„Cos sis myslel, když si to dělal?“

 

„Nevím… snad že dělám dobře.“

 

„Neměl jsi.“ a její slza smáčela trávu ještě mokrou od ranní rosy.

 

„A proč ne? Tobě se to snad nelíbilo?“

 

„O to nejde. Jde o to, že si teď připadám jak děvka.“

 

„ALE TO TY JSI!!!“

 

„Néééééééééééééé……….

 

 

 

 „Probuzení bylo velmi bolestné, skoro nepřežila. Teď opět upadla do komatu. Nevíme co s ní je, nevíme jestli má ještě nějakou šanci na život. Vypadá to, že všechny pochody mozku se omezily, až na ty nejzákladnější funkce. Je mi líto pane, ale vaše žena je s největší pravděpodobností už jen zbytek člověka. Mrtvá schránka. Omluvte mě, mám práci.“

 

A z očí tryskaly slzy bolestivého poznání. On nemá lásku, ona nemá čest. Plakali oba, každý v jiném světě. Ona ve světě kouzel a on ve světě lidí, kteří kouzla kategoricky popírají.

 

__________________________________________________________________________________________

 

Tichý zpěv se rozlehl srdcem

 

Šelest listí poznamenal čáru života

 

Z lásky jsi vzešla,

 

Z lásky pojdeš

 

 

Kam cesty ubírají, jaký směr zamýšlejí

 

Jak duše žijí, věčnost je váže nebo ne?                                            

 

Láska je a není

 

Není

 

 

Věříme tomu, co známe…

 

proto nevěřím v lásku…

 

není souzena mě…

 

mě je souzeno ji vidět kolem sebe a trpět její nepřítomností …

 

 

„Proč zpíváš tu smutnou píseň Elen?“

 

„Nevím, připadá mi známá. Jako kdybych ji znala celý život, ale nemohu si vzpomenout… asi jiný život.“ A zvonivý smích se roznesl po zdech pokoje, který byl jejím vězením. Ten smích byl ponurý a krásný, smutný a jasný. Byl to smích ženy, jejímž osudem je smrt a věčný život zároveň.

 

__________________________________________________________________________________________

 

 

 „Doktore! Doktore! Doktore, jak je mé ženě. Řekněte mi prosím pravdu.“

 

„Řeknu vám to asi takhle, jestli přežije dnešní den, tak má víc jak padesátiprocentní šanci na normální život, jinak…“

 

__________________________________________________________________________________________

 

 

 „Jste Zdeněk?“

 

„Ano? Jak víte mé jméno? Kdo jste?“

 

„Vaše žena je Elena?“

 

„Tak co chcete? Jste úchyl nebo co?

 

„Vaše žena měla nehodu. Je ve velice kritickém stavu na JIPce. Vaše číslo měla napsané na papírku v kabelce.“

 

„Panebože!!! Nepamatovala si ho, proto si ho tam nechávala, kdyby chtěla volat. Vůbec neuměla s mobilem. Vůbec jí to nešlo…“ hlas přešel do ztracena. Na chvíli bylo v telefonu naprosté ticho. Tíživé ticho dopadajících skutečností.

 

„V jaké je nemocnici?“

 

„Sv. Anny.“

 

„Děkuji vám. Jedu tam. Naschle… nebo radši ne. Sbohem“

 

__________________________________________________________________________________________

 

 

„Elen, Elen!“ výkřik v její vlastní hlavě ji probudil uprostřed noci.

 

„O čem se vám zdálo má drahá?“ zeptal se jí laskavý muž, který ležel vedle ní.  

 

„Je to v pořádku, spěte prosím.“ a dál zírala do zářivého stropu komnaty, kterou neměla již nikdy opustit. Vzpomínala, vzpomínala na život, který měla a vzpomněla si. „Zdeňku!“    

 

__________________________________________________________________________________________

 

Seděla ve své oblíbené restauraci a pila kávu. Lidé kolem chodili a žili, tak to bylo vždycky. Přišla, aby si zapsala jeden z tich životů a mohla potom rozvinout celý příběh podle své fantazie.

 

„Je tu volno? Víte, všechny ostatní stoly jsou obsazené a v blízkosti žádná jiná restaurace není.“ její pohled  spočinul na mladém, hezkém a jistě i úspěšném muži, jak napovídal jeho vzhled.

 

„Jistě.“ prohodila a odsunula svoji kabelku stranou. On si ji také zkoumavě prohlížel a pak zabloudil očima k jejím poznámkám.

 

„Píšete knihu?“

 

„Ne, píšu příběhy všedního života do jedněch známých novin.“ a usmála se.

 

„Píšete příběhy života. Zajímavé. Mohu vám jeden příběh ukázat. Není z tohoto světa a moc by se vám líbil.“ a podal jí ruku. Ona ji vzala a společně odešli. Nevěděla co dělá, ale když se vzbudila vedle něj, v jeho krásném bytě, bylo pozdě přemýšlet. Stalo se.

 

„Panebože! Co jsem to udělala?“

 

„To, co plno jiných před tebou má drahá.“ řekl neznámý vedle ní.

 

„Co jste zač?“

 

„Já jsem tvůj příběh. Příběh běžného života. Nechtěla jsi něco takového?“ a začal se nepříčetně smát. Oblékla se a rychle utíkala pryč. Nasedla do auta a jela. Pak už byla jenom tma. Druhý den v novinách byl článek o hromadné havárii, kterou způsobil neznámý muž.

 

__________________________________________________________________________________________

 

 

„Pane doktore!“

 

„Stále nic nevíme. Čekejte.“

 

__________________________________________________________________________________________

 

„Co to píšete Elen.“ otočila se, aby se podívala na vysokého muže za ní.

 

„Nic zajímavého, můj pane.“ a sklopila oči. Nemohla se dívat do těch zlých očí.

 

„Ale ano. Ukažte!“ a zadíval se na list.

 

 

Myslím, že láska neexistuje.

 

Myslím, že víra není.

 

Nevím, jestli žiju.

 

Neznám nic, co by mi mohlo vzít to, z čeho jsem vzešla, snad jen smrt.

 

A i s ní bych se prala o každičký okamžik světla.

 

Světla ve tmě.

 

Ve tmě, mého života, mého bytí.

 

Dokud je někdo, kdo mě učí lásce, jsem schopna cítit, pak…

 

Pak bude svět mrtvý a já s ním.

 

Ale dobro, které má vždy zvítězit… kde je?

 

Kde je víra?

 

Kde je láska?

 

Proč to tu není?

 

Proč nic není ve mně?

 

Proč nechci cítit…

 

Proč?!

 

Protože to bolí.

 

Moc to bolí, a proto necítím.

 

Nechci cítit svět kolem mě, ani nic co s ním má něco společného.

 

Nechci cítit ty povrchní city, které považují za ušlechtilé.

 

Vždyť ušlechtilost se z nich vytratila již dávno!!!

 

Kde je srdce?

 

Kde je můj anděl… Gabrieli… pane měsíce

 

                                        Michaeli… pane slunce

 

Dejte mi sílu a já půjdu a budu cítit aspoň váš pohled… sluneční a měsíční paprsky se mi zjeví a dovedou mě k osvícení.

 

Pak budu cítit, pak budu milovat.

 

A přesto ne…

 

 

„Nemáte pravdu má drahá. Mě jste lásku dala. Moc lásky. Avšak, byl to váš minulý život.

 

Teď tu jste z jiného důvodu. A jste tu navždy. Jeho strašný smích se jí zaryl hluboko do duše a zůstaly tam po něm jizvy. Takové, které nikdy nezmizí.

 

__________________________________________________________________________________________

 

Čaroděj se zmocnil mé duše, už se nikdy neprobudím. Nech mě zemřít můj drahý, ať zde, v jeho světě netrpím navždy. Prosím! Probudil se ve svém pokoji a zadíval se do bělostného stropu. Byl unavený a nevyspalý. Už tři dny byl u své ženy v nemocnici.

 

„Mám tě nechat zemřít? To ne!“

 

__________________________________________________________________________________________

 

Napsala naše dopisovatelka Elen K. Stálo v dolním rohu novin.

 

„Ale má žena nikdy nic takového nenapsala a navíc určitě ne včera! Leží už čtyři dny v nemocnici!“

 

„Já nevím. Přinesl to sem jistý muž a řekl, že je to její práce, ať to otisknem.“

 

Udiveně se rozhlížel po redakci, jako kdyby si myslel, že tam uvidí muže, který jsem dnes přinesl slova jeho ženy. Co to znamená? Ona je přece v bezvědomí, jak by mohla něco napsat? A jak se k něčemu takovému mohl dostat neznámý muž? Sžíraly ho otázky a na žádnou nedokázal najít odpověď.

 

Dnes ráno si koupil noviny a podíval se na stránku, kde vždy publikovala jeho žena. Ten šok. Něco napsala, bylo tam i datum kdy. Nemohl uvěřit. Na stránkách byl příběh plný beznaděje.

 

 

Viděl oblaka, jak se převalují tam, kde bylo jeho království. Tenkrát však mraky byly bílé a něžné.A jaké jsou dnes? Plné krve, kterou už nebyla schopna země vsát. Ó osude, bože, jestli nějaký jsi… jak jste to mohli dopustit? Jak jste mohli nechat tolik lidí zemřít v takových bolestech? Kam jste ten náš svět svou láskou dovedli? Podívejte se kolem sebe! Smrt!!!

 

Já nechci smrt! Chci lásku a mír…

 

 

„Jak může dobro zvítězit, když neexistuje? Jak může vyhrát láska, která se neprojevuje? Jak můžeme vyhrát my, lidé…přežít?“

 

 

„Takové myšlenky tě nesmějí napadat Mio. Ať se stane cokoliv, ať bude svět sebe zkaženější a nebe zrudlé naší krví ti bude zářit červeně na cestu. Ty nezapomeň, že člověk je tak silný, jak je silná jeho víra. Nepochybuj, žij! Víra je něco, co ti nikdo nevezme… pamatuj… jsi silný jako tvá víra. Věř a dokážeš nemožné!

 

 

Kde je víra dnes? Už i moře je zalité krví… celý svět se topí v červené lázni! Kde je ta víra? Ale kdo by vůbec věřil! Kdo? A v co…

 

__________________________________________________________________________________________

 

„Proč jste odnesl to co jsem napsala?“

 

„Chtěl jsem pobavit tvého manžela.“

 

„Pobavit? Jak jste krutý!“

 

„Ano, jsem krutý.“

 

__________________________________________________________________________________________

 

„Pane, pane!“

 

„Ano?“

 

„Kdo jste? Řekli mi, že vy nosíte její práce do redakce. Jak jste se k nim  dostal a co znamenají ty datumy?!“

 

„Já jsem nikdo. Nepátrejte po své ženě. Máte její tělo, já duši.“

 

„Jak, jak je to možné. JAK!“

 

„Neplýtvejte časem. Jděte domů a zapomeňte na ni.“

 

„Nikdy! Já ji miluju. Nenechám ji jít. A vůbec ne s vámi!“

 

„Budete muset.“

 

__________________________________________________________________________________________

 

Je hodně bolestí, ale nejbolestivější občas bývá víra.

 

Ta víra, která nás má spasit v naší nejhorší chvíli.

 

Když selže víra, co zůstává?

 

Vše je zaleženo na tom, že něčemu věříme.

 

Není-liž pravda?

 

„Elen!!!“ opět se divoce probudil. Rozhovor s tím hrozným mužem! Otřásl se. On si opravdu myslel, že ji nechá jít, že nebude bojovat! Hlupák!

 

„Elen.“ zašeptal do tmy noci.

 

__________________________________________________________________________________________

 

„Proč mě nenecháš jít. Neubližuj si kvůli mně.“ a pak zalila polštář slzami.

 

__________________________________________________________________________________________

 

„Elen, vím že mě slyšíš! Nenech se od něj mučit. Vzbuď se!“ pak koukal na její nehybné tělo a krásný obličej, který kdysi býval plný života.

 

Seděl tak dlouho, velice dlouho, ale ona se neprobouzela. Nikdy se neprobudila. Vždy ho jen budila ze snů. Ve snech byla vždy s ním. V životě i ve smrti. Amen…

 

 

Možná vám to nebude moc dávat smysl, ale to je proto, že jsem to napsala za hodinu a moc jsem to po sobě nekontrolovala, takže tam budou určitě i chyby…

Komentáře

komentářů

About The Author

11 komentářů

  1. Ekyelka

    Jak si čtu, někteří komentátoři si už hodně dlouho nepřičichli k poezii v próze… 😉
    Co mohu říci za sebe: dobře ukočírované prolínání jednotlivých vrstev, zvládnutý jazyk i náznaky charakterů, životaschopná a uvěřitelná pointa (nesnáším šťastné konce! Dokonce i ve svých pracích!!)… Snad by to bylo lepší, kdyby bylo více času na drovné korektury, ale i v téhle podobě se mi to velmi líbilo – a jak se běžně zdržuji známkování, tady si za svou "1" stojím. 🙂

  2. Aldarix

    I přes mírnou chaotičnost to podle mě splnilo svůj účel-vytvořilo to zrcadlo dnešnímu světu. A dokonce se mi to i dobře četlo… Mooc pěkný.
    Omlouvám se za krátký komentář, ale chvály bývá málo a píše se těžce, kritiky hodně a píše se lehce…buď ráda že je komentář krátký:-D

  3. aplegatt < kjArr >

    no… popravdě se mě to nějak netýká, je to spojený s realitou, a ta fantazie v tom mi připomíná spíš taky realitu než fantazii -,… je to víceméně chaotický, takže hned neni jasný kdo mluví a kdo odpovídá, ale dá se v tom slušně vyznat, takže +,…příběh je jasnej, a končí smutně, beznadějně bohužel asi říct nejde (sny…), ale aspoň že se nekoná happyend, takže + (f*** luck & love)… tak to máme -,+,+, to mínus je velký, víš že nesnášim jakoukoliv jenom připomínku naší civilazace když jde o fantasy… když čtu tak nechci myslet na tenhle svět, zvlášť teď, proto… 2, a napiš prosimtě nějakej tragickej příběh, kdybys potřebovala náměty, tak jsem skvělej předmět, stačí říct 😐

Leave a Reply