Co jsem mohl dělat? Mohlo to být cokoli. Opravdu cokoli, jak už jsem to tolikrát zažil. Ty legendy se vinou naší historií, vlastně i současností, jako zlatá nit. Slyšíme je dnes a denně. Proto jsem tehdy odjel do Rumunska.

Nespěchám. Dávno jsem za sebou nechal ten rozkodrcaný autobus, umně, ikdyž často nebezpečně, vedený po úzkých silničkách opilým řidičem a opustil jsem i turistickou stezku vinoucí se lesy a pohorky nazvanou Drákulova cesta, kde se ještě zdržovalo těch několik dobrodružnějších turistů, které už nelákaly mořské pláže, slunce a pětihvězdičkové hotely.

Nikdo za mnou nezůstal. Poslední blízký přítel zemřel před léty, takže mě nikdo nebude postrádat. Měl jsem všechen čas světa, vlastně jsem se mohl prodírat tímhle borůvčím do nekonečna. Sehnul jsem se a utrhl pár modrých kuliček, barvivo promočilo kůži a nechalo za sebou skvrny, modré skvrny jaké nosí smrt. Ptáci zpívali svojí píseň, neměnnou pro lidské uši, cvrlikání a pískání pořád a pořád dokola. Zaposlouchal jsem se víc a po chvíli ocenil jemné odchylky ptačích hlasů. Jedni křičeli: „Nepřítel, pozor.“ A v odpověď se jim neslo: „Sem nevyskočí, to je člověk.“ „A nenese si zbraň?“ vykřikovali jiní. Podobně jak se handrkují i politici v parlamentech a báby na trhu. Naštěstí pro ptáky, až přijde opravdové nebezpečí instinkt je zachrání. Ale co mě?

Hrad ještě nebyl vidět, přesto jsem věděl, že je za ohybem kopce. Až mě omrzí borůvky, vyjdu na hranici lesa, chráněnou armádou křovisek, a odtud už uvidím starověké opevnění. Dnes už spíš zříceninu o které praví legendy. Žije tam smrt, říkají. Léta trvalo než jsem našel nějaké indicie. Pročetl jsem stovky knih, než jsem objevil místo, kde mohou žít. Sehnul jsem se pro další borůvky, napjatý a přesto plný nedočkavosti, jakou jsem už dlouho nezažil. Dech se zrychlil a ruce se třásly. Čekal mě krok do neznáma a to již brzy. Musím jít.

Kdysi bych možná dával větší pozor na křehký lesní porost, ne tak však dnes. Ne, neběžel jsem, přesto ten necelý půl kilometr zmizel pod mýma nohama hnedle a já otvory v mřížce listů a trnů sledoval hrad. Mohou mě vidět, vědí o mně, nebo jsou to jen pusté trosky? Ptal jsem se sám sebe. Žije někdo mezi těmi kameny, poskládanými před staletími, aby bránily obchodní cestu na sever. Cestu která tu až dávno nevedla, takže hrad zpustl, mocné věže spadly a sídlo ovládl břečťan a mech. I odsud jsem ale mohl vidět jednu z budov stále stát, než mi můj zrak zakalila mlha, která se jak vrah přikradla ze svahu a pohltila celé údolí.

Stál bych tam snad ještě dnes a snažil bych si uchovat ten okamžik napjetí, očekávaní a doufal v překvapení. V mlze se ale rozžalo světýlko. Mohlo to být tam, jak jsem viděl okno v budově hradu, ale začalo se přibližovat, plížilo se šedým příkrovem, který pokryl svět, až prošlo kousek kolem mě. A nenesl jej člověk. Když se ztratilo někde za mnou, proplížil jsem se k hradu. Tiše jako myšlenka, kradl jsem dopředu, tak jak mě naučila léta zkušeností. Kapky houstly a vzduch ochladl, až jsem se otřásl. Potom jsem našel stezku mířící vzhůru a na ní stopy. Nebyly čerstvé, ale ani staré a já se vydal nahoru. Vítr rozháněl mlhu a brzy jsem znovu spatřil hrad, jenom pustou zříceninu, jak odsud smutně shlíží na údolí vynořující se z mlh. Divočina byla nádherná a já se zastavil a díval se na kopce porostlé lesy, krajinu vlnící se jako rozbouřené moře táhnoucí se k obzoru, tu a tam stále bojující s mlžným závojem.

Mezi zuby cimbuří se někdo pohnul. Nechtěl být viděn a já hrál jeho hru. Naposled jsem přejel očima od východu k západu a vyrazil nahoru ke svému cíli. S každým krokem rostlo starobylé tajemství, které hrad skrýval, přímo se zhmotňovalo ve vzduchu, avšak málokdo by jej ucítil. Zahlédl jsem další stopu, nebyla taková jako ty dole, jenom letmý, skoro nesmělý dotyk země, jako by se nad ní někdo vznášel. Znovu jsem zastavil a měřil si trosky, kde na mě čeká nový život nebo konečná smrt a vysvobození.

Kamenná podlaha byla zvučná a akustický sál nesl moje kroky jako hromobití. Z polic na dřevěných balkóncích, které odolaly zubu času, mě pozorovaly knihy. Bylo jich mnoho, staré svitky z dob, kdy většina lidí ještě neuměla číst, vázané v těžké kůži a tepané zlatem, vyplněné příběhy, které lidé zapomněli. Šel jsem dál do středu místnosti. Louče na zdi nedávno hořely a na zemi ležel kousek seschlého jídla. Slunce zatím venku zapadalo a sál se propadal do temnoty. A já najednou nebyl sám.

Instinktivně jsem sáhl po meči, který zůstal zabalen v batohu a přinutil se utišit vzrušení. Nečekal jsem, že by mě mohli zabít, ale to nečeká většina těch, co zemřou. Udělal jsem krok dopředu a ozvěna zaburácela místností, pak jsem stoupl na schod, dřevo zapraskalo a můj hostitel zmizel a já nevěděl kam. Vyšel jsem tedy nahoru a prohlédl první svazek. Linky zlata nesoucí překrásné umělecké obrazy plynuly pod mojím prstem, vystupovaly a mizely jako hory dole v údolí. Cítil jsem vůni starého papíru a ženského parfému a ocel mě zastudila kousek pod bradou. Zkameněl jsem.

Vzduch se ještě chvěl, jak jej meč necitlivě prosekl a jeho ostří, vykované skutečnými mistry před mnohými roky, se mi opíralo o krk, kousek od žíly, kterou neúnavně proudil život do mozku. Spustila se kapka krve.

„Kdo jsi?“ ozvalo se rumunsky. Ve tmě jsem nemohl vidět tak jako upíři, ale hlas byl měkký a vysoký. Musela to být žena. Vzduch se mísil s parfémem, který vháněl krev do podbřišku. Pomalu jsem zasunul knihu zpět na místo a nadechl se. Vzduch proudící hrtanem napjal kůži nad ním a ostří prohloubilo brázdu zející krvavou propastí v mojí kůži.

„Hledal jsem tě,“ troufl jsem si říci. Okamžik překvapení, pro nás pro oba.

„A kdo jsem?“ ozvalo se ještě ze tmy. Potom se louče rozzářily. Nemohly vytlačit všechnu tu temnotu noci, daleko od světel měst, ale ukázaly Ji. Stála teď, bradu hrdě vztyčenou a hruď vypnutou, dole pod schody, opírala se o meč. Byla rychlá. Šaty mimo všechnu tu módu co běžela na molech v Paříži a New Yorku, přesto vkusné, erotizující, s nádechem exotiky starých časů.

Díval jsem se moc dlouho. Její obraz se rozmazal, když se rozběhla, a kov mě zastudil v rozkroku. „Tak kdo jsem, cestovateli?“ zeptala se znovu. Hlas jí zvučel jak struny harfy. Plnil sál koncertem.

„Upír,“ zkusil jsem. Zasmála se a rty odhalily dva nepřirozeně dlouhé tesáky.

„Hledal jsi upírku,“ řekla. „To slyším prvně.“ Meč se spustil a zmizel v pochvě, jenž si nesla v druhé ruce. „Tak jsi našel. Pojď pojíme teď spolu a pak … Kdo ví. Možná tě nechám odejít.“ Vzala mě za ruku a táhla dolů. Její kůže byla měkká a hladká.

„Třeba nebudu chtít odejít,“ řekl jsem. Stůl se objevil uprostřed sálu obtěžkaný všemožným jídlem. Maso z dobytka a ryb, jablka, hrozno, broskve i mango, plátky sýra a v nich zabalené olivy, chléb vonící cibulí i celozrnné plátky potřené pomazánkou. Vzala si kousek rajčete a pomalu žvýkala, dívala se, co si vezmu.

„Dlouho jsem s nikým nepila víno.“ Tleskla a hrozny zmizely. V míse zašplouchala červená tekutina. Vzala dva poháry z broušeného křišťálu a ponořila je dovnitř. Jeden mi nabídla. Její rty polaskaly sklo a pár kapek vína přeskočilo, pořád se ale dívala na mě. Hodil jsem do sebe celý pohár, abych trochu zklidnil mysl. Bylo hořké až příliš, ale osvěžující.

„Co když to byl jed?“ zeptala se a úsměv zazářil přes mozaiku broušeného skla.

„Mohlas mě zabít už dávno.“ řekl jsem

Položila skleničku a převrhla ji. Víno se rozlilo po stole jako rozbouřená rudá řeka, omývalo mísy s jídlem, až nakonec skočilo přes okraj. „Jed je zábavnější.

Proč jsi sem přišel?“

Nalil jsem si ještě víno, ale nenapil jsem se. „Žiju už dlouho a všechno, co si jen člověk může přát, jsem pohřbil dávno za sebou. I svět je jiný, příliš rychlý pro starého muže.“

„Vypadáš mladě,“ řekla, „dokonce jsi i hezký.“ Nepřestala se usmívat. Vlasy, ne úplně rovné, černé jako peří vran, spadaly až na záda a rámovaly tak obličej, dobře stavěný a hezký.

„Kolik je upírů?“ zeptal jsem se potom.

„Jsi lovec.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Tak co na tom záleží.“

Přisunula si svoji židli. Prohlížela si mě a já se nemohl nedívat na ni. Potom mě vzala za ruku, vstala a rozeběhla se jako malé dítě. Táhla mě nahoru, kolem knih a ven na vrcholek rozbořené věže. Mraky ustoupily hvězdám a celá obloha zářila nerušena světly měst. Vyprávěla mi legendy o upírech přicházejících z hvězd, o lidské krvi a pověr o česneku. Vyprávěla o sobě a tehdy jsme se sblížili.

Vydal jsem se hledat novu výzvu. Žil jsem přes tři sta let a svět letěl kolem. Mladí umírali a chtěli život stihnout hned, zatímco já už měl všechno za sebou. Procestoval jsem všechny země, viděl říše vzkvétat i padnout. Svět techniky se přede mnou rozvíjel jako poupě a jeho růže už byla veliká a krásná, ale já dávno nehledal novinky, nesledoval každodenní pořád stejné zprávy. Stále jsem miloval ženy, to ano, ale už dávno se neotáčím za každou hezkou sukní. Když jsem pohřbil svojí poslední manželku, překrásné děvče z ranče v divoké zemi na jihu Čile, kde lidé ještě žijí spontánně a radují se z maličkostí, kde ještě nevládne technika, vydal jsem se najít někoho, kdo mě pochopí.

„Musíme být rychlí,“ povzdechla si, „v naší přirozenosti jsme každým dnem dokonalejší.“

Staré kamenné dlaždice potom vrzaly a nejedna se vyhoupla a spadla do hloubek pod sebou, když jsme spolu bojovali. Měla meč starší než ona sama, pulzoval starými upírskými kouzly z dob kdy ještě vládli světu. I já měl meč podobných kvalit, vyrobený starou technikou, posvěcený generacemi šamanů v Karélii. Byly jsme dva stíny míhající se na vrcholku věže, byla v tom síla a uvolnění.

Odskočila a odsunula můj meč, její rty se dotkly mých. Jaký je to divný pocit líbat přes upíří tesáky? Ucítil jsem v ústech krev, ale nevšímal si jí. Její tělo pulzovalo z předchozí námahy, srdce bilo o závod a stále rychleji. Sklouzla rukou na stehno a já odhalil její ňadra, přirozená, nádherná. Milovala úžasně.

Ráno bylo chladné. Ležel jsem nahý a ostrý studený vítr kousal hluboko do kůže. Mlha opět zakryla kraj a smazala rozdíly mezi všemi, jen velký světlý disk ukazoval, kde se asi skrývá slunce.

Sešel jsem dolů, dovnitř hradu a našel jí sedící v křesle. Vypadala netečně, bez jediného pohybu. „Bojíte se slunce?“ zeptal jsem se. Jako by se do ní znovu vlil život, zamrkala. „Ne. Můžeme chodit ve dne, ale nemáme ho rádi, jeho dotyk není příjemný,“ řekla.

Zůstal jsem mnoho dní. Kolik to se rozmazalo v rytmu našeho vztahu – milování, diskuzí, provázejících nás do nocí o její podivné rase a nesčetných procházek pod listy dubů a buků. „Co budete dělat?“ zeptal jsem se jednou.

„Žádní mladí se nedožijí dospělosti. Svět je pro ně příliš rychlý i rada starších má co dělat, aby sama přežila.“

„Můžu vám pomoci. Můžu vám dát nový svět, kde budete moci žít zas jako dřív,“ řekl jsem. Stiskla mi ruku.

„Třeba už máme odejít. Nás čas už skončil.“

Vítr šuměl mezi listím staletých velikánů. Někde veverka rozštípla oříšek a skořápka se skutálela po kmeni dolů a přistála v podrostu mechu. V dálce ale zazněl řev motorů pil a potom nářek lámaných větví, jak další z pamětníků padnul.

„Rada to nedovolí. Musel bys porazit nejstaršího z nás, abys prokázal svoje schopnosti. Jeho meč ale duní při každém úderu a lidské oko nezachytí žádný z jeho pohybů. Byl tu dříve než všichni lidé, sám učil mágy v Atlantis, ne můj milý, toho nesmíš vyzvat.“ Skončili jsme v objetí, bradu měla opřenou o rameno a vlasy vířící ve větru mě šimraly v obličeji. „Ne dnes,“ zašeptala.

 

Rychle jsem kráčel noční ulicí. Kočičí hlavy drkotaly s každým krokem a podzimní vítr mi snášel k nohám listí ze stromů na náměstí, ale nikdo si jich nevšímal. Byla tma a jenom několik odvážlivců se krčilo na ostrůvcích světla pod veřejnými lampami. I oni mohli cítit, co se děje pod povrchem.

Jaká úžasná zpráva, šířilo se světovými deníky. Existují bytosti dychtící po lidské krvi. Starodávná rasa upírů, po léta devastující lidské pokolení, avšak s pomocí moderních zbraní se jich zbavíme jednou pro vždy. A oni to vědí a jsou připraveni.

Kráčel jsem dál a zatoulal se v myšlenkách k mé poslední návštěvě. Tady pod ulicemi města, s nejvyšším patrem kanalizace a ještě hloub do podzemních paláců zastiňující svojí krásou většinu výtvorů lidské ruky. Zámky na Loiře, Sixtinská kaple, katedrála Notre-Dame ani Empire State Building se nikdy ani nepřiblížili těm úchvatným místům dole pod povrchem. Možná pyramidy nebo Čínská zeď jim může konkurovat monumentálností, ale žádný člověk nikdy nedosáhl zručnosti upírů.

Stál jsem tam tehdy, sál byl prázdný a potemnělý. Trvalo mi několik let dostat se do blízkosti Rudzina, nejstaršího z upírů, ale nakonec moje snažení ocenil a přijal mě. Po čtyřiceti letech.

„Váš svět končí, ale já vás můžu zachránit,“ řekl jsem mu, ale on neposlouchal. Hněv naplnil jeho tělo, ale on jej chladně ovládal a zazvonily meče. Bojovali jsme dlouho, jak dlouho to nevím, protože čas brzy ztratil smysl. Souboj byl vyrovnaný, meče se míhaly sem a tam, nahoru a dolu, cinkly o sebe a vylétla sprška jisker, jako malé líné světlušky se snášely k zemi a za nimi další a další, meče stále neztupené. Kolem dokola se vyrojilo několik obyvatel podzemí a brzy každý sledoval ten souboj. Bez jediné hlásky, ať už v úžasu nad soubojem, nebo jim to velela starodávná tradice, zatímco souboj pokračoval.

Byla tam i ona, překrásná upírka v těsné kožené kombinéze a musela se dívat. Slza, jen jediná, jí unikla z dokonalého sebeovládání, když moje krev zkropila kovovou mozaiku podlahy. Hrál si se mnou celou dobu, byl to vyrovnaný boj a najednou jsem neměl šanci. Jistě měl jsem něco v záloze, ale on nejspíš byl s mečem rychlejší mojí myšlenky. Kdyby rána šla o trošičku hloub, už nikdy bych nedokázal zastavit krvácení a zůstal bych ležet na teplém kovu.

Poslechne mě dnes? Lidé už věděli, kde se ukrývají města upírů a hodlali rázně zakročit. Ano, i upíři to věděli a nechystali pěkné uvítání, sami dlažební kostky to věděly a já s nimi. Neohlížel jsem se na nikoho, ale oni si mě měřili. Lidé sedící pod lucernami, podivného cizince, a černý plášť vlající za ním, který si sebejistě kráčí nad doupětem ohavnosti – městem upírů. Můj meč zůstal ukrytý pod pláštěm, ještě že tak, jinak by mohl některý z těch hrdinných hlupáků zemřít a jeho obličej popudit další lidi z prvních stránek novin.

Ztratil jsem se v uličce, kam nesahaly zářivé ruce luceren, vytáhl víko kanálu a skočil dolů. To samé v té chvíli udělaly elitní jednotky na jiném konci města. Lidé netušili proč kanalizace nemuseli nikdy opravovat a výsledkem upíří práce byla i ojedinělá akustika. Zaslechl jsem rozkazy i první výstřely. Všichni ti vojáci zemřeli, proto teď nastoupí roboti a výbušniny. Opustil jsem patro kanálů a zamířil níž.

„Tak je to tady, příteli,“ řekl Rudzin, seděl na kruhovém sedátku a okolo se tlačil zbytek rady starších.

„Pořád vám můžu dát nový domov,“ řekl jsem.

„Můj domov je tady. Jestli najdeš někoho, jděte si,“ řekl a naznačil, že už se víc nechce bavit. Hledal jsem tedy, ale nikdo takový nebyl. Žádný upír si už nepřál žít déle. Chtěli zemřít spolu s jejich kulturou.

„Ani ty se mnou nepůjdeš?“ zeptal jsem se jí.

Zakroutila hlavou. „Pro co bychom žili. Vzpomínky?“ Ale odešli jsme. Lidé zdaleka ještě nebyli připraveni a válka se táhla roky. Brzy došla upírům trpělivost, přišlo to s prvními mrtvými a zamířili na povrch. Historie to bude dlouho vzpomínat, ikdyž lidé by raději zapomněli, jak upíři vyvraždili celá velkoměsta a obrátili je v trosky. Nebo to byli lidé, kdo je rozbořil, když rozzuření vládcové poslali do podzemí jaderné bomby, ale v upířích městech už nikdo nezůstal.

I já po masakru odešel a ona šla se mnou. Užili jsme si posledních nádherných sedm let. Zatímco mi se milovali, její bratři umírali. To když se ručička vah přesunula na druhou stranu.

Jednou za mnou přišla. Slunce se sklonilo k západu už před měsícem a nebe ozařovalo jen zelenomodré kouzlo polární záře. Vítr se uklidnil a poslední nesmělé vločky přistávaly z bezmračné oblohy.

„Bylo to krásné,“ řekla po dlouhém polibku. Bylo v něm všechno. Byl poslední.

„Proč končit?“ zeptal jsem se jí.

„Všechno jednou končí. Na tomhle světě už pro mě není místo.“

„Proč se nechat zabít, můžeme počkat až přijdou sem?“ navrhl jsem, ale konec už byl tu.

„Ani pak to pro tebe nebude snazší. Měla jsem nádherný život. Díky tobě, hlavně díky tobě.“ Nebyl poslední, polibek ještě přišel. „A nehodlám se nechat zabít od lidí,“ šeptla.

Záře zmizela a mraky se znovu stáhly, jako opona za představením, a zasypaly zemi přívalem bílých krystalků. Závěje sněhu zase nakrmily svoje tlustá břicha. V dálce zavil vlk.

„Jak dlouho toužíš žít ty? Co tě pohání, když už jsi všechno zažil?“

„Sbírám příběhy,“ řekl jsem. „Třeba se někdo poučí.“

„Tak na mě vzpomínej v dobrém,“ hlesla. Poslední polibek, krátký, ale sladký. Chtěl jsem jí zadržet, ale neměl jsem dost odvahy.

Jaký má smysl zemřít? A Proč žít? Tázal jsem se.
Mají upíři nebe?

Třeba ho jednou najdu, napadlo mě, když jsem se zadíval k temné obloze.  


Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Mila

    Překrásné. Vše plyne hladce a lehce, až na pár drobností profesionálně. Velice příjemná větná skladba i tempo, celkový tón. Měla bych trochu výhrady ke gramatice, ale jinak, všecka čest. Ten posmutnělý, stoický, přemýšlivý tón vypravěče je podmanivý. Úvod mě přímo vtáhl dovnitř a byla jsem schopná si představit prostředí prakticky bez problémů, což u mě není časté.

  2. Alcil

    Teď jsem si znovu přečetl svůj komentář a zjistil jsem, že je přinejmenším dost hloupý.
    Tvá povídka mne opravdu zaujala, při prvních odstavcích člověka příjemně mrazí v zádech, následuje popis velmi rychlý a děj nabývá na intenzitě. Konec pak sice nepřekvapí, ale alespoň zůstane utajena identita hrdiny a příčina jeho dlouhověkosti, což přidá na tajuplnosti.

Leave a Reply