AUTOR ČLÁNKU: Alois Sečkár (Ellrohir)  

Vysoká postava se zastavila a naslouchala. Byl to elf. Patřil do rodu vznešených elfů z Templanoinu. Vyhlížel mladě, ale u příslušníka neumírajícího plemene to bylo těžké určit. Jeho tvář byla ošlehána častým pobytem venku a nesla i četné stopy šrámů, o kterých se dalo s úspěchem dohadovat, že pocházejí z boje. Měl pronikavé hnědé oči a dlouhé, až na ramena spadající vlasy, které mu částečně zakrývaly jeho dlouhé špičaté uši.

     Aby mu nepadaly do očí, měl je stažené černou čelenkou vyšívanou bohatými motivy se stříbrným diadémem na čele, který slabě namodrale zářil díky kouzlu do něj začarovaném. I jeho oblečení bylo převážně černé. Košile i kalhoty byly tkány z jemné látky hojně zdobené stříbrným vyšíváním. Nohy vězely ve vysokých kožených botách, které se stahovalo červeným vázáním. Druhou barevnou složku jeho oděvu tvořila červená. Rudou šerpu měl omotanou okolo pasu a celý se halil do šarlatového pláště s černým emblémem Ríonského císaře na zádech.

     U pasu se mu houpalo velké množství nejrůznějších kožených váčků, ve kterých nosil elf sběhlý v bylinkářství a přírodní alchymii množství nejrůznějších ingrediencí, které posbíral během svých cest, a také malou brašnu. Jejím obsahem bylo několik klíčů, jeden paklíč, brousek a vůbec všechno proto, aby si byl schopen poradit v každé situaci.

     Jeho výzbroj tvořil celkem slušný arsenál. V každé z bot vězela skryta krátká, ale ostře nabroušená stříbrná dýka. Další, o něco delší s bohatě zdobenou rukojetí měl zastrčenu za šerpou. Přes rameno nesl přehozený lehoučký kostěný luk, který ale silou a dostřelem hladce předčil ty nejtěžší kuše na Ríonských hradbách, mistrovské to dílo Templanoinských zbrojířů. V toulci ukrytém pod pláštěm trůnil tucet šípů očarovaných ohnivým kouzlem, které ještě umocňovalo obvykle i tak vražedné dílo elfského střelce. Po levém boku se mu u pasu houpala zlatem a drahokamy zdobená pochva.

     Teď byla ale prázdná, protože meč, který si v ní většinu času hověl, se teď ocitl v elfově pravici. Megil Ëalaraimä („Lovec duší“), jediný meč svého druhu v Emdausu. Vykovaný v dávných časech Stříbrného věku z černého meteorického železa. Do jeho jílce pak zasadil dávný mistr kouzelný červený kámen Umëtir, který měl moc odhalit přítomnost jakékoliv zlé bytosti. Bylo předpovězeno, že nebude v žádné bitvě poškozen, leda by měla přijít pohroma na království Templanoinských elfů. Jeho současný pán jím vládl strašivou silou a jeho skřetí jméno Melech Natarlah vzbuzovalo hrůzu už při pouhém vyslovení.

 

     Teď se elfovu sluchu donesl zvuk šelestu kroků na spadaném podzimním listí. Poznal, že ho způsobuje kůň. Vlastně jeho cvičené ucho rozeznalo hned tři zvířata, pohybující se volným krokem. Ale kdo na nich jede? Skřeti a orkové, kteří se teď v hojném počtu toulali po západě se brzy naučili těchto zvířat využívat namísto svých vlků a jiných potvor.

Upřel kvůli tomu zrak na jílec svého meče. Červený krystal se zaleskl odraženým slunečním svitem, ale sám zůstal temně rudý. To bylo dobré znamení. Kdyby byl zaplál vlastním vnitřním ohněm, o čemž se elf ujišťoval, znamenalo by to přítomnost zlé Ornovy bytosti. Teď si mohl být jistý, že se k němu blíží příslušníci západních národů.

Avšak ani to nemohlo již samo o sobě v těch dnech zárukou bezpečí, a proto nepolevoval v ostražitosti. Ukryl se do křoví vedle lesní cesty, kterou se doteď ubíral, kde bez hnutí čekal, kdo se v zatáčce objeví.

    Netrvalo dlouho a v zákrutě se vyhoupl první jezdec. Elfův pronikavý zrak v něm odhalil opáleného, mírně obtloustlého muže z jihu. Podle jeho kulatého břicha ho otypoval na Argwainského obchodníka, kterých odjakživa bylo lze potkávat po celém Ríonu desítky. V této domněnce ho ještě utvrdl druhý jezdec, který za sebou vedl dalšího koně obloženého pytli s nákladem.

    To musí být blázni, napadlo elfa, když cestují sami dva tak daleko od střežených cest. Navíc vypadají, že stěží uzvednou meč. Kdyby narazili na Ornovy služebníky… Rozhodl se, že je zastaví.

    Mezitím došli cestovatelé volným krokem až k jeho úkrytu. Na nic dalšího už nečekal a rázně vystoupil z křoví na cestu.

    „Kdo jste?“ Zeptal se Ríonskou řečí.

Příliš pozdě si uvědomil, že tím způsobil víc škody než užitku.

    První klimbající poutník leknutím málem spadl z postarší sešlé herky, na které se vezl. Kůň druhého zaržál a vzepjal se na zadní. Muž v jeho sedle ho ale překvapivě pevnou a zkušenou rukou rychle zase zkrotil.

    „Milost! Milost!“

Blekotal vyděšený kupec směrem k elfovi, kterého považoval za lupiče, a jal se třesoucíma rukama hledat měšec s penězi, kterým by ho uplatil. Jeho průvodce se naproti tomu hotovil k obraně a s výhružným pohledem sáhl po jílci svého meče pověšeného k sedlu jeho koně.

    Ellrohir se ale tímto výstupem definitivně ujistil, že odtud nehrozí žádné nebezpečí, a proto vrátil svůj meč zpět do zdobeného pouzdra. Bylo ale teď třeba dokázat, že není tím, za koho ho mají.

    „Jen klid. Jsem voják v císařových službách.“

Své tvrzení dokumentoval tím, že si popotáhl plášť, aby mohli vidět alespoň část jeho císařského emblému. Kupec z jeho zjevu správně usoudil, že půjde o vysokého důstojníka.

    „Ach, promiňte, pane!“ Koktal, zatímco slézal z koně. „Ale vyděsil jsi nás.“

    „Omlouvám se.“ Řekl elf vznešeně. „Ale nemohl jsem si být jistý dvěma muži jedoucími v takové pustině. Kdo jste?“ Zopakoval svůj první dotaz.

    „Jsem kupec Asturius z Argwainu.“ Ukláněl se tázaný obřadně. „A toto je Anenthor.“ Ukázal na svého druha, který zůstal hrdě v sedle a jen lehce pokynul hlavou. „Můj společník a ochránce.“

    „Hm.“ Ušklíbl se elf značně pohrdavě. „Těžko by tě ubránil, kdybyste místo mě potkali skřetí tlupu.“

Tím se ovšem sveřepého Anenthora dotkl.

    „Můj meč není o nic horší než váš.“
To elfa pobavilo.

    „O tom pochybuju. Neznám mnoho zbraní, které by předčil Melech Natarlah.“ Zasmál se, záměrně užívaje jméno ve skřetí řeči.

Na opovážlivého muže to kupodivu velký dojem neudělalo, ale pro kupce to byl pořádný úlek.

    „Mlč už!“ Okřikl svého druha. „Oh, pane, odpusť…“

Pán jen mávl rukou.

    „Co vůbec děláte tady? Jste dost daleko od obvyklých kupeckých tras.“

    „Jsme na cestě z Ríonu do Calogrenu.“ Vysvětloval Asturius.

    „Tady?!“ Vykřikl elf. „Proč nejedete po Norgodské cestě?“

    „Zajeli jsme do Pendragonu, pane…“

    „A pak jsme se nechtěli vracet.“ Doplnil Anenthor.

    „Pak jste blázni.“ Vyčetl jim elf. „Zdejší kraj už není bezpečný.“

    „Ale je to o moc kratší.“ Namítl Anenthor nevzrušeně.

    „Hemží se to tu skřety a bandity z východu! Moc Ríonu už dávno nesahá příliš daleko za městské hradby.“ Zlobil se elf.

    „A kdo jsi ty, že tu můžeš chodit sám?“

    „Anenthore!“ Zděsil se Asturius nad jeho prostořekostí.

    „Věř, že já si to dovolit mohu.“ Řekl elf odměřeně. Pak mávl rukou. „Vidím, že máte svůj rozum.“ Prohlásil. „Jděte dál svou cestou.“

A měl se k odchodu

    „Počkej, pane.“ Zadržel ho vyděšený Asturius. „Jestli je pravda, co říkáš…“

    „Pochybuješ snad o mých slovech?“ Zeptal se elf stroze.

    „Ach to ne, pane!“ Zhrozil se kupec. „Tak jsem to nemyslel…Potom jsme ale ztraceni uprostřed pustiny!“ Vrátil se ke své původní myšlence.

Elf jen pokrčil rameny. Co jste si nadrobili, tak si taky snězte, říkal výraz jeho obličeje.

    „Nemohl bys nás doprovodit?“ Zeptal se ustrašený kupec nesměle.

    „Byl jsem právě na cestě do Pendragonu.“ Začal naoko stroze. „Ale Calogren je odsud o dost blíž.“ Doplnil s přátelským úsměvem.

Asturius se rozzářil. Anenthor si zachoval zachmuřenou nevlídnou tvář.

    „Anenthore, uvolni pánovi koně!“ Přikázal Asturius.

Muž ho spražil pohledem a měl se neochotně ke splnění rozkazu.

    „Koně pro mě?“ Zasmál se elf. „To neznáte Ellrohira!“

Obtloustlý kupec se málem posadil.

    „Ellrohira?“

    „Nebeský rytíř!“ Vykřikl Anenthor a nepřátelský výraz nahradila posvátná úcta.

Ellrohir se dál smál.

    „Říká se o mě, že jsem jeho vtělení.“ Vysvětloval. „Ale jinak jsem docela normální templanoinský elf z Alcalondu.“ Ujišťoval je oba.

    „Oh, pane, já…“

    „Á!“ Zavrčel elf. „Nemám rád ten titul…jsem sice stavu šlechtického, ale stejně tak jsem Ellrohir, jako jste vy Asturius a Anenthor. Tituly jsou dobré do paláců. V poli jsou si všichni rovni…Ostatně i sám Nebeský rytíř přece nenáviděl pocty, které mu byly prokazovány.“

    Konsternování muži nebyli schopni žádné reakce.

    „Tak jdeme.“ Zavelel Ellrohir po chvíli, aby je přiměl alespoň k pohybu.

 

    Celý zbytek dne je vedl přes pahorky Emyn Arelin místy, kterými za celé roky nikdo neprošel. Většinou je cesta vedla lesem, kde žluté a červené listí vytvářelo v čase měsíce Lorariënu úchvatné scenérie.

    Ellrohir se snažil všemožně vydobýt si důvěru a odbourat psychickou bariéru mezi svými druhy, což se mu nakonec podařilo. Upozorňoval je na zajímavé rostliny, ptáky a zvířata, kterých viděli nespočetné množství. Jeho znalosti přírody byly ohromující a nepřestal oba udivovat.

    Nepřátele, jak se elf obával, nepotkali. Třikrát ale Ellrohir vyslídil stopy po jejich nedávné přítomnosti a z jednoho vrcholku dokonce jednu tlupu skřetů na dálku spatřili. Ke střetu ale nedošlo, protože v lese se elfovi nemohli rovnat.

    K večeru se vyšplhali na odlesněné temeno vysokého kopce, který elf nazýval Mindontirmë („Strážní věž“). Z vrcholku, který výrazně převyšoval všechny ostatní pahorky, se jim otevřelo nádherné panorama západního Emdausu.

Na západě se tyčily bílé štíty Ered Helltarmë („Pilíře Nebes“) s nejvyšší horou Thoronathem („Orlím  hnízdem“), které zakrývaly kraje Templanoinu, ale jinak bylo lze odtud přehlédnout prakticky celé Ríonské císařství.

Přístav Calogren na pobřeží Velkého oceánu na západě; pláně na jihu; lesknoucí se vody moře Beluinear, Norgodskou cestu, řeku Tristan a Ríon s plamenem Anarlachu na jihovýchodě; severní pláně na až daleko za hraniční řeku Thorsîr východě a rybářské osady na severním pobřeží na severu.

    „Kdysi tu stála strážní pevnost, odkud elfové hlídali svůj kraj před nájezdy z Východu.“ Vysvětloval Ellrohir. „Ale za Věku ohně vzala za své…

    Není to nádhera?“ Ptal se, ukazuje rukou na nekonečné plochy barevných podzimních lesů koupajících se v záři zapadajícího slunce.

Asturius nebyl založen tak poeticky.

    „Je tu zima.“

Postěžoval si při prudkém závanu severního větru zahalujíc se do svého těžkého koženého kabátu. Anenthor si na chlad nijak nestěžoval.

    „V noci bude ještě větší.“ Ušklíbl se Ellrohir, poukazujíc na jasnou oblohu.

    „Zůstaneme tady?“
Elf přikývl.
    „Máme tu nejlepší rozhled.“

    „Brrr…Ale v údolí by bylo větší teplo.“ Mručel Asturius.

    „Když rozděláme oheň, tak bude i tady.“ Poradil Ellrohir.

 

Naplnění této rady jim zabralo slabou čtvrthodinu. Mezitím slunce definitivně zmizelo v oceánu za obzorem a na kraj rychle padla tma.

    Anenthor vytáhl ze svého zásobního vaku pořádný kus nasoleného masa, jehož původ neobjasnil a jal se ho opékat. Ellrohir k tomu přidal trochu zvláštního koření, díky němuž získalo maso trochu divnou, ale velmi příjemnou chuť. K pití jim pak nabídl další neobvyklý nápoj – jakýsi narůžovělý prášek rozmíchal ve vodě nabrané z nedalekého pramene a vznikla červená tekutina chutnající jako víno, ale podle elfova vyjádření naprosto nealkoholická.

    Netrvalo dlouho a kusy hotové pečeně se ocitly v rukou tří poutníků. Všem přes den pořádně vyhládlo, a tak se s chutí pustili do jídla.

    „S čím obchodujete?“ Začal Ellrohir konverzaci.

    „Tak nějak různě.“ Pokrčil Asturius rameny. „Co nám přijde do rukou…“

    „Cestujete hodně?“

    „To ani ne…Ale v Calogrenu chci navštívit svého starého přítele.“

    „A jaké povolání má Ellrohir?“ Ozval se tichý Anenthor.

    „Jsem kapitán císařovy Gardy.“ Představil se klidně elf.

Odhalení takto vysoké funkce nemohlo zůstat bez odezvy. Doteď si mysleli, že mají co dělat z váženým elfským knížetem, možná dokonce princem, ale kapitán Ríonské Gardy byla jedna z nejvyšších hodností – vrchní velitel armády Impéria. Takovým mužům náleží řádná úcta a po stovky let ji zpychlí šlechtici z Ríonu striktně vyžadovali. Jenže Ellrohir nebyl z těch, a dával to všemožně najevo, kdo by se těšil z pokory podřízených. To ovšem ti, kteří ho neznali dlouho, nevěděli…

    „Kapitán Gardy!“ Opakoval konsternovaný obchodník.

    „Jsem na cestě od krále trpaslíků v Norgodu Dorina.“ Doplnil elf přívětivým tónem, kterým se opět snažil získat důvěru.

    „Nějak daleko na severu.“ Podotkl nedůvěřivě Anenthor, který se ani teď necítil zavázán přílišnou úctou.

    „Nechodím branou pod Amon Carnë jako ostatní.“ Vysvětloval tajemně Ellrohir, beze stopy rozhořčení nad Anenthorovou prostořekostí. „ Existuje tajná cesta průsmykem Thoronathu. Jen pár lidí má právo vstupu.“

    „Slyšel jsem, že se chystá válka.“ Změnil nesměle téma Asturius.

Ellrohir zachmuřeně přikývl.

    „Byl jsem proto uplatňovat staré spojenectví s Norgodem.“

    „A?“

    „Nevypadá to dobře…Ríon ztratil moc…i přátele.“

    „Argwain přijde.“ Tvrdil vlastenecky kupec.

    „Stejně jako Templanoin.“ Nedal se zahanbit elf. „Ale Klany a Naugrim nebezpečí podceňují.“

    „Brzy se ukáže, kdo má pravdu.“ Řekl stísněně Asturius.

    „Velmi brzy. Ornova armáda už překračuje Ered Calen. Před třemi dny jsem tuto zprávu donesl císaři Atronisovi.

    „Je to zlé?“

    „Horší než zlé. Nejméně stejná armáda jako před sedmdesáti lety u Aldwethu už je na západní straně…“

    Tyto novinky nebyly nijak povzbudivé a na tábor tak padla velmi ponurá nálada. Ke spánku se ukládali tiše, zahloubáni do vlastních myšlenek.

 
 

    Když se Anenthor probudil, blížilo se ráno. Oheň přes noc dohořel a v ohništi rudě žhnulo posledních pár uhlíků. Byla zima, ale otužilému Anenthorovi to nijak zvlášť nevadilo. Asturius spal vedle něj spánkem spravedlivých zachumlaný do velké teplé kožešiny.

    Zvedl se na loket a rozhlédl se po svém elfském souputníkovi. Ellrohir seděl se zkříženýma nohama u ohně, oči upřené k obloze a zpíval. Anenthor nerozuměl elfskému textu, ale melodie byla nádherná.

    Ellrohir po chvíli dozpíval a zmlkl.

    „To bylo krásné.“ Ocenil tiše jeho výkon Anenthor.

Elf lehce kývl hlavou na znamení potěšení a vděku.

    „O čem jsi zpíval?“
Ellrohir se hluboce zamyslel.

    „Neumím to přesně vyjádřit ve vaší řeči.“ Přiznal. „O přírodě…o elfech…Je to složité.“

Anenthor chápavě pokýval hlavou.
    „Lidé chápou přírodu jinak než vy.“

    „Ne nezbytně.“ Podotkl Ellrohir. „Ty jsi Lagongwaith („Příslušník Dračího lidu“), že?“

Anenthor přisvědčil.
    „Z čeho jsi to poznal?“ Optal se.

    „Znám velmi dobře všechny Emdauské národy.“ Usmál se tázaný. „Ty jsi jiný, než tvůj přítel. O hodně jiný.“

    „Není to zrovna přítel.“

    „Proč s ním tedy cestuješ?“ Podivil se Ellrohir.

    „Pro peníze.“ Přiznal se Anenthor. „Potkal jsem ho v Pendragonu. Je to jen zbabělý kupec.“

Ellrohir se na Lagongwaitha přísně podíval.

    „Povýšenost a pohrdání nejsou ctnostmi bojovníka.“ Zamračil se a upřel svůj zrak na spícího muže. „Možná je v něm víc, než bys čekal. Než kdokoliv z nás.“

Anenthor sklopil hlavu. Elf naopak svoji zvedl a pohlédl k východu.

    „Blíží se Anrhún („Východ slunce“).“ Ohlásil. „Nejkrásnější část dne.“

Načež se zvedl, aby vyšel na samý vrchol Mindontirmë a pozoroval událost, na kterou už několik hodin netrpělivě čekal, z místa z nejlepším výhledem. Anenthor ho následoval.

    Obloha v té chvíli hrála barvami. Na západě se ještě noc nechtěla vzdát vlády. Vrcholky pohoří Helltarmë se halily do závoje tmy. Nad nimi plápolaly ohně mnoha jasnějších hvězd a nade všemi trůnil úžasně velký srpek dorůstajícího měsíce. Čím víc by ale pozorovatel postupoval očima k východu, tím víc se nebe vyjasňovalo – z tmavě modré do fialové, do červené až do nažloutlé těsně nad východním obzorem, kde se už za pár minut měl objevit sluneční kotouč a oznámit všem úsvit nového dne. Atmosféru dokreslovaly nádherné červánky.

    Nejlepší malíř s jedinečným talentem by tento výjev nedokázal zachytit tak, jak opravdu vypadá. Není ani v silách spisovatele obraz zaznamenat a vylíčit. Elfové o tomto okamžiku zpívají písně, ale i oni vědí, že není nad ten pocit, když člověk pozoruje východ slunce sám.

    Ellrohir a Anenthor stáli na vrcholu kopce a shlíželi k východu. Oba dlouhé minuty mlčeli a jen se dívali.

    „Ríonští kováři už zapálili své výhně.“ Prolomil ticho elf a ukázal na úzký pruh kouře stoupající k obloze. „Stejně jako v jiných městech.“

Sloupců dýmu mohlo bystřejší oko skutečně spatřit více.

    „Nádherná chvíle.“ Zhodnotil Anenthor ve chvíli, kdy se kopce dotkly první načervenalé paprsky slunce.

    „Ani po stu letech se toho nenabažím.“ Přisvědčil Ellrohir.

    „Lidé na to tak dlouho nemají.“ Zamumlal Anenthor.

    „Když nás začnou takovéhle výjevy unavovat a nudit, tak je to začátek našeho konce.“ Pokračoval elf. „Nechci se dožít té chvíle.“

    „To asi nikdo z nás.“ Zamračil se Anenthor. „Ale na to bychom neměli myslet…obzvlášť teď.“

Chvíli bylo zase ticho.

    „Nevzpomínám si, že by tam bylo nějaké město.“ Ozval se najednou Anenthor a ukázal na kouř na obzoru.

Ellrohir si zastínil oči proti slunci.

    „To není město.“ Zhodnotil po chvíli. „To je Ornova armáda.“ Usoudil. „Je na postupu.“

    „Kdo ví, kolikrát nám bude ještě pohled na Anrhún dopřán.“ Zasmušil se Anenthor.

    „Vám není zima?“

Ozval se najednou Asturius, kterého probudilo postupující sluneční světlo a který, choule se do své kožešiny, se marně snažil ohřát u téměř vyhaslého ohniště. Poukazoval na to, že jsou oba pozorovatelé východu slunce oděni jen v lehkém oblečení.

    „Možná nám za chvíli bude až moc horko.“ Poznamenal Anenthor a ukázal kamsi do údolí. „Někdo na nás jede. Možná byl už tohle poslední Anrhún.“ Zasýčkoval.

    „Vždyť je jich jen deset.“ Namítl Ellrohir.

    „Jen deset?“ Opakoval Asturius. „To je konec!“

    „Ne, když uděláš, co ti řeknu.“ Okřikl ho elf. „Vem koně a odveď je támhle do lesa. My je tu zdržíme. Tam budeš v bezpečí, pokud nepadneme. A jestli padneme, tak ujížděj, co ti budou síly stačit pořád na jih k Norgodské cestě!“

    Asturius pospíchal splnit příkaz a docela zapomněl na zimu. Ellrohir s Anenthorem se zatím chystali k obraně. Elf vyhlédl za úkryt husté křoví kus stranou od tábořiště, na druhou stranu než poslal kupce s koňmi, odkud hodlal překvapit desítku jezdců.

    Po chvíli dusot koňských kopyt zesílil a oddíl zanedlouho přicválal na místo jejich tábora. Velitelem družiny byl muž hřmotné postavy v lesklém brnění vyzbrojen těžkým obouručním mečem. S překvapivou lehkostí seskočil ze sedla a začal se rozhlížet kolem sebe.

    „Kam zase zmizel!“ Zaláteřil po chvíli. „Před chvílí jsem ho tu ještě viděl.“

V tu chvíli dal Ellrohir ve svém úkrytu znamení a spolu s Anenthorem se s bojovým pokřikem vyrazili do útoku. Když spatřil mužovu tvář, kterou mu předtím zakrývaly větve, zarazil se a zadržel i Anenthora. Muž v brnění se bouřivě rozesmál.

    „Že na mě Ellrohir vyskočí z křoví, to bych tedy opravdu nečekal.“ Veselil se.

    „Helentar!“ Poznal elf slavného hrdinu Ríonského dvora, kterého pomáhal cvičit ve zbrani. „A kde vězí Helenhor?“

    „Přece tady.“ Mručel dobrosrdečně druhý silák, který tvořil zadní voj.

Také ostatních 8 jezdců náleželo k císařově Gardě. Ellrohir se vroucně objal s oběma dobrými přáteli a pak dal znamení Asturiovi, že je vše v pořádku. Kupec sice přišel, ale tvářil se zprvu nedůvěřivě. Teprve insignie Gardy, o které neměla zbroj skupiny nouze ho přesvědčila.

Ellrohir mezitím zjišťoval důvody přítomnosti elitní jednotky.

    „Vyjeli jste si na lov, nebo co?“ Otázal se staršího Helentara, pověřeného velením.

    „Tak trochu.“ Přikývl muž. „Pár desítek skřetů o nás slyšelo. Ale hlavně hledáme tebe. Atronius nás poslal, abychom tě našli a co nejrychleji přivedli.“

    „Špatné zprávy.“

    „Válka začala, Ellrohire! Máš se ujmout armády, která se narychlo shromažďuje. Jak jsi vlastně pochodil u Dorina?“

    „Moc dobře ne.“ Zavrtěl hlavou elf. „Nechce věřit.“

Helentar udeřil jednou rukavicí do druhé.

    „Ale to by měl!“

    „Víš, že nejsem diplomat.“ Omlouval se Ellrohir. „Teď ale k věci. Měl bych co nejdřív vyrazit do Ríonu.“

    „Přivedli jsme ti nejrychlejšího koně.“ Zašklebil se přihlížející Helenhor.

    „Snažíš se mě rozzlobit.“ Pohrozil mu prstem elf.

    „Já věděl, že se ti to bude líbit.“

Smál se Helenhor, jež nikdy neopomněl podstrkovat Ellrohirovi koně, ačkoliv věděl, že elf na něj nikdy nesedne. Ellrohir byl zvyklý, že se všude dostane rychleji vlastním během a vždy vyhrával, pokud se s ním někdo vsadil, že ho na koni předhoní.

    „Postaráte se o tyhle dva.“ Vydal ještě elf instrukce Helentarovi. „Doprovoďte je do Calogrenu, ať se tam dostanou bezpečně.“

    „Jako by se stalo, kapitáne.“
 

    Zbytek příprav proběhl velmi rychle. Ellrohir si sbalil těch pár věcí, které se válely kolem ohniště, krátce se rozloučil s Asturiem, Anenthorem a Helentarovou družinou a vyrazil ostrým klusem k východu.

    V rychlosti se mu málokdo vyrovnal a ve vytrvalosti už vůbec nikdo. Usmyslel si, že v Ríonu bude nejpozději druhý den večer a tomu přizpůsobil vražedné tempo.

    Po chvíli přesto uslyšel, že někdo běží za ním. Za běhu se ohlédl. Byl to Anenthor. Ellrohir mírně zpomalil.

    „Něco se děje?“

    „Půjdu s tebou, pokud ti to nevadí.“ Nabízel se Anenthor. „Nechci jít dál s Asturiem. Toužím po pořádném dobrodružství.“

    „Nebudeš mi stačit.“ Tvrdil elf. „A já se tebou zdržovat nebudu.“ Varoval ho.

    „Možná je ve mně víc, než by kdo čekal.“ Odvětil Anenthor. „Lagongwaith vydrží hodně…Vsadím se, že támhle budu první.“

Ukázal na vzrostlý strom rostoucí asi míli před nimi.

    „Uvidíme.“ Zasmál se Ellrohir.
 

    Oba přidali na tempu. Běželi vstříc válce a snad i dobrodružství…


Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

  1. Ellrohir

    ano přiznávám, že s volbou jména hlavního hrdiny jsem právě originální nebyl (ale je to už dlouho, co si říkám Ellrohir, takže asi tak…a ostatní jména už tak vykradená nejsou…přinejmenším jsou zkomolená :-)…

    jo a kdyžtak Elrohir, syn Elrondův měl jen jedno "L"…takže i tohle je zkomolenina, v Tolkienově elfštině nesmyslná 😉

    ani hlavní nosný prvek není pravda nic extra novýho, ale moderní fantasy jako takový pochází od Tolkiena a spousta nově vytvářených světů si od něj hodně bere – čili zlá říše na Východě proti ušlechtilému Západu není nijak neobvyklá…ostatně ani Tolkien to nemá z vlastní hlavy…

  2. Alcil

    Nemůžu posuzovat povídku podle toho, jak zábavné bude pokračování, to je nelogické. Pak se mi zdá, že autor převzal ještě některé Tolkienovi nápady, nejen jména. Nezáleží mi na jménu tolik, ale celé téma té povídky je natolik Pánu prstenů podobno, že je to do očí bijící.

    • Aureola

      ahoj, upřímně řečeno, záleží na jménech opravdu tak moc? Pro mě to tedy zas tak moc důležité není a pro pár jiných lidí asi taky ne, vzhledem k umístění. A teď ještě něco. Přečetl jsi to celé? Jestli ano, tak to zas taková nuda nebude ne. Jinak gratuluji ke krásnému umístění:)

Leave a Reply