Souboje zasvěcení vždy patří mezi největší události ve Ztraceném chrámu. Jsou vzrušující, dramatické a v neposlední řadě i velmi poučné pro všechny přihlížející adeptky. Každá z dívek musí tento krutý obřad dříve či později podstoupit, pokud se chce stát dcerou bohyně. Sledování těchto soubojů je jedinečnou příležitostí poučit se z chyb druhých. Navíc, nikdo by si tuhle podívanou nechal ujít.
Guldara moc dobře věděla co ji za okamžik čeká. Viděla baziliška při souboji už dvakrát a nutno podotknout, že v obou případech zvítězil. Hladce a rychle. A teď se proti němu postaví ona. Raději zahnala odpornou vzpomínku na krvavé cáry rozervaných těl a nevnímala nic než svou koncentraci. Mířila klidným krokem úzkou podzemní chodbou k aréně a nejvíc ze všeho ji děsilo to podivné ticho. Tam, vysoko nad bojištěm mrtvých čekají stovky takových jako je ona. Dcery bohyně Aniss sedí a mlčí jak jim za těchto okolností káže řád.
Dlouhé dny přemýšlela o taktice. Nakonec se rozhodla úplně odmítnout zbroj. Věděla, že hodně riskuje, tak jako věděla, že před strašlivými drápy ještěra ji žádné brnění nedokáže ochránit. Stejně tak ani štít. Vsadila všechno na rychlost. Jediné co si s sebou do arény vezme jsou její oblíbené tarsury – dvě pádné válečné sekery z té nejlepší oceli. Na jedné straně pečlivě vybroušené smrtelné ostří a na té druhé? Pevný hrot, který nic nezastaví. Milovala tyhle mistrovské zbraně. Při výcviku vždy tíhla k využití dvou zbraní. Měla velké nadání pro dualismus a byla v boji dvou zbraní jedna z nejlepších v chrámu. Fiss se jí s nadsázkou smála: „Máš obě ruce levé“ a často jí říkala, že by mohla naráz jednou rukou vyšívat gobelín a druhou stahoval z kůže králíka. Měla pravdu.
Guldara byla u konce své cesty. Minula jednu ze strážkyň arény. Starší ženu se smutným pohledem, kdysi určitě velmi krásnou. Prošla kolem ní úzkými dveřmi a ocitla se na okraji obrovské arény. Rozlehlost prostoru ji na okamžik ohromila. Shora to všechno vypadalo mnohem menší než odsud. Písek na zemi byl vlhký a vysoké kamenné stěny, vymezující zápasiště ji pouhou svou existencí pevně ujišťovaly o tom, že odtud se vrací jen vítězové. Ocelová dvířka se za ní zavřela a v zámku spěšně zarachotil klíč. Náhle zahlédla mezi tvářemi přihlížejícího davu Fiss. Útlý bledý obličej uprostřed černých kadeří zářil hned v první řadě vysoko nad ní. Ani se neusmála, seděla tiše a poslušně tak jako stovky ostatních. To ticho bylo strašlivé. Žádný křik, žádné emoce, jen strnulý mlčící dav plný očekávání. Tak tísnivý a nesnesitelný pocit pro někoho, kdo nemá rád pozornost ostatních.
Upravila si kožené řemínky svých tarsur a co nejpevněji je přivázala k zápěstí. Všimla si, že se upjatý pohled davu náhle obrátil jiným směrem. Hlavní kněžka ve svém trůnu právě povstala aby zahájila obřad zasvěcení. Její hlas konečně naboural hrobové ticho. 
„Všemocná bohyně Aniss. Hle, tvá dcera přišla prosit o dar tvé přízně,“ mluvila pomalu, s obtížemi a se zavřenými víčky. Dlouhé zdobené roucho splývalo dolů po jejím těle, po jednoduchém trůnu i po nízkých schůdcích a mizelo tam, kde postávaly ostatní kněžky. Opírala se o zlatou obřadní hůl. Drogy, které jí umožnily mluvit s bohyní byly zjevně velmi silné. Na okamžik se odmlčela, aby naslouchala božskému hlasu.
„Aniss ti nabízí dar síly, odvážná bojovnice,“ zavrávorala, ale pak nečekaně otevřela oči a v transu pokračovala.
„Když silný přemůže silného, pak jejich krev se spojí a slabost je navěky ztracena,“ zvolání kněžky se neslo ztichlou arénou a vracelo se mnohokrát v pokřivených ozvěnách. Guldara najednou postřehla zvláštní úlevu. Nemodlila se k bohyni, protože její přítomnost teď cítila v celém svém těle. Věděla, že je tu s ní.
„Otevřete bránu!“ zaslechla ještě vzdálený hlas. Vnímala jen vyrovnaný tlukot vlastního srdce. Na druhé straně arény se s lomozem zvedala obrovská mříž. V šeru za ní panoval podezřelý klid.
Nejprve se zem zachvěla. Sotva znatelně, ale přesto si toho Guldara povšimla. Mříž se zastavila a tma za ní se nepatrně pohnula. Do arény by se určitě vrátilo to skličující ticho, kdyby však o sobě nedal poprvé vědět bazilišek. Jeho strašlivý řev by obyčejnému člověku podlomil nohy a přinutil ho schoulit se bezbranně na zem s hlavou mezi rukama. Ne však Guldaru! Vyrazila rychlými kroky pevně vstříc svému osudu. Cokoli je lepší než čekání v tichu. Když byla asi v polovině arény, vyrazil ze svého úkrytu i ještěr. Pět sáhů dlouhé šupinaté tělo, překvapivě snadno se pohybující jen na silných zadních nohách. Hlava vztyčená do výšky. Byl obrovský a řítil se neomylně přímo k ní. Tmavé drápy na předních pazourách se mu pohupovaly v rytmu běhu. Velké žluté oči divoce plály. Otevřel obrovskou tlamu plnou ostrých úzkých zubů, mezi kterými se bleskově mihnul hadí jazyk, a znovu zařval. Guldara věděla, že teď by ji jakékoli zaváhání nepochybně stálo život. Ještě zrychlila, pevně sevřela obě tarsury a připravila se na tvrdý střet, pokud to vůbec šlo.
Souboj začal.
Výskok na poslední chvíli jí pomohl snadno se vyhnout drápům ještěra. Vytočila se hbitě do strany v plné rychlosti a zaslechla, jak jen pár coulů vedle její hlavy sklapla na prázdno obrovská čelist. Nebezpečný manévr jí vyšel. Získala čas a dostala se velmi blízko k tělu baziliška. Nemohla minout. Obě tarsury bezpečně našly tělo protivníka. Jen jedna však dokázala prorazit jeho tvrdou kůži. Dlouhý hrot zmizel hluboko mezi lesklými šupinami na obrovském hřbetě. Guldara přesně věděla, co bude následovat, nestačila však dobře zareagovat. Netvor se vzepjal bolestí, vyhodil, ale sekera mezi šupinami držela pevně. I když se pustila, kožený řemen na jejím zápěstí byl dobře přitažený. S uvězněnou rukou tvrdě dopadla na ještěrův bok. Nohou na poslední chvíli odrazila dotírající pařáty, kterými se ji netvor neobratně snažil setřást a zaútočila znovu volnou zbraní. Za hlavou byl plazův pancíř mnohem slabší a ostrá čepel sekery jím snadno pronikla. Proud rudé krve zbarvil rychle jeho hlavu a bolest ho dováděla k nepříčetnosti. Bezmocně se snažil válečnici setřást, ale s každým novým pokusem mu Guldara uštědřila další tvrdý úder. Byla by ho snadno porazila, kdyby však řemen na jejím zápěstí vydržel.
Stalo se to, když vyčerpaný a těžce raněný netvor na písku podklouznul. Noha se mu smekla a klesl prudce na bok. S Guldarou na jeho hřbetě to prudce trhlo a kůže řemenu nevydržela. Válečnice dopadla ztěžka na záda do písku, jen pár kroků od ještěra. Jedna její sekera zůstala zaražená hluboko v těle nepřítele.
Tichý dav jen zašuměl úžasem.
Bazilišek se pomalu a s obtížemi postavil. Krev z hluboké rány za hlavou i na hřbetě se prudce řinula, ale stále mu zbývalo dost sil. Válečnice, otřesená pádem ležela bez hnutí. Ještěr velmi rozvážně nakročil směrem k ní, ale zraněná noha se opět podlomila. Měl ji zlomenou a další pohyb pro něj byl velmi bolestivý. Ještě jeden neúspěšný pokus a zůstal bezmocně ležet.
Guldara se vzpamatovala a otevřela oči. Měla teď před sebou vzdálenou klenbu vysokého stropu arény a kolem všechny ty tváře strnulé v úžasu. Dokonce i nejvyšší kněžka tam stála ve své majestátnosti v údivu s ústy napůl dokořán. Zabloudila pohledem do míst, kde předtím viděla Fiss. Stála tam bez hnutí a usmívala se. Až to všechno skončí, sednou si a vypijí vína co se do nich vejde. Ale teď, teď je třeba ještě něco dokončit.
Zvedla se ze země, v pravé ruce svou věrnou tarsuru, levou jen pevně sevřenou v pěst a hlavu plnou odhodlání. Všichni kdo tam tehdy byli do jednoho dobře věděli, že nemusí nic riskovat. Stačilo vyčkat, až ještěr zemře vyčerpáním. Silně krvácel a nevydržel by dlouho. Jenže co by to bylo za vítězství? Jak by se mohla hrdě postavit před svou bohyni? Vyrazila přímo k němu. Bazilišek se k ní otočil a připravil se na poslední útok.
„Je to jen krvelačná šelma,“ zopakovala si Guldara pro sebe slova hraničářky. Když se dostala na dosah ještěrovi tlamy, vztyčila volnou ruku, aby upoutala jeho pozornost a vylákala ho k útoku. Hloupý bazilišek po ní chňapnul tlamou a nevěnoval žádnou pozornost sekeře. Válečnice na poslední chvíli svou ruku stáhla tak, že jeho výpad vyšel naprázdno a navíc se odkryl, přesně jak předpokládala. Ostří tarsury už bylo dávno na cestě k jeho krku. Proniklo hluboko a rychle ukončilo život netvora. Nehybné šupinaté tělo se skácelo k zemi.
Dav v aréně stále mlčel, ale ten tichý úžas byl skoro slyšet.
Hlavní kněžka povstala a pronesla slavnostně:
„Hle, byli jsme svědky zrození. Silný přemohl silného a získal si boží přízeň.“ Všechny ženy v aréně povstaly a začaly tiše zpívat píseň zasvěcení.
 
* * *
 
„Jak daleko ještě, Sedriku?“ volal ze svého sedla Adnaf, ale paladin už byl dobrých padesát sáhů před ním. Zdálo se, že ho neslyšel. Zmizel v trysku mezi nízkými smrky. Od rána už museli ujet po téhle cestě desítky mil, ale mohl se mýlit. Jeho orientace byla mizerná a ten les kolem se mu zdál pořád stejný. Raději pobídl svého hnědáka, aby se neztratil.
„Znáš baladu O skonu krále Pidilwa?“ ozval se tiše hlas Havrana zakletého v jeho magickém meči. Adnaf se ním často rozmlouval. Koneckonců, za těch pár měsíců si na jeho společnost zvyknul.
„Pidilwa? Podivné jméno pro krále,“ nepřiznal svou neznalost a sehnul se ke hřbetu koně před nízkou smrkovou větví.
„Neznáš, viď? No není moc známá a víš proč?“ napínal ho Havran. Adnaf mu mlčením dal najevo, ať pokračuje. Uklidnil se, když zahlédl Sedrikova záda na okamžik mezi stromy.
„Není známá, protože balady jsou psány o hrdinech a tenhle král byl spíš nepozorný,“ dodal krákavý hlas kordu a spustil:
„Král Pidilwa, jen moc a sláva,
král pidilwa, však to se stává,
byl válečník, byl mocný pán,
a do zad zrádcem pobodán…“ ocitoval zjevně část té balady.
Adnaf se zamyslel nad jeho slovy. Na to, aby jim nepřikládal žádný význam, ho moc dobře znal. Dokonce se otočil, ale pohled na prázdnou lesní pěšinu za ním ho uklidnil.
„Ten král byl bláhový hlupák, někdo ho zradil, ale proč mi to říkáš, Havrane?“ znejistěl. Místo odpovědi však on něho dostal další hádanku:
„Ne každý souboj veden je se ctí,
v krčmě tě buran srazí svou pěstí,
v lese zas lovec lstivé klade pasti,
vykope jámu a zakryje jí…“
„Uáááá,“ přerušil ho nečekaně Sedrikův výkřik. Nesl se tichem hustého smrčí a plašil zvěř v okruhu několika mil. 
„…zakryje jí chrastím,“ dokončil svůj verš Havran ve chvíli, kdy dojeli blíž a mezi stromy se jim naskytl pohled na překvapeného paladina. Zjevně spadl ze sedla a jeho kůň postával s nevinným pohledem o kousek dál.
„Co se stalo? Shodil tě?“ vyhrknul na něj Adnaf.
„Ne. Tedy, nevím přesně,“ zvedal se těžce ze země Sedrik. Rytířská zbroj mu to hodně komplikovala. „Něco mě srazilo k zemi, ale nic jsem neviděl,“ dodal mrzutě, zbavil svůj bílý plášť jehličí a nevěřícně se rozhlédl. Při tom si s bolestivou grimasou mnul pohmožděný loket.
„Podívej, tady,“ ukázal na nejbližší strom. Ohnutým zrezlým hřebíkem byl na kmen přitlučen kus starého prkna. Nápis na něm, psaný pečlivým úhledným písmem červenou barvou, hlásal:
„Čárodějníce Háta, zaklínání a proklínání veškerého druhu. Rovně po cestě, hned za potokem.“ A pod tím ještě menším, ale důrazným písmem dopsáno:
„Bohům a jiné havěti vstup zakázán.“ 
Adnaf se tázavě se podíval na paladina.
„To bude ta čarodějnice, kterou hledáme,“ odpověděl na jeho pohled Sedrik a spěšně dodal: „U Freyova božího světla! Mám pocit jako by mi někdo tam nahoře naznačoval, že bude lepší, když dál pojedeš sám.   
 

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

Leave a Reply