Rudé světlo úsvitu pomalu proráželo vrcholky ledových ker a bledou ranní mlhu. Mrazivým vzduchem se neslo tiché praskání zamrzlého sněhu a rozhodné, nesmířené vzdechnutí.
  Z jedné sněhové pokrývky po chvíli vyrazila k obloze ruka. Křehká a krásná stejně jako dívka, která se později roztřesená, v pouhé krátké sukni a kožené kazajce, nejistě postavila a s kletbou na rtech zbavila své dlouhé tmavé vlasy většiny sněhových vloček. Rozhlédla se, z fialových rtů vyšlo zoufalé zamumlání a Thalarct se nadechla. Zelené oči upřela k Východu a donutila se nahlédnout za nejbližší strmou kru bránící ve výhledu. Slunce i přes mlhu vydávalo jasnou teplou zář a dokázalo tak dodat alespoň nějakou naději, první pohled však potvrdil chmurné očekávání… Dál? Nic. Další sníh, led splývající po několika stopách s neprohlédnutelnou bílou tmou.
  Ta bezmoc, smrtelnost… Přerušit kouzlo, které ji drželo naživu by znamenalo smrt, ještě než by se na cokoli zmohla. Má ještě smysl pokračovat? Rudá zář začala pomalu přecházet ve zlatou a nabírat na síle, Thalarct se znovu otřásla, v očích strach a beznaděj… Musí pokračovat. Prošla kolem strmé kry, kterou si vybrala jako úkryt před včerejší bouří, a sešla o pár stop níž ke své původní stezce.
  Zlatý svit odhalil smetanovou kůži, zelenou suknici a čelenku stejné barvy se zlatými vzory po celém obvodu. Pomocí ostrého stříbrného hrotu na konci hole se dostávala přes nejhorší úseky a zkoušela nespolehlivé kry…
  Den ubíhal pomalu, jako vždy. Stříbrná slitina, v nejistých rukou, nebyla zárukou bezpečné cesty, naopak ji často ještě znepříjemňovala a neustálé skřípání spodních ker nejistý pocit ještě upevňovalo. Thalarct přesto vytrvale pokračovala, snažila se nevnímat bodavý mráz v těle a s každým krokem rostoucí zoufalství. Zlaté světlo nyní Thalarct téměř oslepovalo, a teprve s večerem odpadlo, aby ho vzápětí nahradil slabý, nazelenalý přísvit ledu.
  Pod nejbližší krou prosvítala temná voda, na chvíli ji zastínil světlý stín a potom zase zmizel. Thalarct se na místo nevěřícně podívala, ale jen zavrtěla hlav-

  Kra pod Thalarct se roztrhla, ledové střepy ji pořezaly a krátké ostré drápy se zaryly do ruky ve které svírala hůl. S výkřikem se pokusila o odpor, jediné na co se zmohla bylo zběsilé mávání druhou rukou v neskutečné bolesti, skrze kru se draly tesáky a mohutná krví pokrytá bílá hlava medvěda, v očích zuřivý pohled. Dívka se pokusila odplazit dál od otvoru ale druhá tlapa ji stáhla zpět a tesáky našli svůj cíl. Znovu zazněl bolestivý křik a Thalarct se v poslední naději natáhla pro hůl, otočila se na zvíře, které právě chlemtalo krev… Chopila se hole, medvěd se mezitím drásal na povrch a dívka vykřikla první symbol na který si v agónii dokázala vzpomenout. Z hrotu hole vytryskl ledový vzduch a doletěl k šelmě. Třímetrový medvěd se srdcervoucím řevem klesl k zemi, přesto se plazil blíž k Thalarct a mocný úder tlapy ji téměř vyrazil život z hrudi, bolestivě narazila jen o dvě stopy dál a hrotem musela ještě několikrát lovce odbýt než přestal bojovat a v oblaku mrazivém vzduchu znehybněl…
  Poslední výkřik, krev z Thalarct neustále proudila… Kouzlo už ztratilo veškerou účinost, týden bez vody, stravy a tepla si nyní vybral svou daň…

Komentáře

komentářů

About The Author

14 komentářů

  1. rejpal

    Nebylo to špatné čtení, i když by si to po sobě mohl autor lépe přečíst a dávat při tom pozor na shody podmětu s přísudkem apod. (tesáky našli atd.)
    Ještě si myslím, že hladový medvěd by stěží chlemtal ze země krev, když by mu díky jeho chlemtání mohla kořist uprchnout. V přírodě by se jí nejspís pokusil dorazit ne?
    A pak ten mocný uder tlapy zvířete plazícího se po zemi a ještě do hrudi dívky. Tedy asi také ležela. Technicky to je ale stejně dost těžko proveditelné.
    Už ale nechám toho rýpání. Povídka je jinak pěkná a dobře se četla.
    Piš dál. Ahoj

Leave a Reply