Probereš se. Je tma. Hlava tě se bolí jako by ti do ní bušilo tisíce kovadlin. Chceš se pohnout, protáhnout, ale tvým tělem projede nesnesitelná křeč. Zaskučíš jako raněné zvíře. Zkusíš to tedy ještě jednou, dvakrát, ale bolest je tak ochromující …

Když se probereš, temnotu vystřídá světlo. Matné obrysy okna a dveří, jinak holá místnost. Kde to vlastně jsi? Snažíš se vzpomenout si, ale místo odpovědí přichází jen další otázky. Jak se jmenuješ? Proč tu jsi a při každém pohybu cítíš nesnesitelnou bolest? A hlavně – proč si nic nepamatuješ? Otázky se na tebe valí nezadržitelnou rychlostí. Motá se ti hlava a hrozí, že zase omdlíš. Přinutíš se tedy ke klidu. Pozorněji si prohlédneš místnost. Okno je malé s mřížováním, na dveřích petlice. Až moc ti to připomíná vězení. Ale proč? Co si udělal? Má to snad nějakou spojitost s tetováním, co máš na dlani? O tvůj mozek, tvrdý a nepřístupný jako skála, se roztříští další vlna otázek.

Hodiny plynou. Jedna, druhá. Den se mění v noc, noc v den. Máš hlad a žízeň. Chceš si stoupnout a zabušit na dveře, abys na sebe upozornil, ale s každým pohybem přichází jen další bolest. Jakoby nahradila všechny tvé pocity. Zničující, nepřestávající. Pokusíš se na své věznitele tedy alespoň zakřičet, ale z úst se ti vynoří jen nesourodá skupina skřeků.

Usneš horečnatým spánkem. Zdají se ti sny, mnoho snů: jak se otevírají dveře s petlicí,jak se nad tebou někdo sklání, jak, jak, je toho tolik. Nemůžeš si vzpomenout. Spíš dál.

Probudí tě něčí hlas: „Thomasi, Thomasi, mysleli jsme, že jsi mrtvý!“ Je to žena. Krásná, má jemný obličej, hnědé mandlovité oči, malý nosík a plné rty. Do obličeje jí spadávají kaštanové vlasy. Nervózně si je odhodí spanilou rukou z obličeje. Nakloní se nad tebe. „Slyšíš mě, Thomasi?“ Proč ti tak říká? „Kdo jste?“ , zeptáš se vzápětí. Žena zesmutní a ohlédne se za sebe. Teprve teď si všimneš lidí, kteří tam stojí. Několik mužů a žen zhruba ve tvém věku. Máš pocit, že bys je měl znát. Pomalu přistoupí ke tvému lůžku a pečlivě si tě prohlížejí. Je ti to nepříjemné. Otočíš se k nim zády a zamumláš: „Nechte mě být, neznám vás.“ Jeden po druhém se tedy začnou rozcházet, jen ta krásná žena zůstane. „Musíš nám věřit, Thomasi.“
„Proč? Vůbec vás neznám.“
„Ztratil si paměť“
„Proč?“
,,To se právě snažíme zjistit.“ Pomalu rozevře dlaň a ty spatříš stejné tetování, které zdobí tvou ruku. Trochu se uklidníš a s menší bázní se zeptáš: „Co mám udělat?“ Žena se spokojeně usměje. „Zatím jen lež a odpočívej. Jakmile by sis na něco vzpomněl, napiš to tady na pergamen. Dám ti ho na stolek vedle postele.“ Pak sáhne do kapsy u pláště a vyndá malý flakónek s fialovou tekutinou. „Vypij to.“
„Proč?“
„Máš zlomeno několik žeber a pohmožděniny po celém těle. Ten nápoj utišuje bolest.“ Bez dalšího vyptávání tekutinu vypiješ. Žena se zvedne a chystá se odejít. Už stojí u dveří, když za ní vykřikneš: „Jak se jmenujete?“ Smutně se usměje. „Ty si nepamatuješ moje jméno?“
„Ne, má paní.“ Zvláštně se na tebe podívá. Zdá se ti, že v jejích očích vidíš perličky slz. „Jsem Tallay. A teď už spi,“ a spěšně odejde.

Nevíš, jak dlouho si spal, ale když se probudíš, je bílý den. Do tvého pokoje pronikají nesměle paprsky slunce, odněkud zvenčí slyšíš veselé cvrlikání ptáků. Všechno tě bolí. Celé ruce máš pečlivě obvázané čistými obvazy. Jeden opatrně odhrneš. Přes předloktí se ti táhne dlouhá čerstvě zahojená rána. Křižují ji menší ranky a vespod jsou patrné staré jizvy. Začínáš propadat strachu. Kdo ti to udělal? Jediným majákem je ta krásná žena, Tallay. Máš pocit, jakoby si jí znal už dřív …

Čas plyne. Každé ráno a večer Tallay přijde, aby ti převázala obvazy a přinesla jídlo. Cítíš, jak ti pomalu rostou síly.
Pokoj, ve kterém si tak dlouho ležel je jen malý. V rohu na zemi leží slamník a vedle stolek, na kterém je pergamen. Je prázdný – na nic sis za tu dlouhou dobu nevzpomněl.

„Thomasi, jsi vzhůru? Dnes už ti sundám obvazy, zranění se zahojila.“ Tallay si sedne k tobě na slamník a pomalu rozmotá jeden z obvazů. Chytneš jí za ruku. „Kde to vůbec jsem? Za celou tu dobu jsem neviděl nic jiného, než tento pokoj.“ Tallay se vyhne tvému tázavému pohledu a chvíli přemýšlí, než odpoví: „Jsi v klášteře bratrstva Černých hvězd.“ Pozdvihne pravici a rozevře dlaň. Naskytne se ti pohled na malou černou hvězdu, stejnou, jakou máš na dlani ty. Pak pokračuje: „Jsi členem bratrstva, jeden z nejvyšších stupňů zasvěcení. Uměl si opravdové zázraky,“ na chvíli se odmlčí. Vidíš, jak vzpomíná, co bylo dřív. Skolí hlavu. Vidíš, že pláče. Vlasy jí na okamžik prozáří slunce. Jemně pohodí hlavou a ty máš pocit, jakoby sis na něco vzpomněl: Ležíš v trávě, Tallay sedí vedle tebe a něco říká. Asi má strach. Pohodí hlavou stejně jako teď a vlasy jí prozáří slunce…

Vzpomínka se rozplyne stejně rychle jako přišla. Ale Tal u tebe pořád sedí. Opatrně jí setřeš slzu z obličeje. Ani nevíš proč, ale políbíš ji. Jemně nesměle. „Tallay,“ to jméno najednou zní jako okvětní plátky růže, „já si na něco vzpomněl. Na tebe.“ Po dlouhé době se zase usměješ.

„Musíš ten meč držet pevněji, Thomasi,“ přikývneš a silněji uchopíš rukojeť. Mistr je jen o pár let starší než ty. To Tallay tě přemluvila, abys začal znova cvičit. Před tím si byl prý velice dobrý. A navíc si myslí, že se ti tak vrátí paměť. Od té doby, co ses probral v temném vězení neschopen slova a pohybu uplynulo bezmála půl roku. Prodělal si výcvik prvního stupně – skvěle dokážeš zacházet s mečem a holí a tvé tělo by mělo být připraveno na tvorbu Zázraků. Silou vůle bys měl vyvolat bouři a uragán, ale i léčit a v omezené míře předvídat budoucnost. Síla potřebná ke kouzlení tvým tělem neprochází. Jakoby někde byl vytvořen mentální blok. O to lepší jsi ale v boji – nikdo ze tvé skupiny tě nepřemůže.

Při večeři si k tobě přisedne Tallay. „Máš ještě rád úplněk?“ „Cože?“, nechápeš, co tím myslela. „Tak máš?“ , je vidět, že skrývá úsměv. „Ano.“ „Až se najíš, tak na mě počkej na zahradě u fontány.“ A beze slova vysvětlení odejde.

Po jídle tedy zvědavě sejdeš do zahrady. Tal už tam čeká. Ve světle Šeravého měsíce je ještě krásnější než kdy dřív. Chytne tě za ruku. Neubráníš se otázce: „Kam to jdeme?“ Položí ti prst na pusu a odvede ven ze zahrady.

Během chvíle vylezete na nízký kopec, ke kterému tě Tallay dovedla, a sednete si na velký placatý kámen. Celé okolí je zalito bledým měsíčním svitem. „Támhle je Dryáda,“ ukáže na malou modrou tečku ve stínu Šeravého měsíce. „Vždycky si říkal, že když budou v úplňku, začnou se dít krásné věci.“ Pohlédneš na oblohu – skutečně je úplněk. „Tak to musí být určitě pravda,“ zašeptáš jí do ucha. Políbíš jí. Ale nezůstanete jen u polibků…

Na svahu jste celou noc a až se zvony svolávajícími bratry ke snídani se vydáte do kláštera. Přeješ si, aby tyto chvíle už nikdy neskončily…

„Soustřeď se. Musíš být silný. Je potřeba, aby ses toho ještě spoustu doučil!“
„Ale proč mistře?“ pohrdlivě odsekneš. „Za celou dobu, co jsem tu, se mě nikdo nezeptal, co vlastně chci.“ Mistrova tvář ztvrdne
„Ty se budeš učit. To je má vůle a ty nemáš právo ji zpochybnit.“
„Vy nemáte právo na můj  život,“ rozkřikneš se.
„Složil si přísahu!“
„Přísahu, na kterou si nevzpomínám!“
„Ale brzo si vzpomeneš.“ Mistr rozčileně odejde a nechá tě o samotě s neodbytnou otázkou: ´Brzo vzpomeneš?´ Bezmyšlenkovitě dojdeš do jídelny, sníš večeři a vrátíš se do svého pokoje. K otázce ze zahrady přibude další: Proč ses k mistrovi choval tak arogantně? Výcvik tě baví víc než cokoliv jiného a dobrovolně bys neodešel

Schováš si pod polštář dýku a usneš slabým spánkem. Několikrát tě probudí noční můra, ale zapomeneš jí dřív, než si ji stihneš uvědomit.

Prudce se posadíš na posteli a podvědomě vytáhneš dýku. Z čela si setřeš kapičky ledového potu. Zprvu si myslíš, že to byla jen další noční můra, ale pohupující se okenice otevřeného okna to vzápětí popře. Někdo tu byl. Někdo.

Ráno tě probudí rozruch v zahradě pod oknem tvého pokoje. Chystáš se otevřít okno, abys zjistil, co se děje. Ztuhneš. Celá okenice je špinavá od krve. Další šok přijde vzápětí – tvoje ruce jsou také pokryty tou lepkavou červenou tekutinou. Co to má proboha znamenat? Rychle vyhlédneš z okna. Dole je shromážděn hlouček mnichu nad zkrouceným tělem jednoho z noviců. Ten má ošklivě poraněnou páteř. Zřejmě je mrtvý. Zrak ti opět sklouzne na tvé špinavé ruce.

Někdo zaklepe na dveře. Po chvíli se bez čekání otevřou a do pokoje vstoupí Tallay. Upře na tebe pohled … a zbledne. „Panebože, Thomasi,“ vykoktá ze sebe s námahou. Začne couvat zpátky ke dveřím. „Počkej Tal. Není to tak, jak si myslíš, já, já-“ zlomí se ti hlas. Je až příliš nepravděpodobné, abys za to nemohl. Tallay s děsem v očích uteče pryč.
I přes veškerý odpor, který k sobě cítíš, se přinutíš jít na večeři. Mniši se ti bojácně vyhýbají, nepohlédnou ti do očí. Ví to snad? Do misky si nabereš trochu rýžové kaše a sedneš si k volnému stolu. Jedno je jisté – to, co si v noci považoval za noční můry, byla skutečnost.

Přisedne si k tobě Tallay. Je bledá jako světlo Šeravého měsíce tenkrát v noci. „Musíme si promluvit,“ rty se jí chvějí zděšením. „Povídej, já mám času dost,“ možná je v tom až moc arogance na člověka, pod jehož oknem byla nalezena mrtvola a on sám přistižen s rukama a šatem od krve. „Po jídle přijď do mého pokoje.“ Uhneš jejímu zkoumavému pohledu.

Dodáš si odvahu a vstoupíš do její ložnice. „To, co si udělal Thomasi, to, to, já-“ zlomí se jí hlas a rozpláče se. Nevíš, co máš dělat. Sedneš si k ní a opatrně jí pohladíš po vlasech. Pak jí chytneš za ruku a řekneš: „Já to neudělal, Tal.“ Zvedne k tobě své uslzené oči. Spatříš v nich omluvu mísící se se zoufalostí. Pak zašeptá: „Musím to říct Radě.“ „Cože,“ vyhrkneš ze sebe bez dechu, „to nesmíš udělat.“ Cosi ve tvém mozku zapálí jiskřičku vzteku. Ta pomalu doutná a zapaluje myšlenky jako suchá stébla trávy. „To ti zakazuji!“ rozkřikneš se na Tallay. Ta s novým odhodláním a strachem zároveň odpoví: „Ty mi nerozkazuješ, Tome!“ Oheň zapálí první chrastí. Pevně jí chytneš za kadeře kaštanových vlasů. „Řekl jsem, že jim nic nepovíš!“ „Thomasi, pusť mě,“ vykřikne s bolestí ve tváři. Plameny přeskakují na větve. Uhodíš ji. A pak na celý les. A šíří se dál a dál…

Ráno se probudíš unavený. Za celou noc si se pořádně nevyspal. Pronásledovaly tě zlé noční můry o tom, jak zemřela Tallay – jediný člověk, kterého, kdy budeš milovat. Zasníš se: Malý domek, kolem zahrada a políčko, kopa dětí a usměvavá Tallay, které vždy večer řekneš, co se stalo v práci. A ona ti bude vyprávět, jak vaše nejmladší dcera řekla poprvé tá-ta a … a pak si všimneš krvavých stop na rukou a oděvu. Zaskučíš bolestí. Padneš na kolena a rozbrečíš se. V zoufalé agonii se ti vybavují události včerejšího večera. To, jak Tal chytneš za vlasy a poprvé ji udeříš. A pořád dál dokud se její zkrvavené tělo bezvládně nesesune na zem. A pak se ti celá scéna přehraje ještě jednou, dvakrát … Po obličeji ti kanou velké slzy. ,Jak jsem to mohl udělat, ´ opakuješ si v duchu, ,Jak?´

Když  se uklidníš natolik, abys mohl racionálně uvažovat, rozhodneš se jít za svým mistrem a všechno mu říct. On jediný ti dokáže pomoci.

Zaklepeš a vstoupíš dovnitř. Spolu s mistrem je v pokoji ještě jeden mnich. Podle medailonu, který mu visí na krku, velmi vysoce postavený.  „Musím s vámi mluvit, mistře,“ vyhrkneš bez dechu. „To už děláš, Thomasi,“ pousměje se mistr. „Já myslím o samotě, je to velice důležité.“ „Toto je můj přítel. Ve všem mu důvěřuji,“ a podívá se na mnicha. Ten souhlasně přikývne. Jsi tak zoufalý, že nic nenamítáš a pokračuješ: „Pane, já, já zabil dva lidi. Toho novice včera ráno a Tallay.“ Když vyslovíš její jméno, ty okvětní plátky růže, musíš vynaložit veškeré úsilí, abys nezačal znova brečet. Mistr na to ale jen lhostejně odpoví: „Já vím.“ Zděšeně se na něj podíváš. Mistr si tě ale nevšímá a pokračuje: „Vzpomínáš, jak jsem ti tenkrát při výcviku říkal, že se ti brzy vrátí paměť?“ Přikývneš. „Tak teď si myslím, že je na čase, abych jí trošičku pomohl.“ Podívá se na druhého mnicha jestli s tím souhlasí. Pak ti pokyne, aby ses posadil a začne vyprávět. Tvá mysl se přesune do léta loňského roku.

Ty spolu s mistrem – Gwanem, který byl tvým dlouholetým přítelem, a Donalem (což je nejspíš ten druhý mnich z Gwanova pokoje) jste nejlepší z celého bratrstva. Rada je uchvácena z vašich úspěchů. Přicházíte se stále novými vědomostmi, navrhujete, jak vylepšit stávající kouzla. Vám to ale nestačí. Chcete stále víc.
Jednoho dne nalézáte prastarou knihu. V horečné zvědavosti ji studujete, luštíte tajné runy a kniha postupně kniha postupně znak po znaku, řádek po řádku vydává své tajemství. Dozvídáte se o zapomenutém umění vzývání démonů. Měsíce tvrdé práce, kdy se učíte nejrůznější formule a zaříkání vám konečně vydají své ovoce – dokážete vyvolat démona, který mnohonásobně zvýší schopnosti člověka. V Radostném opojení vše oznamujete Radě a ta tě s radostí přijímá jako prvního dobrovolníka. Dalších několik týdnů trávíte přípravou. Ani nemáš čas na svou ženu. A pak nastane onen den. Přemístíte se do podzemní krypty, kde se má vše odehrát. Položíš se na kamenný oltář, Donal kolem tebe rozmístí nejrůznější amulety a Gwan začne vyvolávat. Ostrý modrý záblesk potvrdí, že démon je přítomen. Vstoupí do tebe. Splyne s tvou myslí, každičkým kouskem těla. Zachvátí tě nesnesitelná bolest. Upadneš do deliria, ve kterém si tě démon přetváří k obrazu svému. Donal s Gwanem Radé ohlásí, ž pokus se nezdařil a zavřou t do malé kobky někde v podzemních prostorách kláštera. A dál už to vlastně znáš. Probereš se a nemůžeš si na nic vzpomenout…

Nevěřícně mistra, teda Gwana, posloucháš. „Ale netušili jsme, že bude tak krvežíznivý. Nezabil si pouze dva lidi, ale Rada se to snažila ututlat. Ale stejně se jí to nepovedlo. Většina mnichů už opustila klášter.“ Cítíš, jak v tobě narůstá odpor k sobě samému. Nevíš, co máš dělat. Ještě dlouho do noci se touláš opuštěnými chodbami. S prvními slunečními paprsky je ti jasné, jak tenhle nepovedený pokus musí skončit. Vezmeš lano a zamíříš do lesa. Ale snad jen vítr prohánějící se zdmi kláštera ví, že to nebudeš schopen nikdy udělat.

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

Leave a Reply