„Vy jedna mláďata!“ řekl zahalený a vykročil k nim. V rukou se mu objevil oheň.

„Víte, že oheň vám může ublížit stejně jako slunce?“

 Francois vyprskla a schoulila se v Amadeově náručí. Nevěděli o ohni, nevěděli o tom, kdo je stvořil. Nevěděli nic.

 

Byl už u nich a oheň v jeho ruce ozářil jejich bledé tváře. Ale také tu jeho. Francois se zachvěla odporem. Je snad možné, aby něco tak odporného mohlo žít?

„Má drahá, nikdo neříká že žiji.“ a strašlivý smích prořízl děsivé ticho.

Už se k nim natahovaly plameny a oba cítili strašlivou bolest. Žralo je to, pach spáleného masa se začal vměšovat do pachu mrtvé uličky. Černé stěny začaly zpívat pohřební píseň a oni dva umírali.

„Pomoc!“ zařvali, jako kdyby čekali, že jim někdo pomůže od nejsilnějšího, kterého kdy viděli. Smrt přišla, viděli anděly, jak se nad nimi sklání a nabízí jim své ruce, aby mohli jít do nebe. Pak zemřeli.

 

„Pomozte mi! Nesu dva a jsou již skoro mrtví. Ten démon je sežehl tak, že z nich skoro nic nezbylo. Je zázrak, že žijí.“

Plno temných postav se seběhlo kolem muže, který nesl dva kusy něčeho, co mohlo bývat člověkem, nebo upírem.

„Kdo jsou?“ zeptala se příchozího žena, která měla kůži bledou jako měsíc v úplňku a v ústech se jí třpytily dva zoubky delší než ostatní a ostré jak jehly.

„Jsou to ti, o kterých nám řekla Mona.“

„Takže je to pravda! Oni jsou jeho dílem a zároveň opakem. Jak je to možné!!!“

„Nevím El, právě kvůli tomu jsem je zachránil víš. Můžou nám velice pomoci v naší snaze.“

„Dobře mistře.“

 

„Amadeo!“ její svraštělá kůže se napnula jak se pokusila vstát. Ale dopadla zpět do mnoha polštářů ušitých z těch nejjemnějších látek. Po tvářích jí stékaly kapičky potu, které se vyrojili na jejím krásném obličeji kvůli noční můře, kterou prožila.

„Amadeo…“ řekla do ticha temného pokoje, který ač překrásný, naháněl hrůzu jak sama smrt. Ale ona už se smrti nebála, přece již zemřela. Jednou, dvakrát? Sužovaly ji otázky palčivé jak oheň. Ano, oheň!

„Jsem mrtvá?“

„Ne, nejsi. Jsi stejná jako dřív, jen máš žízeň a šílíš. Kdybys byla ještě chvíli v zajetí spánku, probudil bych tě sám. Mohla jsi zemřít. Pojď, napij se.“ A přiložil jí ke rtům pohár s čerstvou voňavou krví. Pila, pila jak blázen a chtěla víc. Její kůže scvrklá od ohně se začala vyrovnávat a do bledých tváří se nahrnula barva.

„Chci víc!“ zasyčela na muže vedle sebe a ten se jenom usmál.

„Brzy, vydrž.“

 

„Konečně jsi se vzbudil můj milý.“

„Kdo jsi?!“ zachvěl se Amadeo na honosné loži.

„Tvá láska, tvá spása. Jsme určeni, abychom byli navždy spolu.“ a andělský úsměv se jí rozlil po tváři. Té nejkrásnější, jakou kdy Amadeo spatřil.

„Jsi překrásná má paní, ale co moje Francois? Kde vůbec je? Proč tu není se mnou?!“

„Je mi to hrozně líto, ale bohužel ten oheň nepřežila. Ďábel ji zabil. Ale neboj, náš Mistr ji pomstil. Teď se musíš napít, abys zesílil.“ přešla k tepaným dveřím a vydala rozkaz stínu, který se za nimi zjevil. Za chvíli přivedli malého chlapce, dítě.

„Pij!“ a on pil. Pil krev neviňátka.

„Chci víc.“ řekl, když mrtvý chlapec spadl do peřin. Z krve vytékající mu stále z dvou vpichů na krku se na loži utvořila skvrna krve a kapky začaly padat dolů na krásný starobylý koberec.

„Budeš mít tolik, kolik jen budeš schopen vypít můj milý. Navždy.“ a začala se krásně smát, avšak její úsměv se zkřivil a v obličeji teď bylo vidět jen čisté zlo. Smála se dál, ale jako něco jiného, jako démon a Amadeo s ní.

 

„Mistře, co mi to dáváte za krev? Je tak lahodná.“

„Je to krev těch nejhorších zrádců, vrahů. Proto chutná tak lahodně.“

„Prosím, řeknete mi co se stalo s Amadeem?“ a posadila se ve své nové rakvi. Ve svém novém domově.

„Ano, je naživu.“ byla šťastná, její láska žije!

„Ale nechce tě už vidět. Zamiloval se.“ a otočil se. Musel, jeho úšklebek by nepřehlédla. Zamilovat se, upír aby se zamiloval. Věděl že tito dva to dokázali, proto jsou tak výjimeční, proto dokázali přežít svou vlastní smrt.

„Do koho můj pane? Nevěřím ti! Můj Amadeo by mě nikdy neopustil, miluje mě!“

„Miloval. Teď žije s El, jednou z nejstarších našeho rodu, je velice krásná. Zapomeň na něho a napij se.“ Podal jí další sklenici té lahodné krve. Jako v mrákotách ji vzala z jeho rukou a pila. Myslela na Amadea a jeho zradu. Náhle ji však zahltily obrazy, vzpomínky.

„Pane, co to znamená, když někdo při pití vidí vzpomínky?“

„Nic, jen vzpomínky vrahů. Nelam si s tím hlavu maličká.“

„Ale já vidím jen krásu. Dítě, které je čisté a krásné. Otravuješ mě krví neviňátek?!“

„Ano, ale jen pro tvé vlastní dobro, abys zapomněla.“

„Na co! Na lásku? Nikdy! Najdu Amadea a vytrhnu ho z tvé moci a moci té tvé El!“

„To se ti nepodaří.“ pronesl naprosto klidně.

„Podaří, i kdyby mě už nechtěl milovat, tak ho zachráním. Uvidíš.“ dodala do ticha a rozběhla se tmavou chodbou ven do ulic Říma.

„Neopouštěj mě nebo tě zabiju.“ zněl jí v hlavě mistrův hlas, ale ona ho neposlouchala, nechtěla. Běžela dál za svou láskou vstříc perutím tmy, které ji pohltily a spasily.

 

Teď bude boj. Možná prohraji, ale budu bojovat. Řekla si, když usínala v jednom špinavé, kanále na předměstí Říma.

 

Snad se vám to bude aspoň trošilinku líbit

Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

  1. Aldarix

    No, většina lidí (já se k nim ale neřadím), když otevře povídku a vybalí to na ně hodně textu klikne v prohlížeči na tlačítko "zpět". Pokud autor chce, aby si jeho dlouhé dílo někdo opravdu přečetl, rozdělí je na více částí. To se děje převážně na internetu, jelikož člověk má u počítače obyčejně problém udržet pozornost.*

    No a druhým důvodem může být, že to autor nemá dopsané a chce vidět reakce:-)

    Každopádně, Aureolo, chytrý tah;)

    *mluvím o většině lidí, možná jsou čtenáři na MF takoví machři, že daj jakoukoliv povídku jedním dechem:-)

    Aldarix

Leave a Reply