Proroctví Blanických rytířů

Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a chystalo se ukrýt svůj nekonečný zlatý svit kdesi za klenutými vrcholky hor. Rudá záře se rozlévala po nebi jako když krev teče mořem a měnila barvu oblak z bílé na růžovou. Záře stále tmavla a byla pohlcována tmavou modří připomínající samet. Viditelnost však ještě stále nebyla natolik špatná, aby mé oči nezachytily jakýsi pohyb…

Stála jsem na kamenné vyvýšenině a shlížela jsem dolů na tmavnoucí krajinu. Z místa, kde jsem byla, vedla poměrně široká cesta. Asi po dvaceti metrech se stáčela doleva a více už z ní bylo vidět jen těžko, protože ji kryly zelené stromy. I přesto však občas prosvítal štěrk, jímž byla cesta vysypaná. A právě v těch místech se něco na krátkou chvíli míhlo – alespoň jsem měla ten pocit.

Na okamžik jsem si pomyslela, že mě nejspíš už přepadá únava z toho věčného shonu posledních dní. Pak jsem ale ten pohyb zaznamenala znovu – o několik kroků blíže k zatáčce. Ať to bylo cokoliv, směřovalo to po cestě stále blíž a blíž ke mně. Přes houstnoucí tmu a zeď stromů jsem nebyla schopna původce toho pohybu identifikovat, a tak jsem jen stála a čekala. A přemýšlela.

Nemusela jsem čekat příliš dlouho. Brzy zpoza stromů vyběhly dvě malé děti – co jsem odhadovala, mohlo jim být asi čtyři nebo pět let. Vesele poskakovaly a myslím, že jsem zaslechla i smích. Zamířily přímo ke mně, ale nevypadaly, že by si byly vědomy mé přítomnosti.

Musím přiznat, že se mi nesmírně ulevilo. Obávala jsem se totiž, že se ze stromů vynoří jakési nebezpečné stvoření, jakých se tady v poslední době pohybovalo až příliš mnoho. S nepatrným překvapením jsem zjistila, že má ruka lehce svírá jílec meče a rychle jsem ji tedy opět spustila podél těla.

Co tady ale ty děti dělají? Takhle pozdě už by všechny měly spát… nevím proč, ale celé mi to připadalo zvláštní. Zřejmě se zatoulaly z vesnice, uklidňovala jsem se. Ale… proč byly tak veselé?

Jen krátkou chvíli na to jsem si všimla ještě třetí postavy, která se vynořila zpoza stromů a klidným krokem kráčela dětem v patách. Byla to žena. Halilo ji dlouhé roucho barvy světlého jantaru (podivovala jsem se, že i přes tmavý závoj noci jsem schopná jasně vidět barvy) a na hlavě měla dlouhý tmavý cop sepnutý na několika místech zlatými sponami. Všimla jsem si také, že žena čeká dítě, jak ostatně napovídal napnutý a vyboulený kus látky v oblasti břicha.

Žena kráčela stále tím stejným krokem za dětmi, které se teď zastavily několik kroků ode mě a vesele si hrály. Připadalo mi na ní něco zvláštního a mystického. Všechno bylo podivné. Jakobych byla v nějakém cizím těle, jakobych si sama sebe sotva uvědomovala. Vzpomněla jsem si, že jednou už jsem takový pocit zažila – tehdy, když jsem probděla tři noci a bezmála čtyři dny jsem nezamhouřila oka. Ale toto bylo ještě něco trochu jiného, než jen únava. Něco… zvláštního.

Žena se zastavila.

Stála a dívala se na mě. Mlčela, jen se do mě vpíjela svýma tajemně kalnýma očima. Měla jsem pocit, jakoby o mně najednou věděla úplně vše – jakoby mi četla myšlenky, jakoby znala každý kousíček mé minulosti. Ten její pohled….

„Potřebujete něco?“ zeptala jsem se jí a překvapilo mě, že i přes nejistotu, kterou jsem cítila, zněl můj hlas pevně a jistě.

Žena zavrtěla hlavou. „Ne,“ řekla polohlasem. Ani se však nepohnula a stála a dívala se stejně jako před okamžikem.

“Mohu se zeptat, proč tady takhle… stojíte?” pohlédla jsem na ni tázavě, ale přesto jsem měla dojem, že pod jejím pohledem se jakýkoliv můj výraz nebo sdělení mých očí ztrácí.

“Proroctví se změnilo,” oznámila mi naprosto klidně žena. Stále se nehýbala.

“Proroctví?” zopakovala jsem nechápavě. Co má tohle všechno probůh znamenat?

“Ano,” přikývla s klidnou samozřejmostí, “myslím, že právě ty bys to měla vědět.”

“Já?” Ničemu jsem nerozuměla. Nadechla sem se, abych se jí mohla znovu na něco zeptat, ona však mluvila za mě.

“Blaničtí rytíři… zavázali se slibem, že vypomůžou lidstvu, až mu bude nejhůře.”

Teď už jsem se ani nepokoušela nic vyslovit. Blaničtí rytíři? Proroctví? A já to všechno mám vědět? Stálě mě pohlcoval onen zvláštní pocit, jakobych byla někdo jiný. Nebo jakoby byl někdo uvnitř mě a vnímal jemný vzduch, vůni stromů a houstnoucí šero úplně jinak, než jak jsem na to byla zvyklá. A ty děti… stále ještě vesele skotačily několik kroků od té tajemné ženy.

“Sliby…” žena si posměšně odfrkla, “kdo je v dnešní době plní? Jak snadné je něco říct a potom nasměrovat šlépěje osudu docela jiným směrem! Bratr vraždí bratra, každý prahne po moci. Všichni chtějí mít více na úkor jiných.”

“Všichni ne,” namítla jsem, aniž bych si zcela jasně uvědomovala, co říkám.

Žena se zanořila ještě hlouběji do mých očí a do mé mysli. “Před týdnem jich bylo tisíc, včera milión a zítra už nezbyde ani jeden jediný člověk, který ještě stále neztratil naději, že svět může být lepší než je.”

“Ale… co ty děti?” ukázala jsem prstem na dvě malá, smějící se stvoření.

“Budou úplně stejné. Stejné jako všichni. Jako celá dnešní společnost… takový lid nemá smysl zachraňovat. Není před čím – leda před sebou samým. A slib bude pozměněn.”

“Pozměněn?” zopakovala jsem tiše. Vůbec jsem netušila, proč mi to všechno ta žena říká. A co s tím mám společného já. Šedavá barva večera stále tmavla. Vánek se stával o něco prudším a chladnějším.

“Lidé si nezaslouží život. Život je obrovský dar a ten, který jím byl obdarován si ho musí vážit. To lidé neumí.” Připadalo mi, že žena při řeči vůbec nepohybuje ústy. Ale možná to bylo nastálou tmou. “Blaničtí rytíři se rozhodli vytvořit vlastní rasu. Vlastní spravedlivou rasu, která nebude znát chamtivost ani zlobu… která bude uznávat čest a lásku k bližním. Rasu, která si zaslouží žít. Která si bude vážit daru, jenž jí byl mocnými silami dán. Na světě nebude tma, pouze světlo. Blaničtí rytíři zachrání svět, ale ne lidský svět. Proroctví se změnilo.”

Nastalo dlouhé ticho, přerušované jen táhlým zpěvem chladného větru. Hluboké ticho topící se v mých myšlenkách – tolik zmatených a nevěřícných. Stále jsem se ještě cítila podivně nesvá. Nevnímala jsem nic kromě větru, noci a slov ženy, která mi znovu a znovu vyvstávala v mysli jako raněné zvíře, které se znovu a znovu snaží vzepřít a zbavit se svých pronásledovatelů.

Pak jsem pomalu zavrtěla hlavou. “Ne,” řekla jsem tiše, “ne, to se nemůže stát. Noc a den patří k sobě. Černá a bílá. Jedna strana mince patří k druhé. Nemůže nastat věčné světlo, stejně jako nemůže nastat věčná tma, protože teprve to by nebyl život. Nebylo by nic. Blaničtí rytíři by se dobra zřekli tím, že by neznali zlo. Rozumíte mi? S čím by mohli dobro srovnat, kdyby neexistovalo nic jiného? To se nemůže stát.”

Cítila jsem, jak si má slova odnáší tichý vítr. Jak je nese dál krajinou, mezi korunami stromů, po vlnách řek a moří, přes pouštní duny, přes bažiny a močály, přes louky plné naslouchajících květů. A s těmi slovy ze mě odlétla i ta podivná osoba, skrývající se v mém těle. Byla jsem to zase já a vnímala jsem všechno stejně, jako před tím vším.

Zamrkala jsem. Přede mnou nebyla ani žena, ani děti. Jen rozlehlá, nekončící krajina ponořená do noční tmy. “To se nemůže stát,” zopakovala jsem ještě jednou, téměř neslyšně. A pak, jakobych porozuměla písni větru… lehounce jako když se ptačí pírko snáší k zemi jsem uslyšela jemnou odpověď: “Nestane se to.”

Klid a úleva mne zalily tak náhle, jakobych najednou vypila velký pohár medoviny. Nestane se to. Blaničtí rytíři budou stále odpočívat ve svých úkrytech, dokud nenastane vhodný čas. A pak, ve svých bílých brněních vyjedou na koních a dodají lidem naději a odvahu.

Komentáře

komentářů

About The Author

13 komentářů

  1. timeoff

    Nebude fungovat modlitba v kostele, nebude fungovat meditace, bude elektronická harmonizace mozkových vln pro uklidnění, protože léky nebudou pravou cestou této doby. Čaje nebudou mít sílu vyrovnat lidem síly a uvést je do harmonie. Neklid vyústí místy k válkám. Člověk bude hledat cestu. Rytíři se budou objevovat tím více, čím to bude potřeba. Od blaníku vyjde rytíř, který bude prosit za probuzení dalších….

  2. timeoff

    Chceš-li, jdi k bráně, nás uvidíš před ní, je nás mnoho, ale nejsme už na tomto světě a hledáme vás, kteří můžete spatřit to co vidíme my. Poslali jsme nyní slovo aby jste našli naději. Budete ji potřebovat. Budeme mluvit k těm, kteří nás mohou slyšet a ti obdrží naši novou zbroj. Bude několik rytířů, kteří budoo přemáhat tento svět. Lidé když uslyší jejich hlas budou vysvobozeni z útisku svého otroctví, obdrží svobodu, ale jak řekla matka, bude jejich boj zčásti marný, přesto za ně budou bojovat ti viditelní s námi neviditelnými. jednou zbraní. Bude to doba kdy údolí zčerná a z hory neuvidíš nové světlo. Budete otroky, budete jíst spát a konzumovat požitek za své peníze, budete se pachtit za odpočinkem a přesto jej nebudete moci nalézt. Budete si přát klidné spaní a to bude dar rytířů. Úlevu jako vodu přinesou lidem do j ejich nitra. Nebude fungovat modlitba v kostele, nebude fungovat meditace, bude elektronická harmonizace mozkových vln pro uklidnění, protože léky nebudou pravou cest

  3. timeoff

    Tvůj sen i příběh znám, správně jsi napsala bílé brnění …, správně jsi napsala že nubede záchrana, kterou lidé dnes vnímají jako národní záchranu, blaničtí rytíři jsou vyvoláni vyšší mocí pro jejich boj se zlem …, … noví lidé, nechci, aby si to lidé vykládali špatně, ale skutečně již nyní nejde o český národ, ale o lidi, kteří dokážoou vzdorovat zlu. Jsi jedna z těch, která nahlédla pod pokličku. Máš-li někde více svých snů, či vizí v čistší syrové podobě můžeš mi je prosím zaslat na tento mail? Možná jsou i některé další určeny pro mne nebo jsou důležité!!! Pozor nemusíš jim rozumět! Já jsem porozuměl svým vizím až po letech!
    Omlouvám se že nebudu sledovat diskuzi k tomuto článku, nabízím svůj e-mail, nechci zde nic rozebírat!

    Slova, která jsi slyšela jsou pravda! A o ty děti i matku jde zejména! Vše co jsi viděla je velmi velmi důležité!!! Mám klíč k tomuto snu, mám svou část!

    Jsem ten kdo vidí tyto věci jako živé.

    Chceš-li, jdi k bráně, nás uvidíš před ní, je nás mn

  4. Aklia

    Už jednou jsem si ten příběh přečetla. Dnes to bylo podruhé.
    Muísm říct, že ani při jednom, ani při druhém čtení mi celý děj nepřišel napínavý. Nelíbila se mi pasáž, jak vám ta žena říká, že byste měla vědět o co se jedná. Tento styl psaní: ,, Já? Musela jste se splést. Já jsem jenom normálná holka. Nemůže být pravda, co mi tady říkáte" se mi vůbce nelíbí. Dělá to skoro každý autor. Člověk už musí vymyslet něco jiného. Sen, ale musím pochválit. Skutečně to, co se vám zdálo je krásná pravda. Bohužel jsem nepochopila proč se to nakonec nestane. To Vy jste byl ten člověk, který to zlomil? Jestli ano, nemohla jste to být, protože tato úloha patří někomu jinému.
    Ještě k začátku, ten je povedený, ale na to, abych se chtěla začíst dál, příliš nudný.
    Určitě jste výborný stylista, ale tento celý příběh, co se vám nejspíš zdál, je osud někoho jiného.
    Snad se nezlobíte, že jsem Vám tak zkritizovala váš příspěvek, ale mluvím pouze svůj názor.

  5. Hawk

    Musím říct, že se mi moc líbí, jak píšeš- obratně a jemně a čtivě, všiml jsem si jen asi dvou případů, kde se ti objevilo opakování slov. Potom jsem už jenom nepochopil jedinou věc: “Před týdnem jich bylo tisíc, včera milión a zítra už nezbyde ani jeden jediný člověk, který ještě stále neztratil naději, že svět může být lepší než je.” zdá se mi, že sis přehodila slova, nemá to být-před týdnem milion, včera tisíc?
    ale vážně se mi to moc líbí

Leave a Reply