V těch dobách vládl v Severních lesích přísný Řád. Platil pro všechny elfy, zejména ale pro vojáky Armády lesních elfů. Elfové oplývali věčnou krásou a mládím, milovali mír, svobodu a čistotu lesů, přírody a bájných tvorů. Žili bezmála deset tisíc let, jejich zbraní byl luk a dobře ovládali magii. Pouze královna stála nad vůdcem Řádu. Ten měl proto velkou moc a bylo nutné toto vůdcovství složit do správných rukou. Královna ani na okamžik nezapochybovala, když vůdce vybírala. Stal se jím Lereth, mladý muž, který dlouhou dobu sloužil pro královnu jako ochránce. Královna mu důvěřovala více než komukoliv jinému.

Teď Lereth seděl v tichu svého velkého domu, před sebou měl mísu se salátem, a mlčky proklínal sám sebe. V ruce držel dlouhý pergamen, na němž byla zapsána všechna pravidla Řádu. Viděl to jasně a zřetelně – pravidlo číslo devět: Elfům je zakázáno jakýmkoliv způsobem zasahovat do života jiných lesních tvorů. Výjimku tvoří lovci, kteří jsou oprávněni lovit nechráněnou zvěř, pouze však tolik, kolik jí potřebují. Jakékoliv jiné zasáhnutí do života lesní zvěře je trestáno smrtí. Vždycky mu toto pravidlo připadalo příliš tvrdé. Uvažoval dokonce o jeho zrušení, což jako vůdce mohl udělat. Ale neudělal. Teď si to vyčítal.

Znovu si vybavil tu situaci. Byl se s částí Armády projít k nově vysázeným stromům, které měli členové rozpoznat a určit. Elven, jediná dívka v Armádě, si vedla nejlépe. Na cestě zpět procházeli místem, kde je les nejhustší. Viděli něco strašného. Jednorožec, bílý jako sníh, se zlatou hřívou a zlatým rohem, rychle běžel směrem k nim. Za ním se řítil velký šedivý vlk, sliny a krev mu kapaly od huby. Jednorožec byl zraněný, měl tržné rány na levém boku. Nikdo z Armády nemohl nic dělat… tedy, nesměl nic dělat. Elven se ale jednorožce zželelo. Užuž ho vlk dostihl, už se na něj sápal, když dívka vypustila šíp, který vlkovi probodl hlavu. Vyděšený jednorožec odběhl kdesi do hloubi lesa.

Celá Armáda byla zděšená z Elvenina činu, všichni znali Řád zpaměti, včetně devátého pravidla. Nejvíce vyvedený z míry byl Lereth. Bylo jeho povinností nahlásit vzepření proti Řádu a hrozila mu také smrt, neudělá-li to. Věděl, že kdyby královně nic neřekl, jeho Armáda by to zamlčela. Přesto ale nemohl. Čest a spravedlnost pro něj znamenaly vše. Musel přiznat Elveninu chybu. Dívka už věděla, co ji čeká. Znala Leretha příliš dobře, aby věděla, že nezatají nic, co by bylo proti Řádu.

Dnes byla poprava. Lereth nemyslel na nic jiného. Odhodil pergamen na zem a zvedl se ze židle. Potom přes sebe přehodil kabát z jemné hnědé kůže, obul vysoké boty z měkkého materiálu, které byly na lemu vyšívané motivy břečťanu. Vlasy zkroucené všemi směry a černé jako uhel, které mu sahaly něco málo pod ramena, stáhl do ohonu a naposledy si v zrcadle prohlédl svůj pohled. Pohled pronikavých očí, zářících smaragdově zelenou barvou. Neměl rád toho muže v zrcadle. Pro něj nikdo nic neznamenal, žil pouze pro spravedlnost. Ale to je přece on sám! Zamračil se na sebe, pak se otočil a vykročil k místu, kde se poprava měla konat.

Od jeho domu to nebylo daleko. Popravy se u elfů nedělaly často, Řád trest smrti přisuzoval jen u tří prohřešků, u zbytku jako trest posloužilo vyhnání ze Severních lesů. Lereth procházel mezi košatými listnatými stromy s voňavými bílými květy. Každou chvíli kolem něj proletěl nějaký pták, nebo se za ním prohnalo mládě medvěda. Ze všech stran Leretha obklopovalo bujně rostoucí kvítí všelikých barev a druhů. Na cestě musel překračovat nejeden potok a obcházet nejedno jezírko či malou lesní tůňku. Bylo spousta elfů, kteří se z té nádhery uměli těšit. Lereth mezi ně ale nepatřil. A nejen teď, v této úzké situaci, nikdy. Při procházkách lesem myslel vždy jen na své povinnosti a na to, co by učinil, aby posloužil Řádu. Protože Řád byl spravedlnost a spravedlnost byla Řád.

Dlouhými kroky svých vysokých nohou překračoval kořeny starých moudrých stromů, proplétal se nízkými větvemi a snažil se nezavadit o zvířata, která si zde s takovou chutí hrála. Jeho myšlenky se přitom upíraly na jediné: Elveninu popravu. Měl tu dívku přece jen rád, pro její cílevědomou povahu, odvahu a lásku ke zvířatům. Byla to zvláštní dívka. Přestože vyrůstala v Armádě mezi muži, nikdy se jako oni nechovala. Zachovala si svou ženskost, ale nebyla ani jako ostatní ženy. Byla to zkrátka Elven.

Zanedlouho ji měli popravit. Zanedlouho měl její život skončit. Proč? Kvůli Řádu. Lereth si nechtěl přiznat, že kvůli jemu samotnému teď Elven zemře. On byl Řád a spravedlnost, do jeho rukou přece královna tuto tíhu svěřila. Kdyby to proklaté pravidlo zrušil… nic by se nemuselo stát… ale on to nechal jen tak. Teď už se nedalo nic dělat. Ani od, velitel Řádu, nemohl zrušit to, co rozkázal. Elven mohla zachránit pouze královna. Ale za ní by Lereth prosit nešel. Přestože ji miloval jako sestru, spravedlnost pro něj znamenala víc. A ani na okamžik už nezapochyboval o tom, že poprava Elven je nespravedlná. Tak to nakázal Řád a tak se musí stát.

Konečně dorazil k dřevěnému pódiu. I když se usmrcení obecně říkalo poprava, ve skutečnosti elfové upustili od barbarského stínání hlav či oběšení. Dělali to jinak, dopřávali odsouzeným milosrdnou smrt, jakou by si každý mohl přát. Tedy každý, kdo nechce žít. Poprava spočívala v tom, že zločinci podali v nápoji jed a on pak bez bolestí klesl k zemi. V Severních lesích se na popravy nechodil nikdo dívat. Proč pozorovat smrt? Každý se přece někdy něčím prohřeší. Proto zde ani tentokrát nikdo nepřihlížel. Byli tu jen dva kuchtíci s připraveným jedem, voják Armády, který měl Elven hlídat, aby neutekla, a správce, který na celou věc dohlížel. Podle zvyku měl být přítomen také velitel Řádu, tedy Lereth. A samozřejmě odsouzený.

Elven stála na dřevěné place, na sobě měla stále ještě tmavě zelenou uniformu Armády. Vysoké hnědé boty, dlouhé úzké kalhoty, hrudník obepínala zelená páska, přes kterou měla být přehozená tětiva luku. Ale nebyla. Lereth viděl Elven poprvé beze zbraně. A s rozpuštěnými vlasy. V Armádě je vždy musela držet stáhnuté do drdolu a přikryté šátkem. Teď neměla ani drdol, ani šátek. Světle hnědé vlasy se jí vlnily a stáčely se až k prsům, malé plné rty se nezřetelně pohybovaly a černé oči byly upřené na Leretha. Nedívaly se však vyčítavě. Zračil se v nich spíše soucit, Lereth tomu nerozuměl. Kdyby věděl, jak jej teď Elven lituje! Dobře věděla, co se teď v Lerethovi odehrává. Znala ho jako sebe. Vždy byli dobrými přáteli.

“Veliteli!” zavolal správce, spokojen, že Lereth konečně dorazil, “mysleli jsme, že už nepřijdete. Poprava tedy může začít, čekáme jen na váš povel.”

Lereth se smutně odvrátil od Elveniny tváře. Snesl by vše, kdyby ho chtěla zabít, kdyby po něm křičela a vyčítala mu tu nespravedlnost. Ale soucit? Vždyť si ho nezasloužil! “Pane?” oslovil ho voják, který Elven hlídal.

“Ach ano, omlouvám se,” Lereth se vzpamatoval, pohlédl na sklenici s jedem a z hluboha se nadechl a opět vydechl. Elven už musí být smířená se smrtí. Jistě se toho jedu chce napít. Tyhle popravy nenáviděl, přestože se za jeho působení konaly pouze třikrát. Věděl, že všichni už čekají až vysloví rozkaz. Je tady pro spravedlnost. Splní své povinnosti.

“Elven, členka Armády lesních elfů,” začal pomalu a hlas se mu nepatrně třásl, “je podle pravidla číslo devět Řádu Armády a všech elfů… odsouzena… k trestu smrti… za porušení tohoto pravidla v zájmu… v zájmu…” Lereth rychle přemýšlel. Proč na toho vlka střílela? “V zájmu přežití zraněného jednorožce.” Nic jiného ho nenapadlo. Ale byla to pravda. Podejte jí jed. Zbývala poslední kátká věta. Lereth se nadechl. V očích vojáka Armády, někdejšího Elvenina společníka, se odrážela hrůza. Podobně jako v očích všech ostatních.

“Podejte jí jed.” Konečně to řekl. Odsoudil Elven k věčnému tichu, ke smrti, k životu v temnotách. Nemohl se jí podívat do očí. Stále v nich ale nebyl strach před smrtí. Pořád ta podivná lítost, soucit. Lereth se otočil zády. Na tohle se nemohl dívat, nedokázal to. Přestože to byla spravedlnost, přestože nedělal nic proti Řádu, cítil se hrozně.

Tím ale přišel o velkou podívanou. Elven nečekala, až k ní kuchtíci s jedem dorazí, vysmekla se příteli z Armády z pevného sevření a přitom ještě stihla popadnout jeho luk, který mu visel přes rameno. Vyděšený muž jen zíral do prázdna, zatímco Elven co nejrychleji utíkala z popraviště. Byla to mrštná dívka, běžela, co jí síly stačily, v běhu ji vždy dokázal předhonit pouze Lereth.

“Ve… veliteli, utíká!” zakoktal správce, po těch slovech se Lereth rychle otočil a zrak upřel na prchající Elven. Jakoby v něm v tu chvíli zajiskřil plamínek neuvěřitelného štěstí a úlevy. Mohl by ji dohonit. Nedohonil. Nechal ji jít, i když si to později odmítal přiznat.

Tak Elven prchla jisté smrti Řádu. Tak jako tak už se ale nikdy nemohla vrátit do Severních lesů. Kdo ví, kam šla. V Severních lesích už ji pak ale nikdo kromě Leretha nikdy neviděl…

Komentáře

komentářů

About The Author

20 komentářů

  1. Gaangleri

    Hmm, tak jsem se dokopal k tomu, abych si to přečetl… mno – newim – přišlo mi to deváté pravidlo takové ullítlé a ještě víc mě udivilo chování Leretha, ale aspoň že se nenechala zabít a zdrhla 🙂 Mě připadal ten důvod ke smrti strašně nelogickej ale úplně, ale jinak stylově pěkné 😉

  2. Alcil

    No, podle mě ten jednorožec stejně umřel, protože (jak všichni jistě víme) vlci loví ve smečce. Když tedy Elven zabila jednoho vlka, stejně jednorožce udolali jeho elfím očím skrytí kamarádi :-).
    Jo, taky mi ta povídka přide až příliš jednostranná a pro Elvenovská, což je , vzhledem k propracovanému psychickému dilematu Leretha jistě trochu chyba. Jinak je ta povídka hezká a čtivá a zajímavá.

  3. Yuyka

    Krásně výstižná básnička… mohu-li si dovolit ji považovat jako poctu mému dílu, pak děkuju, děkuju moc…:o)
    Bohužel tě asi zklamu a pokračování příběhu si budeš muset vymyslet ve své hlavě… ale (jen tak mezi náma) úplně nakonec, potom, co se Elven a Lereth náhodou potkají na výpravě pro zázračný Meč, a potom, co jí Lereth slibuje popravu… až to všechno skončí… budou žít šťastně a spokojeně až do smrti;o)

  4. Milan Březina

    Yuyka: Díky. Moc pěkná povídka. Trochu smutná, ale pak ten otevřený konec? Už jsem měl strach, že se elven skutečně napije jedu a Lereth taky, hned po ní. Byl by to tagický konec jako v Rómeovi a Júlii. Naštěstí se tak nestalo a já jen doufám, že nás nenecháš bez pokračování.

  5. Milan Březina

    Těla stromů tiše ševelí, kdo musí, k popravě zavelí.
    zákon přísný krví pošpiněn, není pochyb tu o vině.
    "Jasně mluví elfů řád. Číši jedu chystá kat."
    Šedý vlk, který hladoví, ten už nikdy se nedoví,
    zda byl v právu kdo zabíjel, zda by vrátit to všechno chtěl.
    "Jasně mluví elfů řád. Číši jedu chystá kat."
    Ví, že zabila by zas a znova, z dálky slyší jeho tichá slova,
    "pravidlo devět bylo porušeno", koruny šumí, les volá její jméno.
    "Jasně mluví elfů řád. Číši jedu chystá kat."

Leave a Reply