Zrada, která nepřinesla ovoce

Země byla v rozpadu a on se tomu vůbec nedivil. Ne po tom, co se stalo. On – bývalý král Ruthenu. Všichni ho zradili a ty výjimky právě teď nebo spíše před nějakým časem umíraly na bitevním poli tak daleko, že i pták by měl problémy tam doletět. Ani on to vlastně nemohl dost dobře odhadnout. Navíc se jako blázen vydal koňmo do bažin s mylnou nadějí, že ho zachrání dávné stezky jeho dětství. Ano – byla to největší potupa. Umíral v zemi svých předků sám, opuštěn, zrazen. Ponechán nevyhnutelnému osudu. 
  Nechtěl na to myslet. Chtěl učinit pokání, i když vlastně nebylo komu. Ale nemohl z jednoho zanedbatelného důvodu – události posledních několika hodin nemohl přejít jen tak mávnutím ruky. Sebevědomí, radost z boje, úžas, zděšení, úprk, beznaděj a otevřené šílenství. Tak by se daly popsat pocity sesazeného panovníka. Proč se jenom vydával do té zatracené bitvy? Co z toho má? Odpověď přišla téměř okamžitě. Sesazení ze stolce, rozvrat země a v neposlední řadě nevyhnutelnou smrt, ale tu radši ani nezmiňovat. Na druhou stranu, co by se stalo, kdyby tam nejel… Smrt je nakonec to nejlepší co za této situace mohl dostat. Nebo ne?

                                                       

  „Můj pane?“ 
  Panoš strčil hlavu do stanu a pohlédl na netknuté lože. Král už zase nespal, pomyslel si, jestli to tak půjde dál brzy se zhroutí. Tázavě přeletěl pohledem prostor. Shrbenou postavu našel sedící na provizorní židli a upírající pohled do prázdna. Kdysi kaštanové, teď už zešedivělé kadeře splývaly na široká ramena. Míjely stále pohledný a energický obličej šílence. Mideron byl šílencem, ale málokdo to poznal. Vladař to dobře skrýval. A ten, kdo poznal králův stav, často neskončil zrovna nejlépe.
  „Pane? Je čas,“ připomenul mladík.   
  Karta se obrátila. Teď si zase stařec prohlížel chlapce. Bylo mu skoro dvacet a jako by z oka vypadl zašlému mládí pozorovatele. Generace tu byly znát – padesátník proti dvacítce. Co naplat? Hlava Ruthenu, kterou teď čekala další bitva s tím proklatým Ertasem er Darton, se zvedla a zkontrolovala meč svých předků. Jílec vykládaný ruthem vykukoval z pochvy. V pořádku. Luk a šípy, které sám vyráběl po nocích? Pořád ho tlačily na zádech, protože je sendával jen při spánku. V pořádku. Zbroj? Kroužkové brnění pečlivě naolejované, aby nevydávalo nejmenší zvuk, skoro neopouštělo jeho tělo. V nejlepším pořádku. Nic tedy nebránilo dalšímu vývoji událostí.
  „Tedy kupředu,“ rozhýbal Mideron své tělo a vyšel za panošem.      
  Ráno ho udeřilo do obličeje ledovou sprchou v podobě řezavého severního větru a jasného slunce. Na roční dobu až moc oslnivého. Bylo ještě chladno, a tak se těsněji zahalil do pláště, jenž vzal s sebou ze stanu.      
  Cesta je vedla celým podhradím. Všichni se na ně obraceli. Muži na svého velitele a těch málo dívek, které  pevnost obývaly na svého vysněného mladíka. Oba reagovali jinak. Vojevůdce přátelsky zdravil a hoch okázale ignoroval. Měl přece svojí a byl věrný. Marlac a Mandola – i vrabci si to zpívali po střechách. Tralala…     
  Vstoupili do hradu. Tlusté zdi pevnosti ukrývaly zásoby, zbraně, mapy i nejlepší válečníky současného Ruthenu. Pár starých, zazděných a zapomenutých pokladů by se také určitě našlo. Ale ta námaha při hledání…       
  Konečně je uvítala poradní síň. Již tu byli všichni a čekalo se jen na ně. Začali. Vše probíhalo tak jako už tolikrát. Poslední porada před bojem nikdy neměnila svůj, pro někoho nudný, program. Ertasen stejně jako oni debatuje v pevnosti Hrak – jakémsi dartonskému protějšku ruthenského Oprnu. On má dva tisíce jezdců. Oni tři tisíce. Jeho pěchota byla zanedbatelná. Jejich čítala na tři tisíce hlav speciálně cvičených nejuznávanějšími mistry.  Taková normální výprava… Strategie? Jako obvykle: vidím, vedu, vyhrávám (možnost prohrávám se neuvádí už jen kvůli tomu, že nezačíná na v). Všichni ať se připraví. Vyrážíme za soumraku. Sbohem a šáteček.   
  „Ještě počkat, pane,“ zastavil krále na odchodu jeden z těch co zůstanou tady.         
  Dotázaný pozvedl obočí.       
  „Ještě je tu ten problém s Nasralou.“ 
  „Ach ano. Promluvila?“         
  „Ano, pane. A byla až moc sdílná na to, že jsme jí zabili milence. Dobře mu tak. Ale co s ní?“          
  „Tak tu děvku pošlete vyzvídat u našeho nadrženého rádoby uchvatitele.“     
  „Ale to je jistá smrt!“ vyvalil nevěřícně oči pán tvrze. „Pane,“ dodal. 
  „Když se vrátí,“ pokračoval jakoby nic vládce, „nechte ji mluvit a pak ji zabijte – poslali sem dalšího dartonského špeha. Když se nevrátí, pak se opravdu přidala k nám. Araton ví, že nemohu jinak,“ uzavřel král.      
  Muž zíral s otevřenou pusou na svého nadřízeného. Někdy si myslel, že na trůně sedí šílenec. Netušil, jak blízko je pravdy.           

                                                       

  Vyjeli za soumraku. Směrovali koně přes pláň kolem pevnosti a přes úzkou hradbu Hraničních vrchů až na bitevní pole. Když narychlo stavěli ležení, právě svítalo na další slunečný den. Ani ne hodinu poté se objevil protivník. Zprávy nelhaly. Opravdu jich bylo tak málo.    

                                                       

  „Můj pane?“ Další ráno, další stan, další místo, stejný panoš. Tentokrát se však osmělil a vstoupil. „Přípravy pokračují podle plánu, pane,“ oznámil. „Maršála Craga budete mít po levici a mé oddíly stojí napravo. Vaši vojáci už se tetelí uprostřed. Váš syn Zulag je na zádi. Nepřítel táboří za říčkou.“
  Střetná už byla dlouho hranicí mezi oběma zarytými odpůrci. 
  „Vládne tam docela nepořádek,“ doplnil z panoše v maršála proměněný Marlac.      
  „Ano bude nejlepší čas zaútočit,“ zhodnotil situaci panovník. „Vydej rozkazy. Už jdu.“         

                                                

  Darton a Ruthen válčili odedávna. Nikdo už pořádně nevěděl jak to všechno začalo. Snad hádkou panovníků, nedorozuměním… Kdoví? Jisté je, že po určité době oběma stranám došla výhoda nevelké louky u brodu přes malý horský tok. Ten podle toho dostal i jméno – Střetná. Kolem dokola byly kopce, ve kterých eventuálně můžete zmást nepřítele při útěku.  

                                                       

  Ruthenské vojsko se připravovalo k útoku. Táborem pobíhali vojáci, jezdci, splašení koně, panoši… Ještě tohle, tamto… Složit stany, osedlat hnědáky a vzhůru do boje. Někdo už netrpělivě přešlapoval, někdo teprve skládal látku z vypjatých plachet dočasných skladů.       
  Kdosi kdysi poznamenal, že válka je jako hořící bordel, pomyslel si Mideron uprostřed toho všeho. Neměl pravdu. Je jako několik spojených hořících bordelů. A to ještě ani nezačal boj. Nu což, proč to dál oddalovat.           
  „Na místa seřadit!“ rozlehl se ležením hlas krále. Následkem toho se ke zkáze nevěstinců přidala i škola před první hodinou a několik měšťanských domů ukrývajících hysterické matky početných hodin. Užívající si otcové s nechutí natáhli kalhoty a jali se hasit. Stejně tak vojáci konečně stáli v upravených řadách. Břeh Střetné byl nedaleko.  
  „Již dlouho zbrojíme proti Dartonu a dnes tomu konečně bude konec. Dnes zlomíme trn v našem oku. Dnes zvítězíme nad Ertasenem, tím hadem co se připlazil z temnot. Tak a nejinak! Dnes!“ Nad vojskem se vzedmula vlna řevu pěti tisíců hrdel odpovídajících na slova toho, jenž byl pro ně bohem. 
  „Útok!“napřáhl Mideron meč ostřím k brodu.           
  Dva tisíce ozbrojenců v čele s Crogem a Marlacem uvedlo do pohybu končetiny. Tisíc nejvěrnějších jezdců vyjelo v ústrety hlavě toho všeho. Zulag čekal. 
  Král se ohlédl a spatřil neprostupnou tvář svého syna. Co se to s ním poslední dobou děje? Vždy byl tak trochu samotář, ale teď skoro nevycházel ze svých komnat, stanů či skupin přímých následovníků. Chmpf. Nesmí se s ním zdržovat, nikdy by ho přece neopustil. Jen vzpomínka na jeho dětství, když tu ještě byla jeho matka ho ujistila o synově spolehlivosti. Ach, Iopeto, má drahá ženo. Kde jsi? Zahřálo ho u srdce z těch utěšených dnů, co se už nikdy nevrátí. Z těch dnů, kdy ještě všichni byli pohromadě. On, ona a jejich potomek. Pročistil se mu zrak a duše se zpět vrátila do pozemského těla. Teď se musí věnovat jen a pouze bitvě. Nepozornost se tu nevyplácí dvojnásob či spíše trojnásob.    
  Když Rutheňané vyjeli, všichni za říčkou ztuhli. Tak sekundu zůstali v pevném stavu a pak se pomocí složitých rovnic změnili na plyn. Závratnou rychlostí, která by zahanbila i útočící kobru vytvořili dlouhý, ale úzký klín. V tuto chvíli prodělali desublimaci a nabyli opět pevného skupenství. Trojúhelník s velice ostrým úhlem na západní straně se pohnul vstříc nejlepšímu výběru válečníků, který byl v protivníkově zemi k mání.     
  Mideronovy oči se rozšířily úžasem. To nečekal. Ale co, stejně vyhrají, i kdyby jen kvůli početní převaze.
  Ozvalo se troubení zahnutých naleštěných rohů z ursu, materiálu, který se dal sehnat jedině v Dartonu. Zpoza nejbližšího vrcholu východně od planiny se zalesklo světlo podzimního slunce na tisících mečích, kopích, oštěpech, halapartnách, šípech a zbrojích. Hlavní naděje Ertasena vyrazila.     
  Mideronovy oči se rozšířily ještě víc a vkradl se do nich strach. Tohle už opravdu nečekal. Ale pořád tu byla šance zajmout vůdce celé té hordy za říčkou. „Do nich! Nešetřte je!“ dodal naděje svým řadám. Útok byl obnoven, přestože teprve teď se střetla špic vstávajícího slunce s rozšířenou čepelí zapadajícího kotouče. Bitva o osud dalších let vzplála jako naolejovaná louč.    
  Dozněly ursové rohy. Rozezpívaly se nástroje z ruthu. Do vzduchu se vznesla šarlatová zástava. Zulag vyrazil. Při bližším pohledu by však pozorovatel rozeznal příslovečných pět rozdílů mezi jeho praporcem a tím, jenž vlál nad králem. Nejel na pomoc rudým orlicím nýbrž sametovým lebkám.         
  Mideronovy oči ovládl úžas, strach i zděšení dohromady. A že to byla ale směsice. Přestal vnímat okolí. Zrada v jeho rodině. Jeho krev jela proti němu. Ruthen proti Ruthenu. Vzpomínky na dětství toho zrádce se rozplynuly během mžiku oka. Nahradily je rozplétající se nitky v soustavě jeho podřízených. NE! To se nemělo stát.
  Myšlenky mu zapudila sekera protistojícího jezdce projíždějící zbrojí a masem na jeho hrudi. Spravil útočníka ze světa. Rozhlédl se. Zjistil, že bitva ho odnesla na Marlacovu stranu. Ruthen ustupoval Zulagovi do náruče. Teď poznával, že některé tváře v jeho řadách měly dartonské rysy. Jak to, že si jich nevšiml? Jejich meče teď pily krev svých bývalých soukmenovců. 
  „Můj pane!“ vyrazil ze sebe maršál, který se dopracoval ke králi jedním rozmáchlým pohybem. „Musíte utéci. Ruthen nemá nástupce trůnu. Musíte přežít.“
  „Ne,“ odporoval Mideron. „Musím vést věrné.“        
  „Za jistou smrt? Zvládnu to sám. Vy se zachraňte.“   
  Ale to už podvedený neslyšel. Hnal klisnu Iopetu, to poslední co mu zbylo, po proudu Střetné pryč od bitvy. Vjel do kopců a ztratil se z dohledu. Osamělý poutník na cestě odněkud nikam. Tedy vlastně někam. Měl v plánu jet na jih přes Munolské bažiny podél pobřeží až do Rakaldu. Tam snad bude v bezpečí.         
  Naneštěstí si ho všiml Zulag. „Nesmí utéct,“ vydechl pro sebe. Narychlo předal rozkazy dartonskému maršálovi, jenž se skrýval jako jeho panoš. Sebral deset nejrychlejších jezdců a vyrazil za prchajícím.
  „Musím ho zabít! Je můj!“mumlal si pro sebe. Takové a ještě horší věty mu kroužily myslí jako dravci snášející se nad bezmocnou kořistí. Hon na krále začal.           

                                                       

  Krajina se měnila. Hodiny utíkaly. Mideron přejel poslední kopec a vnořil se do hustého listnatého lesa. Sledoval starou stezku zapadanou zhnědlým listím. Jako malý tu měl domov. Utekl z paláce sem do divokého pohraničí a rozvíjel tu své schopnosti. Nikdo tu nebyl zběhlejší než on.     Ani nemohl být.           

                                                       

  Už ho skoro má. A je tu efekt překvapení na jeho straně. Nesmí mu utéci. Zulag zaryl paty ještě hlouběji do slabin hřebce temnějšího než sama noc. Ostatní nechal za sebou. Nestačili mu. Byl tu jen on a ta troska, která slovo stařec může brát za lichotku. Ach, to uspokojení až ho Ertasen dosadí na Ruthenský trůn. Nebýt všudypřítomné opatrnosti zavyl by jako divoká šelma nad tou úchvatnou představou. Ale zpět na zem. Král uniká.     

                                                       

  Miderona někdo pronásledoval. Neomylným sluchem slyšel přibližující se rytmus kopyt. A ten někdo byl rychlejší. Ohlédl se. Obličej neviděl – byl zahalený. Ale toho koně však poznal. V celém Aratonu nebyl jemu podobný. Tolikrát ho za poslední dobu vídal. Zulagův černý ďábel. Ten zpropadený zrádce. Horšího pronásledovatele sem osud zavát nemohl.           
  Hnali zvířata a jejich rychlosti se vyrovnal snad jen proud myšlenek obou členů panovnického rodu. Letěli dál závějemi napadaného lisí.          

                                                       

  Náhle les skončil. Iopetina kopyta dopadla na mlaskavou půdu rašeliniště. Munolské bažiny. Král se otřásl, ale pokračoval po mizející stezce dál do útrob živých tůní a ostrůvků. Do močálů delty Munolu.
  I kopyta Černého mlaskla na mokřadové půdě. Zulag trhl otěží tak prudce div, nevytrhl hřebci několik zubů. Tak zatančil na místě a klesl na zpět na všechny čtyři. Utekl mu, ale tady stejně pojde – nemá šanci přežít. 
  Mideron byl zachráněn. Sice ne docela – pořád se musel dostat z bažin, ale zvrhlý syn ho nechal. Zrádce. Jednou se mu pomstí.
  Král byl tak zaneprázdněn svým potomkem, že úplně zapomněl na nástrahy odjinud. Svou chybu poznal až v okamžiku, kdy se Iopetiny přední nohy propadly do mazlavého bahna.    

                                                

  Ertasenovi er Darton docházela trpělivost.     
  „Co si vůbec myslíš? To, že jsi zradil svého otce se nepřejde mávnutím ruky, ale ty chceš za to trůn? Kdybych měl v sadu ovocné stromy, řekl bych, že si z některého z nich spadl na znak a pocuchaly se ti tak mozkové závity, ale takhle tě jen předhodím posvátným krokodýlům ty zplozenče zla. Ptám se tě ještě jednou Zulagu z Ruthenu. Co si vůbec myslíš?“ 
  Pod nebohým zrádcem se otevřely padací dveře, ale obět tam již nebyla. Zmizela v chomáčích rudé mlhy.    

                                                       

  Slunce zapadalo tam, kde tušil hranice své země. Vlastně své bývalé země. Bylo tu tolik věcí k vyřešení. Tolik otázek bez odpovědí. Vzpomněl si na masal. Ten zvláštní kouzelný kámen se znaky na straně. Vyzařovala z něj magie a runy žhnuly rudozlatou barvou. Tolik otázek. Tolik nezodpovězených odpovědí. Tolik řešení…    
  „Řešení…“ uniklo mu. V tu chvíli z kamene začaly vystupovat vlny bílého světla, které Miderona zcela pohltily a odnesly ho neznámo kam. 

                                                       

  Všude byla tma. Ne normální černá tma, ale temná nejtemnější tma protínaná černými záchvěvy energie. Otevřel oči. Barvy se otočily. Oslepil ho bílý jas pomalu přecházející v záři odpoledního slunce.
  „To už sem u Aratona?“promluvil.     
  Ležel na zádech na trávě a v zorném poli se nacházelo také zelené listí bříz.   
  Přiklekla k němu postava s ženskými rysy. Byla relativně tak stará jako on. Připadala mu něčím známá…
  „Ne můj milý. Jsi u mě, u Iopety, tvé ženy v severním království Asananii.“   
  „To je sen,“ vydechl opojen krásou.  
  „Ale není,“ ukonejšil ho jemný hlas.   
  Čekala ho nová a mnohem lepší budoucnost. I když stále neměl ta řešení

Komentáře

komentářů

About The Author

8 komentářů

      • aragorn

        no já nevim – jak se tam tak najednou ocitl? proč? začal nový život? nevím, je to prostě takové… nsrovnalé. ale to neřeš, jinak je to fakt dobré.

  1. arvi

    Doufám,že jste to nepřestali číst po první větě jen kvůli tomu,že jsem to napsal já,ale proto,že je to tak špatné. Osobně si myslím, že tak hrozné to zas nebylo,ale to už jsem asi moc sebevědomý.Tak pište komentáře ať vím co si mám myslet o své tvorbě. Jo a abych nezapomněl děkuji moc Yuyce za to že to sem dala.Kritizujte prosím!

    • pecka

      pribeh dobry, dobre prostredi-zaklad pro dobry pribeh, taky ze to je velmi slusny pribeh ale ma jednu hodne velkou chybu, je hrozne zmateny a neustale tak trosku poskakuje, cetl sem si jak se kral zacina bat ale nejak sem nepostreh ceho, asi nejpovedenejsi z celeho pribehu je formovani vojsk, to stou zmenou skupenstvi je uplne skvele 🙂 jenom by to chtelo trosku min zmatenosti

Leave a Reply