Byla stále noc, ale i tak dostal povolení a zplnomocnění k jednání s Jadiusem ohledně projektu Kurnol. Popravdě řečeno, moc se to Mertešovi nelíbilo, nechápal jak někdo mohl zjistit něco tak důsledně střeženého a chráněného; vždyť celá operace spolkla obrovské množství peněz a úsilí mnoha lidí.
        Vešel do místnosti s upírem a posadil se na své místo.
        „Můžeme jednat.“
        Gabriel se usmál a z číše se napil nějaké červené tekutiny. Něco Mertešovi říkalo, že to není víno.
        „Výborně, jsem rád že jsme schopní se dohodnout. Jen tak mimochodem, ty lidi co poslali s vámi a co čekají venku nebudete potřebovat. Stejně jako vy tu nejsem sám.“
        Takže, teď jsem přišel o první výhodu, blesklo Kožinovi hlavou, a než se stačil rozkoukat, mluvil upír dál.
        „Nejde nám ani tak o projekt Olw Kurnol, nic takového nepotřebujeme. Spíše vám nabízíme jistou nabídku. Jednalo by se o to, že bychom vám poskytli prostředky na uvedení projektu do původního stavu výměnou za jistou službu.“
        „Předpokládám správně, když si myslím, že nabídku nemůžeme odmítnout?“
        „Jistěže můžete, ale pak počítejte s tím, že o projektu se dozví lidé, kteří by z něj nebyli zrovna nadšení.“
        „Chápu, pokračujte,“ rezignoval Merteš.
        „Výborně,“ usmál se Jadius, „takže kde jsem to přestal…aha…ta služba. Potřebujeme jisté dítě, které se prý narodilo ženě jednoho generála. Má jistý druh nadání, který považujeme za opravdu cenný.“
        Mertešovi se udělalo lehce nevolno. Napil se vody a pak se zeptal.
        „A co chcete od nás?“
        „V podstatě nic, jen aby jste zařídili nepřítomnost stráží v jejím domě. Vezmeme si dítě a pak se domluvíme na dalším postupu.“
        Inkvizitor se podíval do země. Vůbec mu nebylo příjemné o něčem takovém mluvit, natož tomu napomáhat. Ale zároveň mu bylo jasné, že je to nezbytné.
        „Je to proti mému osobnímu přesvědčení, ale musím chránit inkvizici, proto souhlasím, ale pod jednou podmínkou. Té ženě a nikomu se nic nestane. Pozměníme jí paměť tak, aby si myslela, že žádné dítě neměla. Lidi v jejím okolí už nějak přesvědčíme o naší pravdě.“
        „Dobře,“ přikývnul upír a pak se znovu usmál, „ostatně, pokud jsou mé informace správné, to samé jste udělali tomu mladému chlapci, Medor se jmenoval?“
        „Ano, je to tak, myslí si, že Olw Kurnola vyvolal pomocí nějaké knihy. Museli jsme jednat rychle, když došlo k selhání. A on byl v tu chvíli po ruce. Jsme v tom zběhlí,“ zabručel neochotně Merteš. Připadal si jako nahý, když před ním seděl někdo, kdo toho o něm a jeho organizaci věděl tolik.
        „Únos provedeme zítra večer, respektive dnes, jelikož je po půlnoci. Začneme za soumraku. Do té doby to zařiďte.“
        Merteš kývnul a vstal. Bylo mu zle, z něj samotného. Snad mi bohové odpustí…

* * *

        Volkan si příliš nepamatoval na to, jak se dostal z hradiště. Vše se mu v paměti zobrazovalo útržkovitě a zmateně. Sotva co vyběhli ze dveří, začalo peklo. Nemrtví se na ně nahrnuli ze všech stran, přesto však postupovali dál. Sekal okolo sebe jako šílený, údery jeho zbraně pronikaly mrtvými těly jako máslem a čistily cestu jemu a jeho mužům. Nevěděl jak dlouho to trvalo, ani netušil kdy to skončilo. Jediné čím si byl jistý bylo to, že už to snad mají za sebou. Zbylo jich pět; on, Dorah a tři muži. Zbytek zemřel, včetně inkvizitora. Ten sice zaklínal jak mohl, ale když mu něco uprostřed exorcismu utrhlo paži, je pochopitelné, že nedomluvil.

        Byli v tmavém lese a sledovali hořící hradiště, bylo jim jasné, že se musejí vydat na cestu, aby odsud byli co nejdříve pryč. Postupně se otáčeli od obrazu zkázy a vydávali se vstříc noci. Uvědomovali si, že je čeká boj o přežití, hon, kde budou lovná zvěř.

* * *

        Merteš vydal rozkazy a šel se trochu prospat po probdělé noci. Jeho spánek nebyl tak klidný, jak by chtěl a potřeboval. Neustále jej děsily představy plačícího dítěte braného z matčina náručí, představy, ve kterých byla bohyně Igaret. Bohyně konce, smrti a klidu. Probudil se a za chvíli upadnul znovu do spánku plného výčitek svědomí. Ovšem co když to bylo něco jiného něž svědomí? Co když to byla Igaret?

* * *

        Pomalu svítalo a oni padali vyčerpáním. Boleli je snad všechny svaly a bylo vidět, že se lesním podrostem prodírají jen díky obrovskému strach, který poháněl jejich těla. Za poslední hodinu však nic neslyšeli, ani neviděli, takže pomalu začínali doufat, že se z toho dostali.
        „Už nemůžu pane, musíme si odpočnout,“ navrhnul Dorah. Volkan pouze kývnul a našel si na zemi vhodné místo kam si hned lehl. Ostatní jej napodobili a aniž si to uvědomili, během chvíle usnuli únavou.
        Probudili se až po poledni, bylo jim zle a vše je bolelo. Přesto vstali, aby se připravili na další cestu.
        „Vy dva půjdete lovit a ty běž pro vodu,“ rozkázal Volkan a podal jednomu vojákovi měch. Pak se posadil vedle Doraha a začal s ním tiše rozmlouvat. Oběma bylo jasné, že následující situace je kritická. Musejí se co nejdříve vydat k nějakému lidskému osídlení a dát o sobě vědět.
        „Pane, myslím si, že nás brzy budou hledat i za pomoci magie,“ přesvědčoval Dorah generála i sebe sama. „Vždyť vy jste slavný, bohatý a vlivný; někoho takového přece nenechají jen tak ve štychu.“
        Volkan kývnul a pak se zahleděl na těžké mraky, které se hnali po obloze. Doufal, že má jeho přítel pravdu. Chtěl se vrátit ke své rodině, chtěl by vidět svého syna, svou ženu a své přátele. Toužil po tom se procházet po ulicích Oberonu a zajít si do jednoho z místních podniků na sklenku vína. To vše už snad ani nebyla pravda, trčel v lese, bylo zataženo a věděl, že dříve nebo později se setkají s nemrtvými.
        Dorah hleděl do země a přemýšlel, přemýšlel o tom jak to celé může skončit. Pokud je začnou hledat, měli by se držet v okolí hradiště; pokud ne, měli by co nejrychleji zmizet. Chtěl svou domněnku říct nahlas, ale Volkan jej předběhnul.
        „Zůstaneme do večera, pak půjdeme dál.“

* * *

        Elena si jako žena důležitého Imodijského taktika nežila špatně, žila v překrásné vile poblíž centra Oberonu, měla dvě služebné a vlastního komorníka. Dvoupatrový dům obklopovala zahrada s jezírkem, všude se naskytovalo dostatek zákoutí pro příjemný odpočinek. Pro příjemný odpočinek, nebo pro skrytého návštěvníka.

        Prohlížela se v zrcadle, mladá žena s hnědými vlasy, přívětivou tváří vyzařující klid a lásku, pěknou postavou, drobným nosem a milým úsměvem. Přes její oválný obličej se téměř nikdy nepřehnali chmury. Nyní tam však byly, a nebyly malé. Jednak měla strach o manžela, který se ještě nevrátil z výpravy, jednak měla špatný pocit z toho, že celá jí přidělená osobní garda byla nahrazena nějakými dvěma muži z inkvizice, prý pro její bezpečnost. To v ní vyvolávalo neklid, když se o ni zajímala inkvizice natolik, že považovala za vhodné jí někoho přidělit na ochranu. A to dokonce dva inkvizitory!
        Otočila se od zdobeného zrcadla a přešla přes krásně vybavený pokoj k malé postýlce. V místnosti byly modré tapiserie zobrazující nějaké motivy s mořem, osvětlovalo ji měkké světlo, to vše kvůli klidu malého Volkana, který ležel v postýlce. Už spal a v drobné ručce držel drobnou dřevěnou hračku, kterou mu zakoupila na včerejším trhu. Láskyplně jej pohladila, když viděla klid v té malé tvářičce chmury ji opouštěly. Lehla si na svou postel, nedaleko té dětské a za malou chvíli usnula s vědomím, že se nic nemůže stát.

        Ze stínu v zahradách se vynořily dva stíny, Gabriel a Merteš. Došli až k domu; zadní dveře byli otevřené a uvnitř už na ně čekali dva inkvizitoři.
        „Je nahoře,“ oznámil jim mladší z těch dvou.
        „Služebnictvo spí,“ zachraptěl ten starší a očividně zkušenější, bylo to vidět dle množství jizev, odkašlal si a pak pokračoval „a dlouho spát bude, daly jsem jim něco do pití.“
Kožina na ně kývnul a všichni se vydali po schodech nahoru k dětské ložnici, vedl je mladší z obou „hlídačů“.
        „Pamatujte, vezmeme dítě, uspíme matku a pak…“ šeptnul Merteš.
        „Pak si vezmu dítě a vy si z tou ženou poraďte tak, jak uznáte za vhodné,“ dokončil Jadius.

        Malou chvilku potom co usnula ji probudily hlasy z přízemí, slyšela o čem se baví a dostala strach. Tiše vylezla z postele, rychle si oblékla župan a vzala dítě do náručí. Pomalu vyšla na chodbu a rychle vběhla do pracovny svého může, která byla hned naproti. Sotva co za sebou zavřela dveře vyšli zpoza rohu čtyři muži a mířili k jejímu pokoji.
        Dítě položila do velkého křesla pro hosty a pokoušela se zapálit svíčky, na podruhé se jí to podařilo. Měla talent pro magii, ale velmi slabý. Zamknula se a pak začala při slabém světle svíček hledat něco použitelného. Místnost byla obložená dřevem, na stěnách několik zdobených map a zbraní. Na levé zdi od dveří dominovala knihovna, naproti ní okno. Dítě bylo potichu, stále podřimovalo, klidně a bezstarostně.
        Nakonec ze stěny za velkým dubovým psacím stolem sundala tenký rapír a párkrát s ním pokusně švihla do vzduchu, pak zkusila čepel, ukázalo se, že je docela ostrá. Chtěla ke dveřím něco natlačit, ale v tutéž chvíli se na chodbě znovu ozvali hlasy.
        „Prohledejte dům,“ rozkázal někdo.
        „To nebude třeba,“ odpověděl klidný hlas. V tu chvíli se pohnula klika.
        „Je uvnitř,“ zašeptal tentýž muž a pak na ni zavolal. „Paní, otevřete nám, nemáte se kam schovat.“
        Neodpovídala.
        Za malou chvíli zámek klapnul a dveře se pomalu otevřeli. Do pokoje vniklo světlo z chodby a odhalilo Jadiuse schovávajícího si do kabátu šperháky. V pravé ruce držel vycházkovou hůlku a sebevědomě vešel dovnitř, hned za ním vstoupil Merteš.
        Poznala jej. Už pochopila, proč byla inkvizice tak ochotná v poskytování ochrany.
        Ten druhý, ten v kabátě; popošel dopředu a klidně promluvil.
        „Jmenuji se Gabriel Jadius, chci vaše dítě, odstupte prosím.“
        Postavila se mezi něj a křeslo, pozvedla svůj meč a planoucím pohledem mu dávala najevo co si myslí o jeho návrhu.
        Jadius se jen usmál a namířil na ní svou hůlkou. Vysunula se z ní ostrá čepel, stejná se kterou dříve vyhrožoval Kožinovi. Elena přesto neustoupila. Gabrielův úsměv byl nyní daleko širší, postavil se do šermířského postoje a poupravil si držení vycházkové hole.
        Žena zaútočila, pokoušela se bodnout, ale proti upírovi neměla šanci. Ten se jen otočil kolem své osy a dostal se z jejího dosahu. Pak zaútočil on. Jeho pohyby byly jakoby nenucené, přesto měla žena problémy je vykrývat. Bylo vidět že si s ní hraje, dělal seky s velkým a předvídatelným nápřahem, tak aby se mohla bránit.
        Dítě se rozplakalo.
        „No tak Paní, nenuťte mě, abych vám ublížil.“
        Místo odpovědi zaútočila, Gabriel se ani neobtěžoval krýt, vrazil rukou do čepele z boku těsně před tím, než se k němu přiblížila na nepříjemnou vzdálenost. Síla rány meč vychýlila doprava a poskytla Jadiusovi možnost zaútočit. Udeřil ji pěstí do obličeje, to ji odhodilo na zem, kde zůstala bezvládně ležet.
        Upír schoval zbraň a došel ke křeslu. Opatrně vzal plačící dítě do rukou a otáčel se k odchodu. Elena se však zatím probrala vstávala. Když viděla, že drží její dítě rozplakala se nejspíš zuřivostí a pocitem nespravedlnosti. Přesto se neodvažovala zaútočit, ne když měl dítě.
        „Proč?“ vzlykala a bylo vidět, že skoro není schopná se udržet na nohou.
Jadius dítě podal šokovanému Mertešovi a přešel až k ní. Chvíli ji sledoval, z očí do očí. Stále plakala, ale postupně přestávala, jakoby jí upír svým pohledem něco říkal.
        „Ty-ty hnusnej hajzle,“ procedila mezi zuby, odstoupila od něj a bodla. Zasáhla však čirý vzduch. Odtančil od ní a znovu vysunul čepel. Zuřivě po něm výjížděla a mezi seky vzlykala. Gabriela to přestalo bavit, vyhnul se jedné její ráně, přesunul se k ní, provedl klamný výpad, který se pokusila vykrýt a pak ji sekl přes břicho. Prohnula se a zařvala bolestí. Bílý župan rudnul její krví. Klekla na zem a držela si zranění.
        „Ne, p-prosím, nechte mi m-moje dítě,“ plakala a po čtyřech se snažila dojít k upírovi.
Merteš k ní popošel, ale jediný pohled Jadiuse jej zastavil. Krev se rozmazávala více a více po koberci. Upadla, ležela skroucená na zemi a plakala pod návalem bolesti, jak fyzické, tak psychické.
        „Nee, mého syna ne, pro…“ nedořekla a vydechla naposled.

        Gabriel se otočil a vzal si dítě. Prošel okolo šokovaně stojícího Merteše. Pár metrů za ním se zastavil.
        „O půlnoci na obvyklém místě,“ oznámil formálně a pak odešel.

        Kožina tam ještě dlouho potom co upír odešel stál a přemýšlel, proč nic neudělal, proč jej nezastavil, proč na to všechno přistoupil. Sledoval tělo té ženy, ženy za jejíž smrt a utrpení mohl i on, stejně jako za utrpení mnoha dalších. Po obličeji mu tekly slzy a bylo mu špatně z něho samotného. Takhle to být nemělo.
        „Pane?“ ozval se za ním jeden z jeho podřízených.
Dlouhou chvíli mlčel, než odpověděl.
        „Zavolejte stráž, konkrétně oddíl pana Faurina, ten bude vědět co a jak. Tělo ženy pohřbíme do jejich rodinné hrobky, jistě nějakou mají. A ta žena by měla dostat vyznamenání.“
        „Cože? Ale pane, to nemů…“
        „Zmlkněte a proveďte to! Na mou zodpovědnost!“ zařval na něj hystericky.
Když mladík odešel, Merteš poklekl k tělu a zatlačil její vytřeštěné oči. „Kéž mi bohové odpustí; kéž mi ty odpustíš,“ dodal k mrtvé ženě.
        Pak dal tvář do dlaní a mezi vzlyky se modlil. Tiše a opravdu upřímně. Za odpuštění, za milost, za spásu a za lásku… Za lásku ženy k dítěti.

        Mladík, neměl v úmyslu poslechnout rozkazy svého nadřízeného. Šel podat hlášení, dle jeho názoru se Kožina zbláznil.

* * *

Pokračování příště

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

  1. Alcil

    Aspoň jde vidět, jak špatné jsou komentáře povídek na pokračování. Ne, že by mě to uchvátilo, ale všechny mé minulé kritiky byly vyvráceny a musím uznat, že jistou poutavost tvá povídka má. Jenom si nedokážu dost dobře představit jak údery Volkanovy zbraně pronikali (hrubka) mrtvými těly jako máslo. On má nějaké máselné útoky?

Leave a Reply