Příběh Rytíře
Část čtvrtá: Přísaha

Byl to den jako každý jiný, Lakra právě vařila s paní Milathou oběd, mistr Johnas dohlížel na chod svého řeznictví, mistrovi pomocníci čile běhali po krámu a porcovali maso zákazníkům. Zkrátka klasický den. Po obědě mistr Johnas sedl k oknu, pokuřoval koření ze své dýmky, a přemýšlel nad mnoha věcmi. Přemýšlel nad obchodem, nad budoucností, i nad minulostí.
Lakra zaklepala na dveře.
"Promiňte že ruším, máte návštěvu."
"Koho to sem všichni temní nesou."
Johnas se otočil ke dveřím.
"Tak sem s ním…", Johnas ani nedopověděl a ve dveřích stál soused Kilmad.
"Ale bratře, pokud mě zde nechceš, já zase půjdu."
"Nech toho Kilmade, víš že tebe vidím rád."
Oba si padli do náruče.
"Děkuji Lakro, můžeš jít."
Lakra se poklonila, zavřela dveře a odešla zpět do kuchyně domýt nádobí od oběda.
"Doslechl jsem se tu novinu Johnasi. Bagal prý odjel v čele vojáků na pomoc králi. Co budeš dělat?"
"Co bych dělal. Nic." To bylo poprvé, co Kilmad zahlédl v Johnasově tváři neklid. Poprvé v jeho přítomnosti něco tajil.
"Johnasi, budeš jen přihlížet jak Bagal bojuje s našima, jak vraždí svou krev? Copak si zap…"
"Dost!", přerušil ho Johnas. "Nech toho. Víš proč jsme tady, víš proč jsme naživu. Mám toho již dost. Už nikdy. A teď jdi."
"Johnasi", zhrozil se Kilmad, " tys Bagalovi nic neřekl. On nic neví, že? Dals mu…"
"Nedal. Jdi už, mám toho dost. Už se o tom nechci bavit."
"Promiň příteli. Sbohem."
Kilmad se otočil a vykročil ke dveřím.
"Toto již není naší věcí. My už nejsme hráči. Zapomeň Kilmade, tak jako já."
"Já? Nezapomenu. Nemohu zapomenout." Kilmad odešel. Johnase bolela tato rozmluva, věděl, že k ní dojde. Věděl, že mu bude nepříjemná. Přesto ho zasáhla více než čekal. Chvíli seděl u okna, pozoroval Kilmada jak vyšel z domu, přešel ulici a zmizel v protějším domě.
"Nemohu. Promiň synu, promiň příteli a bratře, promiň otče…"
Ačkoli sám sebe přesvědčoval o správnosti svého rozhodnutí, sužoval ho velký vnitřní boj. Odvrátil se od okna, prošel chodbou, otevřel dveře synovy ložnice. Zastavil se na prahu dveří. Najednou ho objaly ruce, spojily se na hrudi, a na rameno spočinula hlava. Zavřel oči a ucítil vůni pleti.
"Milatho, lásko." Otočil se a díval se do očí své milované ženě.
"Co se děje? Co se stalo? Kilmad odcházel smutný, takového jsem ho nikdy neviděla. Co jste si řekli? Týkalo se to Bagala? Neboj, jistě se vrátí."
"Dost prosím tě. Dost. Už ani slovo o tom." Vytrhl se ženě z náručí, vstoupil do synova pokoje a zavřel za sebou dveře. V synově pokoji zůstal až do večera, ani k večeři nepřišel. Milatha si dělala starosti. Co je s ním, co se stalo?

Noční ulicí přechází postava v dlouhé kápi. Dlouhou dobu pozoruje okolí, než se zastaví u hledaného domu. Rychlé pohyby hlavou, ujišťující se, že ji nikdo nesleduje. Několik krátkých dotyků klepadla o dveře, prudké světlo na okamžik ozáří tvář postavy. Ta rychle vklouzne do dveří a dveře se zavírají.
"Co tady děláš tak pozdě v noci? A ještě k tomu u zadních dvířek? Mohlo by se říkat, že mám milenku."
"No dovol", ozve se s úsměvem pod kápí. Jemné ručky stáhnou kutnu z hlavy.
"Pojď dál Milatho", řekl Kilmad. "Co tě sem přivádí v tuto dobu? A proč tak tajně?"
"Musím si s tebou promluvit. Někde, kde budeme sami."
"Dobrá, pojď."
Kilmad zavedl svou návštěvnici do síně, zažehl svícen, usadil jí, nalil víno a přisedl k ní.
"Tak copak tě trápí."
"Ty Kilmade. Ty a Johnas."
"Prosím?"
"Co se mezi vámi stalo? Proč je Johnas takový? Co se s tebou stalo?"
Kilmad se zadíval na víno v poháru. Jeho milý úsměv zmizel jako pára nad hrncem.
"Nevím co ti Johnas řekl, nevím co ti mohu říci já. Nechci ublížit ani tobě, ani jemu."
"Kilmade, známe se už skoro čtyřicet let. Nikdy jsem se neptala, proč johnas nemluví o minulosti. Nikdy jsem nic vědět nechtěla. Ale tuším, že se to týká i mého syna. Mám tedy právo vědět, co se děje!"
"Bagal šel do války, to víš?"
"Ano, šel bojovat za krále proti těm nechutným barbarům. To je ten problém? Má strach o syna? Co mám říkat já jako matka?!"
Milatha se zvedla ze židle, líce jí zařaly rudnout zlostí, a oči slzami.
"Sedni si a uklidni se. Tak to není."
Sedla si zpět na židli a začala vzlikat. Kilmad se na toto nemohl dívat. Vstal, dokráčel ke krbu, opřel se o kamennou vyzdívku a díval se do zbytků žhavých uhlíků.
"Kilmade, prosím, řekni mi co se děje. Vím, že Johnas předemnou něco zkrývá. Vím to už od svatby, ale nikdy jsem se neptala. Až nyní, musím to vědět. Prosím!"
Pomalu se v pláči svezla ze židle na kolena a schoulila se do klubíčka.
"Bůch mě zatrať. Dobrá, řeknu ti to. Nerad, bojím se, že ztratím nejen Johnasovo přátelství…"
Zvedl Milathu zpět na židli, dal jí napít vína, udělal několik kroků po síni a začal.
"To co ti řeknu, musí zůstat mezi námi. Nesmíš nikdy, opakuji NIKDY dát najevo, že něco víš. Ani Johnasovi."
Milatha jemně kývla hlavou, a očima doslova hltala každý jeho pohyb.
Kilmad se napil vína, položil pohár na stůl, a začal přecházet po místnosti.
"Inu, kde začít. Johnas je, tedy býval, jedním z Druidů lesních lidí. Tak jim říkáte. Nebo také Barbaři. Je to staré lidské pokolení. V jeho žilách koluje krev sličných lidí, lidu Litherienu. Proto se za dobu vašeho manželství moc nemění, nestárne."
Milatha si to nikdy neuvědomovala, ale byla to pravda. Johnas se vůbec za ty roky nezměnil.
"My oba pocházíme ze stejného rodu, každý velel svému kmenu. Ale Johnas byl něco víc, měl odhodlání, charisma, čest a byl spravedlivý. Na posledním koncilu Druidů byl zvolen králem lesních lidí. Ale náš koncil byl vyzrazen jedním z nás, všichni vladykové a Druidové byli pochytáni, a kromě nás dvou popraveni. Naší popravu oddálil dávný zákon, že v den smrti panovníka, našeho nepřítele, nesměla být vykonána poprava. Pak se na nás zapomělo. Lesní lid, původní obyvatelé této půdy byly bez vedení masakrováni, ženy znásilňovány a děti prodávané do otroctví. Za to vše jsme se chtěli pomstít, ale vidina doživotního žaláře nás zlomila. A nejen to. Oba jsme se zamilovali. Už před válkou Johnas chodil za tebou, já za tvou sestrou Hekkinou. Nedívali jsme se na naše rozdíly, prostě jsme byli zamilovaní. A právě ve vězení jsme přísahali, oba, že dokud budete žít, zanecháme svých životů, uzamkneme je hluboko v srdcích, a budeme, jak vy říkáte, vzornými manželi. Z vězení jsme se dostali zázrakem, někdo nám pomohl. Dodnes nevíme kdo. Pro nás to bylo znamení, že naše přísaha byla vyslyšena. A tak jsme se usadili ve městě, oženili se a zapoměli. Hekkina bohužel zemřela, ale já slíbil Johnasovi že zůstanu dokud zůstane on. A teď, jeho jediný syn, šel bojovat proti vlastnímu lidu. To ho zlomilo, ale přísahal. Ví, že přísahal a nechce přísahu porušit."

Milatha na se na něj dívala se zatajeným dechem. Čekala nějakou strašnou minulost, čekala, že byli lapkové, vrazi, nebo žoldnéři. Čekala vše, jen ne Barbaři. A ještě druidové. Tohle bylo moc. Kilmad jí ještě pověděl o minulosti království, o tom, že boj proti Lesnímu lidu není bojem proti nelidským bestiím, ale proti lidu Matky Přírody, proti lidu jež je nástupcem Litherienských.

Bylo toho moc, moc najednou. Potřebovala čas, vše si promyslet, srovnat v hlavě a pochopit. Seděla snad hodinu, snad dvě bez hnutí. Nevěděla co říct, nevěděla co udělat.

"Kilmade." Milatha se na něj konečně obrátila. "Děkuji ti. Pochopila jsem, proč mi nic Johnas neříkal. Chápu, že chránil sebe a hlavně mě před okolím a hlavně před jím samotným. Děkuji ti…"
Se slzami v očích ho objala a políbila na čelo.

Tak obratně jako se dostala do domu z něj i vyklouzla, stačilo pár kroků a byla doma. Potichu prošla kolem zavřených dveří Bagalova pokoje, odkud bylo slyšet oddychování manžela. Šla do ložnice, uvelebila se na posteli a únavou a vyčerpáním usnula spánkem spravedlivých.

Johnas ležel na posteli svého syna, spal a zdál se být klidný a smířlivý. Přesto jeho mysl pracovala. Zdál se mu sen, kdy mnoho duší proklíná jeho přísahu, mnoho duší zatracuje jeho bezohlednost. Kdy mu vyčítají opuštění jeho lidu a trhají jeho duši. Vidí svého syna jak ukončuje pouť desítkám čistých duší, a sám se ztrácí v mlze temna. Vidí svého syna umírat…

Johnas se celý promoklý potem probudil. Vyděšený a v úzkých. Začal hledat bezpečí, jistotu, oporu. Otevřel dveře ložnice, vešel na chodbu. Ze stínů se na něho začaly dívat tvary, divné tvary temnoty mající oči. Oči, žhnoucí černými světly, prahnoucí po odplatě, hledající svou kořist – Johnase. Ten začal mlátit rukama kolem sebe, bránil hlavu před jejich nájezdy, slyšel jejich řev, cítil proudy vzduchu jak ho vířily kolem dokola. Černá světla v temných koutech. Slyšel jak volají jeho jeméno…
"Johnasi… …Johnasi… …Johnasi…"
Stále dokola. Už se nemohl více bránit, jejich řev a to jméno, nedalo se to vydržet.
"Nééé…"

"Co se děje?"
Temnotu prosvítila oslepující záře, temné kouty byly vymeteny září svíček. Johnas schoulený na zemi nemohl rozpoznat rozmazané tvary postavy, která se nad ním skláněla.
"Johnasi, co je ti?"
"Milatho?" Johnas zaostřil a spatřil starostlivou tvář své ženy. "Sen, ošklivý sen", vykoktal ze sebe Johnas.
"Pojď, půjdeme si lehnout." Milatha mu pomohla vstát a dopomohla mu na lože. Lehli si, a Johnas se pokoušel zapomenout. Zapomenout na co?

Zadíval se na svou ženu, již spící, plnou klidu, míru a vyrovnání. Obdivoval její bezstarostnost, kdy největší pohromou byla myš v komoře a ucpaný vývod jeho dýmky. Nikdy dříve ho to nenapadlo, nikdy dříve se neopovážil, ale dnes. Zadíval se na ni, začal se soustředit. Snažil se poprvé proniknout do její mysli. Nevěděl proč, ale něco ho hnalo. Probíral se jejími myšlenkami, vzpomínkami, touhami. Našel oddanost, věrnost, lásku, starostlivost. Našel čistou duši tak, jak si jí vždy představoval. Zavřel oči a nechal se kolébat představami jejich štěstí. V mysli se zjevila její duše, čistá a neposkvrněná. Dívala se na něj plná lásky a něhy. Blížila se k němu blíže a blíže, až u něj se naklonila a zašeptala…

"Tvá přísaha zachránila mnoho dobrého, ale díky ní povstalo mnoho zlého. Vyvazuji tě z přísahy, dokonči co jsi kdysi začal…"

Johnas leknutím otevřel oči. Zadíval se na svou ženu. Pochopil. To co nedokázal říci, se dověděla jinde, pochopil od koho. Pochopil, že porozuměla, odpustila a odejmula mu prokletí přísahy. Pochopil, že jeho duše je nyní volná…

Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

  1. Ekyelka

    taky jsem momentálně nastražila uši, jakmile jsem narazila na tu část s vězením – na nepřítele, tím spíše na vůdce nepřátelské strany, nezapomeneš nikdy. Jsem zvědavá, jak teď z toho vybruslíš, Dennisi! 😉
    Jinak musím pochválit – oproti prvnímu dílu přímo enormní – zlepšení. Těším se na další díly!

  2. J. Hons

    Chyby už skoro nevidět! Jestli ale můžu… Nelíbí se mi pasáže o době, kdy byli Johnas a Kilmad v žaláři a měli být popraveni. Věty jako "Pak se na nás zapomnělo" nebo "Z vězení jsme se dostali zázrakem, někdo nám pomohl" mi přijdou jako strašně nereálné… Vůdce nepřátel by přece naživu nikdo nenechal, natož aby na ně zapomněl…:(

  3. Akoba

    Je to velmi pěkná povídka. Přečetl jsem si všechny čtyři díly najednou, děj je vážně velmi kvalitní. Co se týká gramatiky i slohu, tak s každým novým dílem ubývá chyb a text je lepší. Otevři si mail na mfantasy, napsal jsem Ti tam podrobnosti.

  4. Alcil

    Hezky se to čte. Hrubky nevadí, nikdo není dokonalý a po sobě se to opravuje vždy hůře než po druhém. Jen doufám, že se povídka neutopí v příliš klišovité zápletce. Chtělo by to velké překvapení a byla by velká škoda, kdyby příběh skončil dobře.

Leave a Reply