Pavel Ehrenberger

 

 

            Konečně jsem to našel, mám to, mumlal jsem si sám pro sebe, zatímco se ve mně zvedala vlna euforie. Po nekonečných hodinách strávených v knihovnách všech možných zemí jsem to konečně našel. Nečekal bych, že to najdu zrovna tady, blesklo mi hlavou. Ale to je teď vedlejší, hlavně že jsem se dočkal.

Jako hladový vlk vidící osamocenou ovci jsem se opojen vidinou blízkého triumfu vrhl pohledem do knihy ležící přede mnou. Nebylo mi přáno. V tu chvíli totiž místností zahřměla tak ohlušující rána, že nechybělo mnoho a má duše opustila tělo, ve kterém se jí do této chvíle tak líbilo. Trhl jsem sebou a donutil své vyděšené oči rozhlédnout se po ohromném sále knihovny. To co jsem spatřil můj otřesený mozek odmítal pochopit. Do místnosti, která byla do té doby až na mou maličkost liduprázdná, se velkými vstupními dveřmi začali hrnout desítky lidí.

Jak se mé smysly začaly probouzet z přestálého šoku, uvědomil jsem si, že se jako šílení řítí přímo proti mně, řvouce cosi jako posedlí démonem. Jejich řev získával na intenzitě každým dalším vstoupivším a po pár okamžicích mi ohlušující rána, která rozpoutala toto běsnění připadala jako tlesknutí dětských rukou.

Vyskočil jsem ze židle, rychle vzal ze stolu knihu, kterou jsem tak dlouho hledal a přitiskl si ji k hrudi. „Nééé, teď mi ji nemůžete vzít. Ne teď, když jsem ji konečně našel,“ řval jsem hystericky proti blížícím se postavám a při představě toho, že se nedozvím co kniha skrývá když jsem tak blízko cíli, mě přepadaly mrákoty.

Hlavně se dostat co nejdál od nich!, opakovala mi v hlavě stále dokola panika, která se jako vždy objevila v tu pravou chvíli. A jelikož šílený dav na můj křik očividně nereagoval a sám jsem lepší nápad neměl, rozhodl jsem se dát na její radu a vydal se na rychlý ústup.

Veškerá má snaha o ústup skončila potom, co jsem se otočil a s očima stále upřenýma na blížící se dav se dal na úprk. Přímo za mnou stála zeď, po které jsem začal doslova stékat na mramorovou podlahu. Kniha mi vypadla z rukou a jediné co jsem dokázal vnímat, byly blížící se postavy a jejich neutuchající křik.

Zavřel jsem oči a vložil hlavu do pomíjivého bezpečí svých dlaní. Ten křik mě ubíjel.

Znovu ta rána.

            Téměř jsem mohl vidět jak mi má duše mává na rozloučenou.

            Zmýlil jsem se. Pokud totiž první rána zněla v porovnání s řevem šíleného davu jenom jako dětské plácnutí rukama, tak tato nemohla znamenat nic jiného než hněv boží.

Pomalu jsem otevřel oči a skrz mlhu halící můj roztřesený pohled jsem spatřil kulatý, rozesmátý obličej. Párkrát jsem nevěřícně zamrkal a zjistil, že onen obličej patří rozmazané postavě stojící vedle ohromného gongu.

            Tak takhle vypadá Bůh, bylo první co mi proletělo hlavou. Ale proč se na mě tak směje? A proč je tu ten gong? Že by mě přišel přivítat do své nebeské říše?

Zatřásl jsem hlavou a znovu několikrát zamrkal. Závoj mlhy před mýma očima se začal rozplývat a poodhalil mi další část tohoto výjevu. U druhé strany gongu stál další muž a zle, ba přímo odporně se na mě šklebil. Ach ne, pokud je tu Bůh, tak tohle je nejspíš Ďábel, který mě též přišel přivítat do svého království. Takže je to pravda, jsem mrtvý a teď se rozhodne zda skončím jako další služebník v pekle nebo si budu užívat v nebeských zahradách.

Rychle, udělej něco. Tak dělej. Rychle, rychle… znovu na mě pořvávala panika.

Ale co? Co?  vracel jsem jí stejnou měrou zatímco mi před očima probíhal celý život.

Kdyby zoufalství mělo podobu, vypadalo by pravděpodobně jako já. Nutil jsem se přemýšlet, ale hlavu jsem měl plnou dvou mihotajících se postav přede mnou a tak když mě po pár okamžicích, které mi připadaly jako věčnost, konečně něco napadlo, nezbývalo než to zkusit.

„Vyslyšel jsem tvé volání a přišel za tebou, óóó Bože. Prosím, nenech mě napospas tomuto pekelnému stvoření,“ zvolal jsem teatrálně a přitom si uvědomil, že neslyším svůj vlastní hlas. S hrůzou jsem si uvědomil, že neslyším vůbec nic.

Ve chvíli, kdy jsem začínal propadat panice jestli mě Bůh vůbec slyšel, jsem přece jenom něco zaslechl. Ten zvuk jsem si zařadil dost rychle i když zněl jakoby z dálky. Byl to křik z knihovny. Poplašeně jsem se rozhlédl a s úlevou zjistil, že kromě Boha s Ďáblem jsem tu jenom já. Co mě však zarazilo bylo to, že jsme se nacházeli v jakési špinavé místnosti.

Kde to jsem? A co ten křik? ptal jsem se sám sebe a otočil jsem se s očima nabitými otázkami zpět k oběma nadpozemským bytostem. Ty tam ale nebyly. Místo nich se u gongu nacházeli dva nakrátko ostříhaní muži oděni v lehké kožené zbroji, kožených kalhotách a u boku se každému pohupoval krátký meč.

Konečně se mi z cesty do neznáma, na kterou ho poslal přítel gong, úplně vrátil i sluch a k neustávajícímu řevu jsem pochytil další zvuk. Smích. Brutální hurónský smích vycházející z míst přede mnou, z míst kde se nacházeli dva stojící muži. Prvním mužem zrovna probíhala vlna nezměrného veselí, zatímco druhým zmítalo něco jako posmrtné křeče, čemuž nasvědčoval i bolestí stažený výraz v jeho obličeji a chrčení z jeho úst. Z rukou umírajícího nebožáka už dokonce vypadla i dlouhá palice, kterou doteď tak statečně svíral.

Počkat, pokud v rukou držel palici…, zamyslel jsem se a pozorně si toho muže prohlédl.

S hrůzou jsem si uvědomil, že muž umírající v křečích je ve skutečnosti živý víc než dost, a že celý tento záchvat je ve skutečnosti projev toho, jak se výborně baví. Přeběhl mi mráz po zádech a nevěřícně jsem na šklebícího muže zůstal civět.

Když to konečně vypadalo, že se blíží konec této bizardní scény, Šklebil, jak jsem si ho pro sebe pojmenoval, promluvil hrubým udýchaným hlasem: „Tak dnes ti tvou výhru vyplatím s radostí, takhle jsem se nenasmál od té doby, co jsme tenkrát první ranou vzbudili toho zakrslýho umouněnce.“ Párkrát se zhluboka nadechl, aby chytil dech a dodal: „Nejdřív na nás ječí ať mu nebereme něco o čem ví asi jen on sám a pak si snad myslí, že jsi Bůh…“

Místností se rozezněl další výbuch smíchu a přese mě se převalila vlna poznání, zloby a lítosti zároveň. V hlavě se mi rozpoutala bouře. Myšlenky se mi v ní míhaly rychlostí blesku a hromy víc než důstojně nahrazoval smích těch dvou pacholků. Kniha, takže já ji nenašel! Byl to jen sen. Sevřelo se mi srdce lítostí. Navíc si mě jako zdroj zábavy vybrala dvojice tupců, kteří se tu mému šoku smějí jako dva barbaři. Takže to oni způsobili ty hromové rány. Ale kde to jsem? A co je příčinou toho řevu? přemýšlel jsem, zatímco místností doznívaly poslední salvy smíchu.

„Tak jdeme, ať může předvíst jestli umí taky jiný věci jak pobavit lidi, hehehé,“ vytrhl mě po chvíli ze zamyšlení hýkavý hlas Posměcha, jehož jméno mi v hlavě vyvstalo ihned potom, co jsem si uvědomil, že jsem nezemřel. Posměch a Šklebil, co dodat. Snad jen, nemám je rád.

Ne zrovna jemně mě zvedli na nohy a začali mě vystrkovat ven z místnosti. Chtěl jsem se jich zeptat kde to jsem a kam mě vedou, ale nakonec jsem se rozmyslel s tím, že na sebe nebudu zbytečně upozorňovat dokud se pořádně neproberu a nenaberu trochu sil.

Procházeli jsme dlouhou temnou chodbou, po obou stranách lemovanou zavřenými dubovými dveřmi. Každé dveře byly vyztuženy ocelovými pásy a měly malá kovová dvířka.

Co to k sakru má být? Vězení? Proč bych měl být zavřený ve vězení, nic jsem neudělal, přemítal jsem, zatímco jsme došli k dalším dveřím na konci chodby. Tyto dveře byly ocelí oplátovány takřka celé a místo kovových dvířek měli jen malou díru, sloužící nejspíš jako kukátko. Posměch na dveře třikrát zabušil pěstí a křikl: „Hej Iane, máme tady dalšího probuzenýho tak sebou pohni, hehehé.“

Po chvíli se ozvalo jakési ocelové šramocení a dveře se otevřely. Objevila se postava vysokého muže oděného obdobně jako Posměch se Šklebilem s tím rozdílem, že se mu u pravého boku navíc houpal velký svazek klíčů. Měl krátké pískové vlasy a v jeho pohublém obličeji se odrážela čirá radost.

„Tak co? Kolik?“ zahulákal přímo proti nám, jako by jsme stáli na druhé straně chodby.

Šklebil se ošklivě zašklebil a odpověděl: „Dvě! Po první se nám sice rozpovídal, ale probral se až po druhé.“

„To jo, počkej až uslyšíš co nám říkal, hehehé,“ doplňoval ho škodolibě Posměch.

Myslím, že ho budu muset zabít, protože jinak se z toho jeho smíchu brzo zblázním, říkal jsem si, zatímco jsme procházeli dveřmi do další místnosti.

„Hmm pašák, tipoval bych ho na jednu,“ odvětil Ian pochvalně, zatímco za námi zavíral dveře a zatahoval závoru zpět na místo. Kdybych nenarazil do té zdi, vydržel bych i tři, usmál jsem se samolibě a rozhlédl se okolo.

Místnost do které jsme vstoupili vypadala jako strážnice, uprostřed byl pevný stůl se čtyřmi židlemi a po mé levé ruce stála dubovou lavice a prázdný stojan na zbraně. V levé i pravé stěně byli zasazeny dveře podobné těm, kterými jsme právě prošli a přímo proti nám místnost ústila přímo do další chodby. Moji pozornost si však plně získal talíř na stole s napůl snědeným pečeným kuřetem a kusem chleba. Až teď jsem si uvědomil jaký mám hlad.

„Musíme jít, už jsme se zdrželi dost. Nepotřebujeme problémy kvůli tomu, že jsme ho včas nepřipravili. Za chvíli se vrátíme a celý ti to povyprávíme,“ zaskřehotal Šklebil a přerušil tak mou vznikající symfonii s jednoduchým názvem Jídlo.

„Dobře, budu se těšit,“ přikývl Ian a mávl rukou na pozdrav, zatímco jsme opouštěli strážnici temnou chodbou. Po několika metrech jsme došli k dalším dveřím a bez jakéhokoliv zdržování jsme vstoupili do velké místnosti.

Teprve tady mi začalo docházet kde to jsem a celé tělo mi zalil studený pot. Všude kam jsem dohlédl, stály stojany se všemožnými zbraněmi a zbrojemi. Mezi nimi bylo rozmístěno asi deset strážných ve stejnokroji, v němž se mi předvedli už mí dva průvodci, a dohlíželi na tři muže zbrojící se uprostřed místnosti. Těm se jejich snaha očividně moc nedařila, protože k tomu aby vypadali jako bojovníci měli asi tak daleko jako já ke své vytoužené knize. Ze všeho nejvíc mi připomínali vesničany chystající se na nějakou maškarní slavnost, ale výrazy v jejich tvářích dávaly jasně najevo, že něco tak příjemného jistě nečekají.

„Tak, konečně jste všichni. Vyber si nějakou zbraň a taky něco na sebe. Můžeš si vzít cokoliv zde najdeš. Ale měl by sis pospíšit, podle toho jak to venku utichá si pro vás přijdou asi dost brzo,“ informoval mě Šklebil, pak za mnou zavřel dveře a společně s Posměchem nejspíš vyrazili pobavit Iana historkou o mém probuzení.

Jak přesná Šklebilova slova byla, nejspíš netušil ani on sám, protože jen co se za mnou zavřely dveře, na druhé straně místnosti se další dveře otevřely a dovnitř vstoupil honosně oblečený muž s pleší. V pravé ruce třímal zdobenou hůl a doprovázela ho osobní stráž tvořená dvěma vojáky. Tito vojáci se ale ani v nejmenším nepodobali všudypřítomným strážcům ve stejnokroji. Celé jejich tělo bylo ukryto pod šedivou plátovou zbrojí, na několika místech zdobenou tepaným stříbrem a v rukou každý třímal krásný dlouhý meč, takže se v pozadí za mužem s holí tyčili jako hradba z oceli.

Plešatý muž třikrát udeřil holí o kamennou podlahu, aby si získal naši pozornost. Nemusel to dělat, zcela si ji získal už svým doprovodem. Místností se rozhostilo ticho, které po chvíli přerušil jeho sytý hlas.

„Je čas dalšího zápasu. Už kvůli vám doufám, že jste se dobře vybavili. Budete to potřebovat.“

Na nic jsem nečekal a v době kdy dokončoval svůj krátký monolog, už jsem stál u nejbližšího stojanu a rychle na sebe natahoval lehkou koženou zbroj ne nepodobnou té co nosili strážní. Jeden rozdíl mezi nimi ale byl, ta má vypadala na to, že se její rozpad blíží každým okamžikem. Když jsem si ji navlékl, s úlevou jsem zjistil, že ve skutečnosti není v tak hrozném stavu jak na první pohled vypadala a začal jsem se rozhlížet po nějaké zbrani.

„Také bych vás měl upozornit,“ pokračoval ceremoniář se zrakem upřeným na mě, jakoby nevěřil tomu že se zbrojím až teď, „že pokud někdo z vás odmítne bojovat, bude bez milosti postřelen a ještě živý hozen jako žrádlo královým mazlíčkům. Nyní počkejte až se ozve signál a stráže vás dovedou do arény.“ Po těchto slovech se elegantně otočil, prošel mezi dvěma těžkooděnci a následován jimi se ztratil v chodbě, kterou sem přišel.

Do čeho jsem se to zase dostal? Souboj v aréně! mumlal jsem si pro sebe, zatímco jsem mířil ke stojanu vybrat si zbraň. Přitom jsem se mimovolně podíval směrem ke třem mužům, kteří se zbrojili již před mým příchodem.

Nejvíce mě svou výbavou zaujal mladík, jehož tvář poznamenanou jizvami po neštovicích lemovaly dlouhé světlé vlasy. Ten na sebe navlékl drátěnou košili která mu sahala přibližně do výšky kolen a v levé ruce třímal štít tak velký, že měl problém s ním vůbec pohybovat. V pravačce pak svíral dlouhou dýku a vyděšeně si ji prohlížel. Další dva, vysoký snědý muž okolo třicítky a podsaditý chlapík s ostrými rysy, jehož krátké tmavé vlasy už začínaly protkávat první šediny, na sobě měli koženou zbroj podobnou té mé. Snědý dlouhán si jako zbraň vybral dlouhý meč, se kterým chtěl nejspíš těžit z délky svých paží a nejstarší z trojice zvolil válečnou sekeru a malý štít. Na jeho obnažených pažích se vlnily mohutné svaly a rozhodně z této podivné skupinky vypadal nejnebezpečněji.

Aspoň že mí protivníci nevypadají jako rození válečníci. To bych s trochou štěstí mohl zvládnout, dodal jsem si sebedůvěry a mezi zbraněmi si vybral jeden ucházející krátký meč a z vedlejšího stojanu vytáhl dřevěný kulatý štít s vyztuženým středem. Tato kombinace mi dovolovala pohybovat se dostatečně rychle a to bylo přesně to co jsem potřeboval. Ve chvíli, kdy jsem si cvičně zkoušel jeden z útoků, abych včas odhalil případnou chybu na jakékoliv části svého vybavení, se místností rozezněl oslavný řev lidí, jakoby vycházel přímo ze samotných stěn a stropu. Ke každému z nás přistoupili dva strážní a začali nás usměrňovat ven z místnosti. Zajímavý signál, pomyslel jsem si a nechal se spolu s ostatními vyvést.

Šli jsme dlouhou pomalu stoupající chodbou osvětlenou pochodněmi, na jejímž konci doslova zářilo denní světlo a zatuchlý pach podzemí pomalu začal nahrazovat čerstvý vzduch. Čím více jsme se blížili k východu, tím hlasitější byl křik lidí, který sice občas utichl, ale s o to větší intenzitou se poté znovu objevil. Ukrojili jsme dalších pár kroků ze vzdálenosti dělící nás od ústí chodby a v pauzách mezi výkřiky jsem poznal ceremoniářův hlas. Když jsme se k východu přiblížili natolik, že jsem skrz spuštěnou mříž mohl vidět ceremoniáře stojícího ve středu arény, začal jsem rozeznávat jednotlivá slova.

„…a tak jim náš milostivý pán Gracis dává možnost obhájit se u posledního soudu.“

Ceremoniář se podíval naším směrem a v tu chvíli se před námi začala zvedat mříž. Bylo neuvěřitelné jak bylo vše načasováno, ale na obdivování jsem neměl moc času, protože nás stráže ihned začaly vystrkovat ven z chodby. Ta ústila do ohromné kruhové arény, nad níž byly dokola postaveny ochozy do posledního místa obsazené diváky. Mezi diváky byli pravidelně rozestavěni lučištníci, připravení kdykoliv splnit ceremoniářovu výhružku a vyslat svůj šíp po každém kdo by odmítal bojovat. Nalevo od nás byl v ochozech zabudován balkón, patrně pro nejvýznamnější hosty a přímo naproti nám se nacházel další vchod do arény, přes který byla spuštěna mříž.

„Hleďte, zde již přicházejí obvinění,“ zahřměl ceremoniářův hlas, který byl ihned nahrazen smrští hukotu a pískotu přicházejícího z tribun.

Obvinění z čeho? ptal jsem se sám sebe a marně hledal odpověď.

Ceremoniář počkal až se lidé trochu zklidní a jeho hlas zaburácel znovu. „A zde,“ ukázal na protější vchod, „přicházejí jejich soudci a zároveň vykonavači trestu, lordi Krass a Merith.“ Tentokrát se zvedla ohlušující vlna potlesku a křiku, vyvolávající jména, která právě zazněla arénou.

Otřeseně jsem se ohlédl přes rameno na muže stojící okolo mě. Takže tohle nejsou moji protivníci, ale spolubojovníci? Tělo mi zalil studený pot a já se otočil zpět, abych spatřil jak se za neuvěřitelných ovací v protější chodbě začínají rýsovat obrysy našich skutečných protivníků. Když postavy vstoupily na denní světlo, spadla mi spodní čelist a zůstal jsem s otevřenými ústy zírat před sebe. Tohle přece nemůžou myslet vážně! To nebude souboj, ale jatka…

Ze tmy se vynořili dva rytíři vzdáleně připomínající ochránce ceremoniáře, zůstávalo tu však několik rozdílů. Oba muži byli minimálně o půl hlavy vyšší, stříbro na plátové zbroji nahrazovalo zlato vytepané do několika složitých ornamentů a v rukou každý z nich třímal zbraň už od pohledu tak těžkou, že bych měl problém ji vůbec zvednout natož s ní bojovat.

Rytíři důstojně kráčeli arénou a všem svými pohyby dávali jasně najevo, že své zbraně dokáží ovládat bez jakýchkoliv obtíží. Když došli do středu arény, kde se předtím nacházel ceremoniář, který mezitím opustil arénu, otočili se směrem k balkónu. Oba si sundali své helmice a poklekli na pravé koleno.

První promluvil muž s dlouhými světlými vlasy a obouručním mečem. „Jmenuji se lord Merith a jsem připraven očistit Boram i celou Melinae od nákazy, která v něm přebývá.“ Hned na to se ozval druhý muž s dlouhými vlnitými vlasy barvy havraního peří, třímající obrovskou sekeru. „Jmenuji se lord Krass a taktéž jsem připraven zbavit Boram i celou Melinae nákazy, jenž se ho snaží oslabit.“

Zvedl se ohlušující jásot. Oba muži si nasadili helmy a postavili se na nohy, zbraně třímajíce pevně ve svých rukou.

„Máte nějaké zkušenosti s bojem?“ šeptl jsem směrem k mým společníkům. Odpovědí mi bylo jen trojí kývání hlavou ze strany na stranu. No co jsem čekal? Dobrý zprávy jsou dnes asi nedostatkový zboží.

„Takže vy tři si vezmete toho s mečem a já toho se sekerou.“

Kdo to řekl? To přece byl můj hlas! Ale takovou hloupost jsem přece nemohl říct já…

„Ale jo Adriane, řekl jsi to. Já to slyšel.“ Zaznělo mi v hlavě.

„Spáre,“ vydechl jsem. „Jsem rád, že tě slyším, i když nemám tušení kde jsi,“ pokračoval jsem v telepatickém kontaktu.  „Přišel jsi mi dát poslední sbohem?“

„Sedím nalevo od tebe, docela slušný výhled. Hehehé. A co se týče té otázky, doufám že nemáš v plánu tady umřít… už jsem si na tebe docela zvykl.“

Oba rytíři se rozdělili a pomalu se začali přibližovat se zbraněmi připravenými rozsévat smrt.

„Hmm, díky, ale nevím jestli dneska mám na to, abych se z téhle situace dostal… Bohužel asi nezbývá než to zjistit. Jo a mimochodem, nesměj se prosím tě tímhle stupidním způsobem nebo budu mí o důvod víc se odtud dostat!“

„Hehehé, tímhle? Hehehé.“

„Spáre!“

„Hmm, asi jo…“

Dle mého šíleného plánu jsem se začal přesouvat směrem ke Krassovi, který si pohrával se svou sekerou a mí tři spolubojovníci k Merithovi. Ještě než jsme se úplně rozdělili, prohodil jsem směrem k nim: „Rozdělte se a pokuste se ho obklíčit.“ Dál už jsem se raději soustředil jen na svého protivníka. Uvědomil jsem si, že ochozy utichly a začal jsem si srovnávat myšlenky. Po dnešním budíčku to šlo dost špatně, ale to co jsem se chystal udělat bych mohl zvládnout. Jestli to bude stačit byla otázka druhá.

Najednou se po mé pravé straně se ozvala jakási dutá rána a arénu zasypal výbuch smíchu. Riskl jsem jeden rychlý pohled k mým spolubojovníkům a spatřil že Merith je sice od nich ještě relativně daleko, ale na zemi se už v prachu válí náš nejmladší bojovník s velkým štítem. Raději jsem ani nedomýšlel jak se na zem dostal a svou pozornost jsem obrátil zpět ke Krassovi, který už byl jen několik kroků ode mě.

„Koukám, že tě v tom kamarádi nechali samotného,“ ozval se hlas zkreslený helmou. „Buď rád, aspoň to budeš mít rychle za sebou. Slibuju ti, že tě nebudu trápit,“ pokračoval Krass téměř dobrácky. Jen to však dořekl, udělal dva rychlé kroky a jako by chtěl dokázat svá slova, máchl vší silou svou obouruční sekerou ve vodorovném seku.

Takovou rychlost jsem s tak velkou zbraní nečekal. Taktak jsem uskočil dozadu a zaklonil se. Očima jsem sledoval ostří, které mě minulo jen o pár centimetrů a nyní dokončovalo velký oblouk. Kdybych svůj úhyb udělal jen o chviličku později, patrně bych byl o hlavu kratší.

Tribunami to zahučelo.

„Úctyhodné reflexy. Skoro mi bude líto tě zabít. Mohl by z tebe být nadějný šermíř.“ Nenechal jsem se vyprovokovat Krassovými řečmi a dál jsem ho mlčky obcházel v bezpečné vzdálenosti a hledal slabé místo v jeho dokonalé obraně.

Tentokrát to zkusil šikmým sekem vedeným shora dolu, byl jsem připravený a tak jsem znovu uskočil dozadu. On s tím ale počítal a v polovině svého pohybu udělal další rychlý krok vpřed.

Opět mě překvapil. Sám nevím jak se mi jeho ránu podařilo odchýlit štítem. Zavrávoral jsem a téměř upadl. Levou rukou mi vystřelila tak ostrá bolest, že jsem málem upustil štít a na pravé paži se mi objevila mělká krvácející rána.

Arénou to zabouřilo nadšením.

Další takový útok bych asi neustál, takže nastal čas jednat. Začal jsem ustupovat do bezpečné vzdálenosti před zkázonosnou zbraní, pak jsem se otočil a rozběhl se pryč od Krasse.

Můj únik vyvolal vlnu nevole u diváků, kteří začali hlasitě pískat. Přestal jsem je vnímat a meč si přehodil do levé ruky, zatímco pravou jsem uchopil štít za jeho okraj.

Několik lučištníků si připravilo své šípy a začalo je zakládat do tětiv.

Byl čas vsadit vše na jednu kartu.

Zastavil jsem se a otočil se zpátky ke Krassovi. Vzdálenost mezi námi byla nějakých deset kroků a rychle se zkracovala jak se ke mně můj protivník blížil. Vší silou jsem proti němu hodil svůj štít jako disk.

Čas jakoby zamrzl, ale my se pohybovali dál.

Krass se za běhu napřáhl k ráně. To byl impuls pro mě a rozběhl jsem se za letícím štítem přímo proti němu. Sekera prosvištěla vzduchem vedena dalším šikmým sekem, zasáhla štít, který se rozletěl na dvě půlky a pokračovala dál směrem k zemi. Načasování bylo dokonalé. Jakmile sekera rozťala štít, začal se přede mnou odkrývat Krassův pravý bok. S levým ramenem připraveným na náraz a pravou dlaní otevřenou ve směru pohybu těla jsem se odrazil a skočil přímo proti němu řvouce „aére-nost-et-rádé“. Má slova se smísila s řevem z ochozů, ale kýžený efekt přinesla.

Vzduch okolo se náhle prudce ochladil a v okamžiku kdy jsem dopadl na Krassovo oplátované tělo, mi z pravé dlaně vytryskla vlna stlačeného vzduchu. Krassovo tělo pod tím náporem doslova odletělo o dobré tři metry dozadu.

Postavil jsem se na nohy, potlačil bolest v levé paži a sebral meč, který mi při nárazu vypadl z ruky. Rychle jsem doběhl ke Krassovi, který se snažil otočit na bok a arénou, v níž se po mém protiútoku rozhostilo ticho jako v hrobě, se rozezněly zvonivé údery jílce mého meče dopadající na Krassovu helmu.

Asi po třetím úderu se mi v hlavě ozval Spárův hlas: „Už ho nech, musel jsi ho vyřadit už tou první ranou. Být na tvém místě šetřil bych síly spíš na toho dlouhána s mečem.“

„Konec hraní…“ ozval se kousek dál za mnou Merithův ledový hlas zdeformovaný nejen helmicí, ale také zuřivostí. Otočil jsem hlavou právě včas na to, abych mohl sledovat scénu, která se mi navždy zapsala do paměti.

Merith zařval jako démon, kterého právě vypustili na svět a při jediném ladném pohybu svého obouručního meče vedeném jasně na hlavu prvního protivníka, ukročil doleva, v zápěstí oddělil ruku s mečem druhému protivníkovi, který se ho zbrkle snažil napadnout a sekem stočeným zpět témuž muži vyvřel vnitřnosti skrz jeho chatrnou zbroj. Svou takřka taneční kreaci zakončil tím, že si svůj těžký obouruční meč přehodil v rukou tak, aby ho v současném pokleku na pravé koleno mohl podél svého levého boku vší silou zabodnout do břicha třetího muže, jehož válečná sekera právě protnula vzduch nad Merithovou hlavou.

Na Meritha a zem okolo něho se začaly snášet kapičky krve, které odlétly od jeho meče, jakoby jim teprve teď došlo, že i na ně platí zemská přitažlivost.

Tato neuvěřitelná přehlídka bojového umění zanechala ticho jež jsem v aréně vyvolal já v zapomnění a rozpoutala v ní nepopsatelnou bouři nadšení.

Merith si toho nevšímal a otočil se zpět na prvního muže, který si chránil hlavu svým velikým štítem, jakoby stále očekával dopad čepele jeho obouručního meče. Zíral před sebe, jakoby mu stále nedocházelo co se tu před kratičkým okamžikem stalo, do té doby, než Merith jediným pohybem vytrhl svou zbraň z muže za sebou a postavil se na nohy. V tu chvíli jeho poslední přeživší protivník odhodil dýku i štít, otočil se a rozběhl se zpět k bráně, kterou jsme do arény vstoupili. Nevšímal si toho, že je spuštěná mříž, hlavně se chtěl dostat co nejdál od Meritha. Ten ale udělal dva rychlé kroky a svůj obouruční meč poslal jako nějaké kopí za utíkajícím mužem dřív, než si lučištníci vůbec uvědomili, že by měli jednat. Meč muže zasáhl s takovou razancí, že se až po jílec zabořil do jeho zad a srazil jej k zemi jako loutku.

Arénou to bouřilo. Diváci jako jeden muž začali skandovat: „Merith, Merith, …“ zatím co si jejich hrdina kráčel pro svou zbraň. Když ten došel ke svému cíli, sundal si z hlavy helmici a odhodil ji na zem. Oběma rukama vytrhl obrovský meč z mrtvého těla a zařval tak mocně, že mi začala tuhnout krev v žilách. Nebyl jsem schopen se pohnout a tak mi nezbývalo než nevěřícně zírat a přemítat nad tím jestli je to co vidím skutečně pravda. Se záplavou světlých vlasů spadajících na ramena, obrovským brněním potřísněným krví a v rukou třímající obouruční meč, ze kterého odkapávala krev, vypadal jako anděl zkázy, který sestoupil na zem, aby si zde sjednal pořádek.

Ve chvílí, kdy mi hlavou běžela zoufalá myšlenka, zda je možné aby na mě ve svém záchvatu vzteku zapomněl, utichl jeho brutální řev, otočil se ke mně a rozběhl se mým směrem. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, ale on měl očividně v úmyslu udělat přesně to.

Pohltila mě vlna paniky, v hlavě se mi rozpadlo rozpracované kouzlo a já se ocitl na prahu smrti. Merith už byl téměř u mě a přímo z běhu zaútočil prudkým sekem ve směru svého pohybu. Hlavu nahradily reflexy, které mi už několikrát zachránily život a tak jsem se těsně před ním vrhl k zemi. Okamžik poté se můj protivník prohnal okolo mě a nade mnou se mihla čepel jeho meče. Neviděl jsem ho, ale svist ostří krájejícího vzduch mi jasně naznačil jak blízko byl zásahu. Svůj pád jsem zakončil krkolomným kotoulem, díky němuž jsem se ocitl v podřepu zpět na nohou.

Arénou to opět zahučelo.

Otočil jsem se zpět ve stejnou chvíli jako můj soupeř a naše pohledy se setkaly. „Nevím jak se ti podařilo porazit Krasse, ale se mnou už tolik štěstí mít nebudeš,“ procedil skrz zuby mým směrem a znovu vyrazil s mečem oběma rukama sepjatým před sebou. Když ale překonal asi polovinu vzdálenosti, která nás dělila, stalo se něco nečekaného. Na rytířovo levé předloktí dopadl ptačí exkrement o velikosti, která by se dala čekat spíš od ne zrovna malého  savce a v hlavě mi zazněl Spárův veselý hlas: „Zásah, zásah.“

Merith se zastavil, nevěřícně se zahleděl na oplátovanou ruku jako by nechápal co se mu to po ní roztéká a pak svůj pohled upřel k nebesům. Byl z toho tak vedle, že na kratičkou chvíli dočista zapomněl na všechno včetně mě.

Spatřil jsem šanci a hodlal jsem ji využít.

Vyrazil jsem jako střela přímo proti němu a přesným podmetem poslal jeho ohromnou postavu k zemi. Meč mu při nárazu o zem vypadl z rukou a on párkrát překvapeně zamrkal. To už jsem se nad ním ale skláněl já se špičkou svého meče opřenou o jeho krk.

Arénu zaplavila vlna šoku a rozhostilo se v ní ticho plné očekávání co bude dál.

„Nechci tě zabít, tak mě k tomu prosím nenuť,“ řekl jsem hlasem zbaveným jakýchkoliv emocí.

Merith na mě nevěřícně hleděl očima, ve kterých byly vepsány dva velké otazníky. „Nechceš mě zabít?“ zeptal se nechápavě.

Jen jsem pokýval hlavou ze strany na stranu, když se arénou rozezněl známý sytý hlas: „Odhoď meč, jinak budeš zabit.“

Podíval jsem se směrem odkud výhružka přišla a zjistil, že mříže jsou vytaženy a do arény po dvojicích vbíhají vojáci mezi nimiž kráčí ceremoniář se svým doprovodem. Mimoto na mě ze všech stran mířily hroty šípů a tak jsem poslechl a odhodil svůj meč. Ihned mě obstoupilo několik mužů a donutili mě pohnout se k východu.

Kvůli podmetu zasazenému na plátovou zbroj jsem napadal na pravou nohu, levou paži jsem skoro necítil a v hlavě mi hučelo jako ve včelím úle. Ale žil jsem. Ještě než mě má eskorta vyvedla z arény, dovolil jsem si jedno ohlédnutí a spatřil jsem jak se Merith sklání nad Krassovým nehybným tělem a cosi mu říká.

Pak jsme arénu opustili a já unaveně belhal dlouhou chodbou obklopen vojáky. Po mém vystoupení mi jich přidělili rovnou osm, na chvíli jsem pocítil cosi jako hrdost. Rychle jsem ten pocit odehnal a donutil oči sledovat okolí, aby mi neunikl žádný detail, který by mi později mohl pomoci při útěku. Nebyl jsem však ve stavu, který by mi něco takového dovoloval a tak když na mě po pár krocích naplno dopadla únava z boje, můj unavený pohled uhasl úplně. Sesunul jsem se k zemi.

 

                                                                                                          To be continued… 😉

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

Leave a Reply