Stáli tam, naproti sobě, a hleděli jeden druhém do očí. Nic nechápali. Proč to všechno? Byli opuštění, každý ve vlastním světě, oba neznalí života. A přece se něco změnilo. Jeho oči jí dávaly cosi, čemu nerozuměla, ale o čem věděla, že je věčné. Opětovala ten pohled a cítila nějakou podivnou sílu, která ji přitahovala k jeho očím. Magie? Ne. Byla to síla, která jednou překoná všechnu tajemnou magii a její nástrahy…

Jenes usilovně přemýšlel. Jak se to všechno jenom seběhlo? Ještě včera ležel ve své posteli, v posteli s nebesy, v hedvábných přikrývkách. Pamatoval si jasně a zřetelně, jak hleděl nahoru a jak mu přitom myšlenky bez zastavení proudily hlavou. Jedna krásná jako zářící hvězda, jiná temná jako nejčernější noc.

Den už se chýlil ke konci, ale Jenes nebyl unavený. Nebyl… vždycky přece usínal až po půlnoci. Každý večer procházel prostorné místnosti otcova paláce, znovu a znovu si prohlížel výrazy očí těch, kteří byli vyobrazeni a zvěčněni na obrazech, znovu a znovu poslouchal bujarou zábavu, veselý zpěv a křik, vycházející z hodovní síně… nikdy se slavností neúčastnil, i přese všechno přemlouvání rodičů. Byl sice často obklopen milou společností, ale v nitru byl přece tak sám! Znovu a znovu pozoroval služebnictvo, jak se baví povrchními vtipy. Těžké červené závěsy, jak zabraňují slunečním paprskům, aby pronikaly do místnosti. Drahé koberce s podivnými vzory. Naleštěné parkety, na nichž bylo jen stěží znát, kolik tanečních bot už po nich přešlo. Dlouhé, jídlem se prohýbající stoly. Křišťálové sklenice. Zlaté podnosy. Ach! Jakou to má všechno cenu? Jakou, když srdce není šťastné?

Dnes ale neprocházel palácem jako jindy. Nechtělo se mu sice spát, ale něco hrozně zvláštního ho nutilo zavřít oči a poddat se snění. Neodporoval. Vždyť kdy jindy mu mohly nesčetné myšlenky dát pokoj, nežli ve spánku?

Elion tiše seděla v koutku malé světničky. Pozorovala pavoučka, který s nejvybranější pečlivostí soukal nitky své pevné pavučiny. Nikdo ho to nenaučil a přece to dělá. Tak jako nás nikdo neučil smutku, a přece jej cítíme. Pavouček si počínal obratně – běžel tam a hned zas sem, a všude, kudy proběhl, za sebou nechával jemné stříbřité vlákénko svého domova.

Stará shrbená žena, Elionina babička, kulhavě přešla po světnici. Podlaha pod jejími kroky hrozivě vrzala. Stařena se otočila k Elion; chtěla se optat, proč pozoruje toho pavoučka. Pak se ale zarazila a nechala dívku tak – vždyť v chaloupce nebylo nic zajímavého k vidění. Starý dtůl, stará židle, stará deka, stará police, stará kniha. Kniha! K čemu tady byla, když ani Elion, ani její babička neuměly číst?

Žena se přecejen odhodlala vnuku oslovit. „Už je skoro tma, jdi spát.“

Vím, ať nám nedohoří svíčka, pomyslela si Elion. „Nejsem unavená,“ odpověděla sotva slyšitelně, ale přesto se schoulila pod deku a zavřela oči. Pod víčka se jí vloudil sen.

Na zelenou louku svítilo slunce. Všude, kam oko dohlédlo byla zeleň. Nikde žádné hranice… nekonečná louka. Nekonečná, rozkvetlá louka. A nebe. Nebe poseté mraky, které možná chtěly něco sdělit, ale lidským uším zůstal význam jejich vyprávění skryt.

Náhle se nebem a zemí rozlehl hlas. Patřil dozajista muži, ale určitě ne drsnému vojákovi. Byl to jemný, smířlivý hlas, vnášející do nitra klid. „Uprostřed téhle louky stával strom. Byl starý mnoho tisíc let a pamatoval víc, než jakýkoliv jiný obyvatel tohoto světa. Ale pak přišla bouře… blesk! Strom shořel. Na místě, kde stál, vyrostla bílá lilie. To místo najdeš snadno, když se vydáš na cestu hned. Půjdeš celou noc a na rozbřesku se k lilii dostaneš. Pospíchej. Pospíchej!“

Jenes běžel. Utíkal co nejrychleji a nevěděl, za čím se vlastně žene. Za snem? Jaká pošetilost! Ano, byl mladý, a mladí často běhají za svými sny, ale on přece nebyl jako ostatní. A přece běžel. Hnal se jako vítr tmavou nocí k lilii.

Elion se, ve své jemné, prosté kráse, pokoušela prohlédnout černou tmu. Měsíc přikryl mrak a tak jediné, co viděla zcela zřetelně, byla lilie, zářící v její představě. Nebo ne? Nebyla to představa!

Začalo se rozednívat. Rozbřesk byl podivně uspěchaný… vždyť ještě před okamžikem stál měsíc na nebi, a teď už je někde, kam Jenes nedokáže dohlédnout. Udýchaně se zastavil před lilií. Za okamžik už dýchal klidně jako včera, když usínal.

Elion stála vzpřímeně a prohlížela si ho. Tak něžná, ve své čisté a jemné kráse. A on, jeho pohled. Jediný takový pohled v celém vesmíru.

Stáli tam, naproti sobě, a hleděli jeden druhém do očí. Nic nechápali. Proč to všechno? Byli opuštění, každý ve vlastním světě, oba neznalí života. A přece se něco změnilo. Jeho oči jí dávaly cosi, čemu nerozuměla, ale o čem věděla, že je věčné. Opětovala ten pohled a cítila nějakou podivnou sílu, která ji přitahovala k jeho očím. Magie? Ne. Byla to síla, která jednou překoná všechnu tajemnou magii a její nástrahy…

Komentáře

komentářů

About The Author

11 komentářů

  1. Milan Březina

    Myslel jsem, že tě znám jen chvíli, ale právě jsem zjistil, že vlastně vůbec. Moc jsi mě překvapila. Tahle tvá slova jsou jako nádherná báseň, která je bez rýmu, ale vůbec to nevadí. Přímo z toho na mě prýští emoce. Moc pěkné…

    "Nevinná lilie vprostřed snění,
    zažene stesk a život jim změní,
    v rozkvetlou louku a zpěv ptačí.
    Ten jejich pohled zas a znova,
    není tu třeba ani jediného slova,
    ten jejich pohled k lásce stačí."

    (ale tentokrát klobouk dolů, kam se hrabu:-)

Leave a Reply