Romuk u holčičky usnul i přes její skřeky a nadávky. Pomalu a klidně oddechoval ponořen do světa snů, skrytých myšlenek a tužeb.

            Holčička se pomalu uklidňovala, jakoby tušila, že konec je už blízko, tak blizoučko, že nemá cenu vzdorovat. Její mysl byla omámena stínem a otevřena jakékoliv manipulaci. Její pohled zcela zeskelněl a ve stejnou chvíli se vzepjala v provizorních poutech. Byla prohnutá jako luk, postele se dotýkala jen nohama a hlavou. Hluboko, v těch nevidomých očích bylo vidět děs a poznání. Věděla co se jí nevyhnutelně stane a vůbec se jí to nelíbilo. Pomalu se její svaly uvolnily a ona ležela na posteli bez hnutí. Ale už to nebyla ona, ten nevinný pohled zmizel a nahradil jej zcela jiný, pohled plný bezmocné zloby. Pouta se sama rozvázala a ona se podívala na svého opatrovníka, ten se právě probudil a vyděšeně se díval na malou špinavou holku s umaštěnými vlasy.

            „Chcípni,“ řekla a nebyl to hlas té malé, tento zněl jinak. Jakoby dutě, zdálky a ano, připomínal Medorův.

            Romuk ani nestihnul vytasit dýku, tak rychle zemřel. Medor se rozhlédnul po místnosti, vzal si do rukou meč a potácivě vyšel ven. Tělo té malé se mu špatně ovládalo, ale jak řekl jeho mistr, je to jen otázka zvyku.


* * *


           V hradišti propuknul zmatek a to se Medorovi líbilo. Čím déle byl pod vlivem svého mistra, tím více jej obdivoval a nyní, když mu jeho pán poskytnul tělo, byl ochoten udělat cokoliv v jeho jménu. Tak právě činil. Prosekával si cestu vojáky, které před necelou minutou vzbudil poplach. Podle všeho se z lesa něco vynořilo a sápalo se to na hradby. Mladý čaroděj věděl o co jde. To byl jeho mistr a neklidní mrtví, kteří jej následují kamkoliv.

          Měl jediný cíl-dostat se k bráně a otevřít ji, popřípadě napáchat co největší škody. Jelikož u vrat bylo příliš mnoho lidí, rozhodnul se pro druhou variantu. Vydal se k sídelní budově, tam si určitě užije…


* * *


          Merteš seděl v přítmí soukromého pokoje jednom mnoha Oberonských pohostinství. Takovéto místnosti byly obyčejně dost velké pro šest lidí a byl v nich stůl, police, pohodlné židle, zvon na obsluhu v přízemí a samozřejmě těžké dveře na dvojitou petlici.

          Jediné světlo v místnosti vycházelo z těch několika svíček na stole, které ozařovali zdobené příbory a talíře. Vzduch byl provoněn zvláštní vůni, která uvolňovala mysl i tělo.

Kožina už začínal přemýšlet, že se jedná o ztrátu času, když někdo zaklepal. „Dále,“ hlesnul.

            Dovnitř vešla upravená žena s podnosem plným jídla a pití. Postavila jej na stůl, usmála se na něj a zatrylkovala nepříjemně pištivým hlasem: „Pan Jadius se dostaví za chvíli, před chvílí přišel a něco vyřizuje s mým panem otcem.“

S tím vycupitala zase ven.

Další chvíle čekání a nakonec vstoupil ten, na kterého čekal. Hlavní předák Livéniova klanu Gabriel Jadius, všeobecně obávaná osoba a velmi specificky uvažující muž. Byl oblečen do černého kabátu, který měl na hrudi šest zdánlivě stříbrných knoflíků, límec měl vytažený, takže mu z boku nebylo do tváře téměř vidět. V ruce držel černou vycházkou hůl, zakončenou jak jinak než lebkou.

            Jeho oči byly fialové, obličej pobledlý a vlasy dlouhé a černé jako zimní noc. Dalo by se o něm říci že je zvláštním způsobem pohledný, oválný obličej byl symetrický s naprosto neutrálním výrazem, který byl způsobený léty pyšné nesmrtelnosti.

            Posadil se proti Mertešovi, hůl si položil na stůl a začal si pomalu rozepínat kabát, jeden knoflík za druhým v dokonalém a děsivě přesném tempu. Pod kabátem měl černo rudý společenský oděv. Jakmile si odložil, pohodlně se rozvalil v křesle a prohlížel si hlavici své hůlky.

            „Jsem rád, že jste přijal naše pozvání pane Kožino,“ pověděl spíše hůlce než jemu a pak se na něj zadíval. Pohled těch zvláštních očí byl opravdu nepříjemný, blesklo Mertešovi hlavou těsně před tím, než odpověděl.

            „Jinak to snad ani nešlo pane, proč ty tajnosti?“

            Upírův pohled Merteše přeměřoval a odhadoval, nutil Kožinu přemýšlet, kolik toho Gabriel ví. Co když to vědí? I přes všechna bezpečnostní opatření, které vedení inkvizice učinilo… Ne, to snad ani nemůže být možné, nebo ano? Jeho obavy se potvrdili, když se Jadius usmál.

            „Víme o projektu Olw Kurnol. Dost na to, abychom věděli o co vám jde.“

Merteš zamrkal.

            „Cože?“

            Upír prudce vstal a z dolního konce své hůlky nechal vyjet dlouhou čepel, která se zastavila jen malý kousek od inkvizitorova oka.

            „Nedělejte ze mě hlupáka,“ cedil mezi zuby Jadius a vpíjel se pohledem do svého „obchodního partnera“. Kožina viděl pečlivě vyleštěnou čepel tak zblízka, že neměl zájem se s upírem hádat. Zamručel něco na souhlas a Gabriel si, tak rychle jako předtím vstal, sedl a zasunul čepel.

          „Takže, jak už jsem řekl, víme o projektu Olw Kurnol. A víme i to, čeho se právě dopouštíte.“

          „Co po mě chcete?“

          „Obchod, nic víc než pouhý obchod.“

             „Je vám jasné že něco takového musím probrat s nadřízenými?“

             „Ano, do svítání tu na vás budu čekat a pokud nepřijdete…no, raději přijďte,“ dodal zlomyslně Jadius a tajemně se při tom usmál.

Merteš se vydal do noci a spěchal ke chrámu.


* * *


            Stín sledoval z povzdálí své bezduché služebníky při útoku na hradiště. Vše šlo takřka podle plánu, jen poplach se spustil moc brzy. To však vůbec nehrálo roli, byl si jit, že toto hradiště dobije. Vše vycházelo dle plánu a když nad tím tak přemýšlel dokonce o něco lépe. Nepočítal, že se mu podaří dostat pod svou kontrolu toho hloupoučkého mladíka, který neměl ani tušení co se děje. Ještě pár dní a bude se moci pomstít.


* * *


            Volkana vytrhl ze spánku zvuk zvonu, který rezonoval v jeho lebce. Jen pomalu si uvědomoval co se děje, postupně k němu však pronikl křik a všeobecný shon, který se nesl do té doby klidnou nocí. Pomalu vstal, vyhlédl z okna a když spatřil co se děje, okamžitě se začal oblékat. Jakmile byl hotov, vzal si kroužkovou zbroj a meč, aby mohl čelit tomu zmatku venku.

            Sotva otevřel dveře vyděšeně zacouval; za nimi stála ona malá holčička a držela v rukou meč a na obličeji se jí rozlíval šílený výraz. Zaútočila. Byl to výpad nejen přesný a dobře naplánovaný, ale také velmi silný. Volkan sotva vykryl a už musel čelit dalšímu útoku, tentokrát vedenému na hlavu.

Kryt, který předvedl byl přímo ukázkový a dřív než mohla holčina cokoliv udělat, přesunul se k ní tak těsně blízko, že ji mohl kolenem udeřit do břicha a zároveň jí svou zbraní blokovat tu její. Dívka se prohnula a měla evidentně vyražený dech, sípala, všemožně chrčela a kuckala. Volkan toho využil a levou pěstí jí praštil do obličeje.

Než se vzpamatovala ležela na podlaze beze zbraně. Generál k ní popošel a ztěžka oddechoval. Vše se událo strašlivě rychle, jednali za něj jeho instinkty a léta praxe. Nyní mu bylo líto, že jí tak ublížil. Ovšem, jeho cit zmizel v okamžiku kdy ji slyšel promluvit. Hlas byl dutý a chraplavý, plný zloby a nenávisti.

„Hlupáku,“ řekla ta věc a bleskově se postavila. Volkan po ní reflexivně sekl mečem, ale ťal jen vzduch. Dívka kolem něj jakoby protančila a pak je kopla silně do zad. Byla by jej zabila, kdyby v tu chvíli do pokoje nevešel rozespalý, ale kuší ozbrojený Dorah. Když viděl holčičku, zdvihající meč k úderu, okamžitě vypálil. Šipka našla svůj cíl v jejím břiše, dívka se prohnula a začala křičet. Na zem kanula černá krev a Medor se potácel v křečích po pokoji byl opravdu velmi rozzlobený, ten chlap s tou kuší právě vytáhnul toho Imodijského velitele ven, a bylo slyšet, že zabedňují dveře. Popadla jej slepá zuřivost a začal mlátit do vší silou do dveří.

„To ji zdrží,“ slyšel hlas a následně na to druhý odpovídal; „Pojď za mnou, chci si promluvit s naším inkvizitorským kamarádem.“


* * *


            Inkvizitor však na svém pokoji nebyl a ani jinde v budově jej neviděli. A ke všemu se zdálo, že bitvu o hradiště prohrávají. Byli obklíčeni ze všech stran a nepřátel neubývalo, císařských mužů však ano. Zoufalá situace se vyhrocovala, brána začínala pomalu, ale jistě povolovat pod tupým nátlakem zvenčí. Dřevo v ní praskalo a panty se začínali nebezpečně viklat. Volkan si to vše prohlížel a snažil se přijít na to, jak nemrtvé pobít a zvítězit; nevšiml si malé postavy, která se plížila ze zadu směrem k němu. Medor po něm vrhnul dýku, a byl by ošklivě zasáhnul jeho nohu, kdyby se nestalo něco zvláštního.

            Dýku jakoby strhnul závan větru, změnil její směr a nechal ji zapíchnout se něškodně do země. Volkan se otočil a s hrůzou hleděl na rozběsněného Medora v dívčím těle jak se po něm vrhá jedním velkým skokem. Reflexivně před sebe dal meč a tím pádem se skokan napíchnul jako sele na rožeň. Vytáhnul meč a bodnul znovu. Do srdce.

            Někdo se zasmál, byl to inkvizitor a stál kousek od nich.

            „Obávám se, že tohle ji jen zpomalí, pojďte za mnou dokud to jde.“

            Volkan se rozhlédl po okolí a jakkoliv se mu to nelíbilo, jeho jedinou nadějí byl inkvizitor, kterému příliš nedůvěřoval. Podíval se na tělo a pomyslel na to, že by mu useknul hlavu. Ale to zkrátka udělat nemohl, pořád to ještě byla dívenka a je jedno jak moc posedlá či šílená. Rozeběhl se společně s Dorahem za inkvizitorem.


* * *


            Uzavřeli se společně s několika zbývajícími muži v sídelní budově a začali ji zajišťovat; okenice a dveře vyztužili prkny ze stolů a židlí.

            Inkvizitor, který se představil jako Petr Zvošjina, jim posvětil zbraně; nyní stačilo jen škrábnut, nemrtvý se zhroutí a už nevstane. Téměř hodinu trvalo, než byly všechny zbraně posvěceny a připraveny k použití. I tento relativně krátký čas stačil nemrtvým k tomu, aby v několika místech budovu narušili ať už rozražením oken, či přímo stěn.

           Neměli jinou možnost než prorazit a doufat, že to celé přežijí.

           „I v zoufalém pokusu je špetka naděje,“ zašeptal Dorah, když vybíhali ven.

Pokračování příště

Komentáře

komentářů

About The Author

13 komentářů

  1. Phentermine

    Hi there! Your site is cool!——————————-<a href="http://lol.to/bbs.php?bbs=onlinegames&q uot;>online casino</a>onlin e casino<a href="http://online-casino.freewebtools.com&q uot;>online casino</a>onlin e casino<a href="http://onlinepoker.freewebtools.com&quo t;>online poker</a>online poker<a href="http://www.1st-phentermine.net/phenterm ine_diet.html">phentermine diet</a>phentermine diet<a href="http://www.1st-phentermine.net/prescrip tion.html">phentermine prescription</a>phentermine prescription<a href="http://www.1st-phentermine.net/history. html">phentermine history</a>

  2. Alcil

    Mně se tahle část se synem jeví značně vtipně. Pak ještě ta hláška s těmi levitujícími předměty. Já mám mnohem raději rozporuplné hrdiny, který prostě v některých ohledech selžou. Jinak na chlapech s rodinou nic divnýho neni. Ale tam mi to prostě nesedí.

  3. Alcil

    Jak ten student našel v knihovně knihu, která může zničit celý svět. Tak to je monstrózní klišé. To je základ tak možná do počítačové hry jako Diablo, ale ne do vypointované povídky. Pak když tomu hrdinému Volkanovi řekli, že má syna a jak se má k světu. To jsem se taky usmíval, jak je ten týpek dokonalý, má syna, rodinu, je hrdina. Tomu prostě nikdo nemůže nefandit. Anebo když tomu studentovi soudcové říkali, že asi zapříčinil smrt hromady lidí a ohrozil celý svět, aby si pak mezi sebou řekli, že to vlastně tak strašný není a že mu dají jen nějaký minimální trestík. Jediný, co v mně udržuje napětí je ten záhadný projekt inkvizice, doufám, že ten změní celý můj pohled na tuhle povídku.

    • Aldarix

      To s tou knihou- dočkej času, pár věcí se vysvětlí:)

      Co je na tom podobného parodii, když má chlap rodinu?

      Ad soudci: To je tak trochu moje chyba, to zmíněné Dernoldovo zaklínadlo by jej ale zbavilo veškeré moci a případně i vzpomínek. Měl jsem to rozvést.

      • arvi

        Nemyslíš, že už je čas dát sem to pokračování???

      • Epic

        dneska dojde k pár změnám tak dnes by to nebylo vhodné, ale v nadcházejícím týdnu určitě ano.proto psal o tom, aby to zde nebylo přealdarixováno.

Leave a Reply