LOV

Aneb jak koně nemají rádi temné elfy

Motto:

Historie divokého západu byla vždy napsána se sedla koně, nikdy z jeho srdce.“

Film Spirit, Dreamwork Pictures

Kapitola 1

Volně se proháníme po nádherných pastvinách Shatar Logothu, kdesi za pohořím Alon Dhen. Kousek ode mne se popásá moje mladší sestřička. Už je skoro stejně velká jako já… Celé stádo černých koní je rozprostřeno po širé pastvině, ale ne tak daleko, abychom v případě nebezpečí nemohli utéct. Takto je náš rod volný po mnoho generací.

Je krásné letní dopoledne, ale cosi tu krásu kazí… Něco je cítit ve vzduchu. Nevím, co to je, ale vůbec se mi to nelíbí. Kolem poledne se na obzoru objevuje mračno prachu. I ostatní začínají být nervózní. Vzduch je cítit, jako před bouří. Ale na obloze není ani mráčku, jen oblak prachu se trochu zvětšil. Najednou, z ničeho nic nastává zmatek. Mezi nás vtrhlo skoro padesát jezdců na černých koních, kteří ale nejsou, jako my. Je z nich cítit zuřivost a čirá nenávist. Kdo to ale je? Jaký klan? A ti jezdci! Mají na sobě černé pláště s kápí, staženou hluboko do čela. A každý má luk! Snažím se utéct, ale jeden z jezdců se mi pověsil na paty. Pronásleduje mě…

Pomóóc!“

Tak pomožte mi někdo. Střílí po mě jednu střelu za druhou. Zatím se mi daří se vyhýbat…

Auuuu.“

Tak mě trefil. Je to sice jen takové malé škrábnutí na boku, ale pálí to jako deset čertů. Snažím se uniknout v nedalekém lese, ale pronásledovatel je stále ze mnou. Motá se mi hlava a strašně se mi chce spát… Bráním se tomu. „Teď není čas na spaní!“ poroučím si, ale ani to nepomáhá. Nohy se mi pletou. Klopýtám, a už jsem na zemi. Praštil jsem sebou jako špalek. Pokouším se postavit na nohy, ale ta hlava. Hrozně se motá. Hned zase padám. A během chvíle spím, jako zabitý.

Kapitola 2

Bratříčku! Co se to děje? Ti jezdci a jejich koně.“

Hrůza! Prohánějí se mezi námi jako sám arcisatan. Kam vstoupí, přinášejí s sebou strach a zmatek. Jak já se jich bojím! Snažím se utéct s většinou stáda, ale ti jezdci se nás pokoušejí rozdělit. Zatím se jim to moc nedaří, ale asi to nebude trvat moc dlouho.

Otče! Matko! Póómóóc! Bratře! Kde jste, když vás potřebuji?“

Bratra jsem viděla na začátku toho všeho, jak utíká někam do lesa a za ním bylo pět těch temných. Probíhám okolo ležícího hřebce. Šíp mu proletěl hrdlem.

Nééé! Otče, néé!“

Nemám ale čas, podívat se zda-li je skutečně mrtvý, jelikož mě zbytek stáda strhává s sebou. Šikmo, se řítí na zpěněném koni další temný jezdec. A žene se přímo na mě. Prudký úhyb. Ale už je za mnou. Další se seběhli kolem. Jeden z nich má v ruce – žár a démon – má v ruce laso. Točí s ním nad hlavou a když ho pouští, jako by mě přimrazil. Sleduji lano, jak pomalu klesá na můj krk a utahuje se. Najednou, jako bych se probudila ze sna. Prudce se vzpínám a jistě bych jezdce strhla z koně, kdyby mu na pomoc nepřispěchal jeho kamarád, který mi na krk hodil další laso. To mě dopálilo. Ani nevím, kde se ve mně vzala taková síla. Vzpínám se na zadní a zároveň slyším dva překvapené výkřiky. Oni skutečně spadli! Dodává mi to odvahy. Několika dlouhými skoky se vzdaluji. Ti dva se raději pouští, nechtějí být uvláčeni za živa. Já ostatně také ne. Za chvíli už jsou zase u mě. Stádo se mezitím hodně vzdálilo. Jeden z temných má v rukou nějaké kovové koule spojené provazem. Točí s tím nesmyslem nad hlavou. Na co to asi má? Jsem tak trochu zvědavá. Ale zvědavost mě hodně rychle přechází, když mi onen jezdec ty koule hodil po předních nohách. Lano se mi v mžiku několikrát omotalo za přední nohy. Padám. Dlouho. Kamsi do temnoty.

Kapitola 3

Pomalu se probírám ze spánku. Hodně pomalu. Rychle to ani nejde. Je to dobré, ještě jsem na živu. Ale jak dlouho ještě budu? Trochu se mi motá hlava, ale jinak to jde. Co tady takhle stát, vždyť by mě mohli najít ti jezdci! Chci udělat krok…někam, kamkoliv. Pryč! Ale nejde to. Hlavu mi poutá ke stromu důmyslný systém řemení. V hubě nervózně žmoulám nějaký kus železa, který nejde vyplivnout. O něčem takovém jsem již slyšel dříve. Lidé to používají k řízení koní. Ale proč to mám na sobě já? Od udidla vede řemen za hlavu, kde se na něj napojuje další za ušima. Celé se mi to nepříjemně zařezává do hlavy. Po čele mi stéká tenký pramínek krve z rozdrásané kůže. Jak mám ale utéct, když jsem uvázaný u stromu, jako pes, kterého jeho majitel nechce? Po dalších dvou hodinách čekání, slunce už je kousek pod obzorem, ke mně přijelo asi dvacet těch temných jezdců. Co se mnou budou dělat?

Pusťte!!“ snažím se jim ve své řeči říct, ale oni se jen smějí.

Sesedávají ze svých koní a obestupují mě kolen dokola. To se mi ani trochu nelíbí. Nevěští to nic dobrého Ty jsi už moc blízko! Přeji hladké přistání. Tak tohle už asi nerozchodí. A zrovna měl takový sympatický obličej. Vždyť já ho vlastně zabil!! Co by si o mě pomysleli otec s matkou a moje sestřička? Ale ti už jsou dávno mrtví…

Za otce! Za matku! Za sestru!“ rozdávám kopance kolem sebe, bez ohledu na rány bičem.

Stejně by mi nerozuměli.

Au. Au. Nechte toho. Prosím, to bolí!“

Další rány dopadají na můj hřbet. Záda mám už skoro jednu velkou krvácející ránu.

Tak už toho nechte!! Prosím!“

Podvoluji se. Jeden z elfů to konečně poznává a vydává pokyn, aby mě už konečně přestali mlátit. Ale stejně mi moc nedůvěřují: přední a zadní nohy mi ještě pro jistotu spoutávají těžkými řetězy, ve kterých mohu udělat jen jeden krátký krok a hlavně nemůžu vykopnout. Ohlávku mi ani nesundávají a přes ústa mi nasazují jakýsi železný koš. Asi abych je nemohl kousnout. To mě ani nenapadlo. Jeden najednou pronikavě píská na prsty. Po několika minutách přijíždějí jeho přátelé se svými černými koňmi. Čtyři mě berou mezi sebe a odvádějí mě směrem na sever. Nadšeně si spolu povídají. Jsou rádi, že měli „úspěšný lov“. Po hodině cesty se k nám připojuje další osamělý jezdec. Je to také temný elf. Ale není z něj cítit taková nenávist, jako z těch ostatních. Chvíli se o něčem domlouvá s jedním, který je pravděpodobně velitel, při tom na mě sem tam koukne a po půl hodině odjíždí na jih. Elfové mě do svého města dovádějí v době, kdy je už tma jako v pytli. Strkají mě do temné stáje a odcházejí.

Kapitola 4

Někdo mi na hlavu vylil vědro plné vody, takže se probouzím nad míru rychle. Kde to jsem? Ležím na boku na podlaze pokryté slámou. Nohy mám naštěstí volné, ale když sem na ně pokouším postavit, dost dobře to nejde. Vůbec mě neposlouchají. Nic nevidím, protože přes oči nám uvázaný pruh lněné látky. Žár a démon! Kde to jsem? Jak jsem se tu octla? A jak dopadli ostatní od nás? Teprve po chvíli si uvědomuji, že blízko mě je ještě někdo. Jeho pach se mísí se silnou vůní koní, kteří by mě rádi viděli. Proč je tady ale ten temný elf? Za krkem cítím slabý závan vzduchu, jak ke mně pomalu přistupuje a nakonec mi stahuje šátek z očí. Je to pohledný mladík s jemnými rysy a dlouhými bílými vlasy, spletenými do typických elfích copánků. Působí na mě více méně uklidňujícím dojmem, ale zatím mu moc nevěřím. Něco ke mně promlouvá, ale já nerozumím jeho řeči. Ale uklidňuje mě už jen jeho přítomnost. Od něj neočekávám nějakou špatnost. Odněkud vytáhl kartáč a začal mě s ním hřebelcovat. To neznám… ale je to docela příjemné…jen pokračuj. Jestli to všechno bude probíhat takto, bude se mi to líbit. Ale moc tomu sama nevěřím. Tiše pořehtávám blahem.

Druhý den ráno už jsem konečně schopná se postavit na nohy. Jsem zavřená v uzavřeném stání ze dřeva. Přede mnou je jen dřevěná stěna, ale za mnou je volný prostor. Ale já se nemohu otočit, ani nemůžu vycouvat ven, protože od vnějšího světa mě dělí mříž. Docela se mi tady líbí… každý den dostávám čerstvou trávu a podestýlku. Vždy se o mně stará ten elf, který mě tak pěkně hřebelcoval. Skoro si myslím, že je to lepší život, než se stádem. Ne, není! Chybí mi ta volnost. Nevím, jak to popsat… cítím, že je ve mně příliš mnoho nevybité energie. Potřebovala bych se jí zbavit, ale nemůžu udělat víc než jen pár kroků. Někde se proběhnout. Můj ošetřovatel, jako by to chápal, mě po několika dnech vyvedl ven ze stájí. Provádí mě po širokých ulicích podzemního města. Na první pohled je to město docela pěkné, ale blíže je plné špíny a odpadků. Na to, že jsem hluboko pod zemí, je zde světlo. Strop jeskyně vypadá, jako večerní obloha při soumraku. Temným elfům totiž vadí přímé sluneční světlo. Jsou sice schopni vidět ve tmě, ale stojí je to jisté úsilí, proto si vynalezli tento způsob magického osvětlení. Pomalu si zvykám na všudy přítomné šero. Je tady vlastně docela příjemně. Každodenní procházky se mi náramně líbí. Po týdnu společného soužití mě můj ošetřovatel odvedl do míst, kde jsem ještě nebyla. Zvědavě si prohlížím stavby kolem sebe. Slabě se tu mísí pach elfů, koní a ještě něčeho, co vůbec neznám. Jdeme dál. Po několika minutách se přede mnou otevírá pohled na ohradu z bíle natřeného dřevěného tyčoví, ve které se volně popásá dobrá stovka koní. Konečně mezi svými. Je to smíšené stádo, celkem vyvážené. Mezi dospělými koňmi pobírá několik čerstvě narozených hříbátek. Skoro jako doma na pláních Shatar Logothu, tedy až na tu ohradu. Zastavuji se se svým ošetřovatelem před ohradou. Sundává několik kulatin, abychom mohli projít a vchází se mnou dovnitř. Uzdu ledabyle přehodil přes jeden trám u ohrady. Já ale stejně nemám v úmyslu utéci, ani nevím, kam bych šla. Vůbec to tady neznám a nevím, kudy se jde na povrch. Elf v klidu vrací kulatiny na své místo a já se zatím zvědavě rozhlížím po svém novém stádě. Někteří, především mladí hřebci mají přední nohy spoutáni okovy. Proč? Vždyť je tady tak pěkně… a ohrada je dost vysoká. Stále však toužím po svobodě. Snad tady nebude tak špatně. Nejlépe by ale bylo, kdybych u mohla být se svým bratrem a rodiči. Ne, teď není moc času na staré vzpomínky. Někdy později!! Ostatní koně si mě moc nevšímají. Nejsem si jista, zda si vůbec všimli, že k nim do ohrady přišel jeden z temných elfů. Počkat…něco tu nehraje. Jak to, že tu roste tráva, která potřebuje ke svému růstu sluneční světlo?? To nechápu. Musím se někoho zeptat. Můj ošetřovatel mi sejmul ohlávku a lehce mě poplácal po zadku. Vykládám si to jako, že mám jít… tak tedy jdu. Jen jednou se ohlížím, jestli mě náhodou nevolá zpátky, ale on už je dávno pryč. Starej se o sebe sama. To je tedy pěkný. Přichází ke mně silný bělouš, na všech čtyřech nohách má silné řetězy a na hubě železný koš.

Vysvětluje mi, jak to tady chodí: „Uteč a spoutají ti přední nohy. Uteč podruhé, spoutají ti je jako mě. Kousni někoho a dostaneš tenhle prokletej koš! Kopni a přikovou tě na jedno místo, že se nebudeš moct pohnout. Když si pak sežereš všechnu trávu – tvůj problém.“

A co se stane, pokud zkusím utéct potřetí?“ jsem zvědavá.

To nevím, odsuď to ještě nikdo nezkusil. Ale slyšel jsem, že to není nic pěkného. Takže doufám, že když se ti podaří zdrhnout, nenecháš se chytit. Byla bys první! Teď pojď, seznámím tě s ostatními. Jo jen tak mimochodem, říkají mi tu Gerth. To je něco z temný elfštiny, nevím co to znamená. A ty jsi?“

U nás ve stádu mi všichni říkali dítě, protože jsem byla příliš mladá. Ale můj bratr mi tajně říkával Aldíb.“odpovídám mu.

Docela pěkný jméno. Tak už pojď…“ popohání mě Gerth.

Kapitola 5

Moc jsem se nevyspal. Ale lepší, než rány bičem. Brzo ráno ke mě jeden z elfů přišel. Zdá se mi takový normální. Dokonce s sebou nemá ani bič. To mě trochu uklidňuje. Ale jen trochu. Opatrně mě obchází a prohlíží si moje rány na hřbetě. Poté odchází, ale za chvíli je zpátky s nějakou mastí, kterou mi opatrně vtírá do ran od biče. Bolest pomalu ustupuje. Je to příjemné. Také mi přinesl čerstvou trávu a sundal mi tu protivnou ohlávku s košem. Zvláštní ale je, že mi okovy nechal. Lehce sebou škubnu a nervózně zašoupu nohama. No konečně ti to došlo, sklání se a odemyká pouta. Ufff. To je úleva, konečně se můžu alespoň trochu protáhnout. Ošetřovatel ni ještě maže kotníky svojí mastí, protože je mám celé rozdrásané a potom odchází. Škoda. Docela příjemně voněl, ale jinak vypadal jako všichni temní elfové: tmavá, jakoby opálená kůže, černé vlasy mu volně visí a na sobě má lehký a jednoduchý kabátec, vhodný pro každou příležitost.

Konečně mám čas trochu se rozhlédnout po místě, kde jsem zavřený. Nic moc. Pevné dubové stěny a za zádí mříže, to je všechno. Ani plesnivá sláma jako podestýlka u chybí. To jsem pěkně dopad. Zadníma kopytama kopu do mříže, ale ta drží až příliš pevně. Odsuď asi jen těžko uteču.

Druhý den ráno ke mně přišel úplně cizí elf.

Co zase chcete? Buďto mně nechte napokoji, nebo mně pusťte na svobodu.“

Není to ten. Kterého jsem včera potkal, když mě odváděli. Ten byl jediný, koho jsem se nebál… Příchozí ke mě přistoupil a opatrně mi nasadil jednoduchou ohlávku a vyvedl mě ze stáje. Jdu za ním. Proč by ne? Ale taky proč by jo? Nemám vás rád, vy mně asi taky ne. Takže se trochu bráním, ale tenhle elf je docela silný, takže nakonec musím jít s ním, protože při odporu se mi ohlávka utahuje okolo krku a škrtí mně. Uvidíme, co se z toho vyklube. Odvádí mě asi dva bloky dál od stájí do jedné z mnoha prostorných budov v této čtvrti. Uvnitř je na policích podél stěn rozmístěno mnoho zajímavých přístrojů, ale doufám, že je na mě nebudou chtít použít. Žár a démon, co to má znamenat. Nějak divně to tady smrdí. Po obou stranách místnosti, která je spíš sálem, jsou dveře. Zatím zavřené. Uprostřed je velký kamenný blok se silnými koženými řemeny. Je to velikostí skoro přesně pro mě! Čekáme jen chvíli… přichází několik elfů oblečených v bílých pláštích. Počkej, netahej mi za ty otěže. Žár a démon! Vždyť oni se mě snaží dostat na ten divný podstavec!!! Kopnout je skoro nemůžu, dávají si moc pozor, ale já se alespoň nehnu z místa. Takhle se mnou nepohnete ani o píď. Kopu okolo sebe, vzpínám se, ale spíše se od podstavce vzdaluji, než přibližuji. Za každou píď, kterou se elfům podaří přitáhnout mě blíž, daří se mi ustoupit o dalších deset. Je to docela legrace. Vidět, jak se se mnou snaží pohnout, a nevědí jak… Ale nakonec ti pacholci přicházejí na to, jak mě dostat, kde mě chtějí mít. Čtyřmi šikovnými vrhy mi kolem všech nohou uvazují silná lana a táhnou mě jimi směrem k podstavci. Nevím proč, ale kopyta mi najednou kloužou po podlaze, ne které jsem před chvílí pevně stál. Bleskurychle mě připoutávají na ten zatracený podstavec, že se nemohu ani pohnout. To jsem to zase pěkně dopadl. Jsem ale klidný a mám čistou hlavu, připraven využít byť jen tu nejmenší šanci k útěku. Ale bohužel se žádná taková šance nevyskytuje. Z toho kamenného podstavce se za boha nedostanu. Žár a démon.

Ať shoří vaše proklatý duše, teda pokud vůbec nějaký máte,“ proklínám tu jejich zatracenou rasu.

Když mají jistotu, že jsem pevně připoután, začínají mě pečlivě prohlížet. Postupují systematicky. Od zadních kopyt nahoru k zádi, potom po hřbetě ke krku a zase doků. Jeden mi opatrně prohlíží břicho a ťuká do něj prsty. Počkej, nech toho, vždyť to lechtá! Ale on si mě nevšímá. Hlavu si nechávají na konec. Nějakým z těch zajímavých nástrojů mě prohlížejí uši, pak oči. Nakonec mi jeden strčil prsty do huby. Tak na to ZAPOMEŇ! Snesu hodně, ale tohle ne! Křup. A jeden elf má prsty nadvakrát přelomené. Ukousnout jsem mu je ale nechtěl. Zraněný odchází, ale jiný z temných elfů mi mezi zuby zasouvá nějaké kleštičky a jimi mi roztahuje čelisti od sebe. Elf se kouká na moje zuby a po chvíli vytahuje rozpěrák. Jsem docela rád. Po hodině mě odpoutávají z podstavce a jiný elf mě odvádí do stáje, kde jsem byl ráno. Někdo sem pro mě přinesl čerstvou trávu a podestýlku. Malé plus. Chvíli mě nechávají ve stáji a asi za hodinku odcházím společně s jiným koněm a elfem pryč. Průvodce je oblečen do tmavě zeleno-hnědého pláště, neurčité barvy. Na nohách má nataženy vysoké černé boty, sahající až po kolena. Do nich pečlivě zastrkány tmavé jezdecké kalhoty stejné barvy, jako plášť. Přes trup je přepásán řemenem na zádech se závěsem pro meč, teď ale prázdným. Za pasem má zasunut malý jezdecký bičík. Abych pravdu řek, pohled na něj se mi ani trochu nelíbí. Jestli se mě bude pokoušet vycvičit k těm jejich zvrhlým praktikám…tak ho asi zabiju. Ať si pak se mnou dělají, co budou chtít, ale já tyhle věci dělat nebudu! Kůň, kterého elf vede se mnou je takový grošovaný chcípáček…svaly pomalu žádné, ale sebevědomí, že by ho mohl rozdávat. Jediné, co se mi na něm opravdu líbí, je jeho styl chůze. Je taková elegantní, až vznešená. Mluvit se mnou ale ten grošák nechce. Za chvíli zjišťuji, že ze mě chtějí udělat jezdeckého koně. Tak proto ten bičík… Moc se mi nechce, ale uvidíme, co bude za elfa, který mě bude chtít. A jak bude vypadat můj výcvik. Elf nás vede za otěže ještě několik dalších bloků domů, až nakonec přicházíme k zavřené bráně, vedoucí do komplexu nějakých budov. Je tu cítit intenzivní pach koní a jejich pižma. Elf zabušil na bránu a po chvíli otevřel postarší muž, který za námi bránu hned uzavřel. Jdeme ulicí dál a procházíme kolem několika ohrad, v některých jsou koně, jiné jsou zatím prázdné. Najednou mám zase ten zvláštní pocit… Už jednou jsem to zažil. Je tady ten elf, kterého jsem potkal první den svého zajetí. Cítím ale jen jeho přítomnost a nejsme od sebe moc vzdálení. Průvodce uvazuje druhého koně naproti jedné z ohrad, ve které se někdo pokouší nasedlat bílou klisnu. Moc mu to ale nejde. Klisna se vzpíná na zadních a lehkého elfa, který ji přidržuje za uzdu skoro zvedá ze země. Druhý se jí pokouší zapnout přezku od sedla pod břichem. Elf, který mě sem přivedl mezitím uvázal grošáka ke stání a odchází se mnou dál. Bohužel nevidím, jestli se klisně podaří zvítězit, nebo ne. Pevně ale věřím, že se jí to povede. Ale jak dopadnu já??

Přicházíme k malé skupince temných elfů a můj průvodce se zastavuje a cosi si s nimi vykládá. Mezi jednotlivými větami se ozývají výbuchy nevázaného smíchu, pravděpodobně směřované na mojí adresu, neboť elfové se na mě občas nenápadně podívají a zašklebí se na mě. Co to ale znamená? Ještě se toho o nich musím hodně naučit, jestli s nimi mám chtě nechtě žít. Tedy, abych pravdu řekl, spíš nechtě. Od jedné z ohrad vychází nějaký elf. Na tu vzdálenost nevidím ani co má na sobě, to je však jedno, protože mi připadají všichni stejní. Ten zvláštní pocit jeho přítomnosti stále sílí. Ano! Teď už vím určitě, že to je ten, který promlouval prvního dne s „lovci“. Přes hlučnou zábavu, kterou provozují elfové kolem mě jej neslyšeli přicházet. Nově příchozí je rozehnal a ještě za nimi cosi křičí, pak mě vzal za uzdu a sebejistým krokem mě odvádí k úplně poslední z ohrad.

Kapitola 6

Gerth mě odvádí směrem k hlavní části jeho stáda. Jdeme pomalu, protože jeho pouta rychlejší chůzi ani nedovolují.

Kdo je to?“ ptá se jeden mladý krémově béžový hřebec s tmavými podkolenkami, aniž by se k nám otočil čelem.

Nový chovanec. A kolikrát ti mám říkat, Thaare, ať se ke mně otočíš čelem, když se mnou mluvíš? Nebo mě zase chceš zpochybňovat, když si to memůžem´ vyříkat kopytama ani jeden??“ vyštěkl hnedka Gerth.

Pche. Ani v nejmenším…“ odpověděl hřebec, stále otočen zády. V jeho hlase bylo jasně slyšet, že si myslí opak. Hned se mi nelíbil.

„Pojď Aldíb, je to pitomec. Ale on za to nemůže: Potom, co ho elfové týrali, když dva zabil a jednoho zmrzačil, je z něj nepříjemný morous. A to je tak mladý. Nu což, představím tě ostatním. Radthu, Kaale, Ziro! Pojďte sem, někoho vám chci ukázat.

Tak, Aldíb, ten grošák je Kaale, vlevo bílá Zira a ten černý je Radth. Je to asi tvůj příbuzný. Jeho matku chytili ze stejného stáda, ale on se narodil už tady. A naše nově příchozí je Aldíb. Tady nerozlišujeme, kolik je ti let, takže doby, kdy ti říkali dítě již dávno pominuly,“ řekl Gerth

Ber to jako jeden z mála plusů, které tady jsou. Život tady u těch mizerů je dost drsný, ale zvykneš si. Hlavně dělej to, co po tobě chtějí a nechají tě na pokoji,“ snažil se mně povzbudit Radth. Pomalu mezi námi začalo vznikat přátelství na život a na smrt.

Už jsem ve svém novém stádu poměrně dlouho, seznamuji se s ostatními koňmi a nacházím mezi nimi spoustu přátel, což jsem tak úplně nečekala. Černý hřebec Radth je mi teď jako druhý bratr, je mi skoro stále v patách, připraven mi v jakoukoli chvíli přijít na pomoc, ne že bych ji moc potřebovala, ale jednou mě z ničeho nic napadl Thaar, to jsem Radthovu pomoc docela ocenila. Nevázaně dovádím s ostatními mladými koňmi a zapomínám, že bych byla radši doma. Ale je mi divné, že od doby, kdy jsem byla přivedena se tu neukázal ani jeden z temných elfů, i když důvodů by bylo až až. Vzpomněli si na mě skoro až po měsíci.

Brzo k ránu pro mě přišel takový mladík, tak kolem pěti set let a odvádí mě na uzdě někam pryč. Radth mu v tom chce zabránit, ale elf vytáhl jakousi hůlku a namířil ji na Radtha. Ten když ji uviděl se s hrůzou v očích opatrně stáhl. Nevím, co to je, ale obávám se, že něco co dokáže způsobit bolest. Dokonce i očekávám, že mně elf tím bude pobízet, ale hůlku na mně nepoužil. Odvádí mnoha spletitými uličkami, až mně na dvůr nějakého domu. Tam na nás už čekají dva elfové, úplně stejní, jako ten, který mně přivádí. Alespoň v mých očích. Sotva se na mně podívají, už je rozhodnuto o mém dalším osudu. Já ale nevím, co to bude. Doufám, že to bylo něco příjemného, moc tomu nevěřím. Něco si spolu chvíli povídají a pak mně elf, který mně přivedl odvádí zase někam pryč. Po docela dlouhé cestě, kdy jsme prošli skoro přes celé město procházím malou brankou ze zadu nějaké budovy. Je to vlastně spodní patro něčeho, z jedné strany otevřené. Elf mě přivazuje ke dřevěnému bidlu a odchází. Mám teď chvíli čas se zde trochu porozhlédnout. Po levé straně je lehký vůz, jehož oje leží volně na zemi; kousek vedle se válí hromada zamotaných postrojů a na stěně, kousek ode mě je ne hřebících pověšenou asi tucet okovů. Na stropě spí několik netopýrů. Brr, ti jsou ale oškliví. Otevřený prostor ústí do nějaké dráhy s množstvím výmolů a jiných překážek. V dálce vidím oblouk ve skále, který pravděpodobně vede na povrch. Nikde nikdo. Ale počkat, kousek odsud slyším hlas pár elfů a také klapot několika párů koňských kopyt. Vypadá to, že jdou sem… Ano, již se oběvují za rohem budovy. Elfové jsou dva a s nimi tři koně, všichni černí, jako já. Temní koně přivázali ke stěně vedle mě a zároveň mně odvádějí doprostřed zastřešeného prostoru. Ze stěny jeden elf sundal dva páry okovů, jeden hodil svému kolegovi a velice obezřetně ke mně přistupují a rychle mi spoutávají přední a zadní nohy a pak ještě natáhli řetězy zezadu dopředu.

Proč to dělají?“ ptám se ostatních koní, ale nikdo mi neodpovídá.

Nemohu se ani pohnout. Elfové se mě snad bojí, že jim budu chtít něco udělat. Takoví dobří mágové, silní bojovníci a bojí se jednoho vystrašeného koně… Možná, abych je při jejich nepozornosti nemohla kopnout. No jistě, že bych chtěla, ale za ty strašlivé tresty, jak říkal Gerth mi to opravdu nestojí. Spíš se těch elfů bojím více já, než oni mne. Přes všechny překážky, které mi staví do cesty ani nemám sebemenší šanci utéct. Musím jen dělat to, co chtějí oni, tak mi to radili skoro všichni koně, kteří se mnou byli v té ohradě. A to mě na tom nejvíc štve! Jak já bych byla ráda doma… Jeden elf se chvíli přehraboval v postrojích na zemi a očividně se snažil najít jeden pro mě. Pátrání doprovázel mnoha hrubými nadávkami. Druhý zatím postava vedle a celkem dobře se baví. Konečně ten u postrojů čtyři rozmotal. Poté nás rozestavili: já vpravo vzadu, vedle silná černá klisna, hodně mi podobná a před námi zbylé dvě. Všechny se docela bojíme. Elfové ostatním také spoutávají nohy stejným způsobem jako to udělali u mě. Nyní nás začali navlékat do postrojů, mně až jako poslední. Sundávají mi volnou ohlávku, kterou jsem dostala po při příchodu a nahradili ji jinou mnohem složitější a těsnější. Řemeny mi teď vede ještě od držky přes nos, kde se kříží a za uši. Zespodu je jen jeden od pusy je krku. Celé je to velmi těsně utažené. Ne, že by to bolelo, ale je to celkem dost nepříjemné. A ke všemu nám ještě železnou tyčku mezi zubama. Ta mi asi vadí za všeho nejvíce. Ale to není všechno! Na krku nám těžký chomout a od něj vede ještě několik řemenů přes zadek, pod břichem a po zádech. Všechny přezky jsou hodně těsně utažené, ale nebrání mi v pohybu. Celý postroj je ale bohatě zdoben a dokonce se mi i líbí, jen je ošklivý v tom, že jej mám na sobě. To je co říci u zvlášť temných elfů. Teď mezi nás přitahují vůz, který byl u levé strany a postupně nás připoutávají k oji. To je radosti.

Já chci odtud pryč! A to hned! Pusťte mně!“ křičím a vzpínám se v postroji, který už je ale připojen k oji.

Ale není mi to nic platné. Klisna, která je uvázána přede mnou na mně potichu zavrčela: „Uklidni se, stejně neutečeš! Nedělej nám to ještě horší. Elfové nemají moc rádi, když moc protestuješ! Bude to dobré, nechte se ode mne vést.“

Co budeme dělat?“ ptám se té starší klisny.

S těmi řetězy na nohách nic. Potom se vás tři budou snažit naučit snášet postroj a tyhle věci,“ mluvila dál a trochu při tom šišlala kvůli složitému udidlu, které měla v ústech.

Elfové teď někam odešli, ale už se vracejí. Každý nese na zádech nějaký vak. Jsem celkem zvědavá, co obsahují. Zase! Pořád chci vědět, co pro mě chystají a vždy se mi to překvapení nelíbí. NE! Nechci vědět, co vaky obsahují! V jednom jsou zabalené takové zvláštní návleky které nám elfové obratně upevňují na kotníky a kolena nohou. Cítím v tom jakous-takous oporu. To je konečně něco dobrého od temných elfů. Trochu zkusmo koušu do udidla a do řemenů okolo, jen kdyby náhodou byl některý volnější a já se mohla pokusit o útěk. Jeden z elfů si toho všiml a jde ke mě, ale to neměl dělat. Hned, jak na něj dosáhnu, koušu ho do ruky, kterou ke mně vztahuje. Nelíbí se mi, smrdí potem a jeho obličej je zhyzděn jizvou, která se táhne šikmo přes celou tvář. Elf uskočil a mne si pohmožděné předloktí. Zasyčel nějakou nadávku a šlehl mě bičem přes krk. Celým tělem mi projela ostrá intenzivní bolest, která ale rychle odeznívá. Jakoby nic koušu do udidla dál. Druhý elf ke mě jde v kožené kazajce, pobité kovovými cvočky. Zkouším ho také kousnout, ale zuby se jen neškodně smekly. Elf mi vyjmul udidlo z úst a vpáčil mi mezi zuby jiné, mnohem složitější s množstvím výběžků, řemínků a přezek. Pak ještě více utáhl moji ohlávku, tak že až to skoro bolí. A ještě je všemu nám ještě před čenichem oblouk z pevného drátu, který mi brání v tom abych mohla někoho kousnout. Gerth měl pravdu. Ale to je teď jedno. Čelisti nám teď tvrdě stažené k sobě a ten náhubek budu mít už asi po celý zbytek zatraceného života u těch satanášů. Ale aspoň jsem mu něco udělala. Za ten náhubek to určitě stálo: slyšet, jak elf kříčí bolestí. A také jsem trochu stoupla v očích ostatních klisen. Elfové nás teď nechávají opět o samotě. Je kolem poledne a už začínám mít docela hlad. Temní šli pravděpodobně také jíst, i když nevím, co by ti zmetci asi tak mohli žrát. Žár a démon, jak já bych chtěla odsud pryč! Čekáme spoutány již skoro hodinu a elfové stále nikde. Nemáme ani chuť si o něčem povídat, tak jsme vystrašené. Jen ta nejstarší klisna je na první pohled klidná. Svůj strach nedává na sobě vůbec znát… Také bych to chtěla umět.

Docela mi začínají tuhnout nohy a nudím se. Zkouším nějakým způsobem ohnout drát, ale ten je moc tvrdý a já nemohu udělat vetší pohyb kvůli těm všemožným řemenům. Musím ale uznat, že elfí postroje jsou docela důmyslné. Ach ne, satanášové se už vracejí a jsou trochu v náladě. Jeden mi ještě kontroluje postroj a z jeho dechu je cítit kvašené ovoce. Nechutné!

Tak tedy do práce. Elf s jizvou ladně vyskočil na kozlík, druhý rychle rozepjal pouta na našich nohách a poté také vyskočil vedle svého temného kamaráda. Využívám té chvilky, kdy nám volné nohy k jejich protažení. Prásk!

Co to bylo?“ vyjekla jsem strachy.

Byla to rána bičem nad mojí hlavou a zároveň cítím lehké šlehnutí opratěmi přes zadek. Opírám se tedy plecemi do chomoutu že všech sil, ale přes to nás elfové stejně pobízejí práskáním bičem k vyšší rychlosti, klisnička vedle mě už rychleji nemůže. Já se snažím volit si svoji cestu, trochu jinou, než určuje vedoucí klisna, je to pro mě lepší. Táhnu tím trochu vůz do strany. Ne a nebudu spolupracovat. Pojedeme tak, kudy budu chtít já! Projíždíme teď dráhou, plnou různých kamenů a výmolů, ale elfové nás vedou celkem bez problémů. Částečně díky výcviku nejstarší klisny. Dojíždíme k oblouku ven a tryskem vyjíždíme na povrch.

Konečně jsem se dočkala. Můžu se nadechnout čerstvého vzduchu, cítím trávu pod nohama a ne ty stále stejné dlaždice. Nadšeně uháním s větrem o závod a na chvíli zapomínám, že jsem zapřažena do vozu. Jedeme tryskem již přes půl hodiny a elfové nás otáčejí na zpáteční cestu. Zastavujeme. Elf mi zkontroloval postroj a ještě mi trochu přitáhli hlavu blíž k oji, abych nevybočovala ze směru. A už nás zase ženou tryskem zpátky. Ke konci jsem dost unavená, vždyť jsme za necelou hodinu uběhly skoro patnáct stretchů. (Stretch – koňská míra vzdálenosti. Patnáct stretchů je přibližně třicet kilometrů.) A vydržely jsme všechny i když jsme strašně uřícené. Ono naše plemeno ze Shatar Logothu je opravdu vytrvalé. A myslím si, že všechny z tohoto zápřahu mají Shatarskou krev v žilách. Temní elfové o kvalitách mého rodu museli vědět již dlouho, protože ty dvě mladé klisny neznám, pravděpodobně se narodily již tady. Musela bych je znát alespoň od vidění, vždyť jsou stejně staré jako já. To je hrůza… Jak dlouho už asi tyranizují naši rasu? Kočí nás pomalu řídí pod přístřešek, odkud jsme před hodinou vyjeli. Ještě se i s vozem otočit a už se můžeme doopravdy zastavit. Nemůžeme popadnout dech, takže si ani nesdělujeme své první dojmy z takovéto jízdy, ale byla to nádhera, zase se po dlouhé době proběhnout na čerstvém vzduchu.

Elfové nás ale nenechají ani vydechnout, jen vypřáhli tu nejstarší klisnu. Mě zapřahují na její místo a na moje jde nějaká jiná klisnička, kterou právě přivedli. Já mám tedy zařizovat správný směr vozu. No to mně podržte! Já která jsem už stihla někoho kousnout! Mohlo by to pro mně ale možná mít nějaké výhody. Ještě změna udidla na mojí ohlávce! V ústech nám teď takový oblouk, který mi zlehka tlačí na jazyk a nad nosními dírkami jsou dva takové kulaté plíšky. A ještě pod dolní čelistí nám takový tenounký řetízek. K čemu to všechno slouží nemám ani potuchy. Doufám že ne k tomu, aby mi tím elfové působili bolest. Náhubek mi samozřejmě nesundali. Vlastně jsem to ani nečekala. Dost ale mudrování, protože jeden z elfů nám povoluje otěže a práská nad hlavou bičem. Opět se rozbíháme plnou rychlostí a já si bez nejmenších problémů volím cestu mezi výmoly na dráze. Jen občas mi kočí musí ukázat, kudy nám jet. Běžíme teď trochu pomaleji protože mi chybí zkušenosti a také proto že už nám za sebou dost velkou vzdálenost proběhlou tryskem a už se mi tolik nechce. Najednou, přibližně v době, kdy projíždíme ven z města, cítím lehký tak za udidlo. Nevím ale co to znamená, takže letím dál. Chyba! Měla jsem zpomalit. Ale jak to nám proboha vědět. Vždyť jsem v postroji poprvé! Oblouk v ústech mi nemilosrdně přitiskl jazyk na dolní patro, plíšky na nose se pootočily a teď mi tlačí bolestivě na nosní dírky. Řetízek na dolní čelisti se napnul a zařezává se mi do masa. A ještě mi elf přitáhl otěžemi hlavu až je krku. Zcela automaticky se zastavuji a s sebou i celý potah. Již stojíme, ale elf ne a ne povolit otěže.

Tak už nás ty satane pusť. Vždyť to bolí!“

Konečně po několika dlouhých minutách plných bolesti elf konečně povoluje otěže a pobízí nás k dalšímu běhu. Jsem z toho celá odvázaná. Takhle tady blbnout temným elfům pro legraci. Jen co mně odvážete od tohohle zatracenýho vozu, tak vám něco udělám. To přísahám! Mně nikdy nezlomíte! Jsme venku docela dlouho, už se začíná smrákat. Ale elfové už nás otáčejí na zpáteční cestu. Ještě zatočit pod přístřešek pod přístřešek a sundávají nám postroje. To je úleva! Teď, když se nehýbu, uvědomuji si, jaká je najednou k večeru zima. Docela se klepu. Elfové přes nás přehazují deky z měkké kůže. Vypadá to že nám na sobě kombinézu, která na jen otvory pro oči, uši, pusu a ocas. Ještě před kombinézou mi na hlavu natáhli takový návlek z kůže, který vypadá jako čepička pro dravé ptáky. Viděla jsem to jednou, když jsem tajně pozorovala temné elfy. Ještě ze mi také nedali obdobu kabátku kterým dravcům spoutávali křídla. Čepička má ještě jedno takové vylepšení: má ještě koženné uši, které odstiňují všechny zvuky. Cítím se jako odříznutá od celého světa. Vypadám v tom trochu legračně ale je to skoro to samé, jako mít na sobě postroj pro tažení vozu. Všude samá přezka a řemen, které stahují moje tělo. Alespoň mi není zima. Temní elfové naštěstí vědí, jak se mají o koně starat. Jen mi vadí, že vůbec nic nevidím! Teď je nemůžu ani kopnout, protože nevím, jde jsou. Tak tiše se pohybují. Chvíli mně nechávají stát na místě, asi než odstrojí ostatní koně, nevím, nemám vůbec přehled o tom co se děje okolo mě. Děsně mi to vadí a tak jdu opatrně dokud nenarazím hlavou do zdi a pak hledám něco ostrého, o co bych mohla tu zatracenou čepičku rozedřít. Ale nemohu nic najít…

K čertu!“ ulevuji si nadávkou. „Elfové tu nic nenechali.“

Škoda, že jsem si ničeho nevšimla, když jsem ještě měla možnost vidět. Ale koho by to napadlo!? Se svými nedokonalými vlastnostmi temno elfí řeči jsem vyrozuměla, že neuvidím přibližně týden! Hrozná představa. Já chci pryč! Ale co je mi to platné, když na svůj útěk nevidím? Poslušně tedy čekám, až mně některý z elfů odvede pryč. Teď už je venku určitě tma jak v pytli. Já ji teď vidím docela určitě. Moment! Průvan větru za mnou. Ale néé, já jsem se netrefila. Ach jo. On si naštěstí mého pokusu nevšiml, jinak bych určitě dostala další ránu bičem. Ne-li několik.

Konečně mně odvádí někam pryč. Ráda bych věděla kam… Nic nevidím, nic neslyším. Nevím, co se mnou bude. Musím jen důvěřovat těm satanům! Sama! Po krátké chvíli mně elf dovedl pravděpodobně do konírny a zavřel mě samotnou do malého boxu, sundal mi ohlávku a nechal mě tu samotnou. Ta tma okolo mně dovádí do stavu hluboké deprese. Bojím se. O sebe, o bratra, o všechny koně, kteří jsou zde zavření. Já chci domů! Pryč, kamkoliv. Znovu zoufale hledám nějaký ostřejší výběžek. Konečně! Našla jsem nějaký hřebík. Zkouším o něj rozedřít koženou masku na mém obličeji. Ach ne, hřebík byl moc rezatý a sotva jsem se o něj opřela, zlomil se. Beznaděj, to je to, co mě naplňuje. Beznaděj, strach a zloba. Chtěla bych mít možnost se nějak pomstít! Ale na to jsou temní elfové moc opatrní. Nedávají mi žádnou šanci. A jejich tresty za neposlušnost jsou až příliš kruté!

Póómóóc! Dostaňte mně odtud,“ křičím, ale nikdo mi neodpovídá. Tedy možná odpovídá, ale já ho neslyším. Je mi z toho do pláče.

Kapitola 7

Tak takhle začíná můj výcvik na jezdeckého koně temných elfů. To jsem to dopad. Kde může být moje sestřička? Jestli jí chytili, nikdy si to neodpustím. Ona by to tu nevydržela. Takový život. To není nic pro ni! A jak dopadli ostatní kamarádi z našeho stáda? Nevím. Teď ale nemůžu vzpomínat, protože už jsem s elfem sám v ohradě a on se teď pokouší osedlat mně a nauzdit. Sedlo přijímám celkem bez námitek, nějak moc nepříjemné to není. Ale dost protestuji, když se mi elf pokouší vsunout do huby udidlo, nechávám proto zuby těsně u sebe. Ale když mně elf vyvrátil čelist dolů, nic jiného mi nezbývá. I když ne po mojí vůli. Je to nepříjemné: pořád mezi zuby žmoulat nějaký kus železa! A ještě ke všemu ta kovová pachuť. Brr!

Ani v těch nejhorších nočních můrách se mi nic takového nezdálo! Hned, jakmile budu mít možnost, utíkám odsud. Já tady nechci být a ani sem nepatřím. Moje místo je na pláních Shatar Logothu. A ne v nějaké metropoli temných elfů. Elf mně tedy ustrojil do postroje a vylezl mi na hřbet. Skoro ho necítím, tak je lehký. Lehce mě kopnul do slabin. Pochopil jsem to jako, ze nám vyrazit kupředu. Tak jo… Různě vyhazuji zadníma nohama a pokouším se ho shodit. Ale on se stále drží a ne a ne spadnout. Ne a nenechám na sobě jezdit. Ale musím jim nechat, že způsoby řízení našince mají docela propracované. A nejsou moc bolestivé, jen nepříjemné. Tedy nejsou bolestivé, pokud děláte to, co po vás chtějí, což právě teď nedělám. Takže dostávám dost ran od bičíku a ostruh.

Už se ale stmívá, takže mě přenechává jednomu z elfů, kteří se potloukají okolo. Jsou to nebo jako ošetřovatelé. Odvádí mně tedy zpátky do stájí, kde už jsem strávil krátký čas.

Počkej, co se děje? Kam mě to chcete odvézt?“ ptám se elfa, který mi ještě před chvíli seděl na hřbetě. On je mně jenom přistupuje a přátelsky mně popleskává po krku a něco mi šeptá do ucha… Nevím, co to bylo. Tak moc jejich řeč neznám, ale znělo to uklidňujícím dojmem. Pche! Slova mě sice povzbudila ale ne natolik, abych elfům začal důvěřovat. A tak nerad odcházím s ošetřovatelem. Nejradši bych chtěl jít někam na povrch a užívat si života a ne trčet v táhle díře. Elf mně zavedl do podobného boxu, jako jsem byl ráno, ale tenhle je o něco větší a je zde čistá podestýlka. A v koši, který stojí na zemi… No to mně podržte! Čerstvá tráva! Skvělé, teď si uvědomuji, že jsem od včerejška nic nejedl. Pří této vzpomínce je můj hlad větší a větší.

Tohle mi sundáš potom,“ říkám směrem k ošetřovateli a vrhám se na trávu. Jej, ta je šťavnatá. A hle! Vedle je žlab s nějakým obilím a vodou. Elf se na mně zatím pobaveně divá. Cpu se skoro deset minut,jako bych pořádně nejedl přes měsíc a pak se obracím k elfovi-ošetřovateli, jestli tam stále je. Ano je tam. Konečně se nechávám odstrojit… To je úleva: nemít v hubě ten protivný kus železa. A taky už mi začínala být zima. Najednou se hodně rychle ochladilo. Ale elf ví, co proti tomu má dělat. Natahuje mi takový obleček z měkké kůže. Je v tom příjemné teplo. Konečně mně nechává samotného a bez ohlávky! Jen za mnou zavřel mříž od stání. Je to nová stáj, protože ještě není chtít koňskou vůní, voní tu nové dřevo a vše je slabě chtít po temných elfech. Ale chtělo by to tu trochu světla. My koně ve tmě nevidíme tak dobře, jako všichni elfové, temné nevyjímaje, ale jim to asi vyhovuje. Naproti mému stání je mříž otevřená.

Na jejích tyčích je tabulka, na které je ozdobným písmem napsáno něco jako jméno: Equilibrium. Nevím, co to znamená, možná to jen špatně čtu a znamená to úplně něco jiného. Stání za tabulkou je ale prázdné. Proč jsme zde úplně sám? Temní elfové tu určitě musí mít více koní než jen ty, které chytili se mnou. Zatím jsem ale nikoho od nás nepotkal. Jen koně z jiných klanů, se kterými jsme se nikdy moc nestýkali; oni s námi ostatně také ne. Po nějakém čase slyším kousek odsud lehké kroky elfa a klapot koňských kopyt. Již podle jejich rytmu poznávám, že je to mladá kobylka. Styl její chůze je skoro královsky odměřený. Vypadá to, že mají namířeno do této stáje! Konečně společnost, nebudu tady sám. Snad. Vrata se s lehkým zaskřípěním otevírají a do nich ustupuje temná postava v plášti, černém jak noc. Za uzdu vede překrásnou grošovanou kobylku. Je prostě nádherná. Jemné kontury útlého těla se svůdně dlouhýma nohama ještě vylepšuje její dlouhá, černá hříva a jiskra v oku. Ale první dojem kazí její smutek. Ta chůze, jako by to byla královna královen. To je ta, kterou bych chtěl mít. A ke všemu jí patří stání hned naproti mému. Ano, to s tabulkou Equilibrium. Skutečně vhodné jméno, ještě tam chybí titul jako třeba královna.

Tak už konečně odejdi a nech nás tu samotné,“ šeptám tak aby to nikdo neslyšel. Tohle je snad sen! Taková kráska. Elf kobylku oblékl do podobného oblečku, jako mně, ale Equilibrium v něm vypadá stejně elegantně. Elf ještě zavírá mříž od Eqilibřina stání. A jsme sami.

Kdo jsi?“ položila klisnička otázku, kterou jsem si již kladl od jejího příchodu. Je hodně vyděšená.

No říkají mi Mandarb. A ty?“

Kobylka mi odpovídá: „Já… Já jsem… Jmenuji se Quenné. Vůbec nic si nepamatuji. Prosím dostaň mně odtud. Prosím! Pojďme pryč… Ven na svobodu! Nééé! Proč mi to ti elfové udělali?“

Udělali co?“ ptám po poněkud nechápavě ale se zájmem.

Oni… Oni přijeli…na těch…černých koních, jako jsi ty…a…a pak pozabíjeli celé…celé stádo. Jen já jsem zůstala…naživu. Pronásledovali mně…strašně dlouho a když jsem si…myslela, že jsem se jim ztratila, tak mně našli a hrozně…hrozně zbili,“ vyklopila ze sebe kobylka a rozplakala se.

To je mi líto… K nám se ti satanistický bastardi takhle nechovali,“ říkám a upřímně lituji toho, co se stalo. Dlouhou chvíli trávím uklidňováním rozrušené klisničky a vyprávěním, jaký byl život na Shatar Logothu. A také ji ujišťuji, že život zde nebude tak drsný, jak se na první pohled může zdát, ale sám tomu nevěřím. Z útržků jejího hovoru jsem zjistil, že jsou to teprve dva dny od té doby, kdy ji elfové chytili a že já tu zatím nejsem o moc déle. Napadlo mně, jestli Quenné neviděla moji malou sestřičku, a tak se jí hned ptám. Bohužel neviděla a to mně naplnilo nadějí, že Aldíb přece jen nechytili. Aspoň že ona je teď svobodná. Ale co když se elfové na Shatar vrátí? Bude mít znova šanci utéct? Ochrání jí ostatní koně ze stáda? Snad ano. Teď už je ale pozdě a chceme jít spát…

Když se druhý den ráno probouzím, Quenné je již pryč. Jen je mi zvláštní, že v jejím boxu není žádná tráva a koryto na vodu je prázdné. Nechci věřit tomu, že ji tu temní elfové trápí o hladu. Dojídám zbytek trávy včerejška, stejně ještě trochu zbývá. A znovu se zvědavě se rozhlížím po stáji. Je tu přes dvacet stání po obou stranách, každé pro nejvíce čtyři koně. Ale zatím jsou všechna, až na naše dvě prázdná. Slunce by už bylo vysoko na obloze, ale tady je jen šero a ve stáji skoro tma, když přichází elf. Hned poznávám, kdo to je. Ustupuje ke mně, v ruce zase tu nepříjemnou ohlávku. Ne! Už mě to s tebou a všema elfama, co tu žijete nebaví. Ne a nevezmu si to na hlavu. Neohroženě jdu k němu a hlavou ho vytlačuji ven. Byl bych utekl, ale no mi stihl přibouchnout mříž před nosem. Opírám se o ní kopyty a hle, mříž opravdu povoluje. Elf sice z druhé strany mříž přidržuje, aby se úplně neotevřela, ale slabý elf se se mnou nemůže silou měřit. Konečně se mi daří odtlačit ho dost daleko, abych mohl projít. Jak jsem najednou uvolnil protitlak na mříž, elf se natáhl na zem. Pche! Vždyť se ani neudrží na nohách. Jak tedy chce jezdit na koni? No na mém hřbetě to nebude! Nečekám, až se sebere a zavolá někoho s lasem na pomoc. Tryskem vybíhám ven ze stájí a hned zahýbám za roh. A dost se divím, když zjišťuji, ze stáj je necelého půl stretchu od východu na povrch! Minuta a už prolétám otevřenou branou jako blesk. Ještě skok přes příkop a jsem konečně pryč z elfí metropole. Po jedné straně je obrovská ohrada pro koně, kteří se ve vedru, které teď panuje na povrchu snaží nalézt kousek stínu. Ale asi je to pro ně lepší, než žít v podzemí. Ještě jeden příkop, plný vody a jsem na svobodě. Skok a v letu mi na hlavu dopadá lano a pevně se mi utahuje kolem krku. Strhává mě dolů, do vody. Hned se stavím na nohy a zkouším elfovi vytrhnout laso z rukou, když v té chvíli se okolo sbíhá další desítka těch mizerů a hází po mně jedno laso za druhým. Zoufale se snažím se uvolnit a tím více se zamotávám do provazů, až se nemohu ani pohnout a začínám se dusit.

Pomoc! Tak sundejte mi to z krku. Prosím!“ vyrážím ze sebe.

Konečně elfové uvolňují lana, kterými mně zručně spoutali. To je úleva! Jsem z toho strašně nešťastný, můj další pokus o útěk už bude určitě očekáván a nebude tak snadný. Jeden z elfů mi rychle uvazuje ohlávku z provazů a společnými silami mně vytahují ven z příkopu.

Nechte mně jít… Prosím!“ Skoro až brečím a asi naposledy se rozhlížím po okolí. Nějakým způsobem se snažím vytrhnout, ale při každém pokusu se mi provazy na hlavě a krku stáhnou a bolí to, takže svých pokusů raději zanechávám. Průchodem ve skále mně odvádějí zpět do podzemního města. Zase to šero! A venku bylo tak krásně. Padá ne mně hluboká deprese z tohoto temného místa. Chvíli nic nevidím, než si mé oči přivyknou na zdejší šero. Nekoukám nalevo ani napravo…všechno je mi jedno. Opět mně elfové zavírají do stáje, odkud jsem před chvílí utekl. Ten elf, který se na mě pokoušel jezdit sedí na nízké stoličce před stáním. Na hlavě má bílý šátek, zpod kterého lehce prosakuje krev. Na tváři nepříjemný škleb. Něco říká, ale noc mu nerozumím:

„…jídlo…voda…dní. A…ještě…spolu. Uvidíme…zlomit.“

Zůstávám sám zavřený ve stáji. Nudím se. Zaschlou trávu nechávám na pokoji, nemám hlad. Taky předpokládám, že nejpozději večer dostanu čerstvou. A hle, něco se děje: vrata stáje se otevírají a dovnitř vhází elfové. Spousta elfů. Každý vede za uzdu jednoho koně. Mnozí z nich se vzpínají a vyhazují nohama. Chtějí jako já domů, nebo jen pryč z tohoto temného místa. Ti mizerní elfové zase rozbili další stádo, další rodinu. Je tu mnoho druhů koní z několika různých rodů: lehcí pro jízdu, těžcí pravděpodobně do potahu, nebo na tu nejtěžší práci. Elfové na sebe něco hulákají v té jejich satanské řeči:

Sah nar Arrat war…“ Odporný to jazyk. Říká se, že elfí mluva je pěkná, melodická a příjemná, ale pro tyto tvory to neplatí. Ono se také neříká, o které rase elfů je řeč…

Jako poslední táhnou elfové malé hříbě. Je úplně vysílené a strašně se jich bojí. Chci mu jít na pomoc, ale mříž je pečlivě uzavřená a nejde otevřít. Temní postupně odcházejí a, žár a démon, nechávají hříbátko samotné v jednom z posledních prázdných stání. Po nějaké době k němu zavírají ještě mladou vyhublou Kobylku, aby se o něj postarala. V jejích očích je jasně vidět rezignace na svůj osud. Jsem z toho smutný, jak našinec může dopadnout. Znovu se rozhlížím po stáji: všude je plno, jen já jsem zůstal sám. Není tu místo pro překrásnou Quenné. To může znamenat jen dvě věci: buďto bude ustájena někde jinde, a nebo budeme spolu, na což se jako na první věc zde docela těším. Jen je škoda, že její společnost nemůžu mít volně na pláních, kde jsem se narodil.

Po celý den se nic zvláštního neděje. Strašně se nudím, jen postávat ve stájí a nemoct vybít přebytečnou energii. Celý zbytek dne si mně elfové vůbec nevšímají, i když se ve stáji několikrát ukázali.

Hej, co si myslíte?? Já tady mám jako být o hladu?“ ptám se sám sebe, když kolem prochází jeden z temných. Mluvím však trochu nahlas, takže to slyší i ostatní koně.

Smůla, co?“ ozývá se nepříjemný, skřípavý hlas koně nedaleko ode mě. Kdyby mezi námi nebyla pevná zeď, tak bych mu asi něco udělal, aby se naučil chovat.

Sklapni, Tarante!“ ozývá se někdo jiný. Kdybych ji měl soudit podle hlasu, tak by to klidně mohla být moje matka, jenže ta je určitě na Pláních. „Jak jsi tu dlouho? O co tu vůbec jde?“ ptá se stejná klisna, která předtím okřikla Tarantalose.

Odpovídám: „Já nevím, dny jsou zde jako měsíce, týdny jako roky. Ale nejsem tu zas tak moc dlouho, odhaduji to na týden, nejvýše dva.

Já se bojím… Co se mnou bude? Pomozte mi odtud, prosím!“ pláče jedna z mladších klisen na druhém konci stáje.

Neboj, bude to dobré. Jen dělej to, co po tobě temní elfové budou chtít a pak tě nechají na pokoji,“ říkám a pomalu při tom obcházím okolo své části stáje. Snažím se vymyslet nějaký způsob, jak se zachránit, ale nic mně nenapadá. Tohle je k ničemu. Stejně se o nic nemůžu pokusit. Žár a démon!

Po celý zbytek dne se nic zvláštního neděje, ani jediný temný elf se neukázal. Nerozumím tomu. Začínám mít hlad a tak dojídám zbytek trávy od včera. Je jí míň, než jsem si myslel. Hodně pozdě navečer přivádějí moji Quenné. Je utahaná a vyhladovělá. Je mi trapné, říct jí, že poslední zbytek jídla jsem dojedl já… Ale nakonec se přemáhám, a omlouvám se jí. Nic mi nevyčítá. Tváří se stejně přátelsky. Dnes není ani taková zima, jako byla včera, ale mně obleček stejně nesundali. Je to zvláštní: takové výkyvy teploty, tak hluboko v podzemí. Vždycky jsem si myslel, že čím hloub, tím stálejší teplota tam je. Ale u temných nikdo nikdy neví. Všechno, do posledního kamene na cestě je cítit tou jejich satanistickou magií.

Quenné již není tak smutná, jako byla včera. Zdá se mi, že se konečně dostává přes hrůzný zážitek..

Ráno se probouzím takovým zvláštním pocitem. Nedokážu to přesně popsat, ale ze zkušenosti vím, že se stane něco, co se mi nebude ani trochu líbit. Kouknu okolo sebe a hle, Quenné je ještě tu… Asi je ještě příliš brzy, elfové ještě spí. Pche!

Kobylka pomalu otevírá oči.

Je mi zima, hrozná zima,“ povídá a celá se třese. Nevím, nedokážu posoudit, jestli je chladněji, než včera večer. Mně je díky koženému kabátci příjemné teplo. Lituji jen, že kabátec nemůžu svléknout a věnovat jej Quenné.

Pojď ke mně, zkusím tě zahřát,“ povídám a tělem se přitiskuji ke kobylce. Svým teplem ji zahřívám a takto oba ještě na chvíli usínáme.

Probouzí nás skřípot otevíraných vrat od stáje. Dovnitř vchází nižší svalnatý elf, jakého jsem tu ještě neviděl. Chvíli se rozhlíží po stájních, jakoby někoho hledal. Na sobě má onen typický temno elfí plášť a přes něj koženou zástěru, na několika místech do černa spálenou. A už našel to, pro co sem přišel. Jsem to já, nebo moje přítelkyně. Elf vchází k nám od stání a přistupuje ke Quenné. Snažím se mu v tom zabránit a on vytahuje takovou tenkou dřevenou hůlku a zlehka se mě s ní dotýká. Tělem mi najednou projíždí krátká intenzivní bolest, takže se radši stahuji do kouta a nasupeně na elfa zírám, připraven využít sebemenší příležitost, k tomu něco mu udělat a pak spolu s Quenné utéct. Příležitost ale ne a ne přijít. A další ránu od té zatracené elfovy hůlky opravdu nechci. Elf nasazuje Quenné ohlávku a odvádí moji krásku pryč. Křach! To elf prudce přibouchl mříž a zajistil kolíkem.

Pusťte mně na něj a já ho zabiju!“ křičím, ale nikdo mi neotevírá.

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

  1. Aureola

    je to sice dost dlouhé, takže mě stálo opravdu dost námahy začít číst. Ale jak se člověk začte!!! No, já koně miluju, takže téma je bezvadný a až na pár drobných nesrovnalostí mi to příjde opravdu dobré:) Jak to dopadne? Bude nějaké pokračování?

Leave a Reply