Lehce se posunula po posteli s nebesy a naklonila se nad něj.

      „Jsi tak sladký můj princi.“

Probral se ze svého spánku, hned jak na sobě ucítil její jemný pohled.

      „Řekl jsem ti už dneska, jak jsi krásná?“

      „Dneska ne, ale předtím snad tisíckrát.“

      „Vyzdobte sál, ať se leskne, ať září.“ a radostně se rozesmála. Byla šťastná. Vždyť právě dnes jsou Vánoce a ona je ta nejšťastnější na světě. Co víc si přát!

      „Princezno, já, nevím jak bych měl začít, ale… no, stalo se něco hrozného!“ teprve teď si všimla starého sluhy, který byl vedle ní už když vstoupila do sálu.

      „Proboha, neudělal si něco můj princ?“ v jejích krásných očích se zračil strach a až mateřská láska.

      „Ne, to ne, ale možná to s ním bude špatné. Na hranice našeho království dorazila vojska démona Sharana!“

      „Kdo to má být?“

      „Před léty se jeden velmi mocný král chtěl stát nesmrtelným, jeho posedlost došla tak daleko, že přislíbil duši ďáblu za svou nesmrtelnost. Je tedy věčně naživu, ale nemá duši. Chodí jak shnilá mrtvola a ničí vše kolem sebe. Říká se, že chce přivést peklo na zem, aby mohl mít zpět svou duši a navždy zde vládnout. Je to samozřejmě nesmysl, ale obsadil už většinu zemí známého světa, a to není moc dobré!“

      „Kde je teď můj princ?“

      „On už odjel, nechtěl tě děsit a bál se, že by jsi ho nepustila. Teď by měl být tak v půlce cesty na hranice.“ když zahlédl její pohled, lekl se. Zapomněl už skoro, že tato žena, která bude jednou jeho královnou, bývala mocná čarodějka. A co bývala, ještě jistě bude, jen se své moci vzdala kvůli své lásce.

      „Připrav mi koně a mé staré oblečení. Vyrazím za svým princem.“

      „Ale paní, to nemůžete, pán to výslovně zakázal. Nechtěl ohrožovat váš život!“

      „Můj život je zbytečný. Když bude bez něj. Teď už jdi!“ starý sluha se odkulhal a mumlal si něco o bláznivých ženských, co se vydávají za chlapy.

       Velká brána se s obtížemi otevřela. Všechno bylo zmrzlé, jak už několik dnů královna Zima létala kolem. Z ní vyjela zahalená osoba na krásném bílém koni, který splýval se sněhem napadaným všude kolem.

       „Zavřete brány a neotvírejte je, dokud já nebo můj princ nebudeme před nimi stát! Poskytněte ovšem útočiště těm, kteří budou míti potíže. Nikdy neodmítejte žádosti o pomoc, ale také nikdy nezapomeňte bránit naše město, i kdyby jste při tom měli zemřít.!“ Vojáci hlídající bránu se uklonili až k zemi.

       „A ještě… veselé Vánoce.“ řekla smutně a pustila se k právě zapadajícímu slunci. Její postavu naposledy spatřili, jak se rozplývá a mizí v krásném světle noční oblohy. Led zaduněl a záře zmizela. Věděli, že nastal boj.

       Malá holčička se probudila z divokého snu. Měla v něm na sobě tak krásné oblečení! Jako princezna. Najednou si uvědomila, že dnes jsou Vánoce.

       „Vánoce! Mamí, jsou Vánoce!“ doskákala do ložnice svých rodičů a tam začala zpívat a tančit. Maminka se na ní krásně usmívala a její tatínek jí vzal do náručí a začal s ní točit. Cítila se tak šťastná. Tak šťastná!

       „Půjdeme se projít, prosím. Chci najít sníh.“ Její obličejíček teď trochu posmutněl. Co to je za Vánoce, když nemáme sníh. Ale hned se zase usmála, protože večer bude určitě sněžit!“

       Dvě velká vojska se na sebe vrhla jako hladoví psi. Strašný pohled! A tam někde v té vřavě je její princ! Kdo to ale může být. Byla zoufalá, který z nich? Sundala si kápi a objevil se překrásný obličej plný zoufalství a bezmoci. Její hnědé oči pátraly po jedné osobě mezi tisíci. Vytáhla meč a vrhla se do boje. Probodávala srdce a nechala za sebou takovou spoušť, které by nebyl schopný žádný smrtelník.

       Kdo tedy byla?

       Procházeli ulicí, mezi domy ve kterých byla úžasná výzdoba. Tedy, někdy až moc úžasná. Při té myšlence se rozesmála.

       „Čemu se to šklebíš špunte?“ zeptal se jí tatínek vesele.

       „Ta výzdoba…!“ a ukázala na nejbližší barák, v jehož oknech bylo plno růžových mašliček a neonových sněhuláků. Pak se s tatínkem smáli ještě hodnou chvilku. Dokud jim maminka neřekla, že se chce jít podívat do klenotnictví.

       „Mají tam otevřeno pouze do jedenácti, tak pojďte nebo mi zavřou.“ a usmála se na ně tak, jak to uměla pouze ona!

       Přecházeli ulici, když se z klenotnictví, ke kterému měli namířeno, vyvalil kouř.

       „Hoří, hoří. Musíme jít zavolat hasiče!“ křikl tatínek a zamířil k nejbližší telefonní budce. Z obchodu zatím vyběhlo několik maskovaných lidí. Policie už se blížila a bylo vidět, že značně zpanikařili se zvukem policejní sirény.

       „Vem jednu z těch ženských! Rychle!“ rozkázal jeden z maskovaných mužů jinému. Ten přiběhl k holčičce a její mamince a vzal malou holčičku a táhl jí pryč. Matka se za ní vrhla a zazněl výstřel. Zhroutila se k zemi v rudé kaluži. Holčička viděla jak její otec běží k maskovanému muži a další výstřel! Omdlela a zhroutila se do náruče svého únosce.

       „Zavolejte sanitku!“

       „Jak to s nimi vypadá?“ otázal se policista lékaře, který ošetřoval ty dva lidi, které dneska zranili lupiči.

       „Je to dobré. Oba budou žít a nezanechá to na nich žádné následky, tedy ne psychické. A co jejich holčička?“

       „Stále je nezvěstná. Ani se neozvali, že chtějí výkupné. Obávám se nejhoršího.“

       Její tvář postříkala krev z jednoho z těch hlupáků, co se jí postavili do cesty. Řítila se přímo k Shranovi a rozdávala lásku svého meče všem, kteří byli mezi ní a jejím cílem.

       „Za lásku!“ zařvala a napřáhla meč nad jeho hlavou.

       „Smrade malej!“

       „Nejsem smrad, jmenuji se Anabeth!“ oznámila statečně svým věznitelům.

       „Jsi malej blbej smrad. Nic víc.“

       „Nemluvte tak, jsou přeci Vánoce a o ty by se lidé měli mít rádi!“

       „Mě nikdo neměl nikdy rád. Nezáleželo na tom jestli jsou Vánoce nebo ne. Takže ticho, na ty kecy ti neskočim.“ řekl jeden z únosců.

       „Co s ní uděláme? Viděla nás všechny.“ řekl nejstarší muž.

       „Já bych věděl, je to hezkej smrad.“ zašklebil se a byly vidět jeho zčernalé zuby.

       „Dobře, je tvoje, ale pak se jí zbav!“ všichni okolo souhlasně zamručeli a odešli pryč. „Věc“ byla zařízena.

       Ten co zůstal jí zašeptal do ucha: „Miluju malý smrady!“ A šíleně se smál.

       Stála nad ním, v ruce meč, v očích odhodlání. Najednou zmizela. Byla prostě pryč. Celý svět upadl do temnoty, protože jeho ochrana zmizela. Zmizela ta, co dával svému světu snů sílu. Byla pryč!!! Pryč…

Otevřela oči a zařvala: „Anabeth!“ všichni se seběhli a nevěděli co mají dělat, jak to říct.

       „Víte, vaši dceru našli včera večer v čističce odpadních vod na kraji města. Byla mrtvá. Před smrtí ji znásilnili a pak ji hodili do vody. Snažila se vyškrábat nahoru a zlámala si všechny nehty. Nebyl to hezký pohled.“

       „Panebože!“ nebyla ani schopna pláče, prostě jen nepřítomně zírala do bílé nemocniční stěny a tiš e trpěla. Její dítě! „Ještě něco. Svou vlastní krví na stěnu napsala…“ ukázal jí fotku zašlé stěny , na které bylo napsáno.

 

Miluju vás

 

Nesmutněte, miluju

 

Veselé Vánoce

      Běžela ke svému manželovi, který byl stále ve špatném stavu, ale bylo mu už o dost líp, a začala plakat. Brečela tam dost dlouho, dokud se neprobral a pak brečeli spolu… navždy.

       „Rychle, už tu bude dítě. Chce už ven!“ ozval se dětský pláč.

 

 

 

 

       „Je krásné!“ pochválila právě narozené děťátko sestřička.

       „Jak se bude jmenovat?“

       „Bude se jmenovat Anabeth“ a oba rodiče začali brečet nad štěstím, které je potkala v tomto krutém světě.

       Záře se znovu objevila na obloze a hvězdy se rozzářily.

       „Teď už jsme v bezpečí a ty se mi brzo vrátíš má princezno.“

Svátky míru  pohody, rozdávejte radost a vyhněte se bolesti. Na tu je až moc času jindy.

Veselé vánoce a splněné sny, které zahřejí. A to nejen vás.

předem se omlouvám za chyby, překlepy a vše jiné… vše

 

 

 

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

Leave a Reply