Cesta je vždycky stejná. Ať jsi chlápek v brnění, co si říká hrdina, nebo lupič s nožem, co se krčí za keřem. Mág s velkou berlou, nebo skřetí zlodějíček s dlouhými prsty. Amazonka s lukem, nebo hospodská holka s dýkou. Ten kdo seká mečem i ten, kdo mu onen meč nese (když s ním tamten zrovna neseká). Cesta je vždycky, vždycky stejná. To je samé odříkání, neustálé nepohodlí a ten hmyz, ten hmyz!
Ona neblahá možnost, že bych se mohl na pouť za hrdinstvím a velkými činy hodných velkých mužů vydat také já, mně nikdy netanula na mysl. (A troufám si říct, že nikomu z mé vesnice také ne.) Neutěšuje mě ani skutečnost, že na konci všeho toho strádání, putování, mordování a zbožného přání nebýt sám zamordován, mě třeba čeká lůno spanilé panny.

Prsty v rukavici z dobré kůže přelomily tlustý stonek vejpůl. Uskočil jsem, až to luplo; jako když rozšlápnete polníčka, ale ještě jsem žlutý klásek chytil. Žena v brnění s ohonem rudých vlasů vykukujících z pod přilby po mně střelila rozmrzelým pohledem.
,,Víťo, kde se zase ulejváš? Hejbni zadkem!“ křikla.
,,Už klušu!“ Předvedl jsem bleskový přechod od manévru Rozbal k manévru Sněz.
Málem jsem to napálil tlamou do rozbahněné půdy; to mi jen podjel pod nohami rozšlápnutý skřítek. Otráveně jsem polníčkovu mrtvolku setřel z podrážky. Byli jsme, já a má paní, v kukuřičném poli.
,,Ještě jeden lotr a celá tlupa Vojty Hrdlořeza je pod drnem. Ani nás nepochválíš?“ rytířka plavným pohybem otřela meč o zelené kukuřičné listy.
,,Dobjjá pjjáce,“ pokoušel jsem se nehty odstranit z mezizubních prostorů dotěrná zrníčka. Uvízly mi tam, potvory, když jsem žvýkal klas.
,,Chm,“ má paní zhodnotila ostří znaleckým pohledem. Bylo úplně čisté, všechna čest. Nikoho by nenapadlo, že s ním před chvilkou operovala uprostřed vnitřností lapky, který na nás zákeřně číhal. Teď však ležel ve zválené kukuřici, břicho otevřené, oči vytřeštěné a pod sebou asi tucet rozmačkaných skřítků. Smrděl a kousek nad ním bzučely zelené, lesklé masařky.
Vyndal jsem ruku z úst a nedojedený klas zahodil.
,,Jdeme!“ má paní se konečně přestala zaobírat vlastní zbraní.

Kdybych měl svou paní popsat, řekl bych, že je to docela hezká ženská trochu hrubšího ražení. Zlí jazykové by si neodpustili rýpnout, že tahle násilí holdující amazonka asi potřebuje chlapa (ale ne mě). Říká si Barbara Cony (ačkoliv já dobře vím, že její pravé jméno je Lilien) jenom proto, že s podobným jménem se už kdysi nějaký silák proslavil. Doufám, že vy nejste ten silák. (Nerad bych někoho urazil.) Pokud vám ukradnutí jména připadá nenápadité a nevkusné, tak to nejste sami. Trmácíme se od města k městu, od vesnice k vesnici. Má paní si totiž umanula, že získá věhlas a slávu tím, že zabíjí nebezpečné tvory a lidi, kteří už někoho zabili. Fajn. A teď zase něco o mně:
Není žádným tajemstvím, že od začátku života jsem měl smůlu. Už s prvním mým nádechem bylo jasné, že svět mě nebude hýčkat. Nenarodil jsem se v teplu paláce, nýbrž na seně stodoly, nikoliv svedené princezně, ale obyčejné panské služebné. Toho roku nedošlo k žádným znamením, nepočítaje v to úplavici, které bůhvíproč nestál náš kraj za návštěvu, ačkoliv v jiných letech se zhusta vzhlížela i v kalhotách knížat; ale to jsem odbočil…
Co se mnou bylo dál nestojí za vyprávění až do okamžiku, kdy propukla mnou tolik proklínaná válka s roupy. Jako tvor s dobře vyvinutým pudem sebezáchovy a upřímnou láskou k životu se všemi částmi těla nikoliv svrbícími, jsem si na místo roupské pacifikace vybral zdravější službu. (Nebo alespoň tehdy jsem si to myslel.) Namísto dvou let likvidování roupů jsem měl pomoci Barbaře Cony vymítit kraj od darebáků. To jsem ještě nevěděl, že se moje služba bude skládat z nošení Barbařiných zbraní (ta ženština jich má celý pytel) a poslouchání jejích chvástavých řečí.
Za dobu, v níž jsem vám stihl vylíčit své chmury, jsme došli do malé, zapadlé vesnice. Byla úplně stejně šeredná jako ty, v kterých jsme už měli tu čest pobýt.
,,Dáme si v hospodě do nosu, co říkáš, Víťo?“ nadhodila Barbara povzneseně. Přirozeně jsem nic proti tomu neměl.
Vesnická krčma nebyla příliš velká. Celkově to tam vypadalo a smrdělo jako ve všech ostatních hospodách, které jsme předtím navštívili. Sedláci, vožralí chlapy páchnoucí po česneku, třískali korbely o sebe jako při námluvách. Na plstěných kloboucích jim balancovaly opilé víly štístěnky a když některé podklouzla vratká nožka a naprala to svému majiteli rovnou do půllitru, ta hovada se válela po lavicích a plácala se do stehen smíchy.
,,Chceme tuplák piva, flákotu trollího masa a bochník chleba, jo a džbánek ještě tady tomu.“
Barbara byla dnes učiněná výřečnost. Že by ta pověra O dráčeti a jazyčnatce nakonec měla pravdivé jádro?
(Pod lampičkou z jitřenky jsme posnídali sáně; jeho mamá saň měla přece jen příliš tvrdé maso a aby toho nebylo málo, měla nehezký zvyk pohřbívat v žaludku lidi z nejbližších vesnic. Barbara slyšela, že když pozře dračí jazyk, ovládne plazí výřečnost. Tak slupla sáně. Na sanici jsem si netroufl ani já, obzvlášť poté, co z jejího rozpáraného břicho vylezlo sedmdesát osm kostlivců.)
Zatímco má paní řečnila, hospodský horlivě přikyvoval. Zřejmě už o nás někde slyšel.
Po celou dobu, v níž má paní rozmlouvala s hospodským, jsem cítil v týle cizí oči.
Jakmile to šlo, nenápadně jsem se otočil. V samém koutě krčmy seděl cizinec v jezdeckém plášti. Abych byl upřímný, ten chlap se mi nelíbil. Přirozeně, moc chlapů se mi nelíbí, teda žádný chlap no to dá rozum, ale tenhle se mi nelíbil s velkým N a ještě na druhou. Stačí, když si představíte špunt do výlevky a nasadíte mu na hlavu hrnec – za předpokladu, že špunt do výlevky má hlavu. (Nemám rád zašpuntované výlevky.) A takovýhle ,,něco“ má vedle sebe číču, co je má jako melouny.
Odjakživa mě fascinuje, že takovýhle ,,něca“ opečovávají záhony s úrodou, o níž si při vší své ztepilé postavě můžu nechat jen zdát.
,,Juj, to byla ale štreka, to se mi pěkně sedí,“ nechal jsem špunta špuntem a natáhl si pod stolem křivé hnáty jak to nejvíc šlo, jen abych nenakopl okované špičky ladných končetin mé paní.
,,Aspoň něco shodíš,“ utrousila Barbara kousavě.
Spolknul jsem neslušné slovo. Je pravda, že nejsem žádný vychrtlík, ale nemusí se mi to pořád připomínat. Barbara si mého ukřivděného výrazu vůbec nevšímala a žíznivě vyprázdnila na jediný doušek polovinu svého tupláku.
Tak jsme seděli, jedli, popíjeli a podávali topícím se štístěnkám párátka s lučníčkových kůstek. Barbara, poté co zvládla rovných pět tupláků a jednu štístěnku, které si nevšimla, se někam vytratila. Podotýkám, že působila naprosto střízlivě, opominu-li zelený odstín její tváře, způsobený tím, jak štístěnka plácala křídly o stěny dutiny břišní. (Ona by jistě řekla, kdybych ji na to upozornil, že umí pít, kdyžto já, ač se mě na to nikdo neptá, tomu říkám ostuda.) Využil jsem chvilku samoty a začal se čile otáčel po mladinké dceři hostinského, s copy zlatými jako klasy pšenice.
Jak jsem řekl, cílem a smyslem života mé paní bylo statečností činit zázraky, dobývat pevnosti a města. U mě to bylo podobné, až na to, že jsem se jako člověk o mnoho skromnější, spokojoval s pouhým dobýváním srdcí a lůn krásných žen. Kdybych ale svůj úspěch v této oblasti měl porovnat s úspěchem mé paní, myslím, že ona by z toho vyšla lépe.
Paže jsem měl silné, svůj úsměv jsem pokládal za neodolatelný a z hlavy mi bujně trčely kudrny černých vlasů, jež prý řada dívek pokládá za přitažlivé. (To bych si je ale musel občas umýt, jak jednou kousavě v tomto směru Barbara poznamenala.)
Sličnou dceru hostinského jsem podezříval, že potají v tatíkově sklípku pouští žilou tamějším soudkům. Když se má paní stále nevracela a dívka mi mírně podroušená stiskla ruku, zdálo se, že tento večer mi štěstí holý zadek neukáže. Dopíjel jsem zbytek Barbařina piva a hostinského dcera s copy jako klasy pšenice ve mně viděla prince. To bych to ale nebyl já, kdyby mi slibně začínající noc něco nepřekazilo. Má paní Barbara Cony se vrátila zvenku. Podle svěží barvy jejího obličeje jsem se dovtípil, že se jí povedlo štístěnku ze svých útrob propustit. ,,Víťo, nech všechno ležet, padáme odsud,“ oznámila mi stroze.
Ať už Barbara narážela na cokoliv, byl jsem pěkně rozčarovaný. A takhle je to vždycky. Nikde v klidu pěkně neposedíme, protože její čuch vycítí lotra a tedy možnost proslavit se rychleji než sup mršinu. Pak se divte, že ona slaví úspěchy, zatímco já ne. Lítostivě jsem dceru hostinského poplácal Vy-víte-po-čem a s nejkyselejším možným výrazem jsem následoval Barbaru z příjemného tepla krčmy do studené noci.
,,Víťo, vzpomínáš si na Rodriga Prašivého psa?“ sykla Barbara, jakmile jsme osaměli.
Němě jsem přikývl. Jak bych si nepamatoval Rodriga Zlatého lva, zvláště když o něm v jednom kuse mluví. Tento skvělý muž je popravdě jakýmsi jejím protějškem, to jest také hrdinou, co zabíjí trolly, páře draky a drtí vrahům lebky. Jenomže jak každý ví, dva kohouti na jednom smetišti dobrotu dělat nebudou. (Promiňte mi ta vesnické přirovnání, ale i přes četné Barbařiny snahy se ve mně venkovský buran nezapře.) Zkráceně: Má paní Rodriga Zlatého lva zbožňovala stejně, jak on miloval ji.
,,Ten prašivec,“ pokračovala Barbara dál, kladouc velký důraz na sykavky, ,,se zdržuje někde v kraji, v našem kraji.“ (Barbara každý kraj, jímž jsme zrovna procházíme, pokládá za svůj.) ,,Vraždí, loupí a vůbec se z něj stal ještě větší lotr než doposud.“
Náhle stočila hovor jinam: ,,Pamatuješ si toho zavalitého muže v jezdeckém obleku? Seděl v koutě, daleko od ohně.“
Bohové, kolik chlápků tam mělo jezdecký šat! Tamtoho jsem si ale náhodou pamatoval, protože ta slečna, co s ním popíjela, je měla jako melouny. (No dobře, jako melouny ne, ale fakt je měla velký.) Jo, byl to můj ,,špunt“. ,,Starostův člověk.“ Barbara ztišila hlas: ,,Tenhle kraj nás potřebuje. Když jsi lovil tu žábu, mluvili jsme se starostou. Slíbil nám zlato, pokud ho Rodriga zbavíme.“
Přiškrceně jsem zamumlal nejasnou odpověď. Tak takhle to bylo. Zlostně jsem si dupnul, až to luplo, jako když tlápnete víle na křídla. Má paní plánuje štvanici. S nejtemnějšími myšlenkami jsem setřel kroutící se štístěnku z boty. Bez křidýlek nebyla o nic hezčí než červ. ,,To si budeme muset sehnat jednorožce, protože ty naše jsme snědli, když jsme uvízli v Hladovém hvozdu,“ řekl jsem nahlas.
,,Něco už mám!“
Po tak rychlé odpovědi jsem se nezmohl než na dva potácivé kroky, a jestli to ještě jednou luplo, tak za to vážně nemůžu. Jednorožce! Snad si Barbara vzpomene i na svého služebníka…

Klusal jsem za svou paní jako cvičený válečný běžec a cítil se jako ten nejnešťastnější člověk, jakého tato prašivá zem nesla.
,,Aspoň zhubneš!“ pokřikovala na mě Barbara ze sedla. Mantichora jen škodolibě řehtla. Samice z chlívku pod pláštíkem noci vyvedená! Vycenil jsem na ni zuby. Nemělo smysl vysvětlovat, že běh mé břicho ztěží zaznamená a doskoky na tvrdou zem sotva svědčí mé páteři. Naštěstí jsme tolik nechvátali. Barbara šla na jisto. Starosta jí prozradil, kde zlotřilého Rodriga najde. Odkud ten to však věděl, se má paní neptala.
Ondulin háj, ono místo, se k nám pomalu blížil. Lépe řečeno Barbara se k němu na ukradené mantichoře pomalu blížila. Mně, utíkajícímu a úpějícímu, jako by se štíhlé kmínky břízek spíše vzdalovaly.
,,U osm a sedmdesáti kostlivců, ten čubčí syn tam opravdu je!“ Barbara ukázala na obláček dýmu, neklamně vypovídající o lidské přítomnosti. V nose mě zašimrala vůně pečeného steaku a pražených bludiček. Než jsem stihl cokoliv učinit, popohnala má paní mantichoru. Samice divoce chlemtla. V mžiku obě zmizely v spleti lesních houštin a lián.
To bylo tedy místo, ten Ondulin háj – jako stvořené pro piknik. Ještě jsem ani nezapadl po kolena do lepkavého mrvomechu, když mě břinkla do palice úplně cizí hlava, navíc značně zpráchnivělá. Pohupovala se v lesním vánku jako viselec na šibeničce a s každým zhoupnutím setřela stříbrným ohonem prach z kůry nejbližšího stromu. Vyděšeně jsem uskočil. Provaz, rozkývaný nárazem, se konečně zastavil. Hned jsem poznal jejího nositele. Ušatec, dobře mu tak, ušklíbnul jsem se.
Rukama jsem rozhrnul mrtvé liány. Skrze listoví několika břízek jsem uviděl ,,lesní dům“. Stěny a strop byly z průsvitné pleteniny, navázané na kmeny a větve tak, že zdálky byly od stanu k nerozeznání. Podlahu tvořila vykácená paseka. Bylo tam asi jeden a půl tuctu mužů. Seděli porůznu na lavicích, nahrubo stlučených z těl vysušených dryád; jenom jeden z nich stál. Držel v ruce pohrabáč, zřejmě Rodrigo. Položil jsem se na břicho, čert vem mrvomech.
Na paseku jsem se připlížil ve chvíli, kdy má paní stála v kruhu Rodrigovy družiny. Muž, o kterém jsem si myslel, že je vůdce tlupy, si jí nevšímal, anžto právě přikládal do ohniště založeného na ,,dvorku“, na můj vkus příliš blízko u ,,lesního domu“. Na rožni se opékal pavouk tlustší než sele. Nad ním kroužily neodbytné bludičky, i když co chvilku plameny některou z nich sežehly. Rodrigo sám seděl rozkročen na křesle z trupů propletených dryád a ohlodával pavoučí kýtu. Obskakovaly ho tři čtyři goblini s tácky. Spolknul jsem sliny – lesníčci jsou dobré palivo – a víceméně ze zvyku jsem postřehl, že mezi Rotrigovými muži je jedna žena. Taková malá bledule v bílé suknici. Před pavučinou, podivně osvětlená plameny z ohniště u nějž seděla, vypadala jako duch.
,,Čemu já a má družina vděčíme za tak skvělou návštěvu, Bárbí?“ zeptal se Rodrigo, posměšně pohazujíce lví kšticí.
Barbara nesnášela, když ji někdo oslovil tak, jako to právě učinil Rodrigo. Coby správná rytířka se však opanovala. ,,Přišli jsme si z tvojí lebky udělat pohár, Prašivý pse,“ vyštěkla. Mantichoří samice zavrčela. Muži z Rodrigovy družiny už neseděli, ale stáli. Několik jich muselo couvnout, aby jim má paní mečem neudělala v břiše otvor navíc. Jenom chlap s pohrabáčem, za který mu sloužila rozvětvená haluze, netečně obešel celou tlupu a když se vracel zpátky k ohni, viděl jsem, jak za sebou hrne rozdupané skřítky lesníčky.
,,Prašivý pse!“ vyštěkla má paní znovu, zřejmě na zdůraznění.
,,Ale Bárbí, to je mi ošklivý slovník. Jaká to náhoda však, zrovna tu na tebe čekám,“ Rodrigo se docela pobaveně usmál. Má paní, dokud nesnědla sáně, nikdy nebyla na nějaké velké řečnění. Dnes toho namluvila ažaž! Byl nejvyšší čas přistoupit k činu.
Než jsem si stačil uvědomit, že mi někdo tiskne nůž na krk, viděl jsem z ní jen rudou hřívu, jak si přes těla Rodrigových družiníků klestí cestu k jejich pánu. Za běžných okolností bych se zkušeně vytratil, nebo hrál mrtvého (tohle je jedna z mála věcí, k nimž mám opravdu vlohy), ale situace se vyvinula hůře, než bych čekal. Neznámý protivník mi stále tiskl nůž k hrdlu a čepel nebezpečně studila.
,,Nech ho, Huku,“ pravil měkký ženský hlas u mých uší. Čepel zázrakem zmizela. Dřív než jsem se namáhal otočit, důkladně jsem si krk promnul.
,,Nezdá se být nebezpečný.“
Z houští se vynořila bledule, jíž jsem předtím viděl dřepět u ohniště. Její slova mi ale ani trochu nezalichotila. Huk, jeden z Rodrigových družiníků, jen pokrčil rameny a běžel se připojit k pronásledování mé paní. Tak se jí třeba ještě pomstím. Nezdá se být nebezpečný, pche…
,,Co ty jsi zač? Nemáš tu co pohledávat,“ nedůvěřivě se na mě zamračila. Váhal jsem s odpovědí, dokud jsme na palouku neosaměli.
,,Jmenuji se Vítězslav. Doprovázím Barbaru Cony na cestách,“ výmluvně jsem ukázal na vzdalující se rudou čmouhu, ,,a dělám jí společníka,“ dopověděl jsem chlubně.
,,Ach,“ řekla ona, ,,já jsem Lýdie, léčitelka. Na pana rytíře Rodriga Zlatého Lva jsem narazila čirou náhodou. Cestuji s ním a jeho doprovodem. V cizích zemích – sama – se trochu bojím.“
Nezdálo se, že z ní vytáhnu víc. Mastičkářka se zjevně chtěla vrátit k ohni. Přesto jsem to zkusil.
,,Počkej. Říkala jsi, žes léčitelka. To by ses na mě mohla podívat. Mám hrozné bolení,“ zalhal jsem.
,,Vážně?“ pochybovačně nakrčila tenké čárečky téměř neviditelného obočí. Nenechal jsem se tím odradit. ,,Tady,“ sáhl jsem si na významně hruď. ,,Dobře, poslechnu si tě,“ počkala, až si rozepnu vestu a košili. Potom mi přiložila k prsům drobné ouško, k čemuž mi vtiskla na chlupatou hruď několik vroucných polibků. (Kecám, za chvíli se narovnala, nakrčila nos a skálopevně prohlásila, že si vymýšlím.)
Otráveně jsem si sednul do trávy. Barbařina mantichora čenichala kolem ohně a snažila se do otevřené tlamy chytit bludičku. Muž s pohrabáčem po ní občas neklidně mrknul, ale mlčel. Bledule se vytasila s jakýmisi bylinkami ve smradlavých sáčcích. Rozložila si je na kolena a jala se jimi usilovně probírat. Mě samého neuznala za hodna pohledu a několik mých pokusů o navázání hovoru odbyla zamyšleným ,hm‘. Dokonce si odmítla vzít brambořík, který jsem pro ni utrhl, ačkoliv jsem z něj předtím, než jsem jí ho nabídl, neopominul vycvrnknout vílu nektarinku.
Netýkavka! Mrzutě jsem vytáhl fajfku, že si zlepším náladu aspoň tímhle. V cuku letu stál přede mnou prťavý zelený goblin, s hlavičkou škaredou jako novorozenec. Musel podlézt pod pavučinovou plachtou, potvora. Pohotově mi přistrčil škrtátko k nosu. Natáhl jsem a z fajfky se začal odvíjet šedavý obláček. Na goblinově opičím obličejíku zasvítil úlisný úsměv. Několikrát cvakl na prázdno drápatou prackou. Vytáhl jsem z vnitřní kapsy vesty nablýskaný drobák. Goblinův groteskní obličejík zazářil jako kometa. Chtivě sklapl dlaň a i s mincí zmizel ve stanu. Doufám, že ti přinese smůlu.
Barbara se přihnala až na večír. Zalomcovala mnou (zrovna se mi podařilo usnout) a křikla: ,,Padáme!“

,,Co se stalo? Kde je Rodrigo?“ hulákal jsem, zatímco Barbara přede mnou popoháněla mantichoru do klusu.
,,Zlosyn starosta nás zradil. Rodriga postavil před stejnou nabídku jako nás. Ten hlupák přijal, věřil bys tomu? Starosta si myslel, že tak se zbaví aspoň jednoho hrdiny, ne-li obou a bude si moci nikým nerušen dál vést špinavé obchody. Bojovali jsme až do soumraku…“ Barbara se zasnila.
,,A jak to dopadlo?“ zeptal jsem se hloupě.
,,Nijak,“ tvář mé paní dostala náhle rozmrzelý výraz. ,,Bili jsme se, dokud se naše meče nezlomily a my oba nepadli únavou polomrtví do trávy.“
,,A pak?“ Snažil jsem se představit si ten výjev.
Pokrčila rameny. ,,Vzpamatovali jsme se jako první, kopli jsme lotra do kulek a utekli.“
,,A jeho družina?“
Na Barbařině tváři se po dlouhé době objevil spokojený výraz: ,,Ty jsme dostali!“
,,Jsi dobrá,“ pokýval jsem smířeně hlavou. Bylo mi jasné, že teď je na řadě ten chytrák starosta. Což znamená, že naše cesta za hrdinstvím zdaleka nekončí. Mlčky jsem pozoroval Barbařino nadšení a nejméně po sté si položil klíčovou otázku, proč jsem raději nešel hubit záškodnické roupy.
Noc jsme strávili pod širým nebem beze strachu, že by nás chudák Rodrigo, nebyvše schopen pro tentokrát nasednout na mantichoru, pronásledoval. Následujícího rána jsme se od místních doslechli, že starosta z kraje ujel. Po celý den se nic zajímavého (to jest žádná šarvátka ani bitka) nestalo, kromě toho že mě za ospalého odpoledne na louce u rybníka na hlavu porazila má paní ve vrhcábech. (Nemohl jsem se zbavit nutkavého pocitu, že švindlovala.) Barbara mi v žertu navrhla, ať ji jako vítězku políbím a já zcela vážně odmítl. Nakonec mě ta striga donutila v blízkém rybníku se vykoupat. Zatímco jsem ze sebe stydlivě smýval zaschlou špínu všedních dní, častovala mě výkřiky jako ,,Víťo neboj! To zvládneš! Do toho!“ a ,,Čistota ještě nikoho nezabila!“ (Takže budu první.) Vnutila mi svoje štístěnkové mýdlo a nektarinkový šampón, takže jsem vylezl už ne smradlavý, ale navoněný jako městská slečinka. Všechno mě svědilo. Cítil jsem se hrozně.
K obědu jsme spořádali půl vodoskřeta, jehož výlovem jsem si ,,koupel“ zpestřil. Ale bylo to naposled, chutnal jako žába. Tu zbylou půlku jsme ochotně přenechali pocestnému, na něhož jsme u rybníka narazili. Byl zakuklený od hlavy až k patě v bílém babském plédu a nakonec z něj vypadlo, že je příslušníkem Cechu upírů, který byl v ochranném obleku Cechem vyslán plnit veledůležité poslání. ,,Každý nový člen, musí po přijetí na důkaz své věrnosti do večera předložit Cechu tisíc pé,“ postěžoval si upír.
,,Proboha proč?“ podivila se má paní.
,,Nařízení ze shora,“ upír výmluvně rozhodil pažemi, z nichž mu nekoukal ani milimetr kůže.
,,Co jsou to ty ,pé‘ ?“ odvážil jsem se zeptat.
,,Pijavky,“ odpověděl upír a i s půlkou vodoskřeta se sklíčeně vydal ke břehu.
,,Zřejmě mají ničit konkurenci,“ prohlásila Barbara.
,,Chce nalákat další vodoskřety? Ti jsou pijavic plní, “ zauvažoval jsem, ale má paní se už zase zaobírala pulírováním své zbraně, takže jsem se musel obejít bez odpovědi. Brzy jsme se vydali dál.
Když bylo jasné, že do večera nenarazíme na žádné město ani vesnici, rozhodla se Barbara v nedalekém lese utábořit. (Byl to takový ponurý hvozd plný starých stromů s ani živáčkem uvnitř, takže jsem měl pěkně staženej zadek, sotva jsme tam vlezli.) Uvnitř bylo cítit houby, určitě jedovaté.
Protože tam nežil jediný lesníček, nanosil jsem si suché jehličí a usadil se do něj. Ohníček plápolal v cuku letu.
Barbara rázovala kolem ohniště a otáčela se jako na obrtlíku. Ze zvyku prohledávala okolí a pátrala mezi po slídivých očích číhajících lapků. Když už jsem začínal podřimovat, škubnul jí na tváři náhle sval. Ruka vystřelila k přelomené větvičce.
,,Víťo, počkej tu na mě. Myslím, že jsem narazila na stopu toho zloděje, co po něm pasem tejden. Poslední z tlupy Vojty Ryšouna.“ Má paní palcem a ukazovákem vítězně stiskla upadlý rudý vlas s konečkem mnohem rozštěpenějším, než ty její. Oči se jí leskly jako divoké šelmě. Věděl jsem, že teď ji nikdo ani nic nezadrží. A tak jsem osaměl.
Neohroženě jsem přidal do ohně trochu chrastí. Z rance jsem vydoloval zbytky Rodrigovy kýty. S chutí jsem se do nich zakousnul. Na myšlenky, že ráno se třeba probudím s otevřeným hrdlem, bylo času dost.
Nikým nerušen jsem spokojeně pomlaskával, když tu se ve tmě za mnou něco pohnulo. Okamžitě jsem byl na nohou. Ze stínu lesa se však vyřítila jen bledule z včerejšího dne. Na chvíli mě napadla šílená myšlenka, že nás sledovala až sem, jen aby se vydala na milost a nemilost mému živočišnému šarmu. (Ten výraz použila jednou Barbara, já sám bych něco takového jakživ nevymyslel.)
,,Ach, to jsi ty,“ léčitelka se vyčerpaně opřela o nejbližší kmen.
,,É, zrovna se chystám naplnit si žaludek. Mohu ti nabídnout?“ okousanou kýtu jsem rychle mrsknul v tmu lesa, abych zkušeným hmatem z rance vylovil Barbařino pečené sáně.
,,Děkuji,“ Lýdie váhavě položila své pozadí na mé jehličí. Zapraskalo to, zrovna jako když něčím špičatým rozmačkáte vílu houběnku v jejím domečku. Teprve teď jsem si všimnul, že Lýdie je celá pomlácená. Šlahouny divokých ostružin jí zbrázdily bleďoučkou tvář rudými škrábanci.
,,Co se ti stalo?“ starostlivě jsem se dotkl její odřené paže.
,,To ten hňup Rodrigo,“ léčitelka se zamračila, ,,nechtěl pochopit, že s jeho… hm… zraněním nic nesvedu. Ani kdyby snědl všechny moje bylinky, nemohl by do večera sednout na mantichoru a pomstít se Barbaře Cony. Ale on si to nechtěl nechat vysvětlit…“ vztekle mrštila houboněm, který poskakoval a hrozil jí pěstmi, do ohně.
,,Proto tě ten čubčí syn ztloukl? Kdybych já ho…!“ zacpal jsem si nos. Lýdie se zatvářila provinile. Pozdě si uvědomila, že houboň není lesníček. Škavařenice z něj pekelně smrděla.
,,Prostě bych ho…“ navázal jsem, když se smrad trochu rozptýlil. Po boku krásné leč slabé ženy jsem se cítil neuvěřitelně silný. V tu chvíli jsem ze sebe vychrlil všechna možná zvěrstva, jaká může jeden člověk druhému člověku udělat.
,,Ach, přestaň. To je strašné. Tak to nebylo,“ léčitelka se zakabonila na nápadné poleno, neškodně ležící opodál. Houběnkami v něm to jen šustilo. ,,Jenom mě vyhnal, ať si putuji nebezpečným krajem sama. Nu a já… spadla do strže.“ Ze studu nad vlastní nešikovností sklopila oči. Vypadala v tu chvíli prostě báječně.
,,Stejně je to čubčí syn,“ usoudil jsem. ,,Můžeš putovat s námi, až se Barbara Cony vrátí.“ Abych ji svou náklonnost dokázal, sevřel jsem ji v náručí.
,,Ach, Vítězslav. To jméno svému nositeli slibuje vítězství. Proč jsem si tě nevšimla dřív?“ hlesla, ruce mi vpletla do tmavých kučer a plně se oddala mým hladovým rtům.
Oheň vesele plápolal, houboně už nebylo cítit, strašidelný hvozd už nebyl tak strašidelný, má paní byla na hony pryč a noc se zdála dlouhá… Na malý okamžik jsem si začínal myslet, že tentokrát čapnu štěstí za pačesy dřív, než na mě vystrčí Vy-víte-co. Ona slastná chvíle trvala jen krátce, než mi u uší zahučel známý hlas:
,,Dostala jsem toho bastarda, noc je ještě mladá. Padáme odsud!“
Barbara zvesela mrštila lapkovou smradlavou hlavou co nejhloub do lesa a se samolibým výrazem rytířky čekající opěvování se usadila proti nám. Ozval se zvuk jako když si někdo upšoukne. Bůh proklej vodoskřeta! Hned bych svým vnitřnostem napohlavkoval. Naštěstí, hlasitá kanonáda se nijak dál neprojevuje. Barbara mne přesto spražila znechuceným pohledem, snad myslela, že to má střeva udělala jí natruc a než jsme jí v tom stačili s Lýdií zabránit, popadla šustící poleno, nápadně ležící opodál a navzdory našim zoufalým výkřikům jím mrštila do ohně.

Komentáře

komentářů

About The Author

32 komentářů

  1. Anonym

    Před psaním svého názoru jsem asi neměla číst ostatní komentáře, které mě mimochodem docela pobavily, protože jsem tak trochu zapomněla na povídku samotnou. Každopádně je to docela milá oddechovka u níž se jeden může zasmát. S tím, že někteří nesouhlasí, se asi nedá níc moc dělat… 🙂 Ale pokud jsem již za ten čásek něco pochopila (co si občas něco přečtu na podobných stránkách), je asi to, že nemá přílišný smysl hodnotit gramatiku a pod., ale je spíše nutností než dodatkem zaměřit se výhradně na význam toho, co je zde nabídnuto od autora, dost jinak by to bylo hodnoceno za předpokladu, že by povídka měla vyjít knižně, takže nebuď te tak přísní… 🙂

  2. r

    Ale houbeles, něco jsou určité archetypy a tradice, a něco výmysly autorů. Tolkien v podstatě vše převzal z tradice, a jen originálně použil, (až na ty hobity, a i elfové ve starých legendách odpovídali těm Tolkienovým).
    Vymyslet nějaký pohádkový svět vlastně ani nejde. To musí zrát dlouho v člověku, a z něčeho vycházet. Zároveň to musí sugerovat podvědomé analogie, takže vlastně ani nic originálního udělat nejde. Hobiti jsou vyjímka potvrzující pravidlo, a tak jako tak je bylo nutno ztvárnit podle vzoru anglické venkovské honorace..

    Takže všude budou vždycky jednorožci a trpajzlici, a draci atd.

    V původní variantě to bylo lepší. I když kamarádka to ani nedočetla, jen řekla, že jsi ouplně stejnej pošuk jako já:(

      • Hawk

        omezováno? já si nemyslím, alespoň u mě to tak není
        já jsem chtěl svůj svět přetvořit: smazal jsem trpaslíky i elfy a přidal jsem jiné druhy
        a víš co? nelíbilo se mi to, oni mi tam prostě scházeli! chyběli mi tam a já jsem je tam vrátil, protože to nebyl svět, jaký jsem chtěl vytvořit
        tím to je-lidé mají rádi elfy takové, jaké je vytvořil Tolkien
        a spousta lidí chce mít svět podobný tomu jeho

      • pecka

        prave je omezovano emezenosti lidi a autoru, lidi je maji takove radi protoze tolkien je slavny a ne proto ze by to podle nich tak bylo lepsi, jsou zblbnuti marketingem fantasy hitu a potom i dobri autri nemuzou popustit uzdu fantasii protoze hned se to lidem nelibi protoze elfove jsou prece vysoci se spicatyma usima a ne mensi normalni… a to mi vadi… a de udelat velmi dobry svet bez trpajzliku skretu a elfu

      • Anonym

        "lidi je maji takove radi protoze tolkien je slavny a ne proto ze by to podle nich tak bylo lepsi"-absolutně nesouhlasím, to je takzvaná blbost, podle mě je to tak lepší, asi tě nepřesvědčím, takže bych to uzavřel

  3. Hawk

    no, světy různých autorů se od sebe podstatně liší, někomu se může sice zdát, že jde pořád o jedno a to samé ale mně to až tak nevadí
    jistě, všude se teď objevují Tolkienovi elfové, trpaslíci a skřeti, ale to ještě ony příběhy neshazuje, nebo u tebe tím klesnou?

    • pecka

      ne neshazuje to u me povidku, ale neni vyjimecna, uz neni podle autoryovy fantasie, uz je velmi ovlivnena a to neni dobre. a navic me de to tudle povidku, o to ze by se absolutne nemela hodnotit po sloshove a gramaticke strance, a to z jednoducheho duvodu, ta povidka nese vyznamne poselstvi a doufam ze nekteri autori podle ni napisi treba lepsi povidku slohove a garmaticky ale hlavne ze konecne vimizi tendle stereotyp slavnych auutoru ala tolkien, tudle povidku nemuzete hodnotit podle spracovani… to by bylo jako by jste bibli hodnotili podle gramatickych chyb kdyby v ni byly(a to rikam jako ateista)

  4. pecka

    tedka nehodnotim sloh styl povidky zazivnost ani nic jineho ale jenom jednu vec ktera me zaujala a sem pro… je tam mnoho kouzelnych tvoru ktere tam v pohode ji.. nekoho by mozna urazilo nebo se mu zdalo divne ze mohli snist jednorozce-tohot magickeho a vzneseneho tvora ALE KDO KSAKRU REKL ZE JEDNOROZEC JE VZNESENY VZACNAY SKORO VYHYNUTY MAGICKY A MOCNY TVOR???!!!??? NO KDO?!? REKLI TO VELCI AUTORI KTERI JSOU ZNAMI PO CELEM SVETE ALE KSAKRU PROC BYCHOM SE TIM MELI RIDIT… nevim jestli to tak autor myslel ale ja to beru jak protest proti tomu ze se ve fantasy-kdysi neomezene literature- nyni objevujou zazite veci ktere prinesli vyznacni autori a ted tak vsichni svuj svet upravujou!!! PROC BYCHOM KSAKRU NEMOHLI ZRAT JEDNOROZCE A PROC BY MEL BYT JEDNOROZEC VZACNY MAGICKY TVOR(este mimochodem taky neni duvod proc by mel byt bily taky zazita forma a kazdeho hrozne prekvapi treba hnedy jednorozec(mimochodem proc by ksakru nemohl byt jednorozec treba cerveny)) TAKZE JA TUTO POVIDKU BERU JAK

    • Nerous

      Chápeš to dobře, konečně někdo:-) Ne té povídce už ani nic jiného taky neni. Mně už ta zažitá klišé ve fantasy pěkně lezla krkem, myslím že tam proto mám i zpráchnivělou elfí hlavu – ty jsou ještě ke všemu spanilí, fuj. Možná seberu odvahu a dám sem jednu podobnou blbost, ze stejného světa; tam je víc děje i akce.

      • pecka

        diky za pochvalu, me hned udeilo do oci to ze je tato povidka absolutni kravina s ne nejlepsi(ale ani ne nejhorsi) slohovou skladbou, ale hlavne ze je to povidka kterou uz dlouho hledam a doufam ze si snad vice lidi uvedomi ze ve fantasy musime zlomit klise, a draci muzou zacit byt oranzovi ruzovi muzou chrlit rumenkovy ohen a drbat se za usima zadni tlapkou

    • Hawk

      to neřekl žádný slavný autor že jednorožci budou bílí, budou mít roh a budou krásní, vznešení a vzácní. Ne! To říkají mytologie a pověsti, staré báje, mnohem starší než Tolkien, nebo Rowlingová
      Kapiš to?
      Dělejte si s nima co chcete, to je mně jedno, ale mně se jezení jednorožců a pod. nikdy líbit nebude
      …a hotovo

      • pecka

        teda sorry ze to tak rikam ale blbost, treba elfove, absolutni vymysl tolkiaena a spol., elf= maly zakrsly pidi skritek kdesi z norska ci ze nejakych jinsych severnich zemi… a jednorozec je sice pravda ze byl takto popisovan jenomze je to zazite klise a proc by to nemelo byt jinak, neni duvodu, ano puvodne je to z baji to vim, ale diky tolkienovi a spol. to tak ted vsichni pouzivaji… COZ JE SPATNE, a to z jednouducheho duvodu, potom jesou totoiz vsechny fantasy povidky to same z jinym pribehem dejem a slohovou spracovanosti ALE porad v tom samem svete… toto fantasy uz neni fantasy, puvodni fantasy bylo ze clovek popustil uzdu sve fantazii a vymyslel ze srandy uplne kraviny ktere se snazil stvarnit do hezke slohove podoby-takovych povidek je uz minimum… a dneska? vsechno sou to pribehy v tom samem svete z malyma rozdilama, neni prece duvod proc by divoke prase nemelo byt uctivane a jednorozec chovany na farmach pro reznika

  5. Alcil

    Je to nuda, žádný zajímavý dějový zvrat, nic. Prostý jazyk se po dvou, po třech odstavcích celkem omrzí. Navíc je to celé takové ošklivě klišovité, a aby to mohlo být chápáno jako parodie, je to málo vtipné. Občas se objeví celkém fičivý závan trapnosti. Pěkná byla ta odbočka s upírem. Proč je hlavní hrdina takové přihlouplé nehygienické pako, a navíc se jmenoje stejně jako já? Ne, tahle rychlozkvaška bez nápadu se mi líbit opravdu nemůže.

  6. Gem Signor

    No, já bych řekl, že tohle bylo velice povedené. Ano, občas jsem narazil na výrazy, které jsem příliš nepobral, ale to je asi tak všechno. Chyby jsem nenašel, páč jsem je nehledal :). Líbí se mi hlavně ta forma, je dobré si u čtení odpočinout. Jenom je dobré si to několikrát přečíst.

  7. Hawk

    no tak to asi vyznělo jinak než jsem si přál…
    ne, že by se mi to nelíbilo, ale ty jsi se ptal kde?, a tak jsem ti nějaké ty chyby našel no… jinak, to se stává, jasně
    napadlo mě ,že takhle ta postava mluví, ale třeba konkrétně tohle mě prásklo do očí tak, že jsem málem spadl ze židle: ,,Málem jsem to napálil tlamou do rozbahněné půdy" tlamou, to se mně zdálo fakt moc, třikrát jsem si to přečetl a stejně jsem tomu nevěřil, vážně
    já taky nemám ve fantasy rád ty cizí slova a nový výrazy, prostě to k tomu nesedí
    tahle povídka má svoje klady i zápory a neřekl jsem že se mi nelíbí 🙂
    nevykládej si to hned špatně =)
    jestli snědli jednorožce, tak zabít je je málo! =)

  8. Hawk´s King

    ta vesnické přirovnání- á
    proslavit se rychleji než sup mršinu-…co?
    anžto právě přikládal – cože???
    pátrala mezi po slídivých očích – asi ti tu něco chybí
    začal se čile otáčel- otáčet
    atd. atd.
    na večír- ten nespisovný jazyk by měl být spíše jen v přímé řeči, jinak se moc netoleruje
    jo, a ta scéna s tím -ach, Vítězslav- mi přišla celkem trapná 🙂

    • Nerous

      ,,ten nespisovný jazyk by měl být spíše jen v přímé řeči, jinak se moc netoleruje"
      ??????????????????????????

      Uf , tak tos mě vážně dostal, nespisovný jazyk se toleruje všude, je-li na místě, což v tomto případě ano – je to oddechová povídka v ich formě, zvolený jazyk odpovídá úrovni vyprávějící postavy; čili to nemůžeš brát jako chybu, že se tobě takový styl nelíbí to je jiná. (Já například nesnáším ve fantasy moderní výrazivo, speciálně anglikanismy.)
      Zbytek sou jen překlepy, fajn, neměly by být, – někdy se holt
      i mistr tesař utne – ale aspon to neni hrubka:-)

      Je potěšujicí, že ti tam přišla trapná jen jedna scéna, když mě něco nebaví natolik, že si všimnu každé chyby, většinou mi to přijde trapné celé:-D

Leave a Reply