě. Jeho další volba byla prašná, šedá, klikatá stezka plná trní a překážek. Horší snad nikdy v životě neviděl. 
V kolébce z hrubě sbitých prken leželo hubené děvčátko. Čas plynul až na stejném místě stála mladá, pihatá slečna. Všichni už byli vzhůru, takže neotálela a vyběhla z chudého stavení na dvůr. Radostně pozdravila matku a zvěděla, že otec odešel najít něco k jídlu. „Půjdu mu pomoct“ Vběhla do chaloupky, vzala luk opřený o stěnu a odešla do lesa. Otce zahlédla za malou chvíli. Stál skrytý za stromem a s nataženou tětivou mířil na mladou srnku. Ereniel tiše přicupitala k nejbližšímu stromu, založila, a zamířila na stejný cíl. Její šíp skolil zvíře jen o trochu dříve, než by se to povedlo šípu otce. Začala se smát a přiskočila ke stromu Merivila „Ahoj tati“ 
Život měla dlouhý a šťastný. Celé dny trávila s rodinou či přáteli. Zpívalo se, jedlo a veselilo. Ereniel vychovala dva krásné chlapečky. Oba měli obrovské štěstí. Pro svou laskavost a odvahu, brzy dostali vše o čem snili. 
Probudil se. Zvažoval cestu kterou by vybral sám „Nechci být krutý ale chci mít velkou moc. Nemusím být nejbohatší, ale nechci být chudý.“ Přemýšlel dlouhé hodiny, než ho napadla zajímavá věc „Co znamená bohatství, pro člověka který vládne celému vesmíru? Co znamenají zlaťáky pro člověka, který je schopen opatřit si jich kolik jen chce?“ Věděl, že myšlenka která z toho vyplynula, bude mít zásadní vliv na další život – Hmotné bohatství nic neznamená, protože vše hmotné časem ztratí na lesku. Krása stárne, věci denní potřeby ztrácí význam i použitelnost. Žít se dá i v sudu, bez majetku. Pravá krása neznamená tělo, ale duši. Největší a jediné bohatství, které má smysl je vědění. Vědění je prvním pilířem magie. 

Komentáře

komentářů

About The Author

12 komentářů

  1. Váša

    Pěkná povídka. narozdíl od ostatních se mi začátek tolik nezamlouval, ale nakonec jsem četl úplně zapoměl, že sedím doma a koukám do kompu, jak jsem se začetl.

    čekají nás tedy ještě další příběhy a pilíře magie a nakonec budeme čarodějové???

Leave a Reply