Noční klub I. – Jiří Kulhánek
 
Přečetl jsem jednu pro mne doposud neznámou knihu napsanou jedním, pro mě doposud neznámým, autorem a rozhodl se pro prostý, leč mnohdy nesnadný úkol. Napsat o ní pár slov…
Úvodem musím říci, že já sám dělím všechny knihy pouze na dva druhy. Ty první, které po několika dnech odkládám s tím, že si je někdy dočtu a nikdy se tak nestane. Ty druhé, které rovněž odkládám po několika dnech ovšem s tím, že si je rozhodně někdy musím přečíst znovu. Asi to zná každý čtenář, kterého kniha dokáže „chytnout“. Skluz v práci nebo ve škole, světlo v ložnici dlouho do noci, ranní unavené oči podlité krví, nepřítomný zamyšlený pohled. Dokonce jsem jednoho ráno začten do této knihy přejel cílovou stanici v metru a to se mi za střízlivého stavu obvykle nestává! Nutno podotknout, že Noční klub Jiřího Kulhánka pro mne rozhodně zapadl do druhé kategorie. Tedy – chytne a nepustí.
Takže o čem že to vlastně je? Protože nechci sebrat trumfy z autorových rukou a už vůbec ne z rukou čtenáře, musím velmi opatrně a neurčitě konstatovat, že na své si přijdou milovníci temných časů, tajemných zvratů a posmrtných životů. Krev a střelný prach jsou cítit na míle daleko. Smrt číhá na každém rohu a že má mnoho tváří nám autor dává najevo od samotného počátku až do konce. Po stránkách se valí vnitřnosti za zvuku motorových pil a z věčně nabitých pistolí neustále stoupá kouř. Přestože se neřadím mezi „slabé nátury“, musím uznat, že dobře psaná literatura je v tomto ohledu horší než film, protože bujná fantazie nezná hranic. Asi 7x se mi během čtení udělalo opravdu nevolno, i když to v důsledku nebylo ani tak vskutku reálnými krvavými scénami. Mnohem citelněji mne totiž zasáhl osud lidí. Tím nejzajímavějším z mého osobního pohledu se totiž jeví právě dějová linie a hlavně psychologie postav. Strukturou je děj knihy velmi poutavý, plný obratů a nečekaných událostí (zdaleka zapomeňte na nějaké vzorové „happy endy“), ovšem originální z mého pohledu je především to, jak zachází Kulhánek s postavami. Ten tam je bájný nesmrtelný ruský bohatýr. Jen co si nějakou z postav oblíbíte, se sevřeným srdcem na sucho polknete a oko se zaleskne, když o ni na další stránce nečekaně přijdete. Některé z „hrdinů“ jsem málem oplakal a to se mi běžně nestává. I tento fakt přidává příběhu na realitě. Když k tomu všemu přidáte velmi dobrou propracovanost postav, ze kterých přímo čiší upřímné myšlenky, ale hlavně pocity, které se úzce prolínají s těmi Vašimi, záhy zjistíte, že vám celé dílo „leze pod kůži“ a začínáte žít s ním. Ale to už jste v moci nočního klubu. Ne, vy se stáváte nočním klubem…
A proč vlastně? Snad je to i díky prostředí současnosti, do kterého umístil autor své dílko. Je velmi reálné. Praha, stejně tak jako další destinace, do kterých se podíváme, včetně těch exotických, doslova čiší realitou. Místopisné názvy nás podvědomě, avšak velmi účinně vtáhnou do děje, pokud odpovídají realitě. Ale stejně tak je to se vším ostatním. Fantasii čtenáře doslova stimulují detailní popisy lokalit, situací, pocitů, myšlenek…neutopit se v návalu podrobností a přesto tu a tam věnovat pozornost každému detailu, to je pro mě umění, nebo spíše cit, který nesmí dobrému autorovi chybět. Když do děje vstoupí i prvky fantastické, dokonale splynou s prostředím reálným a jsou podávány tak logicky, že jsem v ně snadno uvěřil. Kde se jen autor dozvěděl tolik podrobností o upírech? Skutečně je to všechno jen plod jeho fantasie. Jsou tak reální, tak lidští.
A co závěrem? Noční klub Jiřího Kulhánka vřele doporučuji všem a to i těm, kteří neholdují vodopádům krve a podrobné anatomii lidského těla. Pokud totiž budou pozorní, tak i za těmi praskajícími kostmi a výkřiky bolesti najdou zdánlivě neobyčejné lidi i jiná stvoření, která jsou nám však velmi blízká. Možná tak blízká, že nám z toho jde až mráz po zádech…


 
Noční klub II. – Jiří Kulhánek
 
MOTTO: „Zběsilý hon na upíry pokračuje, i když… kdo tady vlastně koho loví?“
 
Ano, ano, je tu opět neohrožený Tobiáš, po pás se brodící řečištěm krve, a s ním většina jeho známých. V Praze, kde velmi náhle a pro mne dost nečekaně skončil první díl, se náš prchající ale přesto neohrožený hrdina však moc dlouho neohřeje. Jen co s grácií sobě vlastní pobije pár (pár desítek) ruských mafiánů, vrací se do prostředí dálného východu. Na scéně se opět objeví málomluvný pan Van Vren, stejně tak jako pan Wries se svou buřinkou, chladnokrevným úsměvem a ještě mrazivějším ostřím. A oba jsou snad ještě krutější než dřív. I Paní Dao je, dá se říci, „vypečenější“ než v díle prvním a to nemluvím jen o její váze. A vracejí se i mnozí další známí, jen se nechte překvapit. Je čas podtrhnout, sečíst a vyřídit otevřené účty a že se pod perem mistra Kulhánka tyhle účty pohybují v krvavě červených číslech, není snad ani třeba dodávat.
Děj kolem Nočního klubu se pomalu rozmotává, i když skutečnosti, které vyplují na povrch, jsou stále temnější, tajemnější a méně předpokládané. Ta trocha pravdy, kterou Tobiáš měl, se brzy rozplývá. Ti zlí jsou náhle těmi dobrými, ale obvykle jen na chvíli a čtenář spolu s Tobiášem už opravdu nemůže věřit nikomu (možná přesněji řečeno ničemu). Obyčejných lidí v hlavní dějové linii stále ubývá, zato se nám dostává mnoho nových tváří z řad upířích klanů a také z řad jejich lovců. Pronikáme hlouběji k podstatě celé zápletky a to několikrát a opakovaně, abychom si konečně řekli: „Aha, tak to tedy bylo…“ a vzápětí se přesvědčili o tom, že to tak nebylo. K horám mrtvých, a všudypřítomné krvi z dílu prvního nám přibudou ještě rozvěšené provazce vnitřností, tuny bzučivých much a zápach, který je cítit na míle daleko. Na scénu přicházejí ty nejlepší meče v rukou těch nejlepších mistrů a také jeden oživený stín. Ještě více lidí umírá, ještě více upírů umírá zas a znova. Zkrátka a prostě standart – Jiří Kulhánek.
Díl druhý Nočního klubu je podle mého názoru vedle prvního neméně dobrý i když z osobního pohledu ne tak šokující. Přece jen už jsem tušil co mám očekávat. Kulhánek velmi kvalitně pokračuje v započaté práci. Sám bych celý Noční klub raděj ani na dva díly nedělil, protože se jedná o komplexně propracované a ucelené dílo. V druhé části najdete mnoho odpovědí na otázky z dílu prvního. Stejně tak tu ale najdete nečekané odpovědi, které k žádným otázkám nepatří a skvělé je i to, že na některé své otázky nenajdete odpovědi vůbec (čtenář tak zůstává neustále ve střehu a částečné nejistotě 🙂
A co říci k nedostatkům? Vlastně o žádných nevím. Na mě je možná té krve a zabíjení je trochu moc, ale tak už to prostě pan spisovatel Kulhánek píše. Tuhle knihu doporučuji všem, jménem Nočního klubu.
A jedna dobrá zpráva pro milovníky „happyendů“ nakonec – dobře to dopadne.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

11 komentářů

  1. febrik

    Musím se přiznat, že od Kulhánka jsem četl snad vše, co vydal, ale Noční klub 1, 2 je dle mého mínění to nejlepší, co jsem zatím dostal do ruky a jednou za čas si ho znovu přečtu (v současné době to je asi sedmkrát) a pokaždé si přímo chrochtám v jeho popisech situací, slovních obratech a vším tím, co dělá jeho knihy nenapodobitelným zážitkem.

    Btw., hodně výstižná recenze .o)

  2. Teesha

    Jedna z naj recenzii ake som na tuto knihu citala. Panu Kulhankovi sa mozeme za toto veldielo klanat:D i ked nepochopim preco ho to donutilo vydavatelstvo vydat v dvojdiele, ale co uz…vydavatel nas pan…tym co to este necitali odporucam, ale myslim, ze recenzia ich na to navnadila uz dostatocne;)

  3. Slim

    Četl jsem první díl a musím říci, že podstatu knihy jsi v recenzi vystihl přímo unikátně. Je to opravdu plné nečekaných zvratů, přesně jak říkáš, které čtenáře naprosto šokují. Takže doporučuji a nenechte se zmást obálkou, která podle mého knihu moc nevystihuje 🙂

  4. Alcil

    Musím říct, že to je docela povedená recenze. Narozdíl od obyčejného popisu děje a závěrečných oslavných vět, kterých jsem byl svědkem u předešlých recenzí, se autor Adnaf úspěšně pokusil o opravdovou recenzi a nevím, proč si v úvodu dodáá nejistoty. Chválím.

Leave a Reply