Vysoko na obloze vyšly první hvězdy. Krásné a čisté tak jako pokaždé bez ohledu na odporný a špinavý běh událostí našeho světa. Horké sluneční paprsky byly pryč a kolem se proháněl svěží vánek. Příjemný večer podobný těm, při kterých udatný rytíř Naguris sedával se svou paní v královských zahradách. Vyprávěl jí legendy o bájných hrdinech a ona poslouchala nebo tiše zpívala, teskně jako skřivan uvězněný za stříbrnými mřížemi. Měl pocit, že se jeho srdce se při tom zpěvu rve na kusy a hrdlo v křečích svírá.
        A teď? Leží tu bezvládně v kaluži vlastní krve daleko od jejích komnat, uprostřed pustiny, na bitevním poli. Jeho smutný osud nepřipomíná žádnou z těch bájných legend, vždyť kdo by o tom psal. Jen umírající voják mezi stovkami dalších se stejným koncem. A královnin tichý zpěv mu právě teď tak chybí. Není tu ve chvíli, kdy se opravdu jeho srdce trhá na kusy a hrdlo svírá v křečích. Pokusil se pohnout, ale je pozdě. Rána v hrudi ho pálí a pravá noha leží zkroucena v nepřirozené poloze. Kněz už jeho duši v motlitbách dávno poslal na poslední cestu. Naguris ho prosil ve jménu boha, ale ten bídák neměl ani tolik odvahy, aby ukrátil jeho utrpení. Jen krása hvězd ho držela tak dlouho při životě. Ještě naposledy spatřit hvězdy! Ještě naposledy zahlédnout její tvář a zaslechnout ten tichý zpěv.   
        Setmělo se a konec se blíží. Pomalu, ale s jistotou ranního rozbřesku. Vzdálené sténající hlasy umírajících se postupně ztrácejí, jako by smrt ve své milosti neměla dost místa pro všechny na jednom trakaři. Vrací se stále znovu a znovu. Na nikoho z trpících nezapomene. Nedaleko Nagurise leží mladý urostlý barbar. Nebylo mu víc než patnáct, ale přes svůj věk už byl o hlavu vyšší než královský voják. Byl z těch kteří měli štěstí, protože zemřel dřív než padl k zemi.
V šeru u hranice nedalekého lesa se pohnuly dva temnější stíny.
        „Pojď sem, dědo!“ vykřikl nadšeně první.
        Naguris z posledních sil otočil hlavu tím směrem.
        „Co je pořád Zagale! Nevidíš, že tu mám spoustu práce?“ odpověděl druhý muž.
        Postavy se skláněli nad mrtvými těly. Pátrali po všem, co tu ještě zůstalo a bylo k užitku. Blížili se směrem k němu.
        „Hele dědo, zkus si tyhle. Budeš jako princ,“ zařehtal se ten první a hodil druhému boty.
        „Kolikrát ti mám říkat, že nosit boty mrtvých přináší smůlu,“ vyděsil se a už mu je chtěl vrátit, když si na jedné z nich všiml stříbrné přezky.
        „Ty jsi mladý hlupák. Podívej?“ uříznul nožem přezku a okázale se vychloubal svým nálezem.
První jen mrzutě zamručel a vrátil se k hledání.
        Naguris trpělivě čekal. Nevolal o pomoc, protože věděl, že tihle dva ho nepřišli zachránit. Už ho nikdo nezachrání. Strašná bolest útočí na jeho smysly ve vlnách. Ještě naposledy se podíval na hvězdy, aby se s nimi rozloučil.
        „Koukej, dědo, tenhle ještě žije!“ vykřikl ten první.
        Naguris spatřil dvě překvapené tváře. Nedospělý chlapec a vrásčitý vousatý stařec.
        „Tomu už nikdo nepomůže,“ pronesl tiše stařík. Smutně, ale bez soucitu.
        „Ale koukni na ty kalhoty, dědo. To je kůže, pěkná, nová.“
        „To by byla krádež,“ poučoval ho stařík, zřejmě pevně věrný svým pracovním zásadám.
        Chlapec o jeho slovech chvilku přemýšlel.
        „Nemůžeme ho zachránit?“ zeptal se nakonec.
        Stařec na otázku neodpověděl. Prohlédl zkušeným okem Nagurisovu hruď. Nemohl si nevšimnout zkrvaveného královského erbu.
        „Vezmeš si ty kalhoty až půjdeme zpátky,“ rozhodl nakonec.
        „Proč? To už bude mrtvý?“ nenechal se odbýt chlapec.
Stařík beze slov přikývl.
        Nagurius je poslouchal a po celou dobu mlčel. Až ve chvíli, kdy se podivná dvojice chystala k odchodu, pronesl s námahou sípavým a unaveným hlasem.
        „Nabízím své kalhoty za ostří vašeho nože.“
        Stařík se zastavil, otočil za jeho hlasem a jen lítost nad utrpením ho vrátila zpět. Poklekl k němu s nožem v ruce.
        „Pravý rytíř umírá v boji – není to zásada vašeho skvostného řádu?“
        „Ano, ale tuhle zásadu mají…“ bolest na chvíli nedovolila Nagurisovi pokračovat, „…mají na svědomí ti, kteří v boji neumřeli,“ vysvětlil krátce.
        Pevnou rukou bez emocí mu stařík prořízl hrdlo. Umíral, zatímco mu nedočkavý chlapec stahoval kalhoty.
        „Byl to opravdu rytíř?“ zeptal se Zagal starce.
        Muž otřel nůž o Nagurisovu košili a vstal.
        „Byl to blázen.“
* * *

Komentáře

komentářů

About The Author

7 komentářů

  1. Aratar

    Nezbývá mi nic jiného než pět jen samou chválu. Je to jedno z mála děl, které mě za poslední týdny opravdu zaujalo. Líbí se mi tvůj styl a řekla bych, že i ten román by mohl být hodně zajímavý. Každopádně bys měl v psaní pokračovat, jsi v tom vážně dost dobrý. 😉 Kdybys chtěl náhodou něco prozradit o tom románu, ozvi se mi pls na email. Díky

  2. Aldarix

    Opravdu pěkné, s dobrým a rázným koncem. Tvůj barvitý a přitom jasný styl psaní je pěkný. Zajímalo by mě, jak bude vypadat samotný román.

    Jen bych měl jedinou malou výtku, formátování povídky – s odstavci vypadá dílko lépe. Pokud chceš, můžu to upravit do odstavců.

Leave a Reply