Espexrum meum sestice deres,

 

elise na deum ke.

 

Lefante du meum sestice.

 

 

 

„Vidíš ten nápis? Dokážeš to přeložit?“

„Nevím, je to něco… ještě nikdy jsem nic takového neviděl. Možná trochu podobné latině a hebrejštině.“

„Trochu podobné? Co to znamená trochu podobné! Takže máme další nápis, který neumíme rozluštit. Za to nás pan Merick jistě pochválí.“ a pohodila hlavou směrem k východu. Tam, někde nad nimi, sedí starý pán, který si najal je, dva přední archeology, aby mu pomohli rozluštit jednu z největších otázek, záhad, lidstva.

„On to snad pochopí, vždyť on sám řekl, že to nebude hned. Varoval nás, že to může trvat i pár let.“

„Pár let, pár let!!!? Je mi to jasný, pár let sem, pár let tam! Já potřebuju dodělat svojí knihu! Těch „pár let“ by mi mohlo zatraceně chybět!“

„Tak se nerozčiluj Ann. Jsme nejlepší, proto to budeme mít o dost rychleji.“

„Jdeme mu to říct.“ vykročila k východu a on šel za ní.

—————————————————————————————————————–

Slunce pražilo na holé hlavy mužů, kteří se před jeho sílou pokorně sklonili k zemi a začali zpívat své modlitby.

Espexrum meum sestice deres,

 

elise na deum ke.

 

Lefante du meum sestice.

 

Rasteto keu lebed

 

No sive vašja se

 

Prelito deste!

 

Ann dake tizi mos

 

Me se tente de tysty

 

Espexrum meum sestice deres,

 

elise na deum ke.

 

Lefante du meum sestice.

 

 

Ostatní zpívali dál, ale muž stojící vpředu se zarazil a vzdálil se od davu holých hlav, dál se sklánějících před sluncem.

„Ali, co se děje. Víš že mě rušíš uprostřed modlitby?“

„Omlouvám se pane, ale musel jsem. Jsou již blízko!“

„Tak rychle?! Jsou asi opravdu dobří. Bude mi jich líto. Zabít!“

—————————————————————————————————————–

Dvě postavy se vynořily z haldy kamení v písku, kde byl vchod do té nejúžasnější odkryté krypty v Egyptě.

„Vida, už jdou.“ oznámil pan Merick osobě, která s ním seděla u stolu. Neznámý muž si prohlídl oba špičkové archeology. Nejdřív Ann, ne úplně štíhlou, s krásně tvarovaným obličejem a s hustými vlasy, které byly její ozdobou. V oblečení byly perfektně vidět všechny tvary a křivky jejího těla. „Jestli s touhle budu spolupracovat, tak to je něco jiného.“

„Co jste to říkal?“

„Ale nic pane Mericku.“

Teď ovšem zabloudil pohledem k zaprášenému muži, který byl na jeho vkus až moc oblečený do takového horka. On sám dával přednost jednoduchému triku, v kterém se pěkně rýsovaly jeho již několik let pěstované svaly. Zatímco muž měl na sobě vestu a volné triko s rukávem.

Jeho obličej byl však něco jiného. Ušlechtilé rysy a neoblomné oči. „S tebou bude práce kamaráde.“ pomyslel si.

„Dobrý den“ pozdravili oba sedícího muže.

„Dobrej. Jmenuju se John. Pro přátelé jako jste vy J.“

„Já se jmenuji Adam Kent a tato úchvatná dáma je Ann Seymourová.“ A sundal si z hlavy zaprášený klobouk. Hned se objevila jeho hříva hnědých vlasů se světlými melíry.

„Pane Kente, J přijel, aby nám dělal ochranku. Mám totiž dojem, že jsme blízko a nějaké „síly“ by se nám v našem objevu mohly pokusit zabránit.“ a na obličeji stařičkého pana Mericka se objevilo pár hlubších vrásek.

„Síly? Jaké síly máte na mysli?“

„Má drahá Ann, jsou to síly, o kterých bych radši nevěděl, ale bohužel… Jednou vám ten příběh povím, když budu chtít. Je moc hrozný…Pro vás, pro mě.“

„S odpuštěním, pane Mericku, jestli myslíte ty „nadpřirozené síly“, o kterých jste mluvil, tak si myslím že se nemáme čeho obávat.“

„Tak jistě bych to neříkal být vámi Adame. Brzy se nejspíš přesvědčíte o opaku.“

„Nikdo se nebojte! Když jsem tu já, J, není se čeho bát!“

„Šašek.“ Řekl si Adam a šel si lehnout do stanu.

Přes stanovou plachtu ještě zavolal na Ann: „Dobře se vyspi,zítra bude těžký den!“

 

 

Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

Leave a Reply