Setmělo se a Volkan se svými společníky vyrazil na cestu. Nikdo je zatím nevypátral, ani nemrtví ani čarodějové. Cesta byla jako ze zlého snu, šli s vědomím, že někde v okolí jsou věci, věci, které popírají přírodu a samotné bohy pouhou svou existencí.
        Stále bylo zataženo, jen občas proniknul svit měsíců mezi mraky, aby ozářil bezbožnou zemi a za pomoci stromů tvořil na zemi děsivé stíny. Byli jako vyvrhelové utíkající před zákonem, šli tiše a beze slov chladnou nocí, jakoby byli prokletí. A možná tomu i tak bylo, když se zamysleli nad událostmi uplynulých hodin…Boj, smrt přátel, známých a nesplněné rozkazy. Měli pevnost uhájit, ne ji vydat do rukou nemrtvých.
        Zbývalo jen doufat, že se události ke kterým tu došlo, co nejdříve dostanou k těm správným uším. Jediné co mohli bylo utíkat.
        To taky dělali, ale s tím, jak noc postupovala měli pocit, že je něco sleduje. Občas něco zaslechli a s každým dalším zvukem se to zdálo blíže.

* * *
        Byl večer a universitní rada se scházela tak, jak bylo dohodnuto. Ovšem v trochu jiném složení, byli tam i představitelé Imodijské armády a z Řádu světla nebyl přítomen nikdo. Za malou chvíli se všichni usadili na svá místa. Postupně se rozsvěceli zdobená světla o odhalovali krásy místnosti, zdobení stěn i pompéznost odění lidí v ní přítomných.
        Na pódium předstoupil starší plešatý muž, jmenoval Valkoš Reziam. Byl oděn stejně jako včera v tmavě zeleném rouchu, jen hůl měl jinou, byla na ní zlatá hlavice stylizovaná do tvaru čisté koule. Jednouché, ale elegantní.
        Všichni v sále zmlknuli věnovali pozornost každému jeho slovu. Rektor mluvil pevně a rozhodně, s ohněm v očích.
        „Dámy a pánové, došlo k důležitému rozvoji událostí. Asi před hodinou se nám podařilo zjistit, že hradiště, ve kterém se nacházel generál Volkan se svou jednotkou padlo. Právě teď jsou do oblasti vysíláni tři mágové s úkolem najít přeživší.
        Je mi líto, že se zde nenachází nikdo z Řádu světla, chtěl bych, aby vysvětlili, proč se tak angažovali do případu, když je jejich pomoc prakticky mizivá. Rozhodl jsem se proto hlasovat o použití magické síly proti nemrtvým.“
        Odmlčel se a sledoval probíhající hlasování. Drtivá většina všech byla pro. Uznale kývnul a pak pokračoval.
        „Za svítání vyšleme naše jednotky a speciální oddíl Koriontských mágů zničit nemrtvé v oblasti.“
Zbytek večera se řešila strategie vojenského zásahu.

* * *

        Tři muži v šedivém oblečení zakrývající jim i obličeje se chystali na cestu. Kontrolovali věci, které si brali sebou, špičkovou výzbroj a výstroj. Byli to mágové z Koriontu, speciální jednotka určená na záchranu přeživších a hlavně, generála Volkana. V rukou drželi rovné černé hole bez zdobení a na zádech měli malé torny s výbavou.
        Byli to profesionálové, věděli do čeho jdou a bylo jim jasné, že nic nesmějí podcenit. Ani ta nejmenší maličkost nesměla zůstat nepovšimnuta. Bylo vidět, že za chvíli budou hotovi, a že se brzy vydají na cestu. A skutečně, za malou chvíli vyšli z tmavé místnosti do osvětlené kamenné chodby, která nakonec ústila do další spoře osvětlené místnosti. Mágové už z ní nevyšli. Během pár minut se objevili v tmavém lese připraveni k akci.

* * *

        Nyní už měli jistotu, něco bylo za nimi. Jelikož byl unavení, zastavili se a udělali kruh, díky kterému se mohli lépe krýt. Lesem se rozléhalo šustění napadaného listí a křupání drobného porostu. Ta věc se k nim blížila a to dost rychle. Cítili se jako lovná zvěř, jako otrok puštěný do arény plné lvů. Náhle se lesní podrost rozestoupil a objevila se v něm malá holčička. Celá zkrvavená a s ďábelským výrazem ve tváři, byla to ta, které Volkan nedávno probodnul srdce na hradišti. Naklonila hlavu ke straně a promluvila dunivým, chraplavým hlasem.
        „Vy jste si opravdu mysleli, že by jste mi mohly utéci?“ pozvedla meč a ukázala jím na Volkana. Ve stejnou chvíli se z okolní temnoty přišourali další dva stíny a bylo jasné, že to není pomoc. Oba mlčeli a v chabém měsíčním světle bylo vidět, že se jejich těla rozpadají. Nejděsivější na nich byly obličeje, jednomu zcela chyběla kůže a ten druhý jej měl plný vlnících se červů. Orodirovi se navalilo.
        „Zemřete,“ zabručel Medor-holčička a vrhnul se do boje. Spolu s ním i jeho dva nemrtví společníci.
        Volkan vykryl její výpad a sám hned zaútočil, a to pěstí. Vyrazil jí zub, ale než se zmohl na něco dalšího, musel se znovu krýt, tentokrát před mnohem nebezpečnějším výpadem.
Zbytek vojáků se vrhnul na dva nemrtvé a v mžiku je dorazili, vždyť zbraně byly posvěcené. Ovšem, dříve než se mohli radovat vystoupilo z lesa mnohem víc takových. Čtyři muži opatrně kroužili okolo přesily a někde za nimi bojoval Volkan s Medorem. Pomalu ztrácel síly zdálo se, že dívku nic takového nepostihlo. Spíš se kryl a uhýbal než útočil, i tak dostal několik bolestivých zásahů, vždy však mělkých.
        Vojáci mezi tím rozpoutali mezi nemrtvými masakr. Jejich zbraně, osvícené boží mocí, míhali mezi těly a propouštěli je na věčný odpočinek. I tak jeden z mužů padnul- Dorah. Stvůry se na něj sesypaly a roztrhaly jej svými nečistými pařáty.
        Zdálo se, že vítězství nemrtvých je jen otázkou času, stále jich totiž přibývalo.
        Ve chvíli, kdy si Volkan pomyslel, že tu asi umře, vyletěla odněkud ze tmy neviditelná síla a odhodila Medora z jeho dosahu. Lesem se rozlehlo drmolivé zaříkávání a na scénu vstoupili dva muži s černými holemi a černým oblečením. Metali kouzla na nejbližší nepřátele a kryly živé před spáry mrtvých. Drmolivé kouzlení ztichlo a z lesa vyletěla modrá zářící koule, tak metr v průměru, a dopadla mez největší houf nemrtvých. Téměř všichni vzpláli jasným modrým plamenem.
        Zbytek nemrtvých, včetně Medora, se dal na toporný ústup.
        „Můj pane, následujte nás,“ spíše přikázal než řekl jeden z mágů Volkanovi.

* * *

        Chvíli běželi tmavým lesem, než se dostali na malou mýtinku. Dva z čarodějů začali na zemi cosi chystat a třetí se otočil ke generálovi.
        „Můj pane, omlouváme se, že nejdeme dřív, ale Řád tvrdil, že je vše v pořádku a-„
        „Chápu, znám politiky,“ přerušil jej Volkan a vlastně tak i shrnul co chtěl kouzelník říci.
        Na zemi byl kruh z nějakého bílého prášku, vstoupili do něj a čekali. Chvíli se nic nedělo a k jejich uším doléhalo pouze ticho lesa. Jeden z mnoha stínů se oddělil a vydal se k mýtince, k nim. Než stačil kdokoliv zaregistrovat co to bylo, prach se zvedl, vytvořil vířivou stěnu a nakonec se ocitli v bílé tmě. Ta se postupně projasňovala a Volkan zjistil, že stojí v kamenné místnosti pokreslené mnoha neznámými symboly, ze kterých vyzařovala Moc.
        Záchranná skupina se jako jeden muž odporoučela do bezvědomí.
        „To nic, to nic,“ uklidňoval vojáky muž, kterého si předtím nevšimli. „Jsou pouze vyčerpaní, postaráme se o ně. Následujte mne prosím,“ pokynul ji rukou k východu.
        Když vycházeli ze dveří, minuli malou skupinu lidí, kteří vcházeli do místnosti.
Nikdo z nich si nevšiml poněkud tmavšího místa na stěně…jakoby nějakého stínu.

* * *

        Všichni jej zradili. Očekával, že se mu dostane pomoci, pochopení a hlavně odpuštění. Nyní to, co zbývalo z Merteše Kožiny leželo na ulici v kruhu mlčenlivých postav. Asi před hodinou mu praskly nervy a chtěl vše jít oznámit, vše o projektu Olw Kurnol. Doufal v odpuštění…
Ovšem, inkvizice má dlouhé prsty a díky tomu ležel nyní Merteš na zemi a krvácel na Oberonské dláždění.
        Projekt Olw Kurnol byl příliš důležitý pro inkvizici, důležitější, než obrovské množství lidských životů, které byli obětovány.
        Ticho bylo narušeno.
        „Olw Kurnol je v Oberonu.“
        „Vím. Jaký bude další postup?“
        „Vrátíme se zpět a vše přehodnotíme. Necháme tu někoho, kdo bude na Kurnola dohlížet.“
        „Olw je nebezpečný, neměli jsme jej nechat utéct. A abych nezapoměl; Kožina se zmiňoval o nějakém jednání s upíry, chtěli nějaké dítě výměnou za mlčení.“
        „Upíry a jim podobné budeme řešit pak, důležité je ten přízrak chytit dřív než napáchá skutečně velké škody.“
        „Dobrá, za lorém se vrátíme se vším potřebným. Pojedeme do toho starého lesního komplexu odkud utekl. Do té doby…“
        „Do té doby budeme jen doufat…“ dořekla jedna z postav.
        Začali se pomalu rozcházet, aby se připravily na bitvu se starým halorenským mágem. Zotročily ho a on se osvobodil, měl právo na pomstu, tak se na to díval alespoň Olw. Vystoupil ze stínu a pomalu přešel ulici, byl bledý, slabý a téměř neviditelný.
        Sledoval odcházející inkvizitory a užíral se tichou nenávistí. To oni jej připravily o klid na věčnosti, stejně jako desítky dalších duší, jen aby získali vědění Starého světa. Byl ochoten udělat cokoliv, jen aby se jim pomstil. A měl svůj plán.
* * *

        Volkan si teprve nyní uvědomoval všechny následky svého návratu. Konečně uvidí svou ženu a syna! Měl v plánu pro ně nakoupit nějaké hezké věci, nyní však musí ještě podat hlášení a pak…pak konečně půjde domů k rodině.

KONEC…?

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

  1. Akoba

    Musím uznat, že máš velmi dobrou schopnost zaujmout čtenáře. Od třetího dílu jsem Tvojí povídku musel dočíst až do konce najednou, jelikož jsem nemohl nečíst. Naprostou špičkou povídky je pro mě zpracování konce pátého dílu, nebojíš se popisovat silné pocity silně a to dělá Tvojí povídku dobrou nejen dějově, což se týká i závěru povídky. Pokračování by tato povídka asi mít měla. Je v ní pro něj spousta prostoru a možností k pokračování, jakož otevřených skutečností.

Leave a Reply