„Lauro!“ volal odněkud hluboký mužský hlas, „kde jsi, děvče?“ ozývalo se do hluboké noci. Odpověď však nepřicházela. Muž přišel až na pobřeží a na chvíli se zadíval na nedaleký ostrůvek v Egejském moři. Pak ale na pláži znovu zavolal: „Lauro!“ Tentokrát se již dočkal i odpovědi.

„Tady jsem, otče,“ ozval se jemný dívčí hlásek. Malá holčička vystoupila ze tmy a provinile se podívala na svého otce.

„Lauro, co jsem ti říkal o nočním toulání?“ řekl vyčítavě otec.

„Že mám být zavřená doma,“ odpověděla smutně Laura.

„Mohlo se ti něco stát,“ pokračoval muž, „mám o tebe strach, Lauro.“

„Ale ty jsi přece všemocný, otče, můžeš mě vždycky zachránit.“

„Nejsem všemocný, holčičko, jsem jen Trismegistos. Víš přece, co to znamená.“

„Hermes Trismegistos. I dnes jsi mě vlastně znovu zachránil, otče.“

„S tebou je potíž, Lauro,“ povzdychl si Hermes, „půjdeme domů,“ dopověděl a vykročil zpět. Malá Laura cupitala za ním. Její dlouhé černé vlasy splývaly s nocí a kdo kdy pohlédl do kaštanových očí Hermovy dcery, okamžitě si ji zamiloval. Bledou tvář získala díky tomu, že mnohem raději se procházela v noci než ve dne. Byla k lidem milá a ráda je rozesmávala. Její úzké rty a drobné zuby často kouzlily veselé úsměvy. Bylo to hezké děvče. A bylo zvědavé.

„Podívej se na Thota,“ řekl Hermes, jakmile se vrátili, „ten studuje a je doma,“ pokračoval.

„Zavřený doma,“ podotkla Laura, „chudák Thot,“ dodala ještě a zmizela do svého pokoje. Laura nebyla jako Thot. Ne, Laura byla ta druhá polovina Hermovy krve, dobrodružná, a svému bratru se vůbec nepodobala. Jedinou věcí, která ty dva vlastně spojovala, byla touha po poznání skrytých zákonitostí vesmíru. Ale zatímco Thot pilně studoval Hermovy svitky a filozoficky rozmlouval se svým otcem, Laura raději zkoumala taje přírody na vlastní kůži. Chtěla získat otcovu moudrost zkušeností, nikoliv studiem.

Noc se vplížila i do Lauřina pokoje a Laura ulehla do postele. Usnout však nemohla. Cosi ji nutilo přemýšlet o tom, co viděla tam venku. Světlo a stín, který se objevil v jedné z jeskyň na pobřeží. Co to bylo? Přebývá snad někdo v té jeskyni? Tyto a další otázky ji nenechaly v klidu. Ale co proti nim zmohla? Bylo jen jedno řešení, které by jí zajistilo klid.

Laura vstala a oblékla si šaty. Přehodila přes sebe černý kabátec svého otce a opatrně nakoukla do Hermovy ložnice a Thotova pokoje. Oba dva spokojeně spali. Už na nic nečekala a opustila dům. Pospíchala zpět na místo, kde ji její otec před pár hodinami našel. Černá noc pokrývala celé Řecko, nebylo vidět na krok. Ale Laura už znala cestu zpaměti a navíc viděla dobře i v noci. Netrvalo dlouho a dorazila až na pobřeží.

Zvuk příboje byl zlověstný, ale Laura mu nevěnovala moc pozornosti. Rozhlížela se kolem, jestli uvidí to stejné světlo jako předtím. Která jeskyně to jenom byla? zeptala se v duchu. Mraky na chvilku odhalily měsíc, byl zrovna v úplňku. Ve světle luny si Laura všimla jeskyně v dálce. Byla to ona. Rychle se k ní rozběhla po pláži a za okamžik už stála u jejího vchodu. Nemýlila se. Krátký záblesk nažloutlého světla jí konečně dodal jistotu.

Chvíli ještě přemýšlela o tom, co ji asi čeká uvnitř. Ale začínala jí být již zima, a tak se zájmem a trochu i s obavami vkročila do jeskyně. Další záblesk odhalil do kamene vytesané stoupající schodiště. Laura opatrně stoupala po schodech. Každou chvílí se zvětšoval strach z neznámého, ale zvědavost byla dvojnásobná. Najednou stála na plošině a opětovný záblesk tajemného světla odhalil prostornou kamennou síň.

„Hi, hi, hi,“ ozvalo se najednou v jeskyni. Smích, který bylo slyšet, byl slabý a jemný, snad dívčí, ovšem Lauře se nelíbil. Zdálo se jí, jako by se jí někdo vysmíval.

„Kdo jsi?“ zeptala se Laura. Nový záblesk však odhalil záhadného smíška sám. Těsně před Laurou se objevila dívka velikosti lidské dlaně. Postava měla blankytná křídla, zrzavé vlasy a pihovatou tvář a byla oděna v zelených šatičkách. „Ty jsi víla?“ upřesnila Laura svojí otázku.

„Hi, hi, hi,“ odpovědělo stvoření na Lauřin dotaz, „jestli chceš, můžeš mi říkat víla,“ pokračovalo a vzlétlo do vzduchu, aby si zblízka prohlédlo Lauřin obličej.

„Černé vlasy, bledá tvář,

Nikde žádná svatozář.

Hi, hi, hi, jo to budeš ty. Hi, hi.“

„Ty jsi ale divná víla,“ řekla pohrdavě Laura, „kdo mám být?“

„Neurážej mě,“ odpověděla víla, „viděla jsi snad už někdy vílu? Vyprávěl ti snad někdo o nás?“

„Můj otec mi vyprávěl o vílách,“ odpověděla naštvaně Laura. Nikdo ještě její znalosti nezpochybňoval.

„A kdo je tvůj otec, mládě? Hi, hi, hi,“ pokračovala víla.

„Hermes. Hermes Trismegistos je můj otec,“ odpověděla hrdě Laura.

„Ha, ha, ha, ha, ha.“ Víla dostala záchvat smíchu. „Jo ho, ho. A můj otec je Hefaistos! Ha, ha, ha, ha, ha. A matka Afrodité! Hi, hi, hi. Cha, cha. Tys mě teda rozesmála. Hi hi,“ smála se potrhlá víla, až nakonec spadla smíchy na zem.

„Mlč!“ zakřičela uražená Laura, „je to pravda. Můj otec je Hermes Trismegistos a Thot je můj bratr. Tak kdo mám být?“

„No dobrá,“ zmohla se víla na pokračování v rozhovoru, „hi, hi, hi. Hermova dcera, no to určitě. Ach, to jsem se nasmála. Jo, kdo máš být? Můj pán by tě chtěl vidět. Neřekl mi, kdo máš být. Jen mi tě popsal. Hi, hi, hi,“ pustila se víla znovu do smíchu.

„Kdo je tvůj pán?“ ptala se zvědavá a zároveň naštvaná Laura.

„Hi, hi. Můj pán,“ pokračovala tajemně víla, „chceš vidět mého pána, mládě? Hi hi.“

„Ano,“ odpověděla rázně malá Laura.

„Následuj mě,“ řekla víla a začala zběsile poletovat po jeskyni. Laura běhala za ní. Záblesků stále přibývalo, a tak nebyl problém vílu sledovat. Za chvíli našly další schodiště, ze kterého vycházely podivné záblesky nažloutlého světla.

Temná jeskyně, do které vkročily, byla o dost menší než síň, ve které potkala Laura vílu.

„Věděl jsem, že přijdeš,“ ozvalo se z jeskyně. Hlas patřil dospělému muži. Najednou se znovu objevilo záhadné světlo. Tentokrát však již nezmizelo, ale zůstalo svítit stále. Jeho zdrojem byl sluneční oheň, který vyšlehl z mužovy ruky. Laura si prohlížela vysokou postavu zahalenou do černého pláště. Většinu obličeje však pokrývaly dlouhé černé vlasy. Všimla si jen jednoho hnědozeleného oka a kousku tmavých rtů.

„Říká, že je Hermova dcera, hi hi,“ řekla víla a znovu se pustila do smíchu, „taková hloupost.“ To Lauru znervóznilo, ale muž svého svěřence rázně okřikl.

„Mlč, ty hlupáku! Samozřejmě že je to Hermova dcera.“

Víla se zarazila. „Skutečně?“ zeptala se nevěřícně. A podívala se nejprve na Lauru, která jí věnovala škodolibý úsměv, a poté na svého pána, který se na ni mračil.

„Ano,“ odpověděl muž, „a teď se vrať do své lahve, pixie!“ zavelel.

„Ano, pane,“ odpověděla pixie, ale do láhve se jí nechtělo, proto muž pokračoval.

„V božském a posvátném jménu Šadaj el Chaje, vrať se do své láhve, pixie!“ pronesl muž hromovým hlasem, až se jeskyně roztřásla. Pixie najednou rychle vklouzla do láhve, kterou držel muž ve své levé ruce.

„Kdo jsi, čaroději?“ zeptala se zvědavá Laura.

„Nemysli si, že ti řeknu své jméno,“ řekl výsměšně muž, „teď se konečně pomstím za všechno, co jsi mi provedla,“ vysmíval se dál.

„Proč tak mluvíte?“ ptala se vyděšená Laura, „nikdy dříve jsme se neviděli, nic jsem vám neudělala,“ bránila se.

„Zatím ne,“ řekl čaroděj, „ne v tomto čase. Podívej se, co tu mám,“ dopověděl a dal láhev s pixií na zem ke svým věcem. Zároveň vzal do své levice malou zlatou sošku. „Podívej se dobře na tuhle sošku.“

„Kdo je to?“ zeptala se Laura. Zvědavost opět zvítězila nad strachem.

„Tahle socha,“ pokračoval muž povýšeným tónem, „je zakázané vyobrazení jediného Boha. Umožňuje mi cestovat v čase, chápeš? Dobře si ji prohlédni, na pár let se stane tvým cílem. Ha, ha. Na pár set let. Na pár tisíc let. Jaká ironie. Pomstím se tak, že tě stvořím.“ Jeskyní se začal ozývat ďábelský smích podivného čaroděje. Oheň v jeho pravé ruce začal sílit a jeskyni za okamžik zalilo jasně bílé pronikavé světlo. Až příliš silné.

„Au!“ vykřikla Laura, „moje oči! Co to děláš?“

„Jak jsem řekl. Tvořím tě,“ odpověděl škodolibě muž, „a moc mě to baví. Pojď ke mně, maličká. Nemáš jinou možnost. Jsi naprosto slepá,“ řekl a podal jí cosi do ruky. „Cítíš to?“ Cítila těžkou kovovou věc. „To je Černá perla. Jediná věc, kterou mě může někdo zabít. Mě a mně podobné. Jaká škoda, že jsi teď slepá. Možná bys mě teď zabila a byl by klid. Ale spíš by sis jen ublížila. Pojď blíž,“ lákal čaroděj malou Lauru.

„Otče,“ vzlykla potichu.

„Ten ti již nepomůže,“ pokračoval muž a nyní svou levou rukou měnil podobu jeskyně. „Pojď blíž,“ znovu pobízel hlasem plným výsměchu.

Co mohla dělat? Už nevěděla, že za ní žádný východ není, ale i kdyby stále byl, z jeskyně by se poslepu nedostala. Udělala tedy pár kroků směrem k hlasu muže. Pár kroků, které ji zavedou vstříc osudu.

„Zbytek už dodělá čas,“ domluvil čaroděj a pozoroval malou Lauru padající do hluboké propasti, kterou sám před okamžikem vytvořil, „nashledanou, Bestie!“

Říčka unášela tělo mrtvé dívky daleko do hloubky posledních řeckých lesů. Nebo snad nebylo ještě mrtvé? Začínalo se rozednívat. Nedaleko zavyl vlk na pozdrav odcházejícímu měsíci a příchozímu slunci. Tělo se zastavilo o kámen v šerém lese. Jeden z vlků, bílý jak sníh, si těla všiml, ale nepustil se do něj, jak by se čekalo. Přišel k němu a olízl dívčí tvář. Pak vytáhl tělo na břeh a odnesl jej do své jeskyně.

Dívka se probudila z bezvědomí. Otevřela oči, ale nic neviděla. Byla naprosto slepá.

„Kde to jsem?“ zeptala se. V odpověď jí zaznělo jen zakňučení. Dívka si osahala vlka, který ji zachránil před utonutím. Skutečně zachránil? Vlk ji brzy začal pobízet, aby ho následovala. Dívka ho bezmyšlenkovitě následovala hlouběji a hlouběji do nitra jeskyně. Brzy dorazili až tam, kde voda šplouchala o kameny.

„Tak jsi dorazila až sem, dcero Hermovo,“ řekl nějaký hlas, který se ozýval z vody. Hlas byl příjemný a naplňoval malou dívku posvátnou úctou. Patřil jistě už staršímu muži.

„Kdo jsem?“ zeptala se, „a kdo jsi ty?“ a málem se dala do breku, protože ztratila paměť. Nepamatovala si vůbec nic, a navíc byla slepá.

„Teď už nepotřebuješ vědět své jméno. Já jsem Pán osudu a mám veliký problém. Tvůj otec poznal magii a dokázal tím, že lidé jsou schopni ji ovládat. Neuvědomil si však, že ne všichni jsou tak svatí jako on sám. Čaroděj, který z tebe udělal to, čím teď jsi, je ze všech mágů ten nejhorší. Ale ne jediný. Často mění osud, který jsem jim připravil a já sám je nedokáži zastavit. Pomoz mi, Hermovo dcero. Staň se mou paní a trestej ty, kteří jsou odpovědní za tvůj vlastní osud.“

„Jsem slepá,“ řeklo smutně děvče.

„Daruji ti zpět tvůj zrak. Ale jen oheň, který tě o něj připravil, ti umožní znovu vidět,“ řekl a Lauřiny oči opět prozřely. V jejích očích vzplanuly dva malé plamínky slunečního ohně. Dívka jimi pohlédla na muže, který k ní mluvil. Měl na sobě dlouhý bílý plášť a tvář lemovaly dlouhé šedivé vlasy. Přesto vypadal stále mladě. Stál uprostřed ostrůvku v jeskyni, nevedla k němu žádná cesta. Všude kolem byla spousta rostlin nejrůznějších druhů a barev. Světlo, které v jeskyni bylo, vycházelo přímo z něj. Dívka byla tou nádherou chvíli zaskočená. Netrvalo to ale dlouho.

„Jak bych já mohla pomoci?“ zeptala se po chvíli.

„Jen ty se jí můžeš stát, Hermovo dcero. Čaroděj ti nechal tvůj nástroj moci – Černou perlu. Jen ty a několik jiných ji dokáže použít,“ odpověděl Pán osudu.

„Tak proč zrovna já?“

„Ty jediná z nich ‚žiješ‘ právě teď,“ řekl muž.

Dívka pohlédla na onu záhadnou Černou perlu u svého pasu. Bledé plamínky matně ozařovaly stejně bledou hladkou, něžnou tvář. Tak tohle je ta tajemná zbraň, pomyslela si. Zároveň však se rozpomínala na onen rozhovor s čarodějem, který jí tolik ublížil. Mezi strach a zvědavost se vloudil zcela nový, nepoznaný pocit. Touha. Neukojená touha po sladké pomstě. „Tak dobře,“ řekla po chvíli, „stanu se tvou paní a budu trestat. Snad potrestám i toho, kdo se o mě tak hezky postaral,“ pronesla svou první ironickou větu.

„Nezapomeň však, že budou i tací, kteří se jen budou tvářit, že jsou zlí. A také možná přijdou jiní, kteří ti budou ochotni pomáhat. Pomáhej i jim.“

„Ano, pane,“ odpověděla Laura. Pak se na chvíli zamyslela nad tím jak asi bude její úkol vypadat. Avšak napadla ji ještě jedna otázka: „Jsem mrtvá?“

„Ano. Ale zemřela jsi krutou rukou čaroděje, a proto tvá duše neopustila tělo. Uvidíš vše dobré i zlé, co se ve světě přihodí,“ vysvětlil jí Pán osudu, „budou tě nazývat mnoha zlými a strašnými jmény, z nichž nejvíce budeš nenávidět to, kterým tě už proklel on. Bestie.“

Dívka se otočila k východu a chtěla odejít. Bílý vlk se zvedl a postavil se k dívce jako věrný pes, který ji bude ochotně následovat.

„Můj sluha Theorin ti bude vždy k službám, má drahá,“ dodal Pán osudu, „nyní můžeš jít, ale brzy se vrať. Čeká už na tebe první úkol.“

„Lauro!“ volal Hermes na pobřeží Egejského moře. Odpověď však dlouho nepřicházela. Příliš dlouho. Najednou uviděl v písku stopy. Sledoval je, ale náhle končily před skálou. Nikde žádná jeskyně, jak by Hermes čekal. Nic takového. Jen holá skála. Nic víc. „Lauro!“ zavolal znovu otec. Odpověď však nepřicházela. Možná zítra. Možná za pár let. Možná za tisíc let. Možná nikdy. Hermova dcera zmizela a Hermes o ní již nikdy nemluvil. Jen občas za soumraku chodíval na pobřeží a volal jméno své zapomenuté dcery.

Její osud je stejně krutý jako smrt, kterou prošla. Po všechny ty doby, kdy existují čarodějové a mágové, byla symbolem zla, démonem, který naháněl strach jak svým vzhledem, tak i svými činy. Všichni Ji nenáviděli, všichni se Jí báli. Nikoho z nich nenapadlo, proč to vlastně dělá, proč je tak krutá. Ale Ona jen plnila svůj úkol pro Pána osudu. Čas Ji změnil. Zkalil bledý a čistý oheň v Jejích očích rudou krví nečistých čarodějů a potrhal něžnou tvář. S každým staletím se stávala stále ohavnější a pomalu si začala uvědomovat, že se rozpadá. A tak, až se přiblíží Konec Věků a Černá perla bude hodovat naposledy, potom snad konečně odpoví na volání svého otce. Ale stane se tak, jak to Pán osudu všem předurčil?

Jak jsem slíbil, je zde povídka Zrození, nepřímé pokračování mé soutěžní povídky. Rád bych znal vaše názory jednak z pohledu samostatného textu a také v souvislosti s předchozí (a následné následující 🙂 tvorbou.

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Ekyelka

    Nikdo jiný? Dobře, tak budu první. 🙂
    Co se týče povídky, je napsaná docela čtivým stylem, přestože by se v textu našla hromada hrubek stylistických i jiných. Například jsem se ztrácela chvílemi v jednotlivých postavách a v daném čase.
    Navíc: pletu se, nebo se tady jedná o postavy z reálných mytologií? Kdo nemá přehled aspoň o těch nejdůležitějších postavách, dost plave i v jejich pohnutkách (třeba já)… Možná by neškodilo přidat malý exkurz do mytologie a obsazení postav?

    • Gem Signor

      Děkuji za komentář. Pokud vím, jsou hrubky jen v přímé řeči. Podle mého názoru je systém, kterým se má zapisovat, naprosto nelogický, ale je to jen můj názor.
      Co se týče mytologie, jedinou skutečnou postavou je Hermes Trismegistos, kterého už jsem trochu rozebíral v Rytíři. Ale dobrá, jakmile dopíši Überstainskou pověst, pustím se do přehludu postav, které se v této trilogii vyskytly(nou).

Leave a Reply