Merteš Kožina se procházel nočním Oberonem a shledával, že město je v noci stejně úchvatné jako ve dne. Čekala jej noční porada na jedné z místních universit a on se snažil si alespoň trochu vyčistit hlavu. Nikdy by o sobě netvrdil, že je pohledný, měl delší světlé vlasy, hnědé oči, na jeho nose bylo vidět, že už byl několikrát zlomený a přes celý obličej se mu táhla ošklivá jizva-vzpomínka na setkání s několika tvory z Pustin. Pokud jste opominuli tyto věci, nebyl jeho obličej ničím zvláštní, snad jen silně vystouplými lícními kostmi a vysokým čelem. Když se pohyboval, dělal to s jistou tichou elegancí, která předznamenávala, že napadnout ho by mohlo být velmi, opravdu velmi hloupé.

            Jeho oblečení nebylo vidět, byl celý zachumlaný v těžkém, tmavomodrém plášti s kapucí.

            Většina lidí by si řekla, že je lepší se někomu takovému vyhnout, ale zdálo se, že se najde i několik, kteří jej chtějí kontaktovat. Jako příklad bychom mohli uvést jednoho z upírů Livéniova klanu, jednoho z nejmocnějších upířích rodů. Tento příklad právě vystoupil ze stínů a postavil se Mertešovi do cesty. Reakce byla bleskurychlá, v Kožinově ruce se jakoby odnikud objevila vrhací dýka a hladově vyčkávala, až bude hozena.

           „Mám zprávu,“ zašeptal vampýr a přistoupil blíže se zdviženýma rukama dávaje najevo mírumilovnost, „o tom, po čem vy z inkvizice tak pasete.“

            „Mluv.“

            „Vše má svou cenu, to by jste si měl uvědomit. Měli bychom se co nejdříve sejít, jen vy a můj pán. Ani jedna strana nepřijde zkrátka,“ s tím se pomalu otočil a odešel do noci. „Po té vaší poradě vás budeme čekat,“ ozvalo se těsně předtím, než jej pohltila tma. Zanechal za sebou udiveného Kožina jeho zmateným myšlenkám. O co upírům může jít?


* * *


            Místnost, ve které se universitní rada postupně scházela ke schůzi, byla kruhová a pokrytá bohatým zdobením. Ke středu se snižovala až vznikl jakýsi prostor, který byl určen řečníkovi. Stupňovitě od něj byly v kruzích lavice a stoly pro posluchače, které byly pravidelně protkány rozestupy a uličkami. Osvětlení bylo nádherné, staral se o něj obrovský křišťálový lustr, zavěšený na stropě zdobeném nádhernými malbami, zobrazujícími všemožné legendární tvory od bohů po draky.

            O hodinu později už tam byli všichni, kdo byli přizváni. Zástupci inkvizičního aparátu Řádu světla, mezi kterými byl i pan Kožina, několik čarodějů z Koriontu a místní universitní rada. Její představený se právě postavil a sjednával si klid. Byl to postarší plešatý muž s tvrdým a nesmlouvavým výrazem. V pravé ruce měl vycházkovou hůl s kýčovitou stříbrnou hlavicí zdobenou do podoby dračí hlavy. Vysoký, oděn v tmavě zeleném rouchu zdobeném zlatem vzbuzoval úctu.

            „Vítám vás zde a jsem neobyčejně potěšen, že jste reagovali tak rychle na naši výzvu. Měl bych se představit, jsem Valkož Reziam, rektor zdejší university. Jak jistě víte, jeden z našich studentů se před nějakou dobou dostal k opravdu starým knihám a našel v nich opravdu nebezpečná kouzla. Podle všeho se mu podařilo osvobodit nějakou nesmírně silnou bytost, s neuvěřitelnými schopnostmi,“ říkal a vstoupil do prostoru vyhrazeného řečníkům.

            Odmlčel se a rozhlédl po posluchačích.

            „Stojíme před velkým problémem, jinak bychom se neopovažovali vás obtěžovat. Informovali jsme Řád světla,“ pokynul směrem ke skupině tří inkvizitorů, „a ten vyslal do oblasti několik paladinů a kněží. Generál Volkan Orodius je se svými jednotkami na místě a snaží se udržet situaci pod kontrolou. Předávám slovo panu Kožinovi, pro věc pověřenému inkvizitorovi.“

            Merteš vstal a došel doprostřed, Reziam ustoupil ke kraji a díval se na nějaké papíry, které mu podal jeden ze členů universitní rady.

            „Děkuji vám,“ poklonil se směrem k rektorovi a pak se otočil k posluchačům, „Jsem Merteš Kožina a byl jsem Řádem pověřen jednat jeho jménem v této záležitosti. Do oblasti jsme poslali specielně vycvičené muže, kteří budou v oblasti dohlížet. Mohu vás ujistit, že jednotka generála Volkana danou situaci zvládne, poslali jsme s nimi někoho na jejich ochranu-už by o něm měli vědět.“

            Jeden z Korionťanů se postavil a došel k Mertešovi. Měl dlouhý černý vous, sahající téměř k jeho pasu. Vlasy měl ostříhané velmi nakrátko, jen z jednoho pramene byl upleten masivní cop téměř tak dlouhý jako jeho vousy. Uhladil si své béžové roucho a odkašlal si. „My vám můžeme nabídnout podporu velkého rozsahu, převážně magickou – proto zde také jsme. Jste si opravdu jist, svým tvrzením, že Řád světla je schopen to urovnat? Nic ve zlém, ale…“ nechal větu vyznít do ztracena. Jeho modré oči se do Merteše vpíjeli jakoby sondovali každičkou část jeho mysli, a v jeho výrazu byla vidět obrovská odhodlanost.

            „Děkuji vám za vaši štědrou nabídku, ale myslíme si, že Řád světla si s tím poradí, když má podporu Imodijského vojska,“ odpověděl mu stručně inkvizitor. Mág se zachmuřený a zjevně pohoršený otočil a šel zaujmout své místo. V síni to začalo šumět šepotem.

            „No, myslím, že pro dnešek by to stačilo,“ prohlásil rektor a vstal ze svého místa. Začal si balit své věci stejně jako ostatní v síni. „Další jednání proběhne zítra touto dobou, až budeme mít k dispozici dostatek informací.“

           Kožina se spokojeně usmíval, když opouštěl sál. Pak si však vzpomněl na schůzku s upírem a úsměv se stal křečovitým a nepřítomným.


* * *


            Venku na něj čekal. Postava zahalená v tmavé kápi, která se k němu nenápadně připojila cestou z porady.

             Když se vzdálili od rušného centra upír jej oslovil.

                 „Pane Merteši, chtěl bych s vámi mluvit o něčem velmi, hmm delikátním.“

             Merteš se rozhlédnul po pěkně udržované ulici, lemované kamennými měšťanskými domy a když usoudil že jej nikdo jiný nesleduje odpověděl.

            „Dobře, o co jde?“ a měl ruku v kapse, kde skrýval svůj nůž.

            „Měli bychom jít jinam, co vy na to? Někde, kde budeme mít více soukromí. Zavedu vás na jedno klidné místo, tam se setkáte s mým nadřízeným.“


* * *



            Sotva co Volkan odešel, zabezpečil inkvizitor dveře a přešel ke svým zavazadlům. Zpod věcí denní potřeby vytáhnul něco zabalené v těžkém plátně, donesl to ke stolu a tam to rozbalil. Byla to kniha opatřená skobou, která ji svírala. Inkvizitor cosi zašeptal a kniha se uvolnila, rozevřel ji zhruba uprostřed, posadil se a potichu si pro sebe četl.


* * *


           Temnota se plížila lesem směrem k hradišti, poháněna hladem a touho zabíjet. Jemně opalizující obrys Medora šel vedle temného stínu, plujícím po napadaném listí.

            „Medore, nyní dostaneš svou příležitost, bude však jen jedna jediná a pokud ji promarníš…“ nesla se studeným vzduchem ledová a syčivá slova. Konec věty se ztratil v tichém zachechtání.

            „Ano, můj…mistře,“ odpověděl jakoby zdálky váhavý hlas mladého čarodějnického učedníka, toho času i ducha.

Pokračování příště


Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

Leave a Reply