Medor se rozhlížel po zvláštní šedivé krajině, která se rozléhala všude okolo něj. Viděl univerzitu i město okolo ní, ale zdálo se, že vše vybledlo a zestárlo. Univerzita byla stará a poničená, okna vymlácené a většině budov chyběla střecha. Jakoby zdálky k němu doléhal vítr, který nesl pochmurný dunivý zvuk. Rozeběhl se na universitní náměstí, které vždy bylo místem klidu a odpočinku jak pro studenty, tak pro učitele. Okolo něj se rozléhal pěkný parčík.

Nyní to tak nevypadalo.

Stromy byly bez listí, jejich zčernalá kůra se loupala a byla roznášena větrem po okolí. Mozaika, která zdobila zem, byla vylámaná a mísila se s troskami budovy. Dunění zesílilo.


* * *


            Imodijský generál stál nad postýlkou malé holčičky a snažil se nezvracet. Všude okolo se linul strašlivý puch výkalů, které znečišťovali postel dívky. Byla na ní přivázaná prostěradly a házela s sebou tak, že jen díky prostěradlům nespadla na zem.

            Romuk, stojící kousek od něj, se naklonil a šeptem mu sdělil co se stalo.

              „Nevíme co s ní je, začala prý na všechny prskat, a plivat. Jeden z mužů jí za to dal facku. Vrhla se na něj a div, že ho neuškrtila.“

           „Neuškrtila?“ podivil se také šeptem Volkan a poodstoupil od postele.

           „Ano pane, nevíme jak je to možné, ale ta malá málem zabila holejma rukama chlapa. Když to viděli ostatní, přivázali ji k té posteli, nechci ji dávat do díry, ale jestli to takhle půjde dál…“ odpověděl mu smutným hlasem. Výrazem díra se označoval druh žaláře používaného na tomto hradišti. I dospělí chlapy udělali téměř cokoliv, aby se jí vyhnuli.

           „Zatím ji tu nechte, řekněte někomu ať ji omývá vodou a dává na ni pozor. Je tu nějaká hospodyně?“

           „Ne, jen moji a vaši muži pane. Z vesnice dosud nikdo nepřišel.“

           „Já vím.“


* * *


           Rádkyně Iljona se procházela na večerním vzduchu v universitním parku a snažila si pročistit hlavu. Naprosto nechápala co se děje, a navíc měla výčitky kvůli Medorovi. Neměla na něj při prvním slyšení tak křičet, možná by ještě žil, kdyby nebyla tak horkokrevná. S jejími dlouhými světlými vlasy povíval studený vítr, kterým se jakoby nesl smutný zpěv. Rádkyně se zastavila a poslouchala. Všude okolo bylo ticho, jen občas, jakoby náhodou zaslechla ve větru šepot. Měla zvláštní, nepopsatelný pocit, jak tam stála na zdobené mozaice uprostřed malého parčíku. Ačkoliv byla teple oblečena, mrazilo ji až v morku kostí a u úst se jí tvořila pára.


* * *


            Medor viděl jak na náměstíčko s mozaikou přišla nějaká žena. Viděl ji jen mlhavě a v obrysech, jakoby byla jen duch. Zastavila se a zdálo se že něčemu naslouchá. Medor se k ní přiblížil a dotkl se jí. Jeho ruka prošla skrz její tělo a on cítil krásné teplo, které z ní vyzařovalo. Bral si je k sobě, sobecky a neuváženě. Žena se zapotácela a upadla na zem, on i přesto pokračoval a vysál z ní veškerou energii. Měl pocit, že svět okolo něj je barevnější, a že i okolí se změnilo. Nebylo tak poničené a pochmurné.

            „Á, Medore,“ ozval se za ním chladný hlas.

Vyděšeně se otočil a zíral na to, co vysvobodil z útrob smrti. Stín se k němu přiblížil a promlouval chladným a temným hlasem.

            „Vidím, že si zvykáš na nový způsob existence. Ten život, který jsi z ní vysál, z tebe za chvíli vyprchá a ty se přiblížíš zpět k hranici. Nikdy nenajdeš klid-budeš odsouzen k takovéto existenci navěky.“

            „Co jsi to se mnou udělal? A proč?“

            „Nejde o to co jsem udělal nebo ne, ale o to co udělám.“


* * *


            Volkan stál před jedním z pokojů, který se nacházel v sídelní budově a nesměle zaklepal. Chvíli bylo ticho a pak se dveře otevřeli a odhalily siluetu majitele pokoje.

„Co si přejete pane?“ otázal se vyrovnaný hlasem muž ve dveřích .

„Mohu dále?“

„Jistě,“ řekl a ustoupil Volkanovi z cesty.

Pokoj byl velmi skrovně zařízený, na stole byla hromádka papírů, kterou osvětloval trojramenný svícen. Vrhal na všechno v pokoji strašidelné a tajemné světlo.

Muž zavřel dveře a dal Volkanovi židli. Sám se posadil bokem ke stolu, ze kterého vytáhnul láhev vína a po chvíli rabušení i dvě skleničky. Obě naplnil a jednu z nich podal Volkanovi.

„Takže, co ode mne potřebujete?“ zeptal se muž a napil se vína.

Generál se zadíval na skleničku a chvíli se zdálo, že neví jak začít. „Vím, že jste inkvizitor, a myslím si, že vím proč tu jste,“ řekl nakonec.

„A kvůli čemu tu podle vás jsem?“ zašeptal muž, kterému bylo jasné, že jakékoliv zapírání nemá smysl.

Volkan se ošil a odkašlal si, byl z toho muže skutečně nervózní, vždyť o inkvizitorech se vyprávějí různé věci. Nakonec se odhodlal a pověděl mu to. Ani nevěděl proč, ale šeptal také.

„No, to je zřejmé…Máte nás chránit, nebo ne?“

Inkvizitor se pousmál a odložil víno na stůl. „V podstatě ano, ale nyní, už je pozdě a já mám nějakou práci,“ konstatoval klidně a pokynul směrem ke dveřím.

„Aha, dobře,“ zakašlal Volkan, vstal a vrátil skleničku s nedopitým vínem. Bylo mu jasné, že mu inkvizitor neřekl celou pravdu.


* * *


            V zešeřelé místnosti stál jen jeden muž, ostatní se vydali na stráž , nebo šli spát. Celými kasárnami se rozléhalo ticho, které bylo narušené jen jediným zvukem-ten vycházel z oné zešeřelé místnosti.

            Romuk vyděšeně sledoval malou holčičku, která se svíjela na posteli a vykřikovala věci, při kterých by zčervenala i šlapka. Nejhorší bylo, že nevěděl jak jí pomoci. Mohl se jen dívat jak trpí. Do spoře osvětleného pokoje vešel Volkan a kývnul na něj.

            Vyšli ven do studené noci. V dálce slyšeli vlky a u úst se jim tvořila pára.

             „Pane, ta holčička,“ začal Romuk, ale byl přerušen Volkanem.

             „To, počká. Pošlete někoho ať nenápadně sleduje toho může co přijel s námi. Toho v té tmavě modré kápi.“

             „Smím se zeptat proč?

             „Ano, to smíte. Podle mě je to inkvizitor, je na něm však něco divného, podle mě něco tají.“

             „Inkvizitor? Ale pane…“

             „Je to rozkaz kapitáne,“ okřikl jej nesmlouvavě generál, „a berte jej jako velmi důležitý.“


* * *


             Romuk se vrátil do místnosti s holčičkou a generál se vydal ke svému pokoji v sídelní budově. Byl unavený a chtělo se mu spát. Děvče bylo neklidné a na něj pomalu padala dřímota.

             Mezitím venku, generálův pobočník Dorah držel hlídku na palisádě. Hradiště nyní vypadalo zvláštně, všude bylo ticho a tma narušovaná jen světlem ze dvou budov a z několika táborových ohňů. Obloha byla překrásně jasná a oba měsíce vysely nad krajinou a jakoby znuděně pozorovaly všechno lidské snažení. Jejich záře a mdlé, avšak překrásné světlo hvězd, ozařovalo krajinu; krajinu, která nyní byla nositelkou obrovského břemene. Ač Dorah nic neviděl a neslyšel, cítil z okolních lesů jakousi úzkost a závan tajemna. Kdyby byl opravdu vnímavý věděl by, že kraj okolo strašlivě trpí, že trpí přítomností zla, které se pohybovalo po okolí. Zla, které se blížilo k hradišti.

Pokračování příště

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply