Ondřej Gertner

            Ve studené kamenné místnosti byl jediným zdrojem tepla strohý krb, v němž prskalo několik špatně vyschlých nalámaných větví. V místnosti byl kromě jednoduché knihovny jen dubový stůl a vyřezávaná čalouněná židle. Po stole se povalovalo několik knih a svitků, několik neopracovaných i opracovaných drahokamů a manových krystalů a po obou stranách stolu stály manové lampy.

Legatus Necron, pán a jediný živý obyvatel tohoto podzemního sídla právě vstoupil do své komnaty. Vše bylo tak jako vždy, stejně jako už dobrých tisíc dní předtím. Vzal několik nesouměrných kusů dřeva povalujících se v rohů a vhodil je do krbu. Pohrabáčem prohrábl ohniště a chvíli se bez jediné myšlenky díval do tančících plamenů, vydávajících příjemné teplo a světlo.

Nekromant odložil pohrabáč a posadil se do své pohodlné židle potažené jemnou kůží a zasadil do každé lampy jeden z manových krystalů. Celý stůl i nekromantovu studovnu zalilo modrobílé světlo lamp a on vzal jednu z bachratých knih, které ležely na stole a otevřel ji.  Chvíli se pokoušel číst, ale pak knihu odložil.

Tohle byl jeden z těch dnů, kdy Legatus neměl sebemenší chuť do práce, bádání nebo vůbec nějaké smysluplné činnosti. Už od chvíle, co se dnes probudil se mu hlavo stále honili myšlenky o jeho vlastní budoucnosti, minulosti i současnosti.

Už je na tomto světě přes osmdesát let – požehnaný věk na člověka. Co víc, stále v plné síle. Otevřel zásuvku a vytáhl stříbrné zrcátko, které běžně používal při sledovacích kouzlech. Vypadal nejvýš na čtyřicet, ale z jeho tváře už se vytratila zdravá barva a kůži měl bílou jako stěna. Pravda, ve světle manových lamp zbledne každý, ale tohle byl neklamný znak blížícího se tělesného úpadku.

Nekromantie je zvláštní věda. Na jednu stranu dá člověku moc vdechovat život – pokud je tedy možné mluvit o skutečném životě – neživým nebo mrtvým věcem, zajistit si dlouhověkost a navíc spoutat síly temnoty. Na straně druhé vše, co má s nekromantií něco společného je poznamenáno jistým úpadkem a…rozkladem, ano, to je to slovo, rozkladem.

Vzal kalamář, brk a čistý svitek a začal si své postřehy zapisovat. Snad se budou hodit do jeho pojednání. Rozklad. Je to nejspíš zapříčiněno podstatou nekromantie, ukrytou v temnotě. Také vracení života mrtvému a oživování neživého není nic přirozeného a do příchodu nekromantie se jednalo výhradně o výsadu bohů. Možná, že bohové tím, že vše, co nekromant vytvoří je odporné, dávají najevo svojí nelibost s tím, že přišli o svoji výsadu, nebo možná je to jen proto, že žádný nekromant se nikdy ani nepřiblížil božské moci.

Legatus se zarazil. Je to skutečně pravda? Co Necron, První velmistr nekromantie? Ten přeci měl moc srovnatelnou s bohy. Oživil a držel v neživotě miliony nemrtvých a vládl jim. Ovládal dokonce i mocné upíry, kteří jsou pověstní svojí vzpurností a nikdy se proti němu žádný z jeho služebníků nepostavil (nebo o tom není nikde zmínka). Ale nakonec ani Necronova moc nebyla nekonečná, i vše co on vytvořil podléhalo rozkladu a nakonec i on nenávratně zemřel. Lépe řečeno, byl zabit, jeho duše uzavřena ve zmrtvělém těle, které pak jeho kati rozsekali na nesčetné kusy, zavřeli do stříbrných schránek a roznesly po celém světě, kde je pohřbili ve skrytých kryptách. Jeho odkaz však přetrval a Necron je ten, jehož jméno si mnozí nekromanti berou za své a přijímají ho, ač v pozměněné formě, při zasvěcení do řádu. To nejobvyklejší jméno mezi nekromanty má přeci i on – Legatus Necron – Vyslanec Necronův.

Náhle mu před očima vyvstala chvíle, kde on byl zasvěcen do řádu. Vzpomínal, jak byl společně s osmi dalšími adepty v katakombách pod hřbitovem v jednom lidském městě – na název už si nevzpomínal. Mistři je zkoušeli ze základních nekromantických dovedností, která zkoušeli na pohřbených tělech. Nejprve měli oživit kostlivce a přimět ho nosit kameny, složit z nich malou hraničku a následně je rozházet po celé kryptě.

Toto kouzlo zkoušeli s jedinými kostmi. První je oživil a následně z nich druhý vysál magii a opět propustil k věčnému odpočinku. Pak je znovu oživil a provedl totéž a nakonec ten, co konal zkoušku první musel propustit kostlivce toho, kdo konal poslední. Legatus si jen matně vzpomínal, kolikátý v pořadí byl, jistě věděl jen, že ani první a ani poslední.

Třetím úkolem bylo pohltit duši z čerstvě zemřelých. Měli k tomu každý jedno tělo, nepochybně zabité mistry pro potřeby zkoušky. Nikdy neměl rád práci s dušemi. Mrtvé tělo bylo jedna věc – bez duše, vlastní vůle či minulosti, na kterou by si pamatovalo. Jen prázdná schránka, která by jinak propadla červům a jiné mrchožravé havěti. Duše, to bylo něco jiného. Mnozí nekromanti využívají duše jako mysl pro své oživené služebníky. Ti se ale často bouří. Jiní duše stráví a přemění je v tolik potřebnou manu a sami poskytnou životní energii svému tělu. Zabití duše je však strašná věc a ač si to mnozí nekromanti nemyslí, je to tak. Nicméně byla to zkouška a Legatus obstál, ačkoliv ho pak několik let stíhaly vzpomínky pohlcené duše v nočních můrách. Nakonec se jich však zbavil.

Čtvrtým úkolem byla mumifikace. Těla, ze kterých vysáli duše měli teď nabalzamovat a nechat vysušit. K tomu museli pochopitelně použít kouzlo, protože ve vlhké kryptě by těla zetlela. Balzamování nebyl problém, s vysycháním to bylo horší. Adepti proto dostali za úkol opatřit mumie vysýchací kletbou a vrátit se na místo zkoušky za týden.

Když se tak stalo, nebylo jich už devět, ale jen sedm. Dva adepti zkoušku vzdali. Mumie jednoho z těch, co se dostavili se však začala rozkládat – vysýchací kletba nebyla dost silná a mistři mu to nakonec neodpustili. Nechali ho ještě vykonat poslední zkoušku – ovládnout cizí mumii. Tuto zkoušku nakonec zvládli všichni a mistři stanovili obřad zasvěcení na nov, jenž měl přijít za tři dny.

Když přišli po třech dnech. Čekalo je jen zvolení svého nového jména – dva další se rozhodli stejně jako on, také zvolili klasické jméno Necron Legatus. Ještě předtím se ale odehrálo něco, na co nezapomene asi nikdy – vypořádání se ztracenými…

Mistři povolali pár kostlivců, aby otevřeli 3 rakve, které leželi v protějším rohu krypty. Uvnitř byli tři mumie – živé mumie. Byli to ti dva, co nepřišli na pokračování zkoušky a ten, co ve zkoušce neuspěl. Jeden z mistrů tehdy řekl:

„Nekromantie není cesta, ze které se dá sejít a na kterou se nemohou vydat slabí a neschopní. Tito tři zklamaly Řád a budou za to potrestáni, budou zaživa pohřbeni a mumie z jejich těl a s jejich duší budou navěky sloužit Řádu, náhradou za čas a síly které jim čas věnoval. Budiž to pro vás varováním, každý kdo sejde cesty, bude ztracen.“

Byl to strašný výjev jak zmítající se mumie zatloukali do rakví a ještě stále slyšel jejich tlumené výkřiky a sténání. Při té vzpomínce částečně chápal, proč téměř nikdo mimo Řád nemá nekromantii – a nekromanty – v lásce.

Ale může se tomu někdo divit? Moc přináší tolik možností a pokud je možné získat další moc nebo nějak zabránit jejímu oslabení, tak pro to jeden udělá cokoliv. A nekromantie přináší velkou moc, takže není divu, že se to u mnohých podepsalo na jejich duších.

Nekromanta vyrušil příchod jednoho z jeho služebníků – Vlka. Byla to oživlá vlčí kostra, dokonce i s vlčí duší. Přesto ho měl Legatus zcela ve své moci. Ačkoliv se mu práce s dušemi lidí příčila, u zvířat mu žádné potíže nepůsobila. Vlk byl teď spíš poslušným pejskem, avšak stále dost schopným lovcem, aby mu obstarával potravu (kostlivec sám totiž pochopitelně žádné jídlo nepotřebuje)

Kostěný vlk vešel pootevřenými dveřmi a ve stále ještě velmi zachovalých čelistech svíral zajíce. Legatus vstal, vzal si od Vlka zajíce a pochválil ho – bylo zvláštní jak Vlk na chválu radostně reagoval. Vlastně to byl jediný nemrtvý tvor co dokázal projevit radost, kterého kdy Legatus viděl.

Zajíci tvořili velkou část nekromantova jídelníčku. Ačkoliv jeho tělo potřebovalo k životu stále více many a stále méně potravy, pořád bez jídla nemohl být. Dokonce si vytvořil i kinetické kouzlo na kuchání zajíců a tak stačilo vzít zajíce do vedlejší místnosti, kterou využíval jako kuchyni, položit ho na stůl a přikázat nožům, aby zajíce připravili na rožnění.

Vlk to vždycky se zájmem sledoval – Legatus se někdy domníval, že by zajíce rád zhltl, mít stále žaludek.

Zatímco se zajíc kuchal, vrátil se nekromant do své pracovny a vzal si stříbrné zrcátko. Seslal pozorovací kouzlo, aby se podíval na své ostatní služebníky. Do dnešních dnů mu zůstal jeden polámaný lidský kostlivec, stále neúnavně hloubící a zpevňující nekromantovo podzemní sídlo a několik nemrtvých ptáků a dalších lesních tvorů, kteří střeží okolí.

Ptáci posedávali různě po lese a nikde nebyla živá duše, kostlivec právě opustil podzemí, aby ve zbytkách zříceniny nad ním nabral několik kamenů na stěny chodeb. Vlk stále pozoroval přípravu zajíce a zdálo se, že už bude hotovo.

Legatus tedy odložil zrcátko, vrátil se do kuchyně, kde vzal zajíce již napíchnutého na rožeň, vrátil se do pracovny a posadil rožeň do krbu. Dalším jednoduchým kouzlem mu pak přikázal, aby se pozvolna otáčel, aby se zajíc rovnoměrně propekl. Pak se opět posadil do svého křesla a zamyšleně hleděl na chaos pokrývající jeho stůl.

Už je to dlouho, co mu společnost dělá jen ta hrstka nemrtvých těl. A všechno přitom začalo tak…malicherně. Do Řádu se rozhodl vstoupit poté, co jeho otec zemřel následkem moru. Matku nikdy nepoznal a s otcem odešel jediný člověk, který pro něj v životě něco znamenal. Chopil se tedy jediné příležitosti, která – jak se tehdy domníval – by jeho otci mohla vrátit život – nekromantie.

Čím víc ale zkoumal nekromantické umění, tím více bylo jasné, že by mohl oživit jen rozkládající se tělo bez duše a to bylo to poslední, co by chtěl. Jeho cesta směrem k nekromantii byla zbytečná, ovšem už se na ni jednou vydal a nebylo cesty zpět.

Vydal se tedy na cestu po světě, aby si našel místo, kde bude moci v klidu studovat nekromantická umění, ve snaze najít klíč k nesmrtelnosti. Cestou se k němu přidal troll Musob, který se stal jeho společníkem na dalších pět let. Tehdy byl Legatus ještě skutečně živý a nepoužíval na sebe žádná nekromantická umění na prodlužování života.

Musob byl zvláštní troll. Ačkoliv většina z jeho druhu byla vcelku hloupá, Musob byl docela rozumný a šikovný. Všechen nábytek, který tu má vyrobil Musob – i tuhle výtečnou židli. Po několika letech však začínal být nespokojený a pátým rokem se s Legatem rozloučil a šel svojí cestou. Trollové nikdy nedokázali být dlouho na jednom místě a dělat totéž. To byl možná důvod, proč jejich rasa nikdy nic velkého nevytvořila. Koneckonců, nemohl po Musobovi chtít, aby překročil vlastní stín.

Když odcházel, měl ho podle pravidel Řádu zabít a – dle libosti – ho zapojit mezi své nemrtvé služebníky. Legatus to neudělal a věřil, že místo jeho úkrytu neprozradí – a jak se zdálo, měl pravdu a v dnešních dnech byl už nepochybně mrtev – trollové mají ještě kratší život než lidé.

Vzpomínal, když přišel na toto místo. Našel tu jen zříceninu nějaké zapomenuté tvrze uprostřed lesa – malé a rozpadlé, ovšem tak vzdálené od civilizace, že sem nikdo nechodil, aby z ní odnášel stavební materiál na své domy. Nicméně bylo tu stále ještě dost kompletních koster – zřejmě ještě z doby, kdy byla tvrz pobořena a tak je Legatus oživil, aby pro něj zbudovali podzemní sídlo. Sám se tehdy zapojil do práce a vydatnou měrou přispěl i Musob.

I tak trvalo dobré dva roky než vykopali chodbu a dole jednu místnost. Tehdy tam žili, dnes je to jen vstupní sál, ve kterém je nastraženo několik pastí na nezvané hosty – ne že by sem někdy nějací zavítali, ale pro jistotu.

Bylo ironií, že jen co byla dokončena kuchyně a pracovna a začala se kopat dílna pro Musoba, troll odešel. Budoucí dílna se nakonec stala místností pro rituály a kostlivci (kteří se však postupně rozpadali a přestávali být k užitku) zatím vykopali ještě další místnost, ve které prýštil vodní pramen a předurčil ji tak jako zásobárnu vody. Teď kostlivci pracovali na kobce, kterou chtěl nekromant využít pro pokusná zvířata na své experimenty, což zatím nebylo dost dobře možné.

Pokud se mu jednou podaří vytvořit kouzlo, které dostatečně velké zvíře nezabije, ale naopak mu zajistí dlouhověkost, pak nebude problém aplikovat kouzlo i na člověka. V současné době neměl nic, co by se odvážil ozkoušet na sobě a tak mu nezbývalo než čekat, než kostlivec dokončí alespoň malou místnost.

Zdálo se, že zajíc už bude dostatečně propečený. Legatus se rozhodl, že je čas pojíst. V tom ho ale něco vyrušilo. Něco se začalo dít. Opět uchopil své stříbrné zrcátko a seslal pozorovací kouzlo. Uviděl jednoho ze svých nemrtvých ptáků – sojku – jak leží na zemi a z těla jí trčí šíp. Pak sojku zachvátili bílé plameny a obraz zmizel. Někdo našel jeho nemrtvého ptáka a teď se nepochybně pokusí najít i jeho. Musí se připravit.

Legatus neváhal. Přikázal kostlivci skrýt a zatarasit vchod do jeho podzemního sídla, sám si připravil svoji kouzelnou hůl a vybral energii z manových krystalů, které měl původně určené pro svícení. Pak posbíral knihy a spisy ze stolu a uložil je do knihovny – kdyby mělo dojít k boji, nerad by, aby spisy přišli k úhoně.

Teď už zbývá jen čekat, zda-li se vetřelcům podaří najít vchod do jeho skrýše. A i pokud ho najdou, bude nějakou chvíli trvat, než se dostanou dovnitř přes barikádu, kterou tam kostlivec pořád ještě hromadí. Dostal příkaz zatarasit vchod vším čím to půjde – volnými kameny, dřevem na topení i nevyužitými dřevěnými vzpěrami. Pokud se sem někdo bude chtít dostat, nezastaví ho to, ale přinejmenším zpomalí a vyčerpá.

Netrvalo dlouho a z druhé strany barikády, která již dokonale vyplnila celou chodbu už o sobě vetřelci dali vědět – začali barikádu odklízet. I kdyby to byl jen jediný člověk, kostlivec mohl jen stěží stačit nosit a přihazovat další harampádí, nadešel čas připravit se na boj.

Legatus poslal kostlivce do své pracovny, aby se ozbrojil pohrabáčem z krbu. Sám seslal na barikádu kletbu, která měla zapříčinit palčivé svědění všem, kdo se barikády dotknou. Zabralo to, odklízení očividně ustalo. Brzy však nekromant cítil, jak je jeho kletba odstraňována. Musí tam mít čaroděje! Bylo by zbytečné kletbu posilovat a zbytečně se vyčerpávat. Snad je barikáda dostatečně vyčerpá, aby je vyřídili magické pasti ve vstupním sále.

Legatus zazřel a zamknul všechny dveře, které v jeho sídle byly. Kostlivce nechal v kuchyni, která byla jedinou cestou do jeho pracovny. Vlka nechal sedět za dveřmi tak, aby si ho vetřelci při příchodu nevšimli a mohl je napadnout ze zálohy. Rovněž dal stranou svoji pohodlnou židli aby se mohl za stolem pohybovat a případně stolu využít jako krytu.

Pak seslal pozorovací kouzlo na své stříbrné zrcátko aby se podíval na přicházející vetřelce. Byli to dva lidé a jeden elf. Jeden člověk byl bez pochyby čaroděj, druhý vypadal na válečníka. Elf byl ozbrojen zcela tradičně lukem a dvěma dlouhými dýkami. Všichni se postupně propracovávali barikádou a už jim očividně mnoho nezbývalo k tomu, aby prorazili dost velkou díru na to, aby všichni prolezli do vstupní chodby.

Po necelé čtvrthodince už válečník zmizel ve vstupní chodbě následován elfem a čarodějem. Teď je čekají magické pasti.

Bylo ticho jediný zvuk, který bylo slyšet bylo praskání ohně v krbu. Ten klid byl neskutečně dotěrný. Pasti už měli přeci dávno spustit. Nebo že by si to nakonec rozmysleli. Ať se snažil sebevíc, nedokázal pozorovací kouzlo znovu zaměřit – něco ho rušilo a Legatus si nebyl zcela jist, jestli jsou to pasti, nebo čaroděj.

Pak se ozvala rána a zvuk štípajících se dveří. Vrazili do kuchyně a žádná past se nespustila! Několikrát se ozvalo řinčení kovu o kov, pak ho však vystřídal zvuk tříštících se kostí. Pak opět ticho.

„Připravte se, “ ozvalo se šeptem z druhé strany dveří. „já vyrazím dveře a vy začnete pálit po všem co tam je.“

Nekromant neváhal a skryl se pod stůl. Dveře vyletěli z pantů a na podlahu dopadly těžké kroky. Legatus vzal kinetickým kouzlem rožeň s již dosti připáleným zajícem a mrštil ho do míst, kde předpokládal válečníka, pak dal Vlkovi rozkaz vyrazit ze dveří proti elfovi a čaroději. Když uslyšel, jak se dal Vlk do pohybu a čaroděj cosi vykřikuje, zdvihl se zpod stolu aby zaútočil kouzlem.

Válečník odrazil rožeň bez větších potíží a teď se chystal svým mečem rozdrtit Vlka. Nekromant Vykřikl krátké zaklínadlo a z namířené hole vyrazil proud fialového ohně a propálil válečníkova záda. Ten bez jediného hlesnutí padl mrtev k zemi.

Vlk teď visel elfovi na ruce. Čaroděj svoji holí urazil jeho zadní polovinu, Vlkovi čelisti však stále nepovolovali zdrcující stisk a kostěné přední nohy se stále drápali na zoufale se bránícího elfa. Čaroděj však okamžitě zpozoroval nekromantovu přítomnost a vyslal proti němu ohnivou kouli. Nekromant ji odrazil, ale tak nešťastně, že zapálila jeho čalouněnou židli.

Při pohledu na hořící kus nábytku nekromantovi bleskla hlavou vzpomínka na Musoba i na roky které v té židli strávil. Ta chvilková nepozornost se mu však nevyplatila.

Čaroděj už chystal další kouzlo a elf právě tříštil svojí dýkou Vlkovu lebku. Legatus vyslal další proud ohně, ale čaroděj proti němu vyslal blesk. Ačkoliv proud ohně doslova zpopelnil čarodějovu hlavu, blesk projel nekromantovým tělem a vyrazil z něj všechen život.

Legatus Necron hleděl na své bezvládně tělo, jak se v křeči kácí na stůl a  bezhlavé tělo čarodějovo neomylně míří k zemi. Elf se s výrazem lítosti a vzteku rozhlížel po svých mrtvých druzích a pak s nenávistí pohlédl na Legatovo tělo. Elfové nikdy neměli pochopení pro nekromantii a nenáviděli ji víc, než kdo jiný. Není divu, když někdo žije bez magie dobrých sto či sto padesát let, pak si nepotřebuje uměle prodlužovat život.

Elf se pak otočil, vzal nekromantovu hořící židli a mrštil s ní o knihovnu. Ta se zakymácela a s elfovou pomocí se pak i překotila na hořící zbytky židle. Všechny nekromantovi spisy, po celá léta shromažďované knihy, vše co v životě dokázal teď mizelo v nenasytných plamenech.

Pak nekromantova duše opustila svět a zamířila ke své pouti v podsvětí…

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

Leave a Reply