Osude, ty nezvítězíš!

 

 

 

Okraj propasti je blízko, však on ho nevidí!

 

Rázem je z něj mrtvola, byl to jenom podivín!

 

 

 

Úryvek z knihy Cesta, od barda Esiena

 

 

     Slunce bylo zalité krví, temně rudé jako smaragd. Černými mraky prosvítaly slabé paprsky slunečního svitu, vítr jakoby se úmyslně utišil, snad naslouchajíc ponuré písni války. Na vrcholku zelenajícího kopce stáli dvě srny, čenichy těsně u sebe. „Smrt či život?“ Zeptala se srnka s bílým pruhem mezi ušima. „Nevím, opravdu nevím, snad čas ukáže, ještě jsem se nerozhodl.“ Odvětila srna s černými kruhy kolem očí. Pod nimi, pod oním zeleným kopcem se odehrávala obrovská bitva, již dva dny se tu bylo na tisíce chrabrých bojovníků. Mezi nimi i Hasel, muž, jenž se vymyká osudu.

 

 

 

     Nářek, krev, smrt, pachuť válečné vřavy se slila v děsivou esenci, každou minutou umíraly desítky mužů i koní. Smrt byla všude. Hasel se bil ze sedla svého černého válečného oře, dlouhý jezdecký meč s ohromnou silou drtil nepřátele. Hasel se potkal s dalším jezdcem, sekl šikmo shora a očekával kryt, jaké bylo jeho překvapení, když se muž skrčil a bodl. Čepel meče sjela neškodně po Haselově zbroji, chtěl zasadit smrtelný uder, když ho naráz do zad shodil ze sedla. Po pádu byl značně otřesený, ležel na zemi v těžké jezdecké zbroji, protivník, který ho srazil ze sedla se již dávno ztratil ve válečné vřavě. Všude byl slyšet nářek, řinčení zbraní, ržání koní a jakási podivná melodie. Hasel potřásl hlavou, sevřel pevně jílec smrtonosné zbraně a s námahou se zvedl. Protivníka našel záhy, přímo proti němu se z davu vynořil obrovský muž, měřící přes dva sáhy, široká ramena a v ruce válečná sekera, vlasy spletené do dlouhého copu. Hasel se s bojovým pokřikem na rtech vrhl proti němu, vedl meč v širokém oblouku. Vzrostlý muž hbitě uskočil a ťal. Hasel v poslední chvíli odrazil útok, v zápětí nepřítele zasypal sérií silných úderů, takových co se na akademii neučí, prý už nemají v moderním šermu místo. V šermu možná ne, ale ve válce ano, pomyslel si. Využil chvíle, kdy protivník nestačil vrátit sekeru z předchozího krytu a bodl. Meč obdivuhodně lehce projel drátěnou košilí a zasekl se o kost. Hasel s ním pootočil a prudce ho vytrhl, mohutný muž padl na kolena, ve tváři vepsána směsice překvapení, bolesti a vyhasínajícího bojového šílenství. 

 

 

* * *

 

 

    „Jsi tak krásná, oči jako pomněnky, tváře jako růže květ.“ Esien šeptal děvečce do ouška, zatím co se jeho ruka slídivě sunula po jejích ladných křivkách. „Věříš, že tě miluji, věříš, že jiné pro mě na světě není?“ Tázal se a přitom se jeho neodbytné ruce sunuly stále níž. V tom do stájí vtrhl mladý muž. „Sáro! Ty, ty parchante! Pusť ji, okamžitě jí pusť nebo tě zabiju!“ Řval muž a sahal po vidlích. Proč vždy v tom nejlepším, pomyslel si bard a pustil dívku. Spěšně si zapnul opasek a uháněl k vratům od stáje. Vyběhl ven a namířil si to do místního hostince.

 

 

      „Sluncem prosluněný den přeji.“ Řekl ve dveřích na přivítanou, několik vysedávajících opilců se k němu s kalným zrakem otočilo. Esien smekl čepici a došel k hostinskému, cestou ještě stihl plácnout baculatou šenkýřku po zadnici. „Pane hostinský, jdu do svého pokoje, doneste mi tam prosím něco k snědku a také žejdlík piva, nějak mi vyprahlo. Děkuji mockrát.“ Ukončil monolog bard a chystal se odejít. „Moment!“ Zahřměl hostinský až se jeho baculaté tváře zavlnily. „Peníze máš? Za včerejší noc jsi nezaplatil!“ Hlas muže se s každým slovem zvyšoval. „Peníze, hmmm, ty nemám, ale dobrou písní mohu vaše srdce zahřát a dceru verši rozesmát.“ Esien mluvil s úsměvem ve tváři, reakci hostinského ani trochu nečekal. „Véééén!“ Zařval muž až se dřevěná stavba v základech otřásla. „Vypadni odsud než na tebe vypustím psy!“ Pokračoval v hrozbách hostinský. Bard neváhal, vyběhl po schodech nahoru do svého pokoje. Sebral loutnu, batoh a rozepsanou knihu ze stolu. Přes otevřené dveře slyšel funícího hostinského jak spěchá do schodů, pro jistotu vylezl oknem.

       Lidé jsou dnes tak neurvalí, jde jim jen o peníze, pomyslel si Esien a s hvízdáním si vykračoval. Nikdy si netyčil cíle, vždy šel pouze za nosem. Jeho sličná tvář, dlouhé černé vlasy a štíhlá postava lákala spoustu žen, vlastně písně a ženy, to byl jeho cíl. „Slunce, ó slunce jak krásné jsi. Chtěl bych být paprskem tvým, za noci vyhaslým….“ Bard si cestou vesele notoval, skládal novou píseň, už to bylo několik týdnu co žádnou novou nesložil, nějak ho opouštěla inspirace.

 

 

* * *

 

 

        Ticho, mrazivé ticho. Všude byl nepříjemný klid, celé dva dny a dvě noci zde zuřila největší bitva jakou kdy svět poznal. Nad kdysi zelenými pláněmi vanul mrazivý vichr, užíval si to, konečně ho bylo slyšet. Tisíce mrtvol se neuspořádaně válelo na studené zemi, rolníci, vážení měšťané, žoldnéři i bohatí šlechtici, všichni v tichém souhlasu, bok po boku. Z této bitvy nemohl vzejít vítěz, ztráty na všech stranách byli tak děsivé, že se nikdo ze zúčastněných nemohl považovat za vítěze.

 

 

 

        Hasel se probudil, prudce otevřel oči a zalapal po dechu. Z čela se mu skutálela kapička potu. Pronásledovaly ho děsivé sny, slyšel v nich ty nejstatečnější muže volat své matky, viděl je plakat jako malé děti, spatřil muže, jež propadli bojovému šílenství a vraždily své vlastní přátele. Noční můry ho pronásledovaly každou noc. Už nemohl dál, sebral se a sešel dolů do výčepu. „Hej hostinský!“ Zařval, aby přehlušil lomoz v hostinci. Malý, podsaditý mužík se zástěrou se k němu rozeběhl, zjevně trpaslík. „Co to bude vašnosto?“ Zeptal se muž a přitom si hladil rezavý dlouhý vous. „Dva žejdlíky piva, láhev vína a tu břečku, co vydáváš za Trapaský guláš.“ Odvětil Hasel a posadil se k rohovému stolu, dnes nechtěl být nikým rušen, chtěl se pouze opít, protože jedině pak ho nerušily noční můry.

       

* * *

 

 

         Slunce pomalu zapadalo za obzor, vítr se utišil a celý les se pomalu propadal do ticha. Cesta rozbředlá včerejším deštěm komplikovala rytíři cestu, kopyta jejich koní se neustále bořila do hlubokého bahna.

 

„Pane Ludowigu?“ Zeptal se muž v kožené vestě pobyté ocelovými cvoky, na hlavě měl taktéž koženou čepici a za pasem krátký meč, zjevně páže. „Co chceš Francessi?“ Odsekl muž v plátovém brnění a vzápětí zaklel, jeho kůň hluboce zapadl do bahna. Jen co se vyhrabali, pokračoval. „Co tedy zase chceš, proč pořád otravuješ? Vzal jsem tě do služby jenom proto, že jsem tvému otci něco dlužil! Nechtěj mě naštvat!“ Francess se lehce pousmál, kolikrát už mu to ten nafoukanec říkal, dnes nejméně osmkrát. „Chtěl jsem se jenom zeptat, jak dlouho ještě pojedeme?“ Mluvil pomalu a každou chvíli čekal výbuch. „Dlouho ne, vidím vesnici.“ Odvětil rytíř, Francess si oddychl, zřejmě i jeho pánovi zvedla náladu vidina teplé postele.

 

 

* * *

 

 

          Esien si vesele vykračoval, notoval si přitom svoji novou píseň, baladu nazvanou „O Stromu“. Došel k dřevěnému ukazateli, doprava Soupek, doleva Variborské lesy. Pivo, postel, možná nějaká pěkná děvečka. Jde se doprava. Bard nijak nespěchal, ačkoliv se již stmívalo jeho heslem bylo, že umělci a blázni nikdy nespěchají.

Stál na kopci a shlížel dolů, pod ním se rozprostírala nevelká vesnice, z komínu stoupala oblaka kouře, viděl muže ženoucí se z polí k domovu. Zrychlil krok, spěchat se sice nemá, ale ta chuť na pivo.

          „Krásný večer přeji!“ Zahulákal ve dveřích do hostince. „Ty, trpasličí krčmáři, žejdlík piva a něco k snědku!“ Trpaslík v bílé zástěře plné skvrn se na něj otočil. „A peníze, peníze máš?“ Zeptal se nevrle a tvrdě se zahleděl na Esiena. „Ale jistě, za koho mě máte pane hostinský?“ Odvětil bard a hodil po trpaslíkovi stříbrňák. „Stačí?“ Zeptal se s úšklebkem. Krčmář si kousl do mince a prostě odpověděl. „Jo!“

            Esien se rozhlédl po místnosti, bylo tu pár místních buranů, v rohu dva elfové a v druhém rohu osamocený muž, vypadal nebezpečně. Bard se rozhodl posadit k místním. „Zdravím vás pánově, najde se zde pro slušného člověka místo?“ Ještě než to dořekl už si sedal. „Tedy řeknu vám, cestovat takhle při jarních deštích, to není vůbec žádná legrace. Jsem na cestě již třetího dne, celý promočený a zablácený.“ Esien těkal pohledem po pětici statných vesničanů, žádný z nich si ho nevšímal. Bavili se dál mezi sebou. „Taková drzost, víte vůbec kdo já jsem? Bard Esien, známý hudebník a svůdník.“ Řekl a čekal na reakci, muži se rozesmáli.

 

 

* * *

 

 

          „Francessi, zaveď koně do stájí a ať se o ně postarají.“ Řekl Ludowig a otevřel dveře do hostince. Přímo před sebou spatřil muže s loutnou a kolem něj hlouček mužů v otrhaných hadrech. Vstoupil. Namířil si to k hostinskému, s každým krokem jeho zbroj zarachotila. „Dvě piva, bažanta a bochník chleba!“ Poručil a na pult hodil zlaťák. „Bažanta nemáme, máme tu jenom Trapaskej guláš, za to ale vynikající!“ Řekl trpaslík a spěšně sklidil zlaťák z pultu. „Tak dvakrát!“ Odvětil rytíř a rozhlédl se po hostinci, v rohu dva elfové, v druhém nějaký muž. Moment, ten muž, vypadá jako, jako… „Hej ty! Vstaň a s rukama před sebou ke mě dojdi!“ Zařval Ludowig na muže v rohu, ten pomalu a neochotně vstal. Byl vysoký, měl široká ramena, dobře udržovanou bradku a volně vlající černé vlasy. Je to on! „Hasele, už ani krok!“ Zakřičel rytíř a tasil meč, dlouhá čepel vyjela se zasvištěním z pochvy. Celá hospoda ztichla, všichni zírali, čekali co se bude dít. Hasel se dlouho nerozmýšlel, bleskurychle tasil. „Ctění pánové na tohoto muže je vypsána vysoká odměna, kdo ho skolí nebo zabije dostane jeden tisíc zlatých!“ Pronesl Ludowig slavnostně. Všichni přítomní zalapali po dechu. První se probral Esien. „Smím se zeptat co provedl, že je za něj takových peněz?“ Zeptal se bard a vesele brnkl do strun. „Dezerce!“ Odvětil rytíř stručně a sekl na zkoušku mečem. Hasel se přibližoval, meč ledabyle skloněný k zemi. Ludowig ze sebe shodil nepotřebné části zbroje, přeci jen se potřeboval trochu svižněji hýbat. Hasel vyrazil vpřed, meč se mihl vzduchem a rytíř ho s námaho vykryl. Muži z vesnice se začali zvedat, jeden vytáhl dlouhý nůž, druhý utrhl nohu od židle, další vzal džbán, zbylí dva si připravili pěsti. Ludowig předvedl fingovaný úder na koleno a v poslední chvíli změnil směr, protivník to však očekával a krátkou piruetou se přenesl z dosahu meče. Hasel se rozeběhl a seshora prudce sekl, rytíř pod silou úderu padl na koleno. Mezitím však vesničané obklíčili Hasela, ten se však nedal, z otočky sekl a jednomu muži rozsekl krční tepnu, rudá tekutina vystříkla kolem. Ludowig se zvedl na obě nohy a zaútočil, Hasel uskočil a praštil ho pěstí, rytíř se skácel na jeden ze stolů. Dva z vesničanů při pohledu na chroptícího muže utekli. Hasel vykryl úder nože a bodl, čepel se ponořila hluboko do protivníkových útrob. Po Haselových rukou stékala krev. Ludowig sekl šikmo seshora, Hasel se nedokázal dostatečně krýt a meč mu udělal krvavou jizvu přes hrudník, zavrávoral, naznačil bodnutí, pak rázně sekl. Rytíř se chytil za břicho, zpod rozevřených dlaní tekla krev. Do místnosti vstoupil Francess, div že se nesrazil s utíkajícím vesničanem. Všiml si na zemi ležícího Rodriga, ležel tam a úzkostlivě si svíral krvácející břicho. S bezradností a strachem pohlédl na vrávorajícího Hasela, ten jen neznatelně kývl. Páže se chopilo svého raněného pána a vyvleklo ho ven z hostince, chvíli na to se Hasel zhroutil.

 

 

* * *

 

 

      Mžitky, mnohobarevné mžitky pod pevně zavřenými víčky. Hasel otevřel oči, pořád jen pestrobarevné tečky. Chtěl si promnout oči, ale měl svázané ruce. „Už se probírá!“ Uslyšel něčí hlas. Konečně začínal vidět, zatím jen obrysy, ale lepší než nic. Skláněl se k němu nějaký muž. Z úst mu páchlo pivo, jeho hlas byl však zvučný a melodický. „Dej mu facku! Bastardovi!“ Ozval se pravděpodobně hostinský. Hasel nastavil tvář a zatnul pěsti. Nic. Rána nepřišla. „Kde, kde to jsem?“ Promluvil konečně Hasel a zrak se mu zaostřil. „Nedělej, že si nic nepamatuješ!“ Křičel trpaslík. „Před chvíli jsi tu zabil dva lidi a zranil nějakýho vašnostu!“ Muž před ním byl ten bard, dlouhé černé vlasy, ušlechtilá tvář. „Oni na mě zaútočili, já se jen bránil!“ Odvětil Hasel klidně. „To je pravda. Řekni, proč je na tebe vypsána tak vysoká odměna?“ Řekl Esien a podíval se spoutanému muži zpříma do tváře. „Ušetřím tě lží, neříkej, že za dezerci, ani na samotného generála by nevypsali odměnu tisíc zlatých za dezerci!“ Bard se napřímil, dal si ruce v bok. „Tak co?“ Hasel přemýšlel, pravdu jim říct nemohl, ale nenapadalo ho jiné věrohodné vysvětlení. „Jediné co vám mohu říct je, že jsem nevinný. Neudělal jsem nic čeho bych litoval či za co bych se měl stydět!“ Něco v jeho hlasu Esienovi přidávalo na věrohodnosti, buď to byl výborný lhář nebo mluvil pravdu. „Udáme ho a peníze rozdělíme mezi nás!“ Trpaslík vesele poskakoval. Ach, ti trpaslíci, myslí jen na to zlato, pomyslel si bard. „Nad čím přemýšlíš? Víš co to je, tisíc zlatých!“ Hostinský nepřestával mluvit a zasypával Esiena informacemi, co by si za takové peníze mohl koupit. „Dost!“ Řekl po chvíli bard. „Nevydáme ho, potřebuji náměty na své další balady. A kde bych je mohl lépe sehnat než po boku zločince.“ Trpaslík lehce zavrávoral. „Ty jsi se zbláznil, dočista si zmagořil! Proč, vždyť je to zabiják?“ Bard si promnul strniště. „Ne, podle mě ne, viděl jsi, že mohl zabít toho rytíře co tu byl, neudělal to, i když ho ten chlap tak šeredně zranil, nechal ho ošetřit tím pážetem.“ 

 

 

 

 

By Noxi

Komentáře

komentářů

About The Author

10 komentářů

  1. Noxi

    Předně, velice děkuji za komentáře! Již několikrát jsem zde psal, že moje diktáty dopadají vždy stejně, tzn. 5! Není to samozřejmě omluva, ale musíte mít na mě kratší metr.:-) A co se toho smaragdu týče, omlouvám se, nějak jsem si to neuvědomil. Jo a ten ženchtivý bard ti jistě připomína pouze Marigolda ze Zaklínače, zkus jmenovat ještě nějakého dalšího Alcile.

  2. Yuyka

    Pravda, ta gramatika trochu ujíždí… ale jazyk je pěkný.
    Co mi teda vadilo fakt hodně bylo hned první přirovnání – "temně rudé jako smaragd". Musím se přidat k Hawkovi a zeptat se: odkdy jsou smaragdy rudé. Dycky jsem je považovala za zelené:o))) Moh jsi tam místo toho dát třeba… rubín nebo granát. Ty jsou myslím červené.

Leave a Reply