U paty mohutného dubu, mezi hustými keři se pásla štíhlá laň. Heboučká kaštanová srst jí poskytovala dokonalý úkryt. Zdánlivě tu nebylo čeho se bát a přesto ji šestý smysl varoval. Šťavnaté lísky Falinovníků pro ni však byly příliš velkým lákadlem. Hravý větřík se proháněl korunami stromů a nepřinášel žádný závan cizí přítomnosti. Byla tu sama a v bezpečí, tak proč ten zvláštní pocit. Natáhla se opatrně výš, aby dosáhla k těm mladším, čerstvým výhonkům. Ty jsou pro ni tou opravdovou lahůdkou.
Těsně nad jejím uchem prolétl dlouhý šíp a zmizel kdesi v keřích. Reakce zvířete byla opravdu blesková, ale ani to nestačilo. Těsně před tím, než stihla srnka udělat první skok, zasáhl ji z boku druhý šíp. Tentokrát neomylně. Tělo zvířete se smeklo po trávě stále ještě vlhké od ranního deštíku a ještě naposledy se zazmítalo v křečích. Pak zůstalo bezvládně ležet. Smrt byla milosrdná a nastala téměř okamžitě. Z dálky jsem dolehlo nadšené zvolání.
„Dostala jsem ji, Guldaro, vidíš!“
Houštím se ke své trofeji spěšně prodírala mladá dívka. Štíhlá, ale vysoká postava v loveckém oděvu jí trochu komplikovala pohyb hustými Falinovníky. Houževnaté trny rostlin se zachytávaly za její dlouhý cestovní plášť a větvičky se jí zaplétaly do jemných, černých vlasů. Dlouhý luk jí pohyb příliš neusnadnil. Chvilku pátrala mezi keři, když konečně našla tělo své oběti. Radost z dobře odvedené práce jí vehnala úsměv do bledého, útlého obličeje. První dojem z její křehkosti netrval dlouho. Krátce se pomodlila k bohyni Aniss za úspěšný lov, poklekla s dlouhým nožem v ruce a zkušenými pohyby vyvrhla ještě teplé tělo zvířete.
O chvíli později se mezi keři objevila druhá dívka. Menší, podsaditější postavy avšak s pohyby neméně ladnými. Její luk byl kratší, s ocelovými výztuhami. Prodírala se mezi trnitými větvemi nejen s přirozenou lehkostí, ale také s jistou dávkou průbojnosti. Husté, plavé vlasy měla stažené do pečlivě spleteného copu. Ostříží zrak jejích modrých očí neustále pátral kolem. Když zahlédla mrtvé tělo srnky s nechutí se odvrátila. 
„Z té moc masa nebude, Fiss,“ namítnula a ze zvědavosti ochutnala nezralé bobule Faliníku. „Brr, ty jsou kyselé“ dodala s odporem, vyplivla je a otřásla se.
„Nebude z ní možná moc masa, ale pro nás dvě to stačí. Když natrháš hrst těch bobulí, udělám z toho pochoutku jakou jsi v chrámu nejedla,“ argumentovala klečící černovláska a zdálo se, že je s laní hotova. Všechno co chtěla vzít s sebou právě pečlivě ukládala do kožené torny.
„To by bylo fajn, trochu si poslední večer dopřát. Ale srnčí je nejlepší s červeným vínem,“ posteskla si Guldara.
„Pikantní srnčí hřbet s Falinovníkovou omáčkou? Samozřejmě! Výhradně s Ulkánským archivním! Loňský ročník byl obzvláště vydařený,“ usmála se tajemně Fiss a povytáhla z torny úzkou láhev s pečetí vyhlášených vinných sklepů, „Bez základní výbavy bych chrám nikdy neopustila.“ Víno stejně rychle uklidila zpátky.
„Ty potvoro, ty jsi samé překvapení,“ rozesmála se spokojeně Guldara. Týden v divočině měla být jedna z nejtěžších zkoušek, ovšem s touhle protřelou hraničářkou to byl spíš nekončící piknik. Fiss totiž před několika týdny podstoupila zasvěcení bohyni a na jejích nadlidských schopnostech to bylo sakra znát. Jak jinak by mohla na padesát sáhů trefit laň, kterou ani nevidí.
 
Cesta zpátky do tábořiště byla dlouhá a vyčerpávající. Večer se přihnal s rychlostí hladového vlka a když se dívky vrátili, bylo už šero. Velký skalní převis jim na těch pár dní poskytl dobrou ochranu. Déšť neměl žádnou šanci se sem dostat a vítr snad jen od jihu, odkud je však chránili vysoké borovice. Dobré místo. Uprostřed hvozdu by se našlo jen pár takových.
Docela se tu zabydlely a Guldara si najednou uvědomila, že se jí zpátky do chrámu ani moc nechce, i když teplá koupel a pěkně nacpaný slamník byly tvrdé argumenty.
Zatímco Fiss rozdělala oheň a bez váhání se pustila do přípravy masa, Guldara se posadila na jeden z balvanů a zahleděla do krajiny. Tam kdesi v dáli se ukrývá chrám bohyně Aniss, jejich domov. A všude kolem jen nekonečný les.
„Víno?“ vyrušila ji náhle z úvah Fiss.
Vzala si od ní láhev a bez ohledu na zvyky či mravy se napila přímo z ní. Přivřela oči a vychutnala si ten zakázaný pocit a opojně kořeněnou chuť jemného nápoje. Fiss se jen tiše usmála, když si víno brala zpět.
„Jaká je?“ zeptala se nečekaně Guldara.
„Lahodná pečínka. Křupavá na povrchu a šťavnatá uvnitř. Máš už hlad?“ hraničářka si její otázku špatně vyložila.
„Myslela jsem Aniss. Jaká je naše bohyně?“
„Ona je krásná, je silná,“ Fiss se zamyslela, „a mocná. Poznáš to sama. Kdy tě čeká zasvěcení?“
„Hned zítra večer, tohle je moje poslední zkouška.“ V hlase Guldary bylo znát napětí, snad i strach. Sklopila zrak k zemi.
„Neboj se, projdeš cestou bojovnice, máš všechny předpoklady.“ usmála se na ni, zvedla jí dlaní svěšenou bradu a pohlédla do očí. „Koho ti na zítra určila kněžka?“
„Baziliška.“
„Hm. Silný soupeř, ale je to jen krvelačná šelma. Jsou i mnohem horší, věř mi.“
„Horší než bazilišek? Obrovský ještěr s šupinatým pancířem pevným jako skála? Má drápy velký jako moje paže a pohled, kterým tě promění v kámen? Jaké horší myslíš?“ nechápala Guldara
„Třeba démony.“ hraničářka se jen na okamžik vrátila do své minulosti. Pouhá vzpomínka na souboj zasvěcení stačila, aby se její dech nepravidelně zrychlil a dlaně se začaly potit. Byla si jistá, že dnes celou noc nezamhouří oči ani na chvilku. O démonech už raději nic víc neřekla.
„Pojď, najíme se a hlídku přes noc budu držet sama. Ty se na zítra pořádně vyspíš,“ navrhla nakonec.
Obě dvě dcery Aniss ještě chvíli mlčely a dívaly se na jih, tím směrem, kde tušili svůj domov. Ovšem jen chvíli, protože nechat vychladnout takovou lahůdku, jakou je srnčí na Falinovníkové omáčce, by byl hřích.
 
* * *
 
Stovky mil daleko, v hospodě „U zrzavého lišáka“ bylo dusno, že by se vzduch dal krájet. I když takový vzduch tu byl vlastně vždycky, ale tentokrát bylo opravdu dusno. Potulný bard Adnaf totiž právě urovnával svoje vztahy s místním hostinským.
„Vždyť mě znáte, krčmáři, jsem jak vítr. Dneska tady, zítra tam, v každé vsi svůj domov mám.“
„Já ti dám vítr ty pacholku. Falganda je počestné děvče ty vandráku prašivá. Vrhnul jsi hanbu na celou naší rodinu!“ Hostinský se mračil a chystal se právě hodit Adnafovu loutnu do krbu. Nenasytně tančící plameny už ji hladově olizovaly. A jako by to nestačilo, ve dveřích postával krčmářův bratr, desátník Hudroš se svými dvěma pochopy. Jejich nabroušené halapartny celou situaci příliš neusnadňovali. Byl proti nim sám. Sám, jen se svým kordem a šikovným jazykem. Několik málo vystrašených hostů všemu tiše přihlíželo a zřejmě se i dobře bavilo.
„Se mnou by si jen zkazila život, věř mi,“ vysvětloval Adnaf poklidně, protože dobře věděl, že krčmář je v jádru hodný člověk a loutně neublíží. Neubránil se však úsměvu při pomyšlení na útulnou komůrku nahoře a vášnivou náruč Falgandy. Té stejné Falgandy, kterou krčmář označil za počestnou. Jeho vzpomínky byly příliš živé.
„Tak ty si ji nevezmeš?“ trval na svém krčmář a muži z městské stráže se ostražitě pohnuli směrem k Adnafovi.
„Víte co chlapci? Sedneme si na chvíli, dáme si sklenku dobrého vína a nějak se dohodneme,“ navrhnul bard a okázale hodil na stůl těžký měšec. Zvuk cinkajících zlaťáků si nikdo nesplete.
„Má pravdu bratře,“ vložil se do situace překvapivě desátník Hudroš. Stačil jeden pohled a lesknoucí se halapartny kamsi zmizely. „Stejně ho za to nemůžeme zavřít.“
„Tak alespoň veřejné lynčování,“ ustupoval pomalu zoufalý krčmář a položil odevzdaně loutnu zpátky na stůl, kde ji vzal.
„Mám obavy, že z toho taky nic nebude,“ pokrčil bezradně rameny Hudroš.
„Ale čest mojí rodiny a mé dcery byla pošpiněna!“ vykřikoval krčmář a už se zdálo, že z téhle zapeklité situace se jen tak nedostanou.
„A co takhle veřejná omluva za přítomnosti desátníka městské stráže?“ zapojil se do debaty o svém trestu i Adnaf.
Hudroš o tom chvíli přemýšlel. Vyměnil si pohled s ním, pak s krčmářem, dokonce i se svými biřici a nakonec spokojeně souhlasil.     
Byla to ta nejupřímnější omluva v celé historii známého světa. Společně pak seděli, pili a zpívali dlouho do noci. A protože je Adnaf džentlmen až do morku kostí, nezapomněl se nad ránem zajít potají omluvit nahoru i samotné Falgandě. Jsem si jist, že byla s jeho omluvou nad míru spokojena. Soudím podle toho, jak mu spokojená mávala, když ji se svítáním opouštěl oknem nad stodolou. Ještě mu hodila loutnu, na kterou v tom rozpoložení málem zapomněl.
 
Seskočil dolů ze střechy stájí s lehkostí artisty, bravurně se v plném běhu vyhnul kupce hnoje a ve žlabu s vodou pro koně si ve spěchu umyl obličej. Když se vodní hladina ustálila, všiml si, že za ním někdo postává.
„Vidím, že zůstáváš věrný svým posluchačům,“ ta věta se nesla chladným ránem jako boží soud. Klidný hluboký tón. Hlas zvučný, hodný krále, nebo někoho ještě mocnějšího. 
Adnaf se rychle otočil s taseným kordem v ruce, ale vzápětí svěsil čepel a přátelsky se usmál na vysokého muže v těžké ocelové zbroji.
„Tohle mi nedělej Sedriku!“ pokáral ho vlídně a pokračoval: „Rád tě vidím, příteli. Pověz, kde se tu bereš?“ objal radostně holohlavého muže, ale ta formální otázka skrývala hluboko v sobě cosi mnohem naléhavějšího. Sedrikův prošedivělý vous se jen trochu zachvěl, ale na úsměv neodpověděl.
„Víš proč jsem přišel. Našel jsem ji, Adnafe, jen pár mil odtud. Ukrývá se i s dítětem u jedné čarodějnice za městem,“ sdělil mu stručně.
„Ona už porodila?“ nevěřil tou zprávou zaskočený Adnaf a zdálo se, že v duchu cosi počítá.
„Spěchejme, není čas,“ dodal ještě Sedrik a hlasitě hvízdnul na prsty. Ve chvíli tu byly dva koně. Paladinova válečného oře poznal ihned. Ten druhý kůň byl obyčejný selský valach, ale dobře rostlý.
„K sakru! Zrovna, když jsem tu urovnal staré spory,“ postěžoval si Adnaf a vyhoupnul se do sedla. Ani se neohlédl. Pobídli zprudka koně a vyrazili. Jeho myšlenky teď patřili jiné ženě. Oba jezdci se propletli ospalými městskými uličkami, projeli tryskem severní branou a zmizeli kdesi v dáli, zahaleni ranní mlhou.        

Komentáře

komentářů

About The Author

7 komentářů

Leave a Reply