Lidská mysl ráda zkoumá nové věci. Občas se jí tato vlastnost šeredně nevyplácí.

Lesem se mihnul stín, za ním další a další. Přibývalo jich, plazili se z děr v zemi, ze starých, pověstmi opředených stromů a z hlubokých černých jeskyní. Les potemněl a ztichl, ptáci ve stromech přestali zpívat, a zdálo se, že ani vítr se neopovažuje narušit vyděšené ticho. Zvířata to cítila, hluboko ve svých myslích věděla, že se v lese cosi objevilo. Několik ptáků vzlétlo s vyděšeným pískáním a spustili tak menší déšť hnědého listí, kterého na stromech s blížící se zimou přibývalo. List dopadl na zem a šlápla na něj nehmotná noha, která po Teonském povrchu už neměla nikdy chodit. Noha něčeho, co už nemělo nikdy spatřit světlo světa, něčeho co se zformovalo ze stínů. Prostor okolo té věci byl zakryt pláštěm nenávisti a strachu, lesní porost vadnul a drobnější zvířata umírala v ošklivých křečích.

„Svoboda,“ řekla věc a vydala se k okraji lesa.

* * *

Proti obloze se nad jedním z mnoha šibeničních vrchů rýsovala silueta muže, kopajícího lopatou do země. Bylo vidět, že podobnou práci už dělá dlouho, jeho pohyby byly stereotypní a navyklé na tuto práci. Vedle něj leželo tělo zločince odsouzeného za kruté a bezcitné vraždy. Mrtvola byla obvázána šedivým rouchem, které se při pohřbech používalo; toto však postrádalo svaté symboly, bylo by to jejich znesvěcení, použít je na někom takovém.

Zdálo se, že hrobník spěchá, určitě chtěl být před západem slunce doma. Bylo mu nepříjemné stát na lysém kopci u okraje Pustiny a nechávat si ničit své staré klouby mrazivým vichrem. Ani nevnímal čas, ale když skončil, uvědomil si, že slunce je těsně nad obzorem a utápí se v červeni, jakoby krvácelo na okolní krajinu.

„Tak kamaráde, postýlku jsem ti připravil,“ prohlásil hrobník a chytnul mrtvolu za kotníky, aby ji šoupnul do hrobu.

Nebožtík se zničehonic pohnul a pak se posadil. Bylo vidět, jak se tápavé ruce snaží vymotat z pohřebního rubáše. Hrobník vyděšeně couval od probouzejícího se těla. Teskný zpěv se začal ozývat i z okolních hrobů a hlína na nich se začala převalovat, jak se něco pokoušelo dostat ven. Hrobník tam fascinovaně stál, neschopen pohybu, nohy mu vypověděly službu a on jen zíral jak se poloshnilé a kostlivé ruce noří ze země…

* * *

Medor stál naproti zrcadlu a snažil se upravit své neposedné vlasy tak, aby si mohl dovolit předstoupit před univerzitní radu. Byl to pohublý blonďatý mladík s pihovatým obličejem, nyní staženým strachem. Uvědomoval si, že jeho osud se bude odvíjet od následujících dvou hodin. Když byl spokojen, vyšel ze dveří a vydal se k soudní síni. Po levé i pravé ruce mu šel dobře ozbrojený strážný. Doprovodili jej až dovnitř a pak se postavili ke dveřím, aby zabránili jeho případnému pokusu o útěk.

Stál na jakémsi podiu a z vrchu na něj shlíželo dvanáct zachmuřených členů univerzitní rady. Jediným světlem v místnosti byl masivní lustr visící přímo nad ním. Tíha ticha, které v místnosti bylo na něj dolehlo více, než kdyby na něj křičeli.

„Posaďte se,“ řekla žena-rádkyně s hákovitým nosem a pokynula mu ke křeslu stojícímu uprostřed místnosti.

Ačkoliv se mu kolena třásla a v krku měl knedlík, posadil se a upřel oči na radu. Pokoušel se o neprůstřelný výraz, aby si dodal sebevědomí.

„Jste obviněn z činů proti lidskosti,“ říkala žena s hákovitým nosem, „z maření příkazů univerzitní rady a vloupání do zapečetěné části knihovny. Dále pak z odcizení většího obnosu peněz za pomoci magie,  zranění tří strážných a z pokusu o útěk z věznice. Chcete něco dodat?“

„Mrzí mě to, a kdybych jen tušil, kam to vše dojde, neudělal bych to,“ řekl a snažil se, aby to znělo přesvědčivě.

„Tak vás to mrzí?“ Zachechtal se hubený muž sedící nalevo od něj. „Jen mrzí? Víte vy co jste způsobil? Vy jste probudil tu věc! To vy jste zapříčinil ztrátu kontaktu s několika periferními vesničkami, vy jste je nepřímo zabil!“

Na tohle neměl Medor co říci, díval se do země a po tváři mu tekla slza.

„Kvůli vám se po okolí procházejí naši mrtvý a ohrožují nás! To vy jste to probudil a pak ještě snažil ututlat!“ zařvala žena s hákovitým nosem a praštila pěstí do malého stolku, který měla před sebou.

Medor zdvihl zarudlý obličej a podíval se na ni. „Netušil jsem, kam až to zajde,“ vzlykal, „opravdu jsem neměl v úmyslu někomu u-ublížit, jen jsem chtěl v-vědět c-co to je…“ ke konci už plakal.

„Tvé slzy nelitují tvé oběti -i když nechtěné- ale tebe Medore. Ty jsi věděl, že do zapečetěné knihovny je vstup zakázán, ale přesto jsi do ní vstoupil. Věděl jsi, že kniha je dílem dávných temných umění, přesto jsi ji studoval. Věděl si, že použití těchto exorcismů je přísně zakázáno, přesto jsi je použil. Podle mě jsi vinen,“ řekl muž, co se před chvílí smál a sklonil hlavu. Všichni ostatní rádci to udělali také-uznali jeho vinu…

* * *

„Pane! Mám zprávu!“ křičel běžec a utíkal k veliteli předsunutých vojenských sil Imodijského císařství. Generál byl urostlý muž, zjizvený, ale svým způsobem velmi pohledný. Krátké hnědé vlasy, oči téže barvy, silná brada s neholeným strništěm a přemýšlivý pohled vytvářeli úctyhodnou kombinaci i bez povšimnutí jeho výzbroje-na míru kovaného meče a kroužkové zbroje upravené trpasličími řemeslníky tak, aby byla velmi lehká a zároveň velmi pevná.

Převzal zprávu, odstranil pečeť a četl. Byly to špatné zprávy, měli se stáhnout do jakéhosi malého hradiště  nacházejícího se tři dny cesty na východ. Nemrtví se tam prý stahují a bylo by dobré vědět, jak se to vyvine.

„Děkuji ti,“ podal běžci list zpět, „řekni mužstvu, ať se připraví k přesunu.“

„Ano pane,“ zasalutoval muž, ale neměl se k odchodu, „mám ještě jednu zprávu, od vaší ženy.“

„Ano? Povídej…“ řekl velitel a v jeho očích bylo vidět strach.

„Dítě se narodilo v pořádku, pojmenovala jej po vás-Volkan. Je to silný chlapec a zcela zdravý, podle nějakého koriontského muže prokazuje magický talent a to velmi silný- nechává okolo sebe levitovat drobné předměty, jen tak, pro pobavení..“

Strach z velitelových očí zmizel a nahradila jej úleva, chlapec zdědil silné magické nadání po dědečkovi z matčiny strany-občas to přeskočí generaci. „A co dál?“

„Říkala, že na sebe máte dát pozor a zbytečně chlapy nehnat. Je nedočkavá vašeho příchodu a připravuje oslavu.“

„Děkuji ti,“ řekl Volkan zasněně a poslal podřízeného pryč. Za necelé dva lorémy mu končila služba a on se měl vrátit do sídelního města, ke své milované rodině. A nyní, když věděl, že má zdravého syna se domů opravdu velmi těšil.

* * *

Nehmotný stín stál na jednom z mála kopců v okolí a sledoval jak se nemrtví dostávají do vesnice. I z té dálky k němu doléhal vyděšený křik farmářů a jejich dětí.

Vesničané se opevnili v jedné z největších budov a z prvního patra házeli po mrtvolách kameny, židle a všemožné další těžké předměty. Několik jich vlastnilo luk a stříleli do nepřirozených bestií šípy, to se však ukazovalo jako neúčinné. Kolem hlavních dveří byla nashromážděná obrovská masa bručících a vrčících těl snažících se dostat dovnitř. Po chvíli se ozvalo křupnutí a dveře se prolomily. Nemrtví vnikly dovnitř a byli přivítáni vyděšeným vřískotem vesničanů.

Stín pomalu vyblednul a pak jej odvál vítr. Tam kde stál, byl porost povadlý a jakoby spálený.

* * *

Medora vedli zpět do jeho cely, kde měl vyčkat do vyrčení trestu. Byl zpocený, špatně se mu dýchalo a měl mžiky před očima, hryzalo jej svědomí a výčitky pomalu pohlcovali jeho mysl. Když zavřel oči, viděl ten stín, tu věc co vypustil ven, jakoby ji měl vypálenou pod víčky.

* * *

Volkanovi muži pochodovali přes klidný a relativně tichý les, jediný rozruch tam činili oni, smáli se, zpívali a žertovali. Volkan jel v čele konvoje na koni a vedle něj jel jeho pobočník Dorah, rozprávěli o událostech, které se děli. Zdálo se, že se zničehonic začali objevovat v jedné provincii nemrtví a všelijaké další běsy. Pustiny znovu lidem dokazují, kdo má navrch. Ovšem Dorah o něčem takovém pochyboval. Byl to obyčejný muž, s plnovousem a přátelskýma, modrýma očima; v jeho povaze bylo o všem filosofovat.

„Musí to mít i jinou příčinu, než je občasný útok tvorů z Pustin. Ta oblast je přece proti nim dobře chráněná a zničehonic ‚bum‘ – máme tu hrozbu. Myslím, že to je trochu jinak, proč by do oblasti posílali sedm paladinů, kdyby to nebylo vážné?! Řád světla něco tají, to mi můžete věřit pane.“

„Psst,“ syknul Volkan a kývnul ke třetímu muži jedoucímu několik metrů napřed, „je to inkvizitor, Řád ho poslal s námi.“

„Jak to víte?“

„Všiml jsem si toho přívěšku co nosí-ovšem oficielně je tu proto, aby předal nějakou zprávu v hradišti. Já si myslím, že na nás má dát pozor a popravdě, jsem rád, že někoho takového poslali s námi,“ šeptal velitel.

„No, snad máte prav-Pozor!“ utnul v půlce slova pobočník. Z křoví vyběhlo něco malého, špinavého a mířilo to přímo k nim.

„Nestřílejte!“ křičel Volkan. Všiml si, že je to jen malá holčička, než k nim doběhla, zhroutila se vyčerpáním.

Velitel přikázal, aby ji vzali sebou.

* * *

Medor hořce plakal, už byl na cele dva dny a jeho svědomí jej stále znovu a znovu obviňovalo. Strážný, co mu dával jídlo řekl, že situace vypadá špatně, nemrtvých přibývalo a lidští osadníci se ztráceli jen tak v lesích, aby z nich vyšli za soumraku toporným krokem postrádajícím vůli. Nemohl nic dělat, jen sedět a čekat na rozhodnutí rady. Doufal, že to bude smrt, měl pocit, že to jediné by mohlo vše odčinit. Nevěděl, jak strašlivě se mýlí…

* * *

Holčička dostala horečku, těsně předtím než dorazili na hradiště. Všude se rozléhalo ticho, narušované jen pravidelným sekáním dvou seker-to muži připravovali dřevo na večer.

Volkan obhlédl na několika místech poničenou, kruhovou palisádu, chránící několik domů za ní. Hradiště tu stálo už dlouho, bylo však vidět, že bylo několikrát přestavěno a jinak upraveno. V nynější podobě byly uvnitř dvě velké budovy ze dřeva, s kamennými základy-první sloužila jako sídlo, místo pro důležité osoby a zároveň poslední bašta případných obránců. Druhá budova byla ubytovnou a zbrojnicí zároveň, zbylé místo v hradišti zabírali provizorní plachty a dvě polní kuchyně.  Ticho tam bylo jen proto, že většina mužů byla nyní v nedaleké vesnici a připravovala obyvatelstvo na nadcházející noc.

* * *  

Medor stále seděl ve své cele a díval se na protější stěnu. Jeho mysl byla otupená neměnným prostředím a proto uvítala vyrušení. Vešel strážný a podal mu řetěz. „Dej si pouta na zápěstí. Ano tak, a teď poď blíž,“ řekl voják a připevnil mu na ruce velký zámek. Medor využil příležitosti a vytáhl strážnému dýku a odběhl do rohu cely.

„Odhoď to! Slyšíš?! Odhoď to, nebo tě zastřelíme,“ řval a ukazoval na muže s kuší, který stál ve dveřích.

Medor se začal šíleně smát „Ano! Chci to!“ a s tím s dýku zabořil do břicha, těsně nad pupek. Strážní se k němu rozeběhli a snažili se jej zachránit, měli jej předvést před univerzitní radu živého. Avšak bylo jisté, že Medora už nic nezachrání, poslední co strážný z jeho úst slyšel znělo takto: „J-je mi t-to líto, d-doopravdy…“

Ovšem, s jeho tělem se pak začalo dít něco velmi podivného.

* * *

V soudním sále univerzity seděla celá rada.

            „Myslím si, že v kobce vytrpěl dost. Propustíme jej, prý je vyděšený a velmi jej hryže svědomí,“ říkala žena s hákovitým nosem.

            „Ano souhlasím, Medor si vytrpěl dost. Necháme jej dělat nějakou jednodušší práci zde na univerzitě, třeba třízení knih nebo poklízení učeben,“ pokýval hlavo její kolega.

            „Ale každopádně ho ještě trochu podusíme,“ pokračovala žena, „musí si uvědomit, že provedl byť neúmyslně něco strašného. A taky na něj sešleme Dernoldovo zaklínadlo, aby se to neopako-“

             Do místnosti vběhl uřícený strážný a ztěžka ze sebe vyhrknul „V-vážená rado. Medor právě spáchal sebevraždu, měli by jste se na to jít podívat.“

             Nikdo se na nic neptal, viděli hrůzu v očích strážného a bylo jim jasné, že není tak vyděšený jen kvůli Medorovi.

* * *

„Odneste to,“ krčila svůj hákovitý nos rádkyně Iljona. Před ní na zemi leželo to, co zbylo z Medora. Trochu cynicky si pomyslela, že toho nebylo mnoho.

„Co to bylo?“ zeptal se jeden ze strážných a sledoval své druhy jak odklízejí zbytky těla.

„To nevíme,“ zamumlala rada unisimo.

* * *

Pomalu a nenápadně se na Volkana sápala nervozita. Velitel hradiště, který se mu představil jako Romuk tvrdil, že se jeho muži měli už dávno vrátit. Pohlédl k obzoru a sledoval pomalu klesající slunce, drápy stále delších a delších stínů se jakoby stahovali k hradišti s každou minutou.

„Pane,“ zašeptal strážný který k němu přišel tak tiše, že jej ani nezaregistroval.

„Hmm?“

„Ta holčička, je to s ní špatné, měl by jste tam jít.“

Volkan si povzdechl a sešel po schodech dolů z hradeb. Tohle bude opravdu dlouhá noc a pokud to půjde tak dobře jako doposud, pomyslel si ironicky, možná by bylo lepší… Zahnal chmurnou myšlenku a vydal se k jednomu z domů.

* * *

Pokračování příště

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

Leave a Reply