Mám rád zimu. Je to čas, kdy bělostný sníh křupe pod nohama, mráz neúnavně maluje na okna ledovým štětcem a ze zasněžených komínů se k nebi vine líný kouř jako by se mu z vyhřátých pecí vůbec nechtělo. Ani se mu nedivím. Spěchám naší ulicí, mráz mě štípá do tváří a mé myšlenky se upírají k nedalekému domovu. Jehličí svázaného smrčku mě přes veškerou snahu škrábe do krku. Je nádherný, ale objemný. Skoro ho nemohu unést. Letos jsem vybral možná zbytečně velký, ale co, kluci budou mít radost. Naplňuje mě pocit štěstí. Vnímám, jak v mém těle poráží na hlavu všechen ten stres a únavu posledních týdnů. Vánoce jsou za dveřmi a stromek je ta poslední věc na dlouhém pomyslném seznamu, kterou musím zařídit. Všechno je splněno, odškrtáno. Dárky nakoupeny, betlem postaven, okna naleštěna, kapr si ve své bílé smaltované cele užívá poslední chvilky krátkého života. Jen doufám, že Matěje zas nepřepadne vize spasitele jako loni. „Táto, nebij libičku!“ dětský pláč a zoufalé volání se rozléhalo po celém domě. Nemám srdce z kamene, ale kluk už je větší. Snad letos pochopí a zvítězí u něj rozum nad soucitem, tak jako kdysi u mě. Já přece celou tu vražednou proceduru dělám jen proto, abych nasytil rodinu. Důležité je, když si člověk dokáže věci obhájit, byť tak činí sám před sebou. A nebo právě proto? Vepřový řízek je příliš slabá náhražka rybí pochoutky a navíc bych musel na štědrý den s celou rodinou štrádovat až k rybníku za vsí. Pustit kapříka na svobodu, jak nerozvážné, jak dětinské. Už jen pár kroků a budu doma. Začínám pomalu plánovat, jak se dostanu ke klíči od vrátek hluboko ve své kapse. Zapeklitý úkol se stromkem v náručí. Několik marných pokusů a vzdávám to. Loktem se opírám o zvonek v naději, že mi někdo přijde otevřít.

„Ahoj miláčku,“ Kateřina mi vyběhne v ústrety s úsměvem v pantoflích a zástěře. Ta ženská je poklad. Je chytrá, pěkná a má mě ráda. Celý život marně pátrám po tom, čím jsem si ji zasloužil. Nedávno jsem došel k závěru, že ji bůh potrestal za nějaký hřích a ona teď má na krku nejen mě, ale i ty dva naše rošťáky. Letmo se políbíme a oba spěcháme dovnitř, protože je opravdu zima. Zima jak má být.

„Kluci, stromek!“ volám nadšeně už v předsíni připraven na nálet našeho dvoučlenného válečného komanda. Z dálky sem doléhá hlas televize: „…to už ale jinde jsme, je to jiná vesnice…“ prozrazuje tajemně vypravěč. Jinak klid. Že by se děti zabraly do Mrazíka a neslyšeli mě? Při těch úvahách se s úlevou zbavuji těžkých bot.

„Sáňkujou někde venku. Už měli být dávno doma!“ odpovídá žena z kuchyně na mou nepoloženou otázku. Jsme spolu už 17 let a znám ji lépe než sebe. Jak život plyne, pomalu přibývá podobných otázek, které prostě nemusejí být pokládány. Ví na co myslím a já vím na co myslí ona. Odkládám boty na starý hadr pod topením, který je tu pro tento účel připravený. Trvalo to roky, než mě to takhle Kateřina naučila. Jako bych ji slyšel po stodvacáté přednášet: „Boty jsou od sněhu. Ten sníh v teple taje a v předsíni jsou potom louže. Já prostě nechápu, proč nemůžeš boty, když přijdeš zvenku, položit na tenhle hadr pod topením a ta voda se tam vsákne. Copak toho po tobě chci moc?“ Říkal jsem, že má manželka je učitelka? Ne? Často slýchávám v médiích o profesionální deformaci. Já mám pro tento případ raději obrat „síla zvyku“. Komunikace je nádherná věc napadne mě, když spatřím svou ženu u stolu v kuchyni.

Málem bych zapomněl, zima je samozřejmě také čas, kdy z kuchyně voní čerstvé cukroví. Jako právě teď. Neodolám pokušení. Beru si z mísy na stole celou hrst ještě teplých vanilkových rohlíčků. Vím, že se najisto vystavím jejímu nenávistnému pohledu. Vědomě porušuji hned dva nešvary, které Kateřině vadí. „Nejez to teplý“ a „Ber si to po jednom.“ Jenže já jsem tu hlava rodiny a aby bylo jasno, když chci, dokážu si prosadit svou. Je to neviditelná válka lásky o každou píď. Vítězně si nasypu rohlíčky do pusy. Jeden mi upadne na zem, ale to už Kateřina nevydrží a mizí v předsíni. Mezitím co sbírám zatoulaný rohlíček, ona tam hledá argumenty pro svůj protiútok. Vrací se však do kuchyně poražena. Tající sníh na podrážkách mých bot se právě bezchybně vsakuje do hadru.

„Miluju tě,“ protlačím s obtížemi přes horu vanilky v ústech. Můj úsměv se na její tváři odrazí jako v zrcadle. „Já tebe víc,“ odpoví jako pokaždé. Sednu si ke stolu, rozevřu noviny a zahledím se z okna. Vánoční pohoda domova může začít.

„Viděla jsi souseda?“ pronesu po chvíli.

„Ne, proč?“ odpovídá, když vytahuje z trouby horký plech.

„Neonem mu svítí celej barák. Asi se zbláznil.“

„Je to jeho věc.“

„To je, ale já se na to musím koukat.“

Znechucen západním stylem výzdoby našeho souseda, kterému důvěrně říkám „bjútyfl lajk e bordel“ vstanu od stolu a zaměřím se na varnou konvici s báječným nápadem.

„Udělám si punč. Nechceš taky něco?“

„Ne,“ odpovídá mi ihned  Kateřina.

„Čaj?“ neberu její ne příliš vážně. Vím, že si to ještě rozmyslí.

„A nebo jo. S medem.“

Věděl jsem to. Má ráda tenhle jablečný se skořicí do támhletoho velkého modrého hrnku a samozřejmě dvě lžičky medu. Bude sice tvrdit, že jsem jí toho tam dal moc, a že je ten čaj příliš sladký, ale má to tak ráda. Jeden čaj a jeden punč, to je rutina. Víc vody, dva hrnky, potřebné ingredience. Voda je horká během několika vteřin. Napadne mě, že některé zázraky techniky dnes vnímáme s jistou samozřejmostí. Podle mě by neměly být takhle opomíjeny. Za minutku jsem hotov. Vracím se v představách do dávných časů, kdy bych jako jeskyní muž v tuhle chvíli tloukl zběsile o sebe dva křemeny v naději, že se mi povede rozdělat oheň. Při tom bych se klepal zimou zabalen do špinavých, zavšivených kůží. A Kateřina taky. Podívám se na ni a ta představa mě rozesměje. Její čaj nechávám okázale stát na lince a okouzlen vůní svého punče se vracím ke stolu a tisku. Přichází pohoda poklidného domova.

Náhle se vchodové dveře se rozletí a do předsíně vtrhnou dvě šílené sněhové koule.

„Jéé, Máťo hele, stromek. Ten je vobrovskej.“

Na poslední chvíli jim Kateřina přibouchne dveře před nosem, aby nevběhli v botách rovnou až do kuchyně.

„Zout a setřást sníh!“ zavelí. Přemýšlím o tom, kolikrát je ještě bude muset takhle upozornit, než se to naučí jako jejich tatínek. V hlavě se mi začne kout šílená myšlenka. S úsměvem  cituji vlastní ženu: „Hoši, hoši. Copak vám to maminka neříká? Boty jsou od sněhu. Ten sníh v teple taje a v předsíni jsou potom louže. Já prostě nechápu, proč nemůžete boty, když přijdete zvenku, položit na ten hadr pod topením a ta voda se tam vsákne. Tak jako to dělám já. Copak toho po vás chceme s maminkou tak moc?“

Vím, že mě kluci nejspíš nemohou slyšet, ale to nevadí. Neříkám to přece kvůli nim a Kateřina mě určitě slyší. Stojí právě ve dveřích a kontroluje důkladně jak americký celník. Líbí se mi jak kontroluje. Už jí chybí jen placatá čepice, štěkající vlčák a hradba z ostnatého drátu. Já bych to takhle nesvedl a někdo přece musí dát výchově řád a disciplínu. Už jsem říkal, jak moc ji mám rád? Určitě říkal.

Kluci se bouří jako Spartakovi otroci. Petr se musel vrátit, protože nepověsil šálu. Matěj prochází úspěšně celnicí mojí ženy na první pokus. Na upozornění, že si taky nepověsil šálu argumentuje zdařile tím, že je malý a na věšák ještě nedosáhne. Chytrý kluk. Posadil se na židli vedle mě. Nos má od mrazu rudý jako klaun, za krkem ještě trochu tajícího sněhu a svetr úplně promočený. Ale směje se. Svému bratrovi, mámě, mě, všem a všemu. Směje se i tomu, jak ho sníh studí na zádech. On se pořád směje. Teď si všiml mísy na stole. Vezme si rohlíčky do hrsti a cpe si je najednou do pusy. Je to prostě můj kluk. Na tohle člověk nepotřebuje žádné genetické testy. Pohladím ho levou rukou po vlasech. Ucukne, zamračí se a zakoulí očima, protože je mu už sedm a jak vždycky tvrdí, je na takové věci velký. I Petr prošel na podruhé kontrolou. Proběhne kolem stolu a jen tak mimoděk šťouchne bratra prstem mezi žebra. Ten vyskočí ze židle jako čert a pustí se do pronásledování za účelem odvety.

„Necháte toho!“ Kateřina je zažene do pokoje. „Koukejte se převlíct. A ukliďte si ten svůj chlív, nebo nepřijde Jéžíšek.“ Zavírá za nimi dveře a vrací se k pečení. Když prochází kolem, vytrhne mi noviny a šťouchne mě do žeber. „A ty pojď, budeš plnit košíčky.“ Uvědomím si, jak je to zvláštní. Stejně tak jako se já se poznávám v Matějovi, tak se jí podobá Petr. Až mi při té myšlence přeběhne mráz po zádech.

Neprotestuji a s maximální důležitostí beru do ruky pistoli s oříškovým krémem. Jak mi Petr nedávno prozradil, je to nekompromisní opakovačka třetí generace, speciálně upravená pro mou pravou ruku, naplněná střelami s dutou hlavicí. Alespoň tak to říkal. Měním se rázem na Agenta 007 a s dokonalou přesností nevynechám žádného z podlých padouchů na stydnoucím plechu. Tedy přesněji řečeno, začínám plnit košíčky. Říkám tomu fáze dvě. První fáze je pečení košíčků, druhá plnění – to právě dělám – a třetí je umístění celého, důkladně vybraného lískového oříšku navrch. Jako kluk jsem tuhle práci miloval a dal bych tehdy cokoli za to, abych mohl při pečení plnit košíčky. Něco z toho ve mně zůstalo dodnes. Vlastně hodně z toho. Jde mi to rychle. Jen tu a tam skončí náplň místo košíčku v mé puse. Samozřejmě tajně, na tom je celé to kouzlo založené.

„Budu toho mít málo, když budeš ujídat,“ zkazí mi Kateřina po chvíli radost z mého sladkého tajemství.

„No jo,“ odpovím mrzutě, ale je to silnější než já. Ujídám dál. Vědomě riskuji, že kvůli mé slabé vůli náplň nevyjde do všech košíčku a dojde tak k tragédii celosvětového významu. Tahle tragická zpráva oběhne svět. Snad nám v té zoufalé situaci pomohou charitativní organizace. Jsem ovšem připraven nést všechny následky a dopady svého činu až do konce svých dní.

V pokoji je hodně rušno. Kluci zřejmě řeší podobná zásadní dilemata jako já s Kateřinou. Slyším tlumený hlas Petra a ze zvědavosti se pokouším porozumět:

„Jágr se uvolňuje po levém křídle…“ takže žádná hádka, ale zase hokej. Navíc Kateřina to taky zaslechla, soudě podle toho, že si kvapně utírá ruce do zástěry, odhazuje utěrku v dál a rázným krokem míří k dětskému pokoji. Tuší, tak jako já, že se ten malý prostor čtyři na čtyři metry právě proměnil v našlapanou hokejovou arénu a tahle proměna by ho mohla stát opravdu hodně. Tak jako včera. Odnesla to lampa. Její střepy právě leží v odpadkovém koši u mých nohou.

Jak Kateřina otevřela dveře, slyším Petra tentokrát zcela jasně: „…nachází přesnou přihrávkou před brankou Rajchla, ten mu vrací, prudká střela a góóól. Góóól. Góóól.“ Fantazie je nádherná věc. Petr je v euforii. Skáče do výšky, křičí a mává nad hlavou vítěznou zlatou hokejkou, která byla ještě před chvílí obyčejným smetáčkem na odpadky. Tenhle Jágr a Rajchl v jedné osobě stojí zády ke dveřím, takže ještě o mámě neví. Na rozdíl od Matěje, alias pokořeného gólmana Švédů, který už tuší a instinktivně odhazuje polštářové betony i přilbu z plastové misky. Hokejová aréna je náhle pryč a tak se snaží se zbaběle prchnout pod postel. Čas se zpomalil. Jde o vteřiny. Matrix hadr.

Stále nic netušící Petr pokračuje v roli jásajícího komentátora a pohotově reaguje: „Zdrcený švédský brankář se zbavuje své výstroje a odjíždí na střídačku…“

Pak v okamžiku i pro něj mizí Jágr, Rajchl, gólman Švédů, vlastně všichni Švédi i celý náš reprezentační tým, hokejová hala a dokonce celé mistrovství je pryč. Místo toho tu stojí máma, v ruce víčko od šampónu, které před malou chvílí ranou od modré rozvlnilo síť v brance soupeře. Zabavuje veškeré hokejové propriety, včetně smetáčku a masky švédského gólmana, totiž misky na buráky. Petr to vše sleduje bez odporu se smutným výrazem a se svěšenou hlavou. U srdce ho však stále trochu hřeje pocit vítězství, i když byl zápas přerušen a nemohl se dohrát. Jdeme do finále a on dobře ví, že nás zítra čeká Kanada. Tu porazíme jen když se bude plně soustředit a tak ho celá tahle nepříjemnost nesmí vyvést z míry.

„To chcete zase něco rozbít? Pod stromečkem budete mít novou lampu a nic víc,“ kárá je Kateřina když vytahuje za nohy Matěje z pod postele.

„Ale ta lampa včera, to byl odražený kotouč mami,“ argumentuje nepochopený gólman švédů a já se v kuchyni potichu rozesměji. Vím, že na tohle se prostě nedá nic říct.

Smích mě ovšem rychle přejde. V pokoji zavládne ticho alespoň na chvíli a Kateřina se vrací. Zatímco usměrňovala fantazii našich hokejových borců, zapomenuté košíčky v troubě se jí připálily a libá vůně cukroví je ta tam.

„Tak a teď to můžu vyhodit,“ pronáší zklamaně nad kouřícím plechem.

„To mě mrzí,“ polituji a obejmu ji. Jsem hrozný mizera, protože se při tom neubráním myšlence, že tím pádem máme po problému s nedostatkem krému. Možná i nějaký zbude. Vezmu z trouby opatrně horký plech a zmizím s ním venku. Ať je pryč od jejích očí a raněného srdce. Ve vteřině jsem zpátky. Dobrá nálada se rychle vrací, zvlášť, když se objeví kluci. Jsou to rošťáci, ale neradi vidí mámu smutnou. Dokonce Matěj se k ní přitulí, ale jen na chvilku, protože už je na to velký.

Máme dopečeno a já v touze po chvíli soukromí opouštím kuchyni s další sklenkou horkého punče. U stolu právě propuká ostře obsazený turnaj v „Člověče nezlob se“ a tak se na mě žádný člověk nebude zlobit, když se zašiji u televize. Celá rodina je spokojená. Petr má své modré figurky, Matěj kostku co hází zaručeně samé šestky, Kateřina má vše pod kontrolou a já zase svůj punč. Přišel jsem právě včas. Mrazík jde do finále a na překvapené loupežníky co nevidět spadnou ty jejich klacky. Tenhle moment si rozhodně nenechám ujít.

O pár minut už s jistotou vím, že to zase dobře dopadlo. Nastěnka bez viditelných následků rozmrzla, Ivánek už není takový hlupák, takže se konečně zbavil medvědí srsti. Jen té Marfušky je mi vždycky trochu líto. Vždyť je to vlastně takové hodné a obyčejné děvče. A žijí šťastně až do smrti. Konec. V kuchyni je relativní klid. Vládne tam napětí, že by se dalo krájet. Jak by řekl jeden můj oblíbený hrdina: „Ty vaše hry jsou obzvláště vypečené, pane.“ Člověče je svým způsobem geniální hra. Jednoduchá ale zákeřná, plná napětí. Až bude čas a jestli si někdy vzpomenu, musím někde na internetu zjistit, kdo ho vlastně vymyslel.

Dostal jsem se až na samé dno své punčové sklenice. Mám punč rád. K mým vánocům prostě neodmyslitelně patří. Zvedám se z křesla. Mrknu se, jak jsou na tom v kuchyni a při té příležitosti provedu veřejnou anketu, jak to bude se stromkem.

„Kdo vyhrává?“ zjišťuji formálně. V zápalu hry si mě ani nikdo nevšiml.

„Já,“ vykřiknou oba kluci zároveň. Kateřina mlčí, usmívá se. To v jejím domečku jsou v zástupu vyrovnány už tři figurky a i když tu čtvrtou nevidím, vsadil bych vlastní krk, že nebude daleko. To se mi na ní líbí. Mohla by kluky nechat vyhrát. Mohla, ale neudělá to. Ne, že by toužila po vítězství s takovým zápalem jako oni, to ne. Hraje čestně a poctivě. Nikdy nepodvádí a to ani ve svůj neprospěch. To je přesně její styl. Jen ať si hoši zvykají, v životě jim nikdo nic zadarmo nedá.

„Šest!“ vykřikne Petr a rychle hází znova. „A ještě dvě. To je osm.“ Nakloní se nad stůl, čapne do ruky jednu ze svých modrých figurek a ta se zběsile rozeběhne po hracím poli. Radostně doskáče až na místo, kde právě laxně postává červená. Ale ta přece patří mámě. Všimnu si, jak se v klukovi odehraje krátká vnitřní bitva. Zaváhá. Vyhodit či nevyhodit, to je oč tu běží. Kdesi v hlouby jeho duše se ozve ukřivděný Jágr i s Rajchem. Bezradní, bez hokejky, bez puku, bez mistrovství. A to všechno je její vina. Je rozhodnuto. Vyhozená mámina figurka se těsně před koncem nebezpečné cesty plné nástrah vrací zpět na start. Nevděk světem vládne. Dala mu život a on ji vyřadil ze hry. Jak jsem řekl, člověče je geniální hra. Teď pokračuje Kateřina. Bez mrknutí oka vykouzlí šestku, nasazuje zpět do hry a po dalším vrhu urazí formálních pět. Hází Matěj. Koukám, že jeho zeleným se dnes moc nedaří. Všichni jsou neustále na cestě. Už tolikrát byli blízko cíle, už tolikrát se vraceli. Jejich odhodlání je ovšem bezmezné. Kostka se zastaví a je to trojka. Tak to by nevymyslel snad ani Shakespeare. Zelená figurka tři pole za modrou a nedaleko jiná zelená tři pole za červenou. Matěj propadá panice. Nikdo není připravený na situace, kdy se musí rozhodnout mezi matkou a bratrem. Rozhodně ne, když je mu sedm. Buď on a nebo ona. Na to už ale nemám nervy. Unikám ke konvici. Raděj si dám ještě jeden punč. Zdá se, že tahle hra se protáhne, ale stromek nám neuteče. V předsíni bez problému vydrží do zítřka.

Hodiny v kuchyni předstírají sedm dvacet, což v praxi znamená, že je čtvrt na osm a začínají zprávy. To je vám vůbec zvláštní věc, tyhle naše hodiny. Je to nádherný svatební dar od tetičky z Ondřejova. Celou tu dobu, co jsme s Kateřinou spolu visí v kuchyni nade dveřmi a celou tu dobu jdou o pět minut napřed. Vždycky když je srovnám, za chvíli se opět předcházejí. Zprvu jsem se v nich coby správný domácí kutil hrabal. Dokonce jsem z nich i některé nepotřebné a na první pohled zhola zbytečné díly vyndal, ale nepomohlo to. Pak jsem je dal k hodináři. Vrátil mi je s tím, že nic nechce, že jsou v pořádku. Nikdy na to nezapomenu. Na ten jeho pohled. Musel mě mít za vtipálka a nebo spíš ze blázna. Ještě dlouho mi to vrtalo hlavou a jak šel čas prostě jsem zvyknul, že jdou napřed. Jen čas od času jsem čas na nich posunul správně a sledoval, jak za pár hodin jdou opět směle napřed. Záhada jak bermudský trojúhelník. A pak jsem na to přišel. Bylo to mnohem snadnější, než by se mohlo zdát. Žádná časová smyčka, žádný vesmírný zlom, anomálie, ufoni ani nic podobného. To Kateřina, moje hodná žena. Přistihnul jsem ji jednou, jak stojí na židli a prostě posunuje hodiny napřed. Dělala to tak 15 let a byla hodně opatrná a rychlá, abych ji při tom nepřistihnul. Neměl jsem slov. A víte co mi na to řekla? Odhalila mi směle svou teorii o tom, že když jdou hodiny o trochu napřed, člověk nic nezmešká. Prý to tak dělávala už její babička. Aha. Takže od té doby jdou stále napřed, jen už se je nesnažím seřídit. Toliko k našim hodinám, na kterých bez ohledu na politickou a ekonomickou situaci „dnes už znamená zítra“. Říkal jsem vám, jak moc miluji svou ženu? Vím, že říkal.

Ale zpět do reality naší kuchyně. „Ať vyhraje ten nejlepší,“ zní má poslední slova. Ještě než opustím svou rodinu, nenápadně mrknu na Matěje, abych ho podpořil. Taky na mě mrkne. Mimochodem, jak jsem předpokládal, předtím vyhodil Petra. Nikdy se nedozvím, proč se tak rozhodl, ale znáte děti. Třeba to bylo za ten gól, co mu do branky švédů dali naši. Nebo za ten nepříjemný šťouchanec do žeber, když přišli zvenku. A možná prostě jen nemá rád modrou, co já vím.

V obýváku už panuje tma. Zprávy poslouchám tak napůl ucha a mnohem víc se věnuji hlubokému křeslu a horkému punči. Podložím si nohy a cítím jak mě lehké alkoholové opojení uvádí na samotný práh spánku. Nechávám se unášet na vlnách představ a jen zdálky vnímám hlas moderátora, přerušovaný emotivními výkřiky z kuchyně. Je to neskutečná znět informací: Na dálnici D1 už zase bouraly kamióny. Petr hodil dvě šestky za sebou. V Pražské zoo se narodila malá panda, přestože je prosinec a 12 stupňů pod nulou. Dostala jméno Vendy po loňské vítězce miss aerobik. Je první v Evropě, která se narodila v zajetí. Tedy ta panda, ne ta cvičitelka. Matějovi se nepodařilo ani napotřetí nasadit. V Ústí jim zase unikly nějaký barevný chemikálie, ale prý nejsou zdraví škodlivé. Fotbalisté Sparty dnes ráno odletěli na soustředění do Nizozemských Antil a Kateřina nakonec vyhrála.

Od stolu v kuchyni zaslechnu, že se chystá odveta. Usnul bych, nebýt podivného, cizího zvuku. Procitám z polospánku. Zdá se, že kdosi klepe na okno. Na naše okno v obýváku? Čtyři metry nad zemí? Vstávám, abych se podíval a přišel té záhadě na kloub. Venku už je úplná tma. Když poodhrnu záclonu, je všechno jasné. Jen třepot křídel vyplašených ptáků. Tak to byli oni. Kluci jim v zimě za okno občas sypou strouhanku. Zvlášť teď, když se blíží vánoce, mají ptáci za naším oknem hotové hody. Petr s Matějem jsou k nim v posledních dnech obzvláště pozorní, protože trpí milnou představou, že Ježíšek to všechno vidí. A Kateřina má co dělat, aby bylo na štědrý den v čem obalit řízky. Hned vedle navlhlé strouhanky kluci na parapet každý rok dávají svoje vánoční přání. Petr už je píše, Matěj zatím raději kreslí, protože jsou v první třídě teprve u písmene F a jistě chápete, že by s tak malou zásobou písmen mohlo dojít na patřičných místech k nedorozumění. Takže prostě maluje. Je to přesnější. Právě teď ale za oknem už žádná přání nejsou. Ježíšek si je vyzvednul. Stalo se tak během včerejšího dne, což nám oba hoši s velkým nadšením sdělili. „Byl tady asi když jsme obědvali,“ uvažoval nahlas horlivě Matěj. Už pomalu přestával věřit, že si na ně Ježíšek letos vzpomene. Měl tak upřímnou radost, že psaní zmizela. Sdílel jsem spolu s ním nadšení a žasnul nad tím, jak se Marii podařilo sebrat nepozorovaně papírky z parapetu. Vždyť kluci se od okna skoro nehnuli. Musela to být ona, kdo jiný. Mám tak šikovnou ženu.

Jak krásné je být dítětem, přemýšlím, když zvolna usedám zpátky do křesla. Třeba to nebyla Marie, ale opravdu Ježíšek, kdo sebral ta jejich přání. Bohužel si nějak toho nahého kojence v jesličkách nedokáži představit s poštovní kabelou a čepicí, jak lítá od domu k domu. Je pěkné, když vám i v dospělosti zůstane ta nekonečná fantazie, ale věřit tomu, opravdu a od srdce věřit, to dokáží jen děti.

Klepání na okno se po chvíli ozve znovu. Vyplašení ptáci se zřejmě vrátili ke své večeři. I když, tentokrát to zní jinak. Je to zvláštní. Tentokrát je v tom podivná pravidelnost. Jako když vyběhnete ráno do mrazu v pyžamu pro noviny do schránky a zabouchnete si dveře. Každá vteřina venku se zdá být nesnesitelná. Sousedka pochopitelně vyhlíží z okna, aby jí něco neuteklo, takže vás nemůže přehlédnout. Cítíte se v té zimě jako úplně nazí. Přešlapujete v bačkorách ve sněhu a naléhavě bušíte. Ano, to je to správné slovo. Klepání na okno právě teď zní naléhavě. Ještě okamžik čekám a pak už moje zvědavost hravě přebíjí mou lenost. Přistupuji k oknu a znovu odhrnu závěs stranou. Za oknem stojí velká vrána a zobákem klove do skla. Moc dobře ji v té tmě nevidím, ale překvapí mě hned dvě věci. Zaprvé – nevyplašil jsem ji a zadruhé – je celá bílá. Stojí tu a prohlíží si mě. Když vidí, že na ni jen strnule zírám, začíná ještě intenzivněji klovat do skla. Velká bílá vrána, která se dožaduje vstupu do našeho obýváku. Takový nesmysl. Další punč už si radši dávat nebudu, rozhodnu se. Nevycházím však z údivu a jako smyslů zbavený otevírám okno. Pták rychle proklouzne dovnitř, mávne křídli a usadí se na okraji stolku. Je opravdu čistě bílý jako čerstvě padlý sníh. Teprve teď si všímám, že na jeho hřbetě, těsně za hlavou sedí malá osoba. Postava oblečená v červené není větší než moje punčová sklenice. Mužík ladně seskočí na desku stolu a vrána se otřepe. Začne si probírat peří pod křídlem.

„Dobrý večer,“ pozdraví mě človíček, sundá si z hlavy červený klobouk a setřese z něj pár vloček. Já stále ještě stojím nevěřícně u okna. Jen mráz zvenku mě trochu probere a donutí ho zavřít.

„Dobře děláte s tím oknem. Začalo sněžit, fouká vítr, zkrátka je tam strašný nečas. Jste pan Patrný Pavel, narozen 15.8.1972 v Plzni?“ Skřítek se posadí na okraj stolu. Nohy mu volně visí dolů a vrána opodál je mlčky stojí a mžourá. Je jí v tom teple zjevně dobře a brzy usne, napadne mě kdo ví proč.

„A.., ano, ale kdo jste vy?“ ptám se. Dlouho hledám slova. Přitom velmi pomalu a opatrně jdu k němu. Jak se blížím, rozeznávám maličký, dobře padnoucí červený oblek s bílými, kožešinovými klopami. Kožené jezdecké boty, takové ty vysoké s ostruhami jaké nosí kovbojové ve westernech. Jeho drobné tváři vévodí hustý vous a bystrá těkavá očka. Pod levou paží tiskne úzkou aktovku.      

„Promiňte, ještě jsem se nepředstavil. Fridrich Drábek, vyšší pomocný úředník,“ ukloní se mužík, „Zastupuji našeho klienta v určité záležitosti. Neposadíte se?“

Beze slova se sesunu do svého křesla. Jsem teď pouhý metr od něho a stále nemohu uvěřit jeho existenci.

„Ano, díky. Totiž, jistě. Já nevím. Jakého klienta?“ hlas mi drhne a nejsem schopen rozumně reagovat.

„Není třeba se ničeho obávat. Jde v podstatě jen o takovou formalitu. Všechno vám pochopitelně vysvětlím,“ dodává spěšně vyšší pomocný úředník a pouze letmým pohledem, bez dálkového ovladače vypíná televizi, aby nás nerušila. Pak se začne zaníceně přehrabovat ve své aktovce. Při tom vysvětluje:

„Víte o korespondenci, která byla naší instituci zaslána dne 21.12.2005, tedy včera, v 11.34 dopoledního času?“

Přemýšlím a vzpomínám. Nic jsem přece nikam neposílal už nejmíň dva týdny. A stejně tak nic nepřišlo, kromě vánočních přání a nějakých složenek. Tak jaká pak korespondence? Že bych něco opomněl zaplatit?

„Nevím o jakou instituci jde, ale já nic neposílal pane Drábek,“ odpovídám rezolutně po chvíli, zatímco si mužík připravil složku dokumentů o velikosti balíčku poštovních známek, miniaturní brýle a podivnou červenou krabičku.

„Vy ne. Jde o dopis vašeho syna, Matěje Patrného. Za kterého jste osobou zodpovědnou, stejně tak jako jste jeho právním zástupcem,“ pronesl přesvědčivě mužík.

„Jakže?“

„Tak ještě jednou. Váš syn, Matěj Patrný se obrátil na naši instituci s jistými požadavky. Jsem tu, abych s vámi zkonzultoval jejich naplnění v zájmu dobrého jména mého úřadu. Chceme tak předejít případným stížnostem,“ nasadí si brýle na nos a okamžik manipuluje se svojí podivnou krabičkou.

„Chtěl bych Vás upozornit, že provedu záznam našeho rozhovoru,“ dodává vzápětí a pokládá krabičku významně na stůl.

Tak to už je na mě opravdu moc. Skřítek, který se mi snaží namluvit, že hájí zájmy mého syna? Takhle živý sen už jsem neměl léta. Štípnu se nenápadně do předloktí.

„Ale no tak, pane Patrný. Nebudeme se přece zdržovat takovými dětskými nápady,“ okomentuje můj pokus znechuceně pan Drábek.

„Případ 45-A-1258, klient Matěj Patrný,“ nadiktuje do krabičky a potom se obrátí zpátky ke mně.

„Mám tu příslušný dopis pochopitelně s sebou. Bohužel Vám ho v zájmu ochrany důvěrných dat našeho klienta nemohu dát k nahlédnutí. Pokusím se shrnout všechny podstatné skutečnosti,“ odkašlal si a významně pokračuje.

„Klient v návaznosti na své studijní výsledky, společenské chování a aktivní činnost v domácnosti, dále pak v souvislosti s příslibem zlepšení se ve všech těchto oblastech v nadcházejícím období žádá naši instituci o nové sáňky, brankářské rukavice, desetimetrovou autodráhu a štěňátko.“

To je opravdu výčet těch věcí, které Matěj nakreslil do svého přání pro Ježíška. Pan Drábek tedy přišel, vlastně přiletěl, za účelem probrat se mnou nadílku pro mého syna. Znovu mě napadá, že bych se štípnul, ale asi by to zase nezabralo. Tak dobrá, jsem smířen s tím, že ten skřítek vážně existuje, ale proč je tu? Věnuji malému hostu další ze svých podezřívavých pohledů.

„Souhlasí to?“ ujišťuje se.

„Ano. To jsou věci, které by si Matěj přál,“ přikývnu.

 „Výborně. Takže můžeme pokročit a věnovat se této záležitosti konkrétně. Zaprvé. Nové sáňky?“

„Nové sáňky dostane od tety z Ondřejova,“ vysvětluji.

„Máte to smluvně podložené?“

„Proboha jak smluvně podložené! Říkala to minulý týden u kafe, když tu byla na návštěvě. Prý už je koupila a schovala na půdě před vlastními dětmi.“

„No dobrá. Ústní forma dohody je v tomto případě přípustná. Tak dál. Brankářské rukavice?“

„Tamhle v krabici na skříni. Chcete je vidět?“ připadám si jako u výslechu.

„Ne, díky. Nebudeme se tím zdržovat, stačí mi vaše ujištění.“

„Desetimetrová autodráha?“

„Taková autodráha by se nám sem nevešla.“

 „Takže autodráha nebude?“ zpozorní Fridrich Drábek, vyšší pomocný úředník a klepe při tom nervózně tužkou o hranu spisu.

„Bude, ale menší, už jsme to s Kateřinou probrali.“

„Menší? A jak budete eliminovat riziko?“

„Jaké riziko?“ divím se.

„Musíme předejít riziku nespokojenosti ze strany klienta. Jaké jsou vaše argumenty?“

„Jak říkám, tak velká autodráha se sem nikam nevejde? Dostane nějakou menší. Vždyť se snad ani tak velká nekoupí,“ stojím si za svým.

„A dokážete to vysvětlit sedmiletému klukovi?“ přitvrzuje úředník Drápek.

„Myslím že ano, Matěj je hodnej kluk a stejně ještě neví přesně, kolik je deset metrů.“

„Dobrá,“ úředník se nakloní ke své krabičce a úředním hlasem si poznamená, „Pan Patrný mě ujistil, že za nesrovnalosti v délce autodráhy nese plnou odpovědnost.“

„No a pak tu máme to štěňátko. Co s tím?“ povzdechl si Fridrich Drápek, vyšší pomocný úředník, a je náhle vidět, že ho něco trápí. Vypíná na chvilku nahrávací skříňku a listuje ve svém spisu. Pak důvěrným hlasem cituje:

„Podle článku 5) odstavce 3) písmene a) vánočních zásad se naše kontrolní instituce distancuje od požadavků, které svým charakterem spadají do kategorie zvířata. Odchylku může schválit pouze hlavní úředník, či osoba jemu nadřízená.“

Podívá se na mě bezradně.

„Bez obav. Štěňátko už Matěj nechce. To jen, že zrovna šel v televizi maxipes Fík, když kreslil to přání,“ ujistil jsem zoufalého skřítka.

„No výborně. Mohl bych Vás požádat, abyste to zopakoval ještě jednou a do záznamu,“ jeho tvář se rozsvítí prosebným úsměvem a očka opět vesele těkají. Uvede svou krabičku do pochodu pln očekávání.

„Ale jistě, beze všeho.“

Nakláním se nad stůl, blíž ke krabičce a zřetelně hlásím:

„Já, Pavel Patrný, závazně uvádím, že původní požadavek mého syna, Matěje Patrného, týkající se štěňátka pozbyl na významu vzhledem k nastalým okolnostem.“

„Díky, to je vše“ pan Fridrich Drábek se na mě usmál s výrazem dobře odvedené práce. Vypnul záznamník, uklidil všechny svoje pracovní instrumenty a tím, že si nasadil klobouk mi dal jasně najevo, že jeho návštěva končí.

„Vidíte, říkal jsem, že to bude jen formalita. No já poletím, mám toho ještě dnes hodně, tak aby mi někdo neusnul.“ Vzbudí vránu a ladně se vyhoupne do sedla.

Vstávám z křesla. Chybí snad jen formální podání rukou, ale oba chápeme, že to není v našem případě příhodné.

„Takže sbohem?“ tak trochu se ujišťuji, že mě mužík definitivně opouští.

„Jistě, díky za spolupráci. Šťastné a veselé vánoce. A ještě maličkost, byl byste tak laskav,“ ukazuje rukou k zavřenému oknu.

„Samozřejmě,“ otevírám mu a bílá vrána i s vyšším pomocným úředníkem mizí v mrazivé tmě.

„Nashledanou,“ volá a jeho hlas slábne v dálce.

Náhle mi cosi probleskne hlavou.

„Ale já mám ještě jednoho syna, Petra“ volám do tmy za ním.

 „Já vím, ale to je složitější případ, to musí vyřídit hlavní úředník“ Můj zasloužený poklid střídá zděšení. Takže mě čeká ještě další podobná návštěva? Tenhle přilétl oknem na bílé vráně, což teprve hlavní úředník. Spadne sem komínem, nebo připluje vodovodním potrubím na zlaté rybce? Při těch úvahách volím nevyhnutelné. Mířím do kuchyně. Uvařím si raději rychle další punč.

* * *

Konec

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

Leave a Reply