Carmen III

 

 

Milost meče

 

 

„Co tímhle sleduješ Carmen? Chceš mě zabít?“ a ona udělala výpad na jeho krk. On ho však vykryl a bojovali dál.

„Když tě nezabiju, tak ty zabiješ mě.“ a meče se znovu a znovu křižovaly ve smrtelném objetí.

„Vždyť to není pravda! Já tě miluju.“ usmála se, ale velmi bolestně, tak, jako kdyby mu nevěřila.

„To co mě ubíjí je právě tvá láska. Z citů se mi dělá zle. Žádné city nemám. A víš proč Michaeli? Protože jste mi je vzali, když jste mě prohlásili za vyvolenou. Já city nemám!“ Bodla a její meč se zaryl do hrudi elfa, který nevěřil v nenávist a ve smrt, ale přesto teď ležel na zemi a zmítal se smrtelnou křečí.

Rozhlédla se kolem, jestli nikdo neviděl co udělala. Viděla jen staré vysoké sekvoje a slunce v jejich korunách. Ty stromy znala, byly z jednoho z vidění, která občas mívala.

„Tak Michaeli, myslím že jsi právě našel to co je pro tebe nejlepší.“ a mečem zakroutila v ráně. Michael zemřel a jeho krev vytekla na zežloutlou trávu daleko od jeho domova.

Teď se musí vypořádat s těmi ostatními. Prodírala se temným porostem zpět k jednomu z těch přechodných táborů, které si stavěly elfové. Její meč v ruce zářil, jak moc prahla po krvi těch, kteří ji dali život. Nesnášela je za to, že ji ušetřili. Nesnášela je za to, že musela žít. 

 

 

 

Selen se ohýbala nad mrtvolou Josua, kterou našla v lese. Prohlížela si zkázu, kterou způsobil elfský meč s lidskou rukou.

„Panebože, Carmen!“ a rychle se rozběhla do tábora. Proplétala se mezi velkými sekvoji a lapala po dechu, už nemohla. Nohy ji bolely a ruce necítila, v hlavě měla zmatek. Josu o ní mluvil jako o naději, ne jako o konci. Doběhla na konec lesa a zůstala stát, neschopna pohybu. Všude kam jen dohlédla byla těla, těla přátel, rodiny. Propukla v pláč, který se změnil ve strašný řev hněvu. Věděla kde má hledat, rozběhla se rychle k přístřešku Josui.  

„Tady jsi! Bojuj ty malá zmije!“ tasila meč.

„Ona tady již není, uklidni se Selen.“ promluvil klidný hlas z rohu.

„Josu? Já, nechápu, říkal jsi že ona bude naděje, ale ona je zkáza! Zabila všechny, i Michaela!“

„Nevím ještě nikdy jsem se nespletl. Já, nevím!“ oba se odmlčeli. Došla jim váha těch slov. Ještě nikdy se nestalo, že by Josu neměl vysvětlení.

„Co budeme dělat?“

„Já myslím Selen, že bychom ji měli najít a zabít, protože jinak zabije ona nás všechny.“

 

 

 

Carmen IV

 

 

Královna prokletých

 

 

Klusem projížděla pod ohavnou městskou bránou, musela se vyhnout oběšeným elfům a jejich vnitřnostem, které z nich visely. Okamžitě se stala středem pozornosti. Krásná mladá žena, která jede na krásném koni a oblečená jako elfka, bez doprovodu. Začal se kolem ní shlukovat dav a pokřikovat různé nadávky, ale nikdo si víc netroufl, elfové jsou nebezpeční a kdekdo by svou troufalost mohl zaplatit životem. Počkají si na městskou stráž.

Jela tedy dál odporně páchnoucími ulicemi a dívala se do nuzných tváří lidí kolem. Napadlo ji, že jeden z důvodů, proč oni elfy nenávidí bude to, že elfové nikdy nepoznali hlad. Zastavila před hostincem, který vypadal aspoň trochu zachovale a seskočila ze sedla. Podala uzdu jednomu ustrašenému chlapci, který k ní přiběhl, a vešla dovnitř. Místnost byla ponurá a bylo v ní asi dvacet lidí. Jen co vešla, pohledy všech se obrátily na ni.

„Tady elfy propichujeme mečem, nehostíme je.“ řekl bezzubý hostinský od jednoho ze stolů.

„Nejsem elfka, jsem člověk jako vy a hledám místo kde můžu složit hlavu a dostat něco k jídlu. Peníze mám vážený pane.“

„Dobře, dobře.“ zahučel hostinský a odbelhal se do kuchyně. 

Usadila se k starému rozvrzanému stolu, bylo jí dobře. Po tak dlouhé cestě a tolika útrapách konečně teplé místo a klid. Zavíraly se jí oči, hostinský před ní postavil pohár silného vína a ona usrkávala. Odněkud se ozval zvuk loutny a pak krásný hlas začal zpívat. Usnula. Po dlouhé cestě byla tak vyčerpaná, potřebovala spánek.

Dveře hostince se prudce otevřely a v nich stál mladý důstojník. Podíval se na hostinského a ten mu jen ukázal stůl, na kterém spočívala hříva hnědých vlasů.

Najednou ji popadl někdo do náručí a odnášel ven do zimy. Snažila se prát, ale on měl obrovskou sílu. Možná by ho jindy přeprala, ale teď, tak unavená. Položila si hlavu na jeho rameno a znovu usnula.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply